Glosa o tajné dohodě a změně formy vlády

Česká republika je de iure republikou parlamentní. Vrcholným orgánem moci výkonné je tedy vláda, která odvozuje své postavení od většiny v poslanecké sněmovně Parlamentu.

Vrcholným představitelem exekutivy je premiér, který práci vlády řídí a s nímž také vláda spojuje svou existenci. Premiérem navíc podle zažitých konvencí bývá povětšinou předseda nejsilnější (koaliční) strany a je tedy i neformálním představitelem většiny v parlamentu (respektive alespoň ve sněmovně). Je tedy nejen představitelem moci výkonné, ale i moci zákonodárné. Dělba moci na legislativu a exekutivu je tedy v praxi spíše teoretická.

Zákaz prodeje marihuany v maastrichtských coffee shopech potvrzen

Dne 16. prosínce dospěl Soudní dvůr (dále jen "ESD") k závěru, že osobám, které nemají svůj pobyt v Maastrichtu může být zakázán přístup do tamějších coffee shopů. ESD v podstatě potvrdil závěr generálního advokáta Yvese Bota, který považoval zákaz přístupu nerezidenů do coffee shopů v Maastrichtu za odůvodněnou překážku volného pohybu služeb. K jeho stanovisku jsem se vyjádřil před pár měsíci zde. Tehdy jsem rozbor provedl toliko na základě znalostí tiskové zprávy, protože stanovisko generálního advokáta nebylo k dispozici v angličtině. Dnes je již k dispozici rozhodnutí ESD, a proto se můžu krátce vyjádřit k jeho závěrům a poukázat na některé zajímavé nuance, které se zajisté neobjeví v novinových článcích! Zároveň se zde možná trochu uvedu na pravou míru svůj předchozí článek. Rozsudek ESD s referenčním názvem C-137/09 Josemans si můžete přečíst zde.

Skutečně je konec s diskuzí na téma nepromlčitelnosti práva na náhradu nemajetkové újmy v penězích?

V prvním čísle loňské Jurisprudence nalezneme i zmínku o rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu sp. Zn.31 Cdo 3161/2008, který má být tečkou za diskuzí na téma nepromlčitelnosti práva na náhradu nemajetkové újmy v penězích.[1][1] 

Je  tomu však opravdu tak? 

Zákaz sebeobviňování v trestním řízení

Koukám, že tady nemáme na blogu ještě žádný článek na trestní právo. Navrhuji proto tuto praxi trochu změnit.

Dne 30.11.2010 vydal Ústavní soud (dále jen "ÚS") stanovisko pléna Pl.ÚS-st 30/10. Plenární stanovisko bylo vydáno v souvislostí s ústavní stížností proti uložení pořádkové pokuty podle § 66 trestního řádu (dále jen "TŘ"). Pořádková pokuta byla stěžovateli uložena, neboť nevyhověl výzvě policejního orgánu podle § 114 TŘ a odmítl odběr pachové srovnávací stopy. Plénum ÚS se sešlo "na popud" JUDr. Balíka (soudce zpravodaje v řízení o ústavní stížnosti), který konfrontoval závěry dvou nálezů ÚS z předchozí doby vedené pod sp. zn. I. ÚS 671/05 a III. ÚS 655/06. Oba nálezy se v dřívější době vypořádaly s problematikou zákazu sebeobviňování. Zjednodušeně řečeno dříve dospěl ÚS k tomu, že zákaz donucování jiného k sebeobvinění vlastní výpovědí lze chápat v širším rozsahu tak, že ani jiné důkazy není nikdo povinen proti sobě poskytovat, z čehož vyplývá mimo jiné to, že uložení pořádkové pokuty za neposkytnutí vzorku vlasů a bukálních stěrů je protiústavní (rozpor se zákazem sebeobviňování, který je implicitně součástí práva na spravedlivý proces).