Řada z vás jistě zavítala do Holandska, aby navštívila tamější coffee shopy. Před Soudním dvorem ("ESD") je nyní mimořádně zajímavý případ, v jehož důsledku možná dojde k omezení drogové turistiky v zemi tulipánů. Jedná se o případ C-137/09 Josemans v. Burgemeester van Maastricht. Generální advokát Yves Bot je toho názoru, že obec Maastricht může zakázat vstup do coffee shopů osobám, které nejsou rezidenty v Nizozemsku. Bohužel se nemohu dostat k jeho názoru v angličtině, a proto budu vycházet z tiskové zprávy a pokusím se krátce zhodnotit tento případ.
V nejstarším městě Nizozemska se rozhodli, že učiní přítrž drogové turistice tím, že omezí přístup do coffee shopů pouze těm, kdo jsou rezidenty v Nizozemsku. Pan Josemans je jedním z provozovatelů coffee shopu, který se omezením neřídil, a tak starosta rozhodl o dočasném uzavření jeho provozovny. Pan Josemans proto podal žalobu proti rozhodnutí starosty a soud v Maastrichtu podal ESD několik předběžných otázek. Maastrichtský soud se ptá v podstatě na následující otázky (ve zjednodušeném znění):
Bot dále uvádí, že prodej měkkých drog není rovněž službou ve smyslu čl. 56 SFEU. Generální advokát tak činí s poukazem na to, že prodej je marihuany je zakázán všemi členskými státy. Zde pravděpodobně aplikuje judikaturu týkající se čerpání služeb zakázaných v jednom členském státě, které jsou legální v jiném členském státě (např. sázení přes internet, prostituce apod.). Škoda, že Botovo stanovisko dosud není v angličtině, protože by mě zajímalo, jak se vypořádává s otázkou legality prodeje měkkých drog právě v Nizozemsku. ESD totiž právní pojmy zpravidla nevykládá dogmaticky, a tak bych se generálního advokáta rád zeptal, zda nelze toleranci prodeje měkkých drog nizozemskými úřady považovat za faktickou legalizaci prodeje marihuany v Holandsku. Pokud bychom na tuto otázku odpověděli kladně, určitě bych se ptal dále a zajímalo by mě, zda legalita prodeje marihuany pouze v jednom členském státu implikuje to, že bude tato služba považována za službu ve smyslu čl. 56 SFEU. ESD se totiž ještě nevyjádřil naplno k tomu, zda legalita služby pouze v jednom členském státu rozšiřuje dopad působnosti ustanovení čl. 56 SFEU (např. zda by eutanazie mohla být považována za službu ve smyslu čl. 56 SFEU v případě, že by byla legální aspoň v jednom členském státu EU).
Generální advokát Bot tím, že vylučuje aplikaci ustanovení o volném pohybu zboží a služeb, dále odpovídá na otázku, zda diskriminační opatření v Maastrichtu nespadá pod zákaz diskriminace na základě státní příslušnosti (čl. 18 SFEU). Čl. 18 SFEU neupravuje absolutní zákaz diskriminace, neboť stanoví, že "v rámci použití Smluv, aniž jsou dotčena jejich zvláštní ustanovení, je zakázána jakákoli diskriminace na základě státní příslušnosti". Evropské právo tak umožňuje členským států, aby odůvodnili diskriminaci na základě státní příslušnosti požadavky veřejného pořádku, neboť použitím čl. 18 SFEU nejsou dotčena zvláštní ustanovení o výjimkách z volného pohybu zboží, služeb, osob a kapitálu. Bot uzavírá, že vzhledem k tomu, že drogová turistika představuje skutečnou a dostatečně závažnou hrozbu pro veřejný pořádek v Maastrichtu, vyloučení osob, které nejsou rezidenty v Nizozemsku, je nezbytným opatřením pro ochranu obyvatel obce před problémy vyvolávanými tímto jevem.
K mým předchozím poznámkám bych ještě doplnil, že by mě zajímalo, jakým způsobem odůvodňuje generální advokát Bot existenci unijního rozměru tohoto případu. Podle mého názoru se totiž jedná o klasickou "wholly internal situation", neboť dotčený provozovatel coffee shopu je zajisté nizozemským občanem, resp. maastrichtským rezidentem a generální advokát vyloučil aplikovatelnost volného pohybu služeb na tento případ. Jestliže tedy provozovatel coffee shopu neposkytuje službu ve smyslu čl. 56 SFEU (ani zboží), nevidím zde žádný unijní rozměr, který by odůvodňoval aplikaci evropského práva. Osobně bych tedy po vyloučení aplikace volného pohybu služeb (a rovněž zboží) spíše navrhoval jiný způsob vypořádání se s předběžnými otázkami, který by poukazoval právě na absenci unijního charakteru sporu. Jiná situace by samozřejmě nastala v případě, že by příslušné opatření Maastrichtu napadl nerezident Maastrichtu. Potom by se zajisté dalo dokončit úvahu o přípustnosti nepřímé diskriminace odůvodněné požadavkem veřejného pořádku.
Každopádně máme před ESD zajímavý případ zejména pro média, který úzce souvisí rovněž s posledním Ondrovým příspěvkem o německé šikaně z důvodu drogové kriminality. Osobně na tuto věc dosud nemám úplně vyhraněný názor, ale je pravda, že do Holandska se budu rád vracet i v případě, že nedostanu v coffee shopu jointa.
V nejstarším městě Nizozemska se rozhodli, že učiní přítrž drogové turistice tím, že omezí přístup do coffee shopů pouze těm, kdo jsou rezidenty v Nizozemsku. Pan Josemans je jedním z provozovatelů coffee shopu, který se omezením neřídil, a tak starosta rozhodl o dočasném uzavření jeho provozovny. Pan Josemans proto podal žalobu proti rozhodnutí starosty a soud v Maastrichtu podal ESD několik předběžných otázek. Maastrichtský soud se ptá v podstatě na následující otázky (ve zjednodušeném znění):
- Zda opatření o přístupu nerezidentů do coffeeshopů spadá do působnosti ustanovení o volném pohybu zboží nebo služeb nebo zákazu diskriminace zakotveného v článku 12 SES ve spojení s článkem 18 SES?
- Pokud se použijí ustanovení smluv volném pohybu zboží nebo služeb, je zákaz přístupu nerezidentů do coffeeshopů vhodným a přiměřeným prostředkem pro boj s drogovou turistikou a s ní souvisejícími škodlivými vlivy?
- Pokud se použije čl. 12 ES ve spojení s článkem 18 ES na právní úpravu o přístupu nerezidentů do coffeeshopů, je potom nepřímé rozlišování mezi rezidenty a nerezidenty odůvodněné, a je zákaz přístupu nerezidentů do coffeeshopů vhodným a přiměřeným prostředkem pro boj s drogovou turistikou?
Bot dále uvádí, že prodej měkkých drog není rovněž službou ve smyslu čl. 56 SFEU. Generální advokát tak činí s poukazem na to, že prodej je marihuany je zakázán všemi členskými státy. Zde pravděpodobně aplikuje judikaturu týkající se čerpání služeb zakázaných v jednom členském státě, které jsou legální v jiném členském státě (např. sázení přes internet, prostituce apod.). Škoda, že Botovo stanovisko dosud není v angličtině, protože by mě zajímalo, jak se vypořádává s otázkou legality prodeje měkkých drog právě v Nizozemsku. ESD totiž právní pojmy zpravidla nevykládá dogmaticky, a tak bych se generálního advokáta rád zeptal, zda nelze toleranci prodeje měkkých drog nizozemskými úřady považovat za faktickou legalizaci prodeje marihuany v Holandsku. Pokud bychom na tuto otázku odpověděli kladně, určitě bych se ptal dále a zajímalo by mě, zda legalita prodeje marihuany pouze v jednom členském státu implikuje to, že bude tato služba považována za službu ve smyslu čl. 56 SFEU. ESD se totiž ještě nevyjádřil naplno k tomu, zda legalita služby pouze v jednom členském státu rozšiřuje dopad působnosti ustanovení čl. 56 SFEU (např. zda by eutanazie mohla být považována za službu ve smyslu čl. 56 SFEU v případě, že by byla legální aspoň v jednom členském státu EU).
Generální advokát Bot tím, že vylučuje aplikaci ustanovení o volném pohybu zboží a služeb, dále odpovídá na otázku, zda diskriminační opatření v Maastrichtu nespadá pod zákaz diskriminace na základě státní příslušnosti (čl. 18 SFEU). Čl. 18 SFEU neupravuje absolutní zákaz diskriminace, neboť stanoví, že "v rámci použití Smluv, aniž jsou dotčena jejich zvláštní ustanovení, je zakázána jakákoli diskriminace na základě státní příslušnosti". Evropské právo tak umožňuje členským států, aby odůvodnili diskriminaci na základě státní příslušnosti požadavky veřejného pořádku, neboť použitím čl. 18 SFEU nejsou dotčena zvláštní ustanovení o výjimkách z volného pohybu zboží, služeb, osob a kapitálu. Bot uzavírá, že vzhledem k tomu, že drogová turistika představuje skutečnou a dostatečně závažnou hrozbu pro veřejný pořádek v Maastrichtu, vyloučení osob, které nejsou rezidenty v Nizozemsku, je nezbytným opatřením pro ochranu obyvatel obce před problémy vyvolávanými tímto jevem.
K mým předchozím poznámkám bych ještě doplnil, že by mě zajímalo, jakým způsobem odůvodňuje generální advokát Bot existenci unijního rozměru tohoto případu. Podle mého názoru se totiž jedná o klasickou "wholly internal situation", neboť dotčený provozovatel coffee shopu je zajisté nizozemským občanem, resp. maastrichtským rezidentem a generální advokát vyloučil aplikovatelnost volného pohybu služeb na tento případ. Jestliže tedy provozovatel coffee shopu neposkytuje službu ve smyslu čl. 56 SFEU (ani zboží), nevidím zde žádný unijní rozměr, který by odůvodňoval aplikaci evropského práva. Osobně bych tedy po vyloučení aplikace volného pohybu služeb (a rovněž zboží) spíše navrhoval jiný způsob vypořádání se s předběžnými otázkami, který by poukazoval právě na absenci unijního charakteru sporu. Jiná situace by samozřejmě nastala v případě, že by příslušné opatření Maastrichtu napadl nerezident Maastrichtu. Potom by se zajisté dalo dokončit úvahu o přípustnosti nepřímé diskriminace odůvodněné požadavkem veřejného pořádku.
Každopádně máme před ESD zajímavý případ zejména pro média, který úzce souvisí rovněž s posledním Ondrovým příspěvkem o německé šikaně z důvodu drogové kriminality. Osobně na tuto věc dosud nemám úplně vyhraněný názor, ale je pravda, že do Holandska se budu rád vracet i v případě, že nedostanu v coffee shopu jointa.
0 komentářů:
Okomentovat