Smlouva o úpravě vzájemných vztahů politické strany a kandidáta politické strany pro volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky

Straně Věci Veřejné, která nedávno úspěšně protrhla zakletí pěti procent a stala se tak reálným politickým hráčem, začíná v den voleb docházet dech…

Radek John však není Jean-Paul Belmondo a u konce s dechem se nechová tak nevázaně, naopak, trvá na zajímavém závazku svých budoucích poslanců.

VV pokračuje v prvorepublikové tradici připomenuté již Sládkem, Mečiarem či Rathem. Zavázat si poslance 7 000 000 Kč smluvní pokutou není nápad nový, jen částka se navýšila. Odhlédněme od toho, že obě velké strany disponují prostředky, které by jim umožnily poslance z toho chomoutu vysvobodit. Vždyť dodnes není jasné, kolik přesně utratila ODS za pány Melčáka , Pohanku, Wolfa…

Je však výše zmíněná smlouva vůbec platně sjednanou a po právu vymahatelnou? Domnívám se, ve shodě s experty na ústavní právo, že nikoliv.[1] Navíc jde o krásný příklad na zde již probírané téma ochrany základních lidských práv v soukromoprávním kontextu. Nejprve nutno zdůraznit, že za základní lidská práva považuji i práva politická a to i práva zvolených zástupců.

Ještě jednou k vypalování rybníků v českém správním soudnictví

Jeden z mých nedávných postů se zabýval otázkou postupu Krajského soudu v Brně poté, co Nejvyšší správní soud zrušil jeho rozsudek ve věci pokuty uložené Úřadem na ochranu hospodářské soutěže několika soutěžitelům za jejich účast v rozsáhlém kartelu. Krajský soud se nehodlal smířit se závěry Nejvyššího správního soudu, a proto položil ESD několik předběžných otázek. Můj předchozí rozbor si lze přečíst zde.

O tomto sporu se už začíná mluvit i v zahraničí (jen u nás na fakultě o něm zatím skoro nikdo neví), protože to bude nejen významný případ  z hlediska vztahu Evropské Komise s národními kompetenčními autoritami, ale rovněž umožní ESD formulovat zásadní výklad principu "ne bis in idem" v evropském právu a vyrovnat se s novinkami, které při výkladu tohoto principu mezitím dorazily ze Štrasburku. Je možná dobré, že se jedná  právě o předběžnou otázku, protože zásadní principy bude formulovat právě ten "vyšší" soud v lucemburské hierarchii (pozn. Tribunál není dosud oprávněn rozhodovat o předběžných otázkách). Vzhledem k významné relevanci tohoto případu zde proto přikládám dva zajímavé posty z jiných blogů, které se vyjadřuji k otázkám vlivu čl. 6 Evropské úmluvy o lidských právech na soutěžní právo. Příspěvky lze najít EU law blogu a ECHR blogu. Předběžné otázky Krajského soudu v Brně lze najít zde.

Vrácení poštovného při odstoupení od smlouvy uzavřené na dálku

Dne 15.4.2010 vydal Evropský soudní dvůr ("ESD") významné rozhodnutí týkající se intepretace čl. 6 (1) směrnice 97/7/ES o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených na dálku ("směrnice"). Jedná se o rozhodnutí v právní věci C-511/08 Handelsgesellschaft Heinrich Heine. Čl. 6 (1) této směrnice byl transponován do našeho právního řádu velice benevolentním způsobem v § 53 odst. 7 občanského zákoníku. Toto ustanovení totiž stanoví, že byla-li smlouva uzavřena při použití prostředků komunikace na dálku, má spotřebitel právo od smlouvy odstoupit bez uvedení důvodu a bez jakékoliv sankce do 14 dnů od převzetí plnění. Čl. 6 (1) přitom hovoří toliko o lhůtě 7 pracovních dnů. Consumer friendly transpozice je samozřejmě v pořádku, neboť samotný čl. 14 shora uvedené směrnice stanoví, že "členské státy mohou v oblasti působnosti této směrnice zavést nebo ponechat v platnosti přísnější ustanovení...za účelem zajištění vyššího stupně ochrany spotřebitele" (o právních konsekvencích různého provedení směrnic o ochraně spotřebitele se snad rozepíšu v některém z mých dalších příspěvků).

Před ESD se však dostala otázka, zda je nutno čl. 6 (1) shora uvedené směrnice interpretovat tak, že brání vnitrostátní právní úpravě, podle níž mohou být po spotřebiteli požadovány náklady na zaslání zboží také tehdy, jestliže odstoupil od smlouvy. Klíčovou předběžnou otázku položil německý Nejvyšší soud (pokud "Bundesgerichtshof" překládám špatně, tak mě klidně opravte). Společnost Heinrich Heine byla totiž žalována sdružením spotřebitelů za ustanovení ve svých všeobecných smluvních podmínkách, podle něhož spotřebitel nese za dopravu paušální částku 4,95 eur, kterou si ponechá společnost i tehdy, jestliže spotřebitel odstoupí od smlouvy. Německý Nejvyšší soud byl toho názoru, že toto ustanovení není v rozporu se směrnicí. Přesto však položil ESD shora uvedenou předběžnou otázku. Měl tedy Bundesgerichtshof pravdu?

Princip země původu ve směrnici o elektronickém obchodu, aneb bude v budoucnu platit na internetu tradiční mezinárodní právo soukromé?

Vzhledem k tomu, že můj poslední článek z odvětví IT práva rozproudil zajímavou debatu, rozhodl jsem se v této oblasti pokračovat. Tentokrát bude řeč o bibli evropského IT práva, tedy o směrnici o elektronickém obchodu, která se objevila již v mém posledním článku o odpovědnosti Googlu za provozování služby AdWords. V současné době se nachází před Evropským soudním dvorem ("ESD") velice zajímavý případ, který může znamenat významný posun v chápání právního rámce online reality.  

Samotný spor se týká ochrany osobnosti, kterou údajně porušila společnosti eDate Advertising GmbH v Rakousku zvěřejněním nelegálního obsahu na svém portálu pro gaye a lesbičky v Rakousku (www.rainbow.at). Klíčovou právní otázkou je nejen otázka soudní pravomoci, ale především potom otázka rozhodného práva. Předběžné otázky položené německým Nejvyšším soudem  je možné si přečíst zde (zatím jsou zde pouze předběžné otázky, ale brzy by se na této stránce mělo objevit rovněž stanovisko generálního advokáta a později i samotné rozhodnutí ESD). ESD se v této právní věci bude nucen vyjádřit  (pokud nezamítne pravomoc německých soudů) k principu země původu, který je obsažen v čl. 3 (1) a (2) směrnice o elektronickém obchodu. O co tedy ve sporu běží?