Zákaz prodeje marihuany v maastrichtských coffee shopech potvrzen

Dne 16. prosínce dospěl Soudní dvůr (dále jen "ESD") k závěru, že osobám, které nemají svůj pobyt v Maastrichtu může být zakázán přístup do tamějších coffee shopů. ESD v podstatě potvrdil závěr generálního advokáta Yvese Bota, který považoval zákaz přístupu nerezidenů do coffee shopů v Maastrichtu za odůvodněnou překážku volného pohybu služeb. K jeho stanovisku jsem se vyjádřil před pár měsíci zde. Tehdy jsem rozbor provedl toliko na základě znalostí tiskové zprávy, protože stanovisko generálního advokáta nebylo k dispozici v angličtině. Dnes je již k dispozici rozhodnutí ESD, a proto se můžu krátce vyjádřit k jeho závěrům a poukázat na některé zajímavé nuance, které se zajisté neobjeví v novinových článcích! Zároveň se zde možná trochu uvedu na pravou míru svůj předchozí článek. Rozsudek ESD s referenčním názvem C-137/09 Josemans si můžete přečíst zde.

Jen pro krátké připomenutí skutkové geneze případu uvádím, že se v Maastrichtu rozhodli, že učiní přítrž drogové turistice tím, že omezí přístup do coffee shopů pouze těm, kdo jsou nizozemskými rezidenty. Pan Josemans je jedním z provozovatelů coffee shopu, který se omezením neřídil, a tak starosta rozhodl o dočasném uzavření jeho provozovny. Pan Josemans proto podal žalobu proti rozhodnutí starosty a soud v Maastrichtu podal ESD několik předběžných otázek. V těchto otázkách se maastrichtský soud zeptal v podstatě na to, zda spadá poskytování marihuany pod volný prodej zboží, služeb, resp. zda je omezování přístupu nerezidentů do coffee shopů v Maastrichtu v rozporu se zákazem diskriminace. 

S ohledem na to, že si každý může přečíst rozhodnutí ESD sám, pokusím se zde pouze vypíchnout klíčové části rozsudku, které snad poskytnout dobrý základ pro jeho čtení. Snad se mi tak zároveň podaří vyvrátit některé mýty, které panují o zemi tulipánů a větrných mlýnů.

V prvé řadě ESD poukazuje na to, že prodej v marihuany není v Nizozemsku legální. Podle ESD totiž tolerance prodeje drog v coffee shopech ze strany příslušných veřejnoprávních autorit neznamená legalizaci tohoto prodeje. Toto je docela zajímavá myšlenka, ke které jsem se stavěl kriticky i v mém předchozím příspěvku. ESD totiž většinou vykládá právo funkčně, tj. nikoli formalisticky, a proto by se, podle mého názoru, dalo argumentovat i tak, že faktická tolerance nizozemskými úřady v podstatě legalizuje prodej marihuany v coffee shopech. Na druhou stranu ESD v tomto ohledu rozumím a souhlasím s ním, že pro tentokrát zvolil právě formalistický přístup (zatím spíše z hlediska mého právního citu). ESD k tomu poznamenává, že tolerance je zde v podstatě dána stanovováním priorit orgánů činných v trestním (správním) řízení ve vztahu k výkonu státního dozoru nad dodržováním zákonnosti. Podle ESD je tak v pořádku, že se dává priorita stíhání jiných deliktů před stíháním prodeje marihuany v coffee shopech, což však nečiní prodej jako takový  bez dalšího legálním. Výborně je tato myšlenka shrnuta v § 43 rozsudku. 

Dále bych rád poznamenal, že vzhledem k zákazu prodeje marihuany v Nizozemsku, nespadá tento druh prodeje ani pod volný pohyb zboží ani pod volný pohyb služeb. Stojí tedy mimo rozsah působnosti ("scope") evropského práva. To je něco, na co jsem trochu poukazoval i v mém předchozím příspěvku, kde jsem psal, že spor v podstatě představuje "wholly internal situation", do které nemá ESD co kecat. Jestliže totiž prodej marihuany (pro jiné než pro lékařské účely) není výkonem tržních svobod (ani zboží, ani služeb), myslím si, že jsou členské státy bez omezení pokud jde o opatřění, která zvolí za účelem regulace této činnosti a prodejci marihuany se tak nemohou dovolávat volného pohybu. Čtenáře rozsudku by, podle mého názoru, nemělo zmást, že ESD nakonec provedl tradiční přezkum toho, zda maastrichtské omezení není v rozporu s volným pohybem služeb. ESD totiž provedl zajímavou distinkci mezi prodejem marihuany v coffee shopu a prodejem nealkoholických nápojů a občerstvení v coffee shopu. Prodej marihuany v coffee shopu není službou ve smyslu evropského práva, kdežto prodej nealkoholických nápojů a občerstvení ano. S ohledem na to, že Maastricht zakazuje přístup do coffee shopu nerezidentům, v podstatě jim brání nejen konzumaci drog v coffee shopech, ale také v coffee shopech omezuje prodej nealkoholických nápojů a jídla. A z tohoto důvodu se tedy musel ESD nakonec vypořádat s tím, zda je takové omezení  volného pohybu služeb (resp. prodeje nealkoholických nápojů a občerstvení) odůvodněno smluvní výjimkou nebo kategorickým požadavkem a zda je tato restrikce proporcionální. ESD nakonec v § 84 dospěl k tomu, že zejména z důvodu boje proti drogové turistice jde o odůvodněné omezení volného pohybu služeb. Učinil tak i s ohledem na to, že je v Maastrichtu přibližně 500 dalších stravovacích alternativ, kde se může turista najíst nebo napít.

Snad tento krátký komentář vnese trochu světla do filosofie uvažování ESD a vyvrátí tak některé nepřesnosti, se kterými se možná člověk setká při čtení novinových článků.