Do Holandska už jen na tulipány a na větrné mlýny?

Řada z vás jistě zavítala do Holandska, aby navštívila tamější coffee shopy. Před Soudním dvorem ("ESD") je nyní mimořádně zajímavý případ, v jehož důsledku možná dojde k omezení drogové turistiky v zemi tulipánů. Jedná se o případ C-137/09 Josemans v. Burgemeester van Maastricht. Generální advokát Yves Bot je toho názoru, že obec Maastricht může zakázat vstup do coffee shopů osobám, které nejsou rezidenty v Nizozemsku. Bohužel se nemohu dostat k jeho názoru v angličtině, a proto budu vycházet z tiskové zprávy a pokusím se krátce zhodnotit tento případ.

V nejstarším městě Nizozemska se rozhodli, že učiní přítrž drogové turistice tím, že omezí přístup do coffee shopů pouze těm, kdo jsou rezidenty v Nizozemsku. Pan Josemans je jedním z provozovatelů coffee shopu, který se omezením neřídil, a tak starosta rozhodl o dočasném uzavření jeho provozovny. Pan Josemans proto podal žalobu proti rozhodnutí starosty a soud v Maastrichtu podal ESD několik předběžných otázek. Maastrichtský soud se ptá v podstatě na následující otázky (ve zjednodušeném znění):

Jakub Morávek - nový blogger

Rád bych tímto přivítal nového přispěvatele na tomto blogu. Jakub Morávek je interní doktorand na katedře pracovního práva Univerzity Karlovy a pracovník Úřadu na ochranu osobních údajů. Jsme rádi, že rozšířil náš skromný autorský tým a že sem tu a tam utrousí rovněž nějaké moudro. Vzhledem k tomu, že jsem se Jakuba nezeptal, zda mu zde mohu vystavit krátký uvítací příspěvek, který bezesporu obsahuje hromadu osobních údajů, k jejichž zvěřejnění nedal souhlas, věřím, že mi absenci svého souhlasu odpustí a nedostanu tak v dohledné době z jeho úřadu nějaký výhružný dopis. Takže ještě jednou vítej, Jakube!

Zlaté akcie jako překážka volného pohybu kapitálu na jednotném evropském trhu

Před pár dny vydal Soudní dvůr ("ESD") zajímavé rozhodnutí v řízení o žalobě pro porušení smluv C-171/08 Komise v. Portugalsko. V tomto rozsudku ESD dospěl k závěru, že existence tzv. zlatých akcií (tj. akcií spojenými se zvláštními oprávněními) může představovat překázku volného pohybu kapitálu. K tomuto sice dospěl ESD už i dříve, ale rozhodnutí přesto stojí za pozornost.

V Portugalsku probíhala v devadesátých letech rozsáhlá privatizace sektoru telekomunikací. Privatizace vedla k založení společnosti Portugal Telecom SGPS SA ("Telecom"), která vznikla fůzí někokolika dalších podníků převážně s veřejnou kapitálovou účastí. Podle portugalského práva platilo, že stanovy společnosti, která měla být privatizována mohly v některých případech upravit zlaté akcie, a to za předpokladu, že byl tento požadavek odůvodněn veřejným zájmem. Zlaté akcie mohly být pouze ve vlastnictví státu, přičemž o jejich založení rozhodovala příslušná společnost ve stanovách. V roce 1995, v době, kdy mělo Portugalsko podíl na základním kapitálu Telecomu ve výši 54,2 %, byly přijaty stanovy této společnosti, které kromě toho, že stanovily, že základní kapitál Telecomu bude tvořen přibližně miliardou kmenových akcií, stanovily rovněž, že bude vydáno 500 zlatých akcií, které zůstanou v rukou portugalské vlády. V následných fázích privatizace došlo k rozprodání kmenových akcií (jejichž valnou část v době přijetí stanov vlastnilo Portugalsko), avšak zlaté akcie zůstaly ve státním vlastnictví, popř. ve vlastnictví veřejnoprávních korporaci. Bez souhlasu většiny vlastníků zlatých akcií přitom nešlo změnit stanovy, nešlo zvyšovat základní kapitál, nemohla být přijámána rozhodnutí týkající se schvalování obecných cílů společnosti apod. Komisi se existence zlatých akcií v portugalském Telecomu nelíbila, a proto zahájila řízení pro porušení smluv, které skončilo až před ESD.   

Úvaha nad zánikem účasti společníků v komanditní společnosti

Rád bych se v tomto příspěvku odklonil od psaní v příspěvků o evropském právu, soudnictví a jiných zajímavostech a vrátil se zpět do české kotliny - k mému starému oblíbenci obchodnímu právu. Chtěl bych zde hodit krátkou glosu nad právní úpravou komanditní společnosti. Je známo, že společníci v komanditní společnosti se dělí na komplementáře, kteří ručí za závazky společnosti celým svým majetkem a komanditisty, kteří ručí za závazky společnosti do výše svého nesplaceného vkladu zapsaného v obchodním rejstříku. Komanditní společnost musí mít vždy minimálně jednoho komplementáře a jednoho komanditistu. Komplementáři mají v podstatě obdobné postavení jako společníci veřejné obchodní společnosti a komanditisté se svou povahou blíží společníkům ve společnosti s ručením omezeným. Z uvedeného vyplývá rovněž to, že při vzniku a zániku účasti komplementáře se uplatní právní úprava pro veřejnou obchodní společnost (účast komplementáře v komanditní společnosti je přitom nezbytná a se zánikem jeho účasti dochází zpravidla ke zrušení společnosti). U komanditistů je právní úprava zániku jejich účasti dána speciální úpravou komanditní společnosti, která se kombinuje s úpravou platnou pro společníky společnosti s ručením omezeným. Na rozdíl od zániku účasti komplementáře, kde dochází zpravidla ke zrušení samotné společnosti rozhodnutím soudu podle § 68 odst. 6 písm. c) ObchZ, u komanditisty platí, že se zánikem jeho účasti není nutně spojen zánik komanditní společnosti jako takové.

Německá šikana

Motto: „Nedávno jsme oslavili dvacetileté výročí pádu železné opony a tato opona jako by se znovu vracela v podobě mobilních hraničních kontrol.“ Tento citát nepronesl nějaký český národovec či slavný eurospektik, ale je z článku na stránkách českého ministerstva vnitra, které však krom stesků nic nepodniklo[1].

Nedýchatelný vzduch se tetelí všude kolem, tmavý autobus zpomaluje a nepříjemná kontrola začíná, nečeká nás však jen zběžná prohlídky cestovních dokladů, policisté požadují mimo jiné moč. Tak se dnes také projevuje svoboda pohybu v rámci tzv. Shengenského systému. Význam této svobody dobře vyjadřuje stále platná Amsterodamská smlouva. Její článek 18 stanoví, že "každý občan unie má právo svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států", toto právo je ve výčtu práv uvedeno jako první. Je zařazeno i před tak důležité ustanovení, jako je to obsahující právo volit a být volen do Evropského parlamentu a obecních zastupitelstev v zemi, kde občan EU pobývá atd.

Nový důvod pro nepřijatelnost stížnosti ve Štrasburku poprvé v praxi!

V nedávné době jsem zde psal krátký článek o tom, jak se od 1.června 2010 změnilo fungování Evropského soudu pro lidská práva ("ESLP") poté, co vstoupil v platnost Protokol č. 14. Zásadní novinkou byl nový důvod pro nepřijetí stížnosti. Stížnost může být nově prohlášena za nepřijatelnou (tj. odmítnuta, aniž by došlo k meritornímu přezkumu), jestliže 1) stěžovatel neutrpěl podstatnou újmu. To však neplatí v případě, kdy 2) dodržování lidských práv zaručených v Úmluvě a v jejích Protokolech vyžaduje meritorní přezkoumání ("respect for human rights as defined in the Convention and the Protocols thereto requires an examination of the application on the merits") a také to neplatí v případě, kdy by měla 3) být na základě tohoto důvodu prohlášena za nepřijatelnou stížnost, která nebyla důsledně posouzena vnitrostátním soudem ("duly considered by a domestic tribunal"). Můj předchozí příspěvek si lze přečíst zde.

Na HUDOCu (databázi rozhodnutí ESLP) se objevila jedna stížnost, která byla zčásti prohlášena za nepřijatelnou právě s poukazem na toto nové kritérium (ne)přijatelnosti. Jedná se o stížnost Adrian Mihai Ionescu v. Romania. Odmítnutí stížnosti provedl sedmičlenný senát, takže lze usoudit, že se jedná o důkladně zvážené rozhodnutí. Jak tedy vypadá aplikace tohoto nového kritéria v praxi?