Písemná forma smlouvy v novém občanském zákoníku

Těší mě, že se zde začínají objevovat posty o novém občanském zákoníku (dále jen "NOZ"). Ne se vším, co zde Ondra napsal, souhlasím (vlastně spíše nesouhlasím) a svůj nesouhlas dávám najevo v komentářích pod jeho příspěvky. Dovoluji si nicméně přidat krátký post na téma občanského zákoníku i já (ať se zase čtenář může pustit do mě - třeba se zde rozproudí podnětná debata). Věřím rovněž, že mi čas dovolí, abych se o novém občanském zákoníku rozepsal více, protože na rozdíl od Ondry a Roberta Pelikána (aspoň to tak z posledních filipik vyplývá), jsem zastáncem toho, že se řada ustanovení dá vyložit rozumným způsobem. Stačí pouze velmi pozorně (opakuji velmi pozorně - a ještě jednou - velmi pozorně) číst a především číst zákon jako celek. Ač jeho čitelnost není nejlepší, pokud se čte postupně a ne na "přeskáčku", jeho výklad je snažší.

Ale nyní k věci. Pokusím se krátce demonstrovat, že výklad nového občanského zákoníku není tak tragický, pokud se na to jde systematicky. Vezmu si jako příklad formu smlouvy, kterou do jisté míry pranýřoval  právě Ondra ve filipice č. 1.

Filipika proti novému občanskému zákoníku II. (neplatnost)

Tento post navazuje na mou nedávnou obecnou filipiku proti NOZ vyprovokovanou účastí na velmi podnětném kavárenském semináři s Robertem Pelikánem na obdobné téma. 

Každý zastánce NOZ dříve či později vynese jako žaludské eso otázku neplatnosti, na které směle demonstruje „modernost“ nového kodexu a jeho rozchod s paternalistickým, nefunkčním a zastaralým přístupem současného OZ a naopak příklon k autonomii vůle, svobodě stran bez státní ingerence.

Filozofie je jasná, proč máme právní vztahy zatěžovat absolutní neplatností, která často zasahuje do právní jistoty mnoha na sobě nezávislých právních vztahů? Téma absolutní vs. relativní neplatnost by si samozřejmě zasloužilo vlastní příspěvek a v budoucnu se ho určitě i na těchto stránkách dočkáme. 

Vraťme se však zpět k NOZ a jeho údajnému příklonu k autonomii vůle. Je pravdou, že NOZ se od absolutní neplatnosti výrazně odklání a pokud o neplatnosti hovoří má v zásadě na mysli neplatnost relativní, kterou je možné zhojit, je možné s ní pracovat a tak se jeví pro naši dobu mnohem vhodnější a tvárnější. 

Potud je argument validní. Nejeden zastánce NOZ uznává jeho dílčí chyby, ale již jen pro tuto zásadu pro něj má kodex smysl.

O to větší může nastat rozčarování. Robert Pelikán totiž upozorňuje mimo jiné na fakt, že NOZ téměř nic nezakazuje, jeho formulace jsou jiné, brutálnější. Ve více než 120 ustanoveních totiž NOZ přikazuje, že se k něčemu vůbec nepřihlíží.

Filipika proti novému občanskému zákoníku I.

Nedávno jsem se zúčastnil velmi podnětného kavárenského semináře s Robertem Pelikánem, civilistou, který přináší racionální kritiku nového občanského zákoníku („NOZ“), který má vstoupit v účinnost již na konci tohoto roku.

Pelikán předkládá několik koncepčních argumentů proti současné podobě NOZ. V prvé řadě je dle něj chyba vůbec tvořit občanský zákoník na zelené louce. S tím souvisí i přílišný rozmach inspirace, která není postavena na několika stěžejních zdrojích, ale podlehla inflaci informací, čerpá od Rakouska po Québec. Nečerpá však důsledně, dle Pelikána se má právní institut spíše kopírovat doslova otrocky, tak jako sověti okopírovali ukořistěný americký bombardér i s fotoaparátem, který pilot zapomněl na sedačce. Nebyli si jistí, zda nějakým způsobem neslouží k letu. Pokud něčemu nerozumíme, tím spíše je lepší to převzít doslovně. Zákonu je dále vytýkaná přehnaná inspirace předchozími českými kodexy, které sám považuje za totalitní (např. v otázce prekluze). Obecně je pak možné kritizovat zahledění do minulosti (právo pastvy atd.) a archaický jazyk přispívající k neintuitivní skladbě.

Kritici zákona se však pouštějí na tenký led. I když poukážou na konkrétní chybu, jsou okamžitě odmítnuti s tím, že brání totalitní právo a nepřejí zásadě autonomie vůle.

Co je však ideologického na upozornění, že si jednotlivá ustanovení odporují?

Ustanovení 1878 odst. 2 NOZ stanoví: Spojí-li se pohledávka a dluh v osobě jednoho ze spoluvěřitelů, zanikají tím i pohledávky ostatních spoluvěřitelů vůči dlužníku. § 1994 naopak stanoví: Splynutím práva věřitele a povinnosti jednoho z dlužníků zavázaných společně a nerozdílně zaniká dluh do výše odpovídající podílu tohoto spoludlužníka. Splynutím povinnosti dlužníka a práva jednoho z věřitelů oprávněných společně a nerozdílně zaniká pohledávka do výše odpovídající podílu tohoto spoluvěřitele.Zřejmá kontradikce.

To samé platí o podstatném ustanovení § 564 NOZ, podle kterého platí, že vyžaduje-li zákon pro právní jednání určitou formu, lze obsah právního jednání změnit projevem vůle v téže nebo přísnější formě; vyžaduje-li tuto formu jen ujednání stran, lze obsah právního jednání změnit i v jiné formě, pokud to ujednání stran nevylučuje.

Dle NOZ tedy můžete změnit písemnou smlouvu i ústní dohodou, pokud to v písemné smlouvě výslovně nezapovíte!

Nebo ne? § 1906 stanoví: Ujednání o novaci nebo o narovnání vyžaduje písemnou formu, byl-li i původní závazek zřízen v písemné formě, nebo činí-li se o právu již promlčeném.Jak je to s autonomií vůle a jaká je základní filozofie zákona bude předmětem dalšího postu.