Mladá Fronta DNES již není Mladá Fronta?

Úřad průmyslového vlastnictví zneplatnil v rozhodnutí o rozkladu ochrannou známku Mladá Fronta DNES.

 

Toto rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví (ÚPV) tak opět rozvířilo vody dlouholetého sporu mezi žalovanou mediální skupinou Mafra, které patří jeden z nejčtenějších deníků Mladá Fronta Dnes a žalující stranou, vydavatelstvím Mladá Fronta. Spor o název deníku se vedl již od roku 2005, kdy se k Městskému soudu v Praze dostala žaloba a nařčení z nekalosoutěžního jednání od vydavatelství Mladá Fronta, která požadovala, aby se skupina MAFRA zdržela pojmenování deníku Mladá Fronta DNES. Se žalobou neuspěla následně u soudu Vrchního ani Nejvyššího a dokonce i Ústavní soud v červenci 2013 odmítl stížnost Mladé Fronty na nespravedlivý soudní proces.
Kombinovaná ochranná známka Mladá Fronta byla zapsána roku 1994 a nyní byla zrušena rozhodnutím předsedy ÚPV z 2. srpna letošního roku. V odůvodnění mimo jiné uvádí, že logo vydavatelství Mladé Fronty představuje prioritně starší ochrannou známku a že vzhledem k velikosti a tradici obou vydavatelství je záměna u spotřebitelské veřejnosti velmi pravděpodobná. 

Rozhodnutím o neplatnosti byla  známka zneplatněna ex tunc, tj. již od svého zapsání a vydavatelství Mladá Fronta prohlašuje, že se chystá skupinu Mafra za ušlý zisk žalovat.

Nicméně dané rozhodnutíé nám nabídlo i několik dalších zajímavých otázek.  ÚPV například usoudil, že ačkoliv  vlastník napadené ochranné známky vydává deník Mladá fronta DNES již 20 let, tato skutečnost neznamená, že daná ochranná známka nemůže klamat veřejnost. Jedná se o dva silné nakladatelské domy působící na stejném trhu, a s ohledem na dlouhý časový úsek od počátku vydávání deníku „mladá fronta“ není možno s jistotou tvrdit, že u spotřebitelské veřejnosti, která již prošla několika generacemi, záměna uvedených produktů/služeb nenastává. Kromě toho, jak již bylo judikováno, není potřeba prokazovat, že k takovéto záměně skutečně, popř. kolikrát, došlo, stačí její potenciální možnost.

K poukazu vlastníka na ustanovení § 12 zákona č. 441/2003 Sb., podle něhož po uplynutí doby 5 let od zápisu nelze požadovat výmaz ochranné známky, ÚPV lakonicky uvádí, že sankce v podobě ztráty možnosti zakázat užívání pozdější ochranné známky se vztahuje výhradně na vlastníka starší ochranné známky a uživatele nezapsaného označení. Výkladem tohoto ustanovení lze dle ÚPV dovodit, že se v případě návrhu na neplatnost vztahuje výlučně na návrhy podané podle ustanovení § 32 odst. 3 zákona č. 441/2003 Sb., tedy na návrhy uplatňované třetími osobami ze soukromoprávních (relativních) důvodů.

Podle tiskové zprávy společnosti Mafra se rozhodnutí ÚPV, vzhledem k předchozím soudním rozhodnutím, deníku Mladá Fronta DNES nedotýká, hodlá ho dále vydávat a proti rozhodnutí ÚPV nejspíše podá žalobu k Městskému soudu v Praze. Nic tedy parně není úplně definitivní.

Přihlašování přeshraničních pohledávek v insolvenčním řízení

Finský Nejvyšší soud nedávno vydal zásadní rozhodnutí (KKO:2013/16) týkající se přihlašování přeshraničních pohledávek v insolvenčním řízení. Rozsudek se váže i k u nás účinném Nařízení Rady o úpadkovém řízení (č. 1346/2000) – dále jen „nařízení Rady“. 

Insolvenční správce finské společnosti v úpadku vyzval švédského věřitele (shodou okolností mateřskou společnost zkrachovalé finské společnosti) k přihlášení pohledávky do insolvenčního řízení.  

Výzva byla ve švédštině, ale nebyla vydána v souladu s článkem 42 nařízení Rady, které vyžaduje užít zvláštní formulář „Výzva k přihlášení pohledávky. Závazné lhůty“ a to ve všech oficiálních jazycích EU!

Švédský věřitel pohledávku řádně nepřihlásil, nicméně zaslal neformální přehled svých pohledávek a požadavků. 

Dle finského insolvenčního práva věřitelé obdrží stejně jako u nás část z konkurzní podstaty majetku podle rozvrhu vypracovaného správcem a potvrzeného soudem. Věřitelé musí řádně a včas přihlásit své pohledávky, aby získali tento nárok.

Oddíl 13, § 16 ods. 2 finského zákona o úpadku (z. č. 120/2004), však poskytuje výjimku a stanoví, že  ozvrh uspokojení věřitelů může být pozměněn, pokud byl nějaký nárok vynechán z důvodu chyby, nedbalosti nebo jiné srovnatelné důvodu, který nelze přičítat věřiteli.
 

Otázka tedy zněla, zda výše uvedené formální pochybení insolvenčního správce zavdává důvod k tomu, aby neformální písemnost věřitele byla považována za řádnou formální přihlášku z důvodů chyb v řízení. Nejvyšší soud dovodil, že se nejedná o takovou chybu v řízení, která by ospravedlnila vadnou přihlášku do řízení začlenit a na jejím základě plnit. 

V daném případě švédský věřitel tvrdil, že nemohl přihlásit svůj nárok z důvodu chyby správce, protože správce nedoručil švédskému věřiteli výzvu ve správné podobě v souladu s článkem 42 nařízení Rady. Tvrdil také, že jeho neformální podání mělo být za přihlášku považováno.

Nejvyšší soud uvedl, že přihláška pohledávky je projev vůle přijímat platby z konkurzní podstaty, ve které musí být pohledávky a jejich důvody dostatečně vymezeny a to i podpůrnými dokumenty. Neformální dopis věřitele za takovou přihlášku být považován nemůže (neobsahoval žádnou podpůrnou dokumentaci ani žádné vyjádření záměru přijímat platby z konkurzní podstaty).

Poté Nejvyšší soud posuzoval správcovu nedůslednost stran výzvy k přihlášení pohledávek. Soud potvrdil, že se o chybu jednalo. Nicméně výzva byla ve švédštině a obsahovala stejné informace jako vyžadují články 40 a 42 nařízení Rady. Nejvyšší soud tedy usoudil, že švédský věřitel potřebné informace v jazyce, jemuž rozuměl obdržel a měl tak všechny předpoklady k tomu přihlášku řádně podat.

Soud proto konstatoval, že správce neporušil práva švédského věřitele a nebylo potřeba opravit nebo změnit potvrzený rozvrh. Nárok švédského věřitele ve výši několika milionů eur byl zcela zamítnut.

Je otázkou zda tento případ nebude mít dohru v rámci evropské jurisdikce. V každém případě z něja však plyne ponaučení, že nedodržení jasných formálních náležitostí dle nařízení Rady ještě nemusí dle národní soudní instance vést k narušení práva zahraničního věřitele a nelze na něj tedy spoléhat.

Kogentní ustanovení zákona o obchodních korporacích

Již více než před rokem vyšel ve Sbírce zákonů pod č. 90/2012 Sb. zákon o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích (dále jen „ZOK“ nebo „zákon“)). Jeho účinnost je shodně s novým občanským zákoníkem stanovena na 1.1.2014. 

Naprosto zásadní povinností všech existujících společností bude uvedení ujednání společenských smluv a stanov do souladu s těmi ustanoveními ZOK, od nichž se nelze odchýlit. Ke splnění těchto povinností zákon stanoví šesti měsíční lhůtu, tj. do 30.6.2014. Pokud tomu nebude do té doby učiněno, rejstříkový soud společnost písemně vyzve ke splnění této povinnosti a poskytne jí dodatečnou lhůtu. V případě, že ani po jejím uplynutí společnost základní dokumenty neupraví, soud bude oprávněn na návrh rejstříkového soudu či jiné osoby s právním zájmem společnost zrušit!

Písemná forma smlouvy v novém občanském zákoníku

Těší mě, že se zde začínají objevovat posty o novém občanském zákoníku (dále jen "NOZ"). Ne se vším, co zde Ondra napsal, souhlasím (vlastně spíše nesouhlasím) a svůj nesouhlas dávám najevo v komentářích pod jeho příspěvky. Dovoluji si nicméně přidat krátký post na téma občanského zákoníku i já (ať se zase čtenář může pustit do mě - třeba se zde rozproudí podnětná debata). Věřím rovněž, že mi čas dovolí, abych se o novém občanském zákoníku rozepsal více, protože na rozdíl od Ondry a Roberta Pelikána (aspoň to tak z posledních filipik vyplývá), jsem zastáncem toho, že se řada ustanovení dá vyložit rozumným způsobem. Stačí pouze velmi pozorně (opakuji velmi pozorně - a ještě jednou - velmi pozorně) číst a především číst zákon jako celek. Ač jeho čitelnost není nejlepší, pokud se čte postupně a ne na "přeskáčku", jeho výklad je snažší.

Ale nyní k věci. Pokusím se krátce demonstrovat, že výklad nového občanského zákoníku není tak tragický, pokud se na to jde systematicky. Vezmu si jako příklad formu smlouvy, kterou do jisté míry pranýřoval  právě Ondra ve filipice č. 1.

Filipika proti novému občanskému zákoníku II. (neplatnost)

Tento post navazuje na mou nedávnou obecnou filipiku proti NOZ vyprovokovanou účastí na velmi podnětném kavárenském semináři s Robertem Pelikánem na obdobné téma. 

Každý zastánce NOZ dříve či později vynese jako žaludské eso otázku neplatnosti, na které směle demonstruje „modernost“ nového kodexu a jeho rozchod s paternalistickým, nefunkčním a zastaralým přístupem současného OZ a naopak příklon k autonomii vůle, svobodě stran bez státní ingerence.

Filozofie je jasná, proč máme právní vztahy zatěžovat absolutní neplatností, která často zasahuje do právní jistoty mnoha na sobě nezávislých právních vztahů? Téma absolutní vs. relativní neplatnost by si samozřejmě zasloužilo vlastní příspěvek a v budoucnu se ho určitě i na těchto stránkách dočkáme. 

Vraťme se však zpět k NOZ a jeho údajnému příklonu k autonomii vůle. Je pravdou, že NOZ se od absolutní neplatnosti výrazně odklání a pokud o neplatnosti hovoří má v zásadě na mysli neplatnost relativní, kterou je možné zhojit, je možné s ní pracovat a tak se jeví pro naši dobu mnohem vhodnější a tvárnější. 

Potud je argument validní. Nejeden zastánce NOZ uznává jeho dílčí chyby, ale již jen pro tuto zásadu pro něj má kodex smysl.

O to větší může nastat rozčarování. Robert Pelikán totiž upozorňuje mimo jiné na fakt, že NOZ téměř nic nezakazuje, jeho formulace jsou jiné, brutálnější. Ve více než 120 ustanoveních totiž NOZ přikazuje, že se k něčemu vůbec nepřihlíží.

Filipika proti novému občanskému zákoníku I.

Nedávno jsem se zúčastnil velmi podnětného kavárenského semináře s Robertem Pelikánem, civilistou, který přináší racionální kritiku nového občanského zákoníku („NOZ“), který má vstoupit v účinnost již na konci tohoto roku.

Pelikán předkládá několik koncepčních argumentů proti současné podobě NOZ. V prvé řadě je dle něj chyba vůbec tvořit občanský zákoník na zelené louce. S tím souvisí i přílišný rozmach inspirace, která není postavena na několika stěžejních zdrojích, ale podlehla inflaci informací, čerpá od Rakouska po Québec. Nečerpá však důsledně, dle Pelikána se má právní institut spíše kopírovat doslova otrocky, tak jako sověti okopírovali ukořistěný americký bombardér i s fotoaparátem, který pilot zapomněl na sedačce. Nebyli si jistí, zda nějakým způsobem neslouží k letu. Pokud něčemu nerozumíme, tím spíše je lepší to převzít doslovně. Zákonu je dále vytýkaná přehnaná inspirace předchozími českými kodexy, které sám považuje za totalitní (např. v otázce prekluze). Obecně je pak možné kritizovat zahledění do minulosti (právo pastvy atd.) a archaický jazyk přispívající k neintuitivní skladbě.

Kritici zákona se však pouštějí na tenký led. I když poukážou na konkrétní chybu, jsou okamžitě odmítnuti s tím, že brání totalitní právo a nepřejí zásadě autonomie vůle.

Co je však ideologického na upozornění, že si jednotlivá ustanovení odporují?

Ustanovení 1878 odst. 2 NOZ stanoví: Spojí-li se pohledávka a dluh v osobě jednoho ze spoluvěřitelů, zanikají tím i pohledávky ostatních spoluvěřitelů vůči dlužníku. § 1994 naopak stanoví: Splynutím práva věřitele a povinnosti jednoho z dlužníků zavázaných společně a nerozdílně zaniká dluh do výše odpovídající podílu tohoto spoludlužníka. Splynutím povinnosti dlužníka a práva jednoho z věřitelů oprávněných společně a nerozdílně zaniká pohledávka do výše odpovídající podílu tohoto spoluvěřitele.Zřejmá kontradikce.

To samé platí o podstatném ustanovení § 564 NOZ, podle kterého platí, že vyžaduje-li zákon pro právní jednání určitou formu, lze obsah právního jednání změnit projevem vůle v téže nebo přísnější formě; vyžaduje-li tuto formu jen ujednání stran, lze obsah právního jednání změnit i v jiné formě, pokud to ujednání stran nevylučuje.

Dle NOZ tedy můžete změnit písemnou smlouvu i ústní dohodou, pokud to v písemné smlouvě výslovně nezapovíte!

Nebo ne? § 1906 stanoví: Ujednání o novaci nebo o narovnání vyžaduje písemnou formu, byl-li i původní závazek zřízen v písemné formě, nebo činí-li se o právu již promlčeném.Jak je to s autonomií vůle a jaká je základní filozofie zákona bude předmětem dalšího postu.

Tituly v obchodním rejstříku a myč záchodků

Nedávno jsem se setkal s další změnou v praxi rejstříkových soudů, které odmítají napříště do OR zapisovat akademické tituly statutárních orgánů a společníků, jak bylo dříve zvykem.

V důsledku napojení obchodního rejstříku na základní registry zřízené zákonem č.111/2009 Sb., o základních registrech, přebírá obchodní rejstřík údaje o fyzických osobách zapisovaných do obchodního rejstříku z registru obyvatel (§ 16 a násl. zák. č. 111/2009 Sb.) a jelikož akademické tituly nejsou referenčním údajem evidovaným v registru obyvatel (§ 18 odst. 1 zák. č. 111/2009 Sb.), nestávají se tak ani údajem obchodního rejstříku.

Naděje pro oběti amnestie

V souvislosti s amnestií vyhlášenou 1.1. 2013 prezidentem Václavem Klausem se hodně hovoří o poškození obětí trestných činů. Jde zejména o oběti podvodů z báječných let s Klausem (90. léta), které toužebně očekávali rozsudky v dlouhých složitých ekonomických kauzách a oprávněně se mohli patrně domoci alespoň nějaké části své škody.

Prezident v čl. II své amnestie však stanoví: Nařizuji, aby bylo zastaveno pravomocně neskončené trestní stíhání, s výjimkou trestního stíhání proti uprchlému, od jehož zahájení k 1. lednu 2013 uplynulo více než 8 let, pro trestné činy, za něž trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující deset let.