Motto: „Nedávno jsme oslavili dvacetileté výročí pádu železné opony a tato opona jako by se znovu vracela v podobě mobilních hraničních kontrol.“ Tento citát nepronesl nějaký český národovec či slavný eurospektik, ale je z článku na stránkách českého ministerstva vnitra, které však krom stesků nic nepodniklo[1].
Nedýchatelný vzduch se tetelí všude kolem, tmavý autobus zpomaluje a nepříjemná kontrola začíná, nečeká nás však jen zběžná prohlídky cestovních dokladů, policisté požadují mimo jiné moč. Tak se dnes také projevuje svoboda pohybu v rámci tzv. Shengenského systému. Význam této svobody dobře vyjadřuje stále platná Amsterodamská smlouva. Její článek 18 stanoví, že "každý občan unie má právo svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států", toto právo je ve výčtu práv uvedeno jako první. Je zařazeno i před tak důležité ustanovení, jako je to obsahující právo volit a být volen do Evropského parlamentu a obecních zastupitelstev v zemi, kde občan EU pobývá atd.
Jak je to však se Schengenským prostorem, respektive se Schengenskými dohodami? Součástí celkového acquis communautaire a dnes tedy acquis EU je od vstupu v platnost Amsterodamské smlouvy tzv. acquis Schengenu. Vyplývá to zejména z Protokolu o začlenění schengenského acquis do rámce EU, který je přílohou právě Amsterodamské smlouvy. Přílohou tohoto tzv. Schengenského protokolu je seznam dokumentů tvořících schengenské acquis. Těmi jsou jednak obě Schengenské dohody z roku 1985 a 1990 a protokoly a dohody o přistoupení nových států k Schengenu, jednak rozhodnutí a prohlášení bývalého Výkonného výboru Schengenu, jakož i dalších subjektů, na něž Výkonný výbor přenesl své rozhodovací pravomoci. Do kategorie schengenského acquis jsou řazeny i navazující odvozené právní akty EU. Česká republika je pak součástí Schengenského prostoru na základě Rozhodnutí rady ze dne 6. prosince 2007 (2007/801/ES).
Co plyne z členství v tomto systému volného pohybu? První Schengenská dohoda o postupném odstraňování kontrol na společných hranicích některých států ES z roku 1985, jak název napovídá, zaručuje postupné a dnes již dokonané odstranění hraničních kontrol a tedy praktické naplnění zásady zmíněné výše. K jejímu provedení pak byla v červnu 1990 sjednána prováděcí úmluva.
Jak je tedy možné, že Německá spolková republika a republika Rakousko postupují in fraudem legis a určité kontroly neustále uplatňují a to selektivně se zaměřením na české státní občany, resp. vozidla registrovaná v ČR? Česká republika se několikrát vůči tomuto postupu diplomaticky i politicky ohradila, neučinila však žádné právní opatření s výjimkou zveřejnění návodu jak postupovat v případě odebírání moči německými orgány, kde se mimo jiné dočteme, že ve výjimečných případech může být se souhlasem kontrolované osoby proveden (odběr) přímo v místě kontroly; za takové situace je respektována intimita kontrolovaného a odběr je proveden stranou provozu tak, aby související proceduru nemohla sledovat veřejnost. Žádné další podmínky při odběru moči na místě (z hlediska hygieny apod.) nejsou stanoveny. Nicméně alespoň i to, že daný odběr je naštěstí nevynutitelný.[2]
Jak by tedy měla ČR postupovat? Cesta je jasná. Kompetentním orgánem je v tomto případě Komise. Ta jako "strážkyně smluv" prosazuje evropské právo a dohlíží na jeho dodržování, tzn. že je zodpovědná za zajištění řádného uplatňování předpisů EU (včetně Schengenských dohod) ve všech členských zemích. Pokud zjistí, že některá členská země neuplatňuje právní předpis EU, zahájí tzv. řízení pro porušení práva, kdy nejprve zašle oficiální dopis dané vládě s odůvodněním své domněnky a stanovením lhůty na vysvětlení. Jestliže stát včas nepodá uspokojivé vysvětlení ani nezjedná nápravu, zašle Komise další dopis, v němž stanoví lhůtu, do kdy je třeba situaci napravit. Pokud ani tentokrát členský stát požadavky nesplní, je věc postoupena Soudnímu dvoru, který může uložit finanční sankce. ČR by tedy měla formálně iniciovat, aby se Komise touto věcí začala zabývat. Čeští občané by měli „tlačit“ na své zástupce, aby nenechali přetrvávat nelichotivý právní stav na našich západních hranicích.
[1] http://www.mvcr.cz/clanek/za-schengen-bez-hranicnich-kontrol.aspx
[2] http://www.mvcr.cz/clanek/aktualni-upozorneni.aspx?q=Y2hudW09Mw%3d%3d
1 komentářů:
Mám pár výhrad a doplnění:
1. Odkazovat na znění Amsterodamské smlouvy není příliš vhodné. Text Amsterodamské smlouvy je totiž spíše novelizací zakládacích smluv, a tak tvůj odkaz na její čl. 18 je jako odkazovat na zákony, které novelizují tuzemské kodexy. To také nikdo nedělá. Základní ustanovení o občanství Unie je uvedeno v čl. 20 Smlouvy o fungování EU ("SFEU").
2. Nemyslím si, že Schengenské acquis souvisí zase tolik s občanstvím EU. Práva občana EU máš totiž bez vazby na zrušení kontrol na hranicích, tj. máš je i ve státech, které na Schengenském acquis neparticipují v plném rozsahu. Schengenské acquis, pokud vím, je výsledkem užší spolupráce v rámci EU (i mimo ni). To, že se občan EU může volně pohybovat v jiných členských státech ve smyslu čl. 20 SFEU neimplikuje zrušení kontrol na hranicích. Jinými slovy, zrušení kontrol na hranicích, podle mého názoru, není právem občana EU.
3. I kdybychom některé kontroly na hranicích kvalifikovali jako zásah do práva občana EU, přečti čl. 20 odst. 2, poslední větu SFEU. To ustanovení znamená, že zásahy do práv občana EU mohou být odůvodněny výjimkami z volného pohybu osob, zboží, služeb a kapitálu, které jsou uvedeny ve Smlouvě o fungování EU. Německo a Rakousko, pokud vím, tyto zásahy odůvodňují požadavky veřejného pořádku a bezpečnosti. Toto odůvodnění lze považovat za legitimní (neříkají snad, že je to kvůli drogové kriminalitě?). Otázkou zůstává, zda se jedná o proporcionální opatření. Řekl bych však, že namátkové kontroly by patrně byly odůvodnitelné. Spíše bych se zamyslel, zda zde nedochází k diskriminaci na základě státní příslušnosti, která je zakázaná v celé EU (čl. 18). Nevím totiž, zda by obstálo, že Němci a Rakušané kontrolují české občany z důvodu drog a stejným namátkovým kontrolám nepodrobují rovněž své vlastní občany.
4. Odhlédneme-li od občanství EU. Pokud bychom dospěli, že Německo a Rakousko porušují zakládací smlouvy, tj. přímo Schengenské acquis (nikoli práva občana EU, která podle mého názoru, spíše neporušují), je zde rovněž možnost zvolit mezistátní přímou žalobu (čl. 259 SFEU). ČR může řešit před ESD spor s Německem i s Rakouskem přímo, tj. bez účasti Komise. I když je pravda, že se to z politických důvodů příliš nepraktikuje.
5. Jsem docela rád, že mě německá policie nestavěla při mém návratu z Antverp. Přímo v palubní desce jsem měl totiž jednoho nadýchaného jointa z Amsterdamu.:-)
Okomentovat