Tento post bude trochu delší, a proto žádám o trpělivost. Jedná se o případ, který, podle mě, zasluhuje zvýšenou pozornost. Pokusím se ho zjednodušit na nezbytné minimum.
1.4.2010 se v novinách objevil článek o tom, jak Krajský soud v Brně položil několik předběžných otázek Soudnímu dvoru (dále jen "ESD") ve věci soudního přezkumu pokuty, kterou uložil Úřad na ochranu hospodářské soutěže několika společnostem pro účast na koluzi ve formě kartelové dohody. Přestože tento případ byl pro noviny zajímavý asi jen proto, že podniky potrestané touto pokutou dostaly od Úřadu na ochranu hospodářské soutěže (dále jen "ÚOHS") dosud největší pokutu, která kdy byla uložena (celkem cca 1 miliarda Kč), celý případ v sobě skrývá celou řadu zajímavých právních otázek, které se v laickém novinovém článku bohužel objevit nemohly. O co tedy v celém případu skutečně šlo a ještě půjde?
Předmětem sporu byl obrovský kartel největších výrobců tzv. plynem izolovaného spínacího ústrojí ("PISU"). Tyto podniky (z těch známějších např. Alstom, Fuji, Hitachi, Toshiba, Mitsubishi, Siemens) si mezi sebou zejména dohodly, že japonské podniky nebudou činit v Evropě nabídky v řízeních o zadávání veřejných zakázek (jednalo se tedy o rozdělení trhu, které je typickým jednáním narušujícím hospodářskou soutěž), dále si mezi sebou sjednávaly výši cen, ukončovaly spolupráci s podniky, které se kartelu neúčastnily a vyměňovaly si citlivé strategické informace pro účely společného postupu na evropském (a patrně i na japonském) trhu.
Evropské Komisi se takové jednání samozřejmě nelíbilo, neboť představuje jedno z nejzávažnějších protisoutěžních jednání. V roce 2007 proto potrestala participující podniky za to, že se podílely na jediném a trvajícím ("single and continous") porušení ex-článku 81 SES. Komise rozhodla, že se jednalo o celosvětový kartel, který trval od 15.4.1988 do 11.5.2004.
V roce 2006 zahájil řízení proti těmto podnikům rovněž Úřad na ochranu hospodářské soutěže (pro znalce evropského soutěžního práva je tato skutečnost již sama o sobě zarážějící), a to pro porušení českého zákona na ochranu hospodářské soutěže. V roce 2007 účastníkům kartelu uložil dosud nejvyšší pokuty, které v součtu činily téměř 1 miliardu Kč. Statistiky nejvyšších pokut jsou k nalezení zde.
Podnikům se pokuta samozřejmě nelíbila (ostatně byly již potrestány Komisí), a tak napadly rozhodnutí o pokutě rozkladem a poté i ve správním soudnictví.
Krajský soud v Brně (dále jen "KS") pokutu zrušil pro nepříslušnost ÚOHS, a to s poukazem na čl. 11 odst. 6 věta první nařízení 1/2003. Toto ustanovení reguluje vztah národních soutěžních autorit a Komise při aplikaci ex-čl. 81 a 82 SES a stanoví, že zahájením řízení ze strany Komise za účelem přijetí rozhodnutí...ztrácejí orgány pro hospodářskou soutěž členských států příslušnost používat články 81 a 82 Smlouvy. ÚOHS, podle názoru soudu, nesprávně vymezil dobu trvání deliktu od 15.4.1988 do 3.3.2004 (Komise totéž jednání posoudila jako delikt trvající od 15.4.1988 do 11.5.2004). Stalo se tak patrně proto, aby ÚOHS odůvodnil aplikaci českého zákona na ochranu hospodářské soutěže s poukazem na to, že jednání skončilo přede dnem vstupu ČR do EU, tj. přede dnem, kdy se u nás začalo aplikovat evropské soutěžní právo. V případě, že by ÚOHS vymezil dobu trvání deliktu správně, musel by nutně na celý případ aplikovat ex-čl. 81 SES, tedy i čl. 11 odst. 6 věta první nařízení 1/2003. To by znamenalo, že ÚOHS by ztratil příslušnost projednat předmětné protisoutěžní jednání.
Krajský soud v Brně, podle mého názoru zcela správně, kvalifikoval předmětné protisoutěžní jednání jako trvající delikt. Podle zásad platných pro trestní právo platí, že trvající delikt se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy došlo k ukončení protiprávního stavu (tj. podle Komise dne 11.5.2004). Jen pro připomenutí dodávám, že principy trestního práva se aplikují i na správní řízení tohoto typu (obdobně je tomu např. v řízení o přestupcích a jiných správních deliktech - srov. rovněž judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, např. Weber v. Švýcarsko).
Proti rozsudku KS podal ÚOHS kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu (dále jen "NSS"), který napadený rozsudek zrušil a věc vrátil KS k dalšímu řízení. Podle názoru NSS byla věc nesprávně právně posouzena, když KS jednání posoudil jako jediný trvající delikt. Podle názoru NSS změna jurisdikce po přistoupení ČR do EU ukončila protisoutěžní jednání, k němuž do té doby docházelo na území ČR a které v té době podléhalo toliko vnitrostátní protisoutěžní jurisdikci. Podle NSS je jednání po vstupu do EU formálně jiným deliktem - deliktem práva EU, který je podřízen sdílené jurisdikci národních kompetenčních autorit a Komise s právem přednosti Komise (čl. 11 odst. 6 věta první nařízení 1/2003).
Věc se tedy vrátila ke KS, který se, podle mě zcela správně, nechtěl řídit závěrem NSS. KS proto řízení přerušil a předložil ESD předběžné otázky. Otázky pro čitelnost opět značně zjednodušuji:
Ustálená judikatura Soudního dvora EU (Tribunálu a Soudního dvora, resp. Soudu prvního stupně a Soudního dvora) považuje kartelové jednání za trvající delikt ("single a continuous"). Myslím si, že se jedná o zcela správný závěr, neboť nebezpečnost kartelového jednání se v čase nemění, nebo se naopak zvyšuje jeho udržováním. Nejnebezpečnější fází kartelového jednání tak není, podle mého názoru, jeho založení, ale zpravidla jeho trvající existence. Přestože NSS nezpochybňuje skutečnost, že je kartelové jednání trvajícím deliktem, dělí protisoutěžní jednání příslušných podniků na dva trvající správní delikty (na ten před vstupem do EU a na ten po vstupu do EU). Tento závěr, však považuji za naprosto nesprávný. Podle názoru KS, i mého vlastního názoru, vyplývá z toho, že je protisoutěžní jednání trvajícím deliktem to, že se takové jednání musí posuzovat podle právního předpisu účinného v době jeho ukončení. Trvající delikt je totiž protiprávním jednáním, které spočívá v udržování protiprávního stavu a které trvá do té doby, dokud není tento protiprávní stav ukončen. Dobou spáchání trvajícího deliktu je tedy, podle mého názoru, nikoli doba jeho dokonání, nýbrž okamžik jeho ukončení (v tomto případě došlo k ukončení protiprávního stavu po vstupu ČR do EU). Tato skutečnost znamená, že je nutno považovat za okamžik spáchání kartelového deliktu 11.5.2004 a podle právního předpisu účinného v této době je nutno celou situací vyhodnotit. To znamená aplikovat nařízení 1/2003 a vyloučit paralelní výkon působnosti ÚOHS (z důvodu zahájení řízení Komisí a potrestání příslušných podniků).
Jakýkoli hybridní přístup NSS v tomto případě proto považuji za nepřípustný. Je tomu tak i proto, že takový postup porušuje zásadu ne bis in idem. Podle mého názoru lze stěží připustit, aby došlo ke "globálnímu" potrestání příslušných podniků evropskou Komisí za jejich jednání a zároveň aby došlo za totéž jednání k jejich lokálnímu potrestání na úrovni ČR. Rozdělení trvajícího kartelového jednání na dva správní delikty by totiž umožnilo, aby příslušné podniky byly potrestány za celé své jednání na základě evropského soutěžního práva a za totéž, byť o něco málo kratší jednání, byly zároveň potrestány národní soutěžní autoritou. Takový zásah bych považoval nutně za porušení zásady ne bis in idem. I když si myslím, že tato zásada může být někdy porušena v důsledku konfliktu dvou a více trestních pravomocí, které postihnou jedno a totéž jednání (zejména např. proto, že uznání cizího rozsudku se nepodaří a české trestní soudy budou mít pravomoc projednat příslušný skutek), takové porušení, podle mého názoru, není myslitelné na úrovni sjednocené Evropy. Ostatně trestní řád považuje rozhodnutí justičního orgánu členského státu EU za skutečnost zakládající nepřípustnost trestního stíhání. I když se v tomto případě nepohybujeme v ryzím trestním právu, tyto principy mají i na taková řízení svůj nezanedbatelný vliv (srov. rovněž výše).
Při hodnocení shora uvedeného karetlového jednání Komisí nebyla ČR vyloučena. Komise se zabývala rovněž porušeními, které se udály na území ČR (a dalších nových členů EU). Rozhodnutí Komise tedy potrestalo kartel pro jeho jednání i ve vztahu k ČR. Není proto důvod pochybovat o tom, že došlo k potrestání kartelu i na našem území, a to skrze rozhodnutí Komise. Výkon působnosti ÚOHS tedy v tomto případě považuji za nesporné porušení zásady ne bis in idem.
Situace by byla samozřejmě jiná v případě, že by došlo k ukončení kartelového jednání před vstupem ČR do EU (což se ostatně snažil prokázat ÚOHS, aby snad odůvodnil výkon své "paralelní" kompetence). V takovém případě by totiž byla založena působnost Evropské Komise věc projednat na základě evropského práva (ve vztahu k původním členům EU), avšak ÚOHS by v tomto případě, podle mě, neztrácel kompetenci věc projednat a sankcionovat ve vztahu k jednání, ke kterému došlo na území ČR. Přestože by tedy i v tomto případě docházelo k jakémusi dvojímu potrestání, takové dvojí potrestání by bylo jen zdánlivé, neboť by šlo o trestání deliktu spáchaného ve vztahu k původním členům EU a deliktu spáchaného ve vztahu k ČR (šlo by tedy o dva různé správní delikty). V tomto případě by tedy k porušování zásady ne bis in idem nedošlo, neboť v době před přistoupením ČR do EU neměla Komise působnost chránit český trh (který tou dobou nebyl trhem komunitárním).
Podle mého názoru je třeba rovněž zdůraznit, že čl. 11 odst. 6 nelze vykládat tak, že v případě, že Komise zahájí řízení o porušení čl. 101 a 102 SFEU, zůstává národní kompetenční autoritě jakási reziduální kompetence aplikovat vnitrostátní předpis na ochranu hospodářské soutěže. KS se touto otázkou zabývá ve svém předkládacím usnesení poměrně rozsáhle a sumarizuje argumenty pro a proti. Výklad ustanovení čl. 11 odst. 6 věty první je, podle mého názoru, takový, že zahájením řízení Komisí (pro porušení čl. 101 a 102 SFEU) ztrácí národní kompetenční autorita pravomoc aplikovat nejen čl. 101 a 102 SFEU, ale rovněž vnitrostátní předpis na ochranu hospodářské soutěže. Tato skutečnost opět souvisí se zásadou ne bis in idem, avšak rovněž se zásadami, na kterých je vybudováno evropské soutěžní právo jako takové. Na druhou stranu KS má nejspíš pravdu, že tato skutečnost není úplně dořešena. Ostatně v § 53 pokynů Komise o spolupráci v rámci sítě kompetenčních autorit se píše explicitně o tom, že "čl. 11 odst. 6 nařízení 1/2003 stanoví, že jakmile Komise zahájí řízení, národní kompetenční autorita ztrácí pravomoc zahájit vlastní řízení, ve kterém by aplikovala čl. 81 a 82 SES ve vztahu k témuž skutku" [zjednodušený překlad autor]. Nehovoří se zde však nic o tom, jak je to se ztrátou pravomoci aplikovat vnitrostátní předpis na ochranu hospodářské soutěže. KS v závěru svého předkládacího usnesení uvádí, že většina právní vědy se domnívá, že "následné trestání vnitrostátním orgánem pro hospodářskou soutěž [podle vnitrostátního předpisu] by porušilo zásadu ne bis in idem". Když se nad tím však hlouběji zamyslím, napadá mě, proč by měla národní kompetenční autorita ztratit pravomoc aplikovat vnitrostátní soutěžní předpis, jestliže Komise např. nepotrestá zneužití dominantního postavení proto, že takové jednání nemá unijní dimenzi (tedy pro nedostatek pravomoci Komise). V tomto případě by, podle mého názoru, neměla být aplikace vnitrostátního předpisu vyloučena, neboť zneužití dominantního postavení se může realizovat také jen na českém území (a ohrozit tak tuzemský trh). Je tu však rovněž čl. 3 odst. 1 nařízení 1/2003, který situaci do značné míry komplikuje. Mé znalosti evropského soutěžního práva nejsou bohužel v tomto ohledu natolik rozsáhlé, abych dokázal takto komplikovanou otázku zodpovědět. Snad budu mít příležitost se v této souvislosti pobavit s prof. Van den Bossche, která je tady v Antverpách kapacitou v oboru evropského soutěžního práva (ostatně provedu menší srovnávací analýzu i na naší fakultě).
Rád bych uzavřel, že mě KS překvapil výbornou orientací v oblasti evropského práva. Tak rozsáhlou věcnou citaci rozhodnutí Soudního dvora EU a Evropského soudu pro lidská práva jsem opravdu neočekával. Je rovněž vidět, že KS má o evropském soutěžním právu hodně načteno (dokonce přečetl tu bichli od Jonese a Surfinové). Rovněž chválím KS za odvahu se vzepřít NSS a položit zásadní předběžnou otázku ESD. I když jsem se k rozhodnutí NSS o kasační stížnosti nedostal (mé znalosti případu se opírají o předkládací usnesení KS), pak musím podotknout, že mě zklamalo nejen meritorní rozhodnutí ve věci, ale rovněž jeho, podle mého názoru, nesprávný procedurální postup. NSS je soudem poslední instance a jako takový má povinnost předložit ESD předběžnou otázku týkající se správného výkladu evropského práva. Podle mého názoru si může NSS stěží osvojit tak zásadní autonomní výklad čl. 11 odst. 6 nařízení 1/2003, aniž by se nejdříve zeptal na názor ESD. Podle mě lze totiž v případě výkladu tohoto článku stěží hovořit o acte claire ve smyslu rozhodnutí CILFIT (rozhodně ne v případě, že přijímáme cestu, kterou se vydal NSS). To platí zvláště v případě, kdy KS dospěje k opačnému právnímu názoru a jeho autoři nevypadají, že jsou to zrovna "nazdárkové", kteří by evropské právo viděli pouze z rychlíku. Mám tedy za to, že NSS v tomto případě porušil svou povinnost podle SFEU. Budu s napětím očekávat rozhodnutí ESD a věřím, že v tomto případě KS vypálí NSS rybník (uvidímě cca za 2 roky)...
P.S. Pro případné puristy opět uvádím, že jsem záměrně použil evropský termín "podnik" a nikoli český pojem "soutěžitel". Oba termíny jsou prakticky totožné.
1.4.2010 se v novinách objevil článek o tom, jak Krajský soud v Brně položil několik předběžných otázek Soudnímu dvoru (dále jen "ESD") ve věci soudního přezkumu pokuty, kterou uložil Úřad na ochranu hospodářské soutěže několika společnostem pro účast na koluzi ve formě kartelové dohody. Přestože tento případ byl pro noviny zajímavý asi jen proto, že podniky potrestané touto pokutou dostaly od Úřadu na ochranu hospodářské soutěže (dále jen "ÚOHS") dosud největší pokutu, která kdy byla uložena (celkem cca 1 miliarda Kč), celý případ v sobě skrývá celou řadu zajímavých právních otázek, které se v laickém novinovém článku bohužel objevit nemohly. O co tedy v celém případu skutečně šlo a ještě půjde?
Předmětem sporu byl obrovský kartel největších výrobců tzv. plynem izolovaného spínacího ústrojí ("PISU"). Tyto podniky (z těch známějších např. Alstom, Fuji, Hitachi, Toshiba, Mitsubishi, Siemens) si mezi sebou zejména dohodly, že japonské podniky nebudou činit v Evropě nabídky v řízeních o zadávání veřejných zakázek (jednalo se tedy o rozdělení trhu, které je typickým jednáním narušujícím hospodářskou soutěž), dále si mezi sebou sjednávaly výši cen, ukončovaly spolupráci s podniky, které se kartelu neúčastnily a vyměňovaly si citlivé strategické informace pro účely společného postupu na evropském (a patrně i na japonském) trhu.
Evropské Komisi se takové jednání samozřejmě nelíbilo, neboť představuje jedno z nejzávažnějších protisoutěžních jednání. V roce 2007 proto potrestala participující podniky za to, že se podílely na jediném a trvajícím ("single and continous") porušení ex-článku 81 SES. Komise rozhodla, že se jednalo o celosvětový kartel, který trval od 15.4.1988 do 11.5.2004.
V roce 2006 zahájil řízení proti těmto podnikům rovněž Úřad na ochranu hospodářské soutěže (pro znalce evropského soutěžního práva je tato skutečnost již sama o sobě zarážějící), a to pro porušení českého zákona na ochranu hospodářské soutěže. V roce 2007 účastníkům kartelu uložil dosud nejvyšší pokuty, které v součtu činily téměř 1 miliardu Kč. Statistiky nejvyšších pokut jsou k nalezení zde.
Podnikům se pokuta samozřejmě nelíbila (ostatně byly již potrestány Komisí), a tak napadly rozhodnutí o pokutě rozkladem a poté i ve správním soudnictví.
Krajský soud v Brně (dále jen "KS") pokutu zrušil pro nepříslušnost ÚOHS, a to s poukazem na čl. 11 odst. 6 věta první nařízení 1/2003. Toto ustanovení reguluje vztah národních soutěžních autorit a Komise při aplikaci ex-čl. 81 a 82 SES a stanoví, že zahájením řízení ze strany Komise za účelem přijetí rozhodnutí...ztrácejí orgány pro hospodářskou soutěž členských států příslušnost používat články 81 a 82 Smlouvy. ÚOHS, podle názoru soudu, nesprávně vymezil dobu trvání deliktu od 15.4.1988 do 3.3.2004 (Komise totéž jednání posoudila jako delikt trvající od 15.4.1988 do 11.5.2004). Stalo se tak patrně proto, aby ÚOHS odůvodnil aplikaci českého zákona na ochranu hospodářské soutěže s poukazem na to, že jednání skončilo přede dnem vstupu ČR do EU, tj. přede dnem, kdy se u nás začalo aplikovat evropské soutěžní právo. V případě, že by ÚOHS vymezil dobu trvání deliktu správně, musel by nutně na celý případ aplikovat ex-čl. 81 SES, tedy i čl. 11 odst. 6 věta první nařízení 1/2003. To by znamenalo, že ÚOHS by ztratil příslušnost projednat předmětné protisoutěžní jednání.
Krajský soud v Brně, podle mého názoru zcela správně, kvalifikoval předmětné protisoutěžní jednání jako trvající delikt. Podle zásad platných pro trestní právo platí, že trvající delikt se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy došlo k ukončení protiprávního stavu (tj. podle Komise dne 11.5.2004). Jen pro připomenutí dodávám, že principy trestního práva se aplikují i na správní řízení tohoto typu (obdobně je tomu např. v řízení o přestupcích a jiných správních deliktech - srov. rovněž judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, např. Weber v. Švýcarsko).
Proti rozsudku KS podal ÚOHS kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu (dále jen "NSS"), který napadený rozsudek zrušil a věc vrátil KS k dalšímu řízení. Podle názoru NSS byla věc nesprávně právně posouzena, když KS jednání posoudil jako jediný trvající delikt. Podle názoru NSS změna jurisdikce po přistoupení ČR do EU ukončila protisoutěžní jednání, k němuž do té doby docházelo na území ČR a které v té době podléhalo toliko vnitrostátní protisoutěžní jurisdikci. Podle NSS je jednání po vstupu do EU formálně jiným deliktem - deliktem práva EU, který je podřízen sdílené jurisdikci národních kompetenčních autorit a Komise s právem přednosti Komise (čl. 11 odst. 6 věta první nařízení 1/2003).
Věc se tedy vrátila ke KS, který se, podle mě zcela správně, nechtěl řídit závěrem NSS. KS proto řízení přerušil a předložil ESD předběžné otázky. Otázky pro čitelnost opět značně zjednodušuji:
- Je třeba aplikovat předpisy platné pro evropské soutěžní právo (ex-čl. 81 SES a nařízení 1/2003) na celou dobu trvání kartelu, který na území ČR započal před vstupem ČR do EU a byl ukončen po vstupu do EU?
- Je třeba nařízení 1/2003 (jeho čl. 11 odst. 6) vykládat tak, že zahájí-li Komise řízení po 1.5.2004 pro porušení ex-čl. 81 SES a ve věci rozhodne, ztrácí národní kompetenční autority bez dalšího pravomoc zabývat se týmž deliktním jednáním (podle vnitrostátního či evropského práva)?
Ustálená judikatura Soudního dvora EU (Tribunálu a Soudního dvora, resp. Soudu prvního stupně a Soudního dvora) považuje kartelové jednání za trvající delikt ("single a continuous"). Myslím si, že se jedná o zcela správný závěr, neboť nebezpečnost kartelového jednání se v čase nemění, nebo se naopak zvyšuje jeho udržováním. Nejnebezpečnější fází kartelového jednání tak není, podle mého názoru, jeho založení, ale zpravidla jeho trvající existence. Přestože NSS nezpochybňuje skutečnost, že je kartelové jednání trvajícím deliktem, dělí protisoutěžní jednání příslušných podniků na dva trvající správní delikty (na ten před vstupem do EU a na ten po vstupu do EU). Tento závěr, však považuji za naprosto nesprávný. Podle názoru KS, i mého vlastního názoru, vyplývá z toho, že je protisoutěžní jednání trvajícím deliktem to, že se takové jednání musí posuzovat podle právního předpisu účinného v době jeho ukončení. Trvající delikt je totiž protiprávním jednáním, které spočívá v udržování protiprávního stavu a které trvá do té doby, dokud není tento protiprávní stav ukončen. Dobou spáchání trvajícího deliktu je tedy, podle mého názoru, nikoli doba jeho dokonání, nýbrž okamžik jeho ukončení (v tomto případě došlo k ukončení protiprávního stavu po vstupu ČR do EU). Tato skutečnost znamená, že je nutno považovat za okamžik spáchání kartelového deliktu 11.5.2004 a podle právního předpisu účinného v této době je nutno celou situací vyhodnotit. To znamená aplikovat nařízení 1/2003 a vyloučit paralelní výkon působnosti ÚOHS (z důvodu zahájení řízení Komisí a potrestání příslušných podniků).
Jakýkoli hybridní přístup NSS v tomto případě proto považuji za nepřípustný. Je tomu tak i proto, že takový postup porušuje zásadu ne bis in idem. Podle mého názoru lze stěží připustit, aby došlo ke "globálnímu" potrestání příslušných podniků evropskou Komisí za jejich jednání a zároveň aby došlo za totéž jednání k jejich lokálnímu potrestání na úrovni ČR. Rozdělení trvajícího kartelového jednání na dva správní delikty by totiž umožnilo, aby příslušné podniky byly potrestány za celé své jednání na základě evropského soutěžního práva a za totéž, byť o něco málo kratší jednání, byly zároveň potrestány národní soutěžní autoritou. Takový zásah bych považoval nutně za porušení zásady ne bis in idem. I když si myslím, že tato zásada může být někdy porušena v důsledku konfliktu dvou a více trestních pravomocí, které postihnou jedno a totéž jednání (zejména např. proto, že uznání cizího rozsudku se nepodaří a české trestní soudy budou mít pravomoc projednat příslušný skutek), takové porušení, podle mého názoru, není myslitelné na úrovni sjednocené Evropy. Ostatně trestní řád považuje rozhodnutí justičního orgánu členského státu EU za skutečnost zakládající nepřípustnost trestního stíhání. I když se v tomto případě nepohybujeme v ryzím trestním právu, tyto principy mají i na taková řízení svůj nezanedbatelný vliv (srov. rovněž výše).
Při hodnocení shora uvedeného karetlového jednání Komisí nebyla ČR vyloučena. Komise se zabývala rovněž porušeními, které se udály na území ČR (a dalších nových členů EU). Rozhodnutí Komise tedy potrestalo kartel pro jeho jednání i ve vztahu k ČR. Není proto důvod pochybovat o tom, že došlo k potrestání kartelu i na našem území, a to skrze rozhodnutí Komise. Výkon působnosti ÚOHS tedy v tomto případě považuji za nesporné porušení zásady ne bis in idem.
Situace by byla samozřejmě jiná v případě, že by došlo k ukončení kartelového jednání před vstupem ČR do EU (což se ostatně snažil prokázat ÚOHS, aby snad odůvodnil výkon své "paralelní" kompetence). V takovém případě by totiž byla založena působnost Evropské Komise věc projednat na základě evropského práva (ve vztahu k původním členům EU), avšak ÚOHS by v tomto případě, podle mě, neztrácel kompetenci věc projednat a sankcionovat ve vztahu k jednání, ke kterému došlo na území ČR. Přestože by tedy i v tomto případě docházelo k jakémusi dvojímu potrestání, takové dvojí potrestání by bylo jen zdánlivé, neboť by šlo o trestání deliktu spáchaného ve vztahu k původním členům EU a deliktu spáchaného ve vztahu k ČR (šlo by tedy o dva různé správní delikty). V tomto případě by tedy k porušování zásady ne bis in idem nedošlo, neboť v době před přistoupením ČR do EU neměla Komise působnost chránit český trh (který tou dobou nebyl trhem komunitárním).
Podle mého názoru je třeba rovněž zdůraznit, že čl. 11 odst. 6 nelze vykládat tak, že v případě, že Komise zahájí řízení o porušení čl. 101 a 102 SFEU, zůstává národní kompetenční autoritě jakási reziduální kompetence aplikovat vnitrostátní předpis na ochranu hospodářské soutěže. KS se touto otázkou zabývá ve svém předkládacím usnesení poměrně rozsáhle a sumarizuje argumenty pro a proti. Výklad ustanovení čl. 11 odst. 6 věty první je, podle mého názoru, takový, že zahájením řízení Komisí (pro porušení čl. 101 a 102 SFEU) ztrácí národní kompetenční autorita pravomoc aplikovat nejen čl. 101 a 102 SFEU, ale rovněž vnitrostátní předpis na ochranu hospodářské soutěže. Tato skutečnost opět souvisí se zásadou ne bis in idem, avšak rovněž se zásadami, na kterých je vybudováno evropské soutěžní právo jako takové. Na druhou stranu KS má nejspíš pravdu, že tato skutečnost není úplně dořešena. Ostatně v § 53 pokynů Komise o spolupráci v rámci sítě kompetenčních autorit se píše explicitně o tom, že "čl. 11 odst. 6 nařízení 1/2003 stanoví, že jakmile Komise zahájí řízení, národní kompetenční autorita ztrácí pravomoc zahájit vlastní řízení, ve kterém by aplikovala čl. 81 a 82 SES ve vztahu k témuž skutku" [zjednodušený překlad autor]. Nehovoří se zde však nic o tom, jak je to se ztrátou pravomoci aplikovat vnitrostátní předpis na ochranu hospodářské soutěže. KS v závěru svého předkládacího usnesení uvádí, že většina právní vědy se domnívá, že "následné trestání vnitrostátním orgánem pro hospodářskou soutěž [podle vnitrostátního předpisu] by porušilo zásadu ne bis in idem". Když se nad tím však hlouběji zamyslím, napadá mě, proč by měla národní kompetenční autorita ztratit pravomoc aplikovat vnitrostátní soutěžní předpis, jestliže Komise např. nepotrestá zneužití dominantního postavení proto, že takové jednání nemá unijní dimenzi (tedy pro nedostatek pravomoci Komise). V tomto případě by, podle mého názoru, neměla být aplikace vnitrostátního předpisu vyloučena, neboť zneužití dominantního postavení se může realizovat také jen na českém území (a ohrozit tak tuzemský trh). Je tu však rovněž čl. 3 odst. 1 nařízení 1/2003, který situaci do značné míry komplikuje. Mé znalosti evropského soutěžního práva nejsou bohužel v tomto ohledu natolik rozsáhlé, abych dokázal takto komplikovanou otázku zodpovědět. Snad budu mít příležitost se v této souvislosti pobavit s prof. Van den Bossche, která je tady v Antverpách kapacitou v oboru evropského soutěžního práva (ostatně provedu menší srovnávací analýzu i na naší fakultě).
Rád bych uzavřel, že mě KS překvapil výbornou orientací v oblasti evropského práva. Tak rozsáhlou věcnou citaci rozhodnutí Soudního dvora EU a Evropského soudu pro lidská práva jsem opravdu neočekával. Je rovněž vidět, že KS má o evropském soutěžním právu hodně načteno (dokonce přečetl tu bichli od Jonese a Surfinové). Rovněž chválím KS za odvahu se vzepřít NSS a položit zásadní předběžnou otázku ESD. I když jsem se k rozhodnutí NSS o kasační stížnosti nedostal (mé znalosti případu se opírají o předkládací usnesení KS), pak musím podotknout, že mě zklamalo nejen meritorní rozhodnutí ve věci, ale rovněž jeho, podle mého názoru, nesprávný procedurální postup. NSS je soudem poslední instance a jako takový má povinnost předložit ESD předběžnou otázku týkající se správného výkladu evropského práva. Podle mého názoru si může NSS stěží osvojit tak zásadní autonomní výklad čl. 11 odst. 6 nařízení 1/2003, aniž by se nejdříve zeptal na názor ESD. Podle mě lze totiž v případě výkladu tohoto článku stěží hovořit o acte claire ve smyslu rozhodnutí CILFIT (rozhodně ne v případě, že přijímáme cestu, kterou se vydal NSS). To platí zvláště v případě, kdy KS dospěje k opačnému právnímu názoru a jeho autoři nevypadají, že jsou to zrovna "nazdárkové", kteří by evropské právo viděli pouze z rychlíku. Mám tedy za to, že NSS v tomto případě porušil svou povinnost podle SFEU. Budu s napětím očekávat rozhodnutí ESD a věřím, že v tomto případě KS vypálí NSS rybník (uvidímě cca za 2 roky)...
P.S. Pro případné puristy opět uvádím, že jsem záměrně použil evropský termín "podnik" a nikoli český pojem "soutěžitel". Oba termíny jsou prakticky totožné.
3 komentářů:
Dle mého názoru je nejpodstatnější vypořádat se zde se zásadou ne bis in idem.
Njede o to, že by nešlo na úrovni EU (či společenství) o jeden trvající delikt. Jde o to, zda se tento delikt před 1.5.2004 též týkal ČR, která logicky nebyla chráněna evropským soutěžním právem. Není tedy argumentace rozdělením z českého pohledu logická? Ovšem je pravda, že neznám rozhodnutí komise...pokud trestá i činnost na území ČR před 1.5.2004, je možné, že by šlo o porušení výše zmíněné zásady..
Přesně tak, zásada ne bis in idem je rozhodná. Asi se to v tom dlouhém článku ztratilo, takže zde hodím úryvek z jeho textu, který odpovídá na tvou otázku:
"Při hodnocení shora uvedeného karetlového jednání Komisí nebyla ČR vyloučena. Komise se zabývala rovněž porušeními, které se udály na území ČR (a dalších nových členů EU). Rozhodnutí Komise tedy potrestalo kartel pro jeho jednání i ve vztahu k ČR. Není proto důvod pochybovat o tom, že došlo k potrestání kartelu i na našem území, a to skrze rozhodnutí Komise. Výkon působnosti ÚOHS tedy v tomto případě považuji za nesporné porušení zásady ne bis in idem." (vycházím zde opět z předkládacího usnesení, které se o rozhodnutí Komise zmiňuje - samozřejmě, že vědečtější přístup by byl si přečíst rozhodnutí Komise, avšak na to není čas).
Z toho podle mě jasně vyplývá, že kartel byl potrestán i za to, jaké měl účinky na území ČR.
Podle mě jde však o samotný okamžik ukončení protiprávního stavu, který je rozhodný pro určení právního předpisu, podle kterého delikt budeme posuzovat. Rozhodný právní předpis se prostě po přistoupení ČR do EU změnil, a proto by měla zaniknout i pravomoc ÚOHS projednat delikt, který byl ukončen po vstupu do EU (v případě, že Komise zahájila řízení). Srov. rovněž distinkci, kterou uvádím pro případ, že by došlo k ukončení kartelového jednání před vstupem (tam by, podle mě, o porušení ne bis in idem nešlo).
Pokud bychom připustili závěr NSS, potom se potenciálně schyluje k hromadě paralelních výkonů pravomocí národními soutěžními autoritami, neboť takových případů bude hodně a řadu z nich Komise teprve v budoucnu odhalí. Myslím si, že toto by opravdu nemělo být smyslem evropského soutěžního práva (zvlášť pokud dochází ke globálnímu trestání Komisí, které nevyjímá účinky kartelového jednání na území jednotlivých členských států).
Překontrolovat eToro, největší sociální investiční síť na světě, kde miliony klientů vydělávají kopírováním obchodních rozhodnutí našich nejlepších obchodníků.
Výměna kdekoli Čas jsou peníze. Obchodujte na počítači, mobilu a tabletu
Otevřené obchody na eToro: 227,651,647
Okomentovat