Myslím, že je potřeba trochu oživit náš skomírající blog, a proto se této úlohy zhostím v rámci tohoto postu.
Právní úpravu promlčení považuji společně s úpravou dědictví a bezdůvodného obohacení za nejkomplikovanější oblasti nového občanského zákoníku. V případě promlčení a bezdůvodného obohacení však nejde o komplikovanost v pravém slova smyslu, neboť nová právní úprava je pouze velmi složitě čitelná, zatímco při jejím pochopení je její výklad podle mě snadný. Cílem tohoto článku je zpřístupnit srozumitelnější cestou právní úpravu promlčení v novém občanském zákoníku. Zejména otázku počátku běhu a délky promlčecí lhůty, která si myslím není úplně nejšťastněji řešena v nové právní úpravě (byť jen z hlediska čitelnosti této právní úpravy). Článek nemá rozhodně ambici nabídnout cokoli jiného, než je uvedeno v zákoně. Nicméně způsob výkladu zákona je v tomto článku podle mě lépe přizpůsoben zažitému chápání promlčení ve starém občanském zákoníku (navíc se snaží některá ustanovení spojit), a proto někomu může prospět v praxi či při studiu.
Ač to nový občanský zákoník trochu skrývá, stojí podle mě na obecné koncepci, že se právo promlčuje v subjektivní nebo objektivní promlčecí lhůtě. To je podle mě novinka, neboť starý občanský zákoník zaváděl subjektivní promlčí lhůty jen pro některá práva (např. právo na náhradu škody), zatímco jinak platilo (např. u práva na plnění), že se promlčovalo okamžikem, kdy mohlo být vykonáno poprvé (§ 101 odst. 1 starého občanského zákoníku).
