Koukám, že tady nemáme na blogu ještě žádný článek na trestní právo. Navrhuji proto tuto praxi trochu změnit.
Dne 30.11.2010 vydal Ústavní soud (dále jen "ÚS") stanovisko pléna Pl.ÚS-st 30/10. Plenární stanovisko bylo vydáno v souvislostí s ústavní stížností proti uložení pořádkové pokuty podle § 66 trestního řádu (dále jen "TŘ"). Pořádková pokuta byla stěžovateli uložena, neboť nevyhověl výzvě policejního orgánu podle § 114 TŘ a odmítl odběr pachové srovnávací stopy. Plénum ÚS se sešlo "na popud" JUDr. Balíka (soudce zpravodaje v řízení o ústavní stížnosti), který konfrontoval závěry dvou nálezů ÚS z předchozí doby vedené pod sp. zn. I. ÚS 671/05 a III. ÚS 655/06. Oba nálezy se v dřívější době vypořádaly s problematikou zákazu sebeobviňování. Zjednodušeně řečeno dříve dospěl ÚS k tomu, že zákaz donucování jiného k sebeobvinění vlastní výpovědí lze chápat v širším rozsahu tak, že ani jiné důkazy není nikdo povinen proti sobě poskytovat, z čehož vyplývá mimo jiné to, že uložení pořádkové pokuty za neposkytnutí vzorku vlasů a bukálních stěrů je protiústavní (rozpor se zákazem sebeobviňování, který je implicitně součástí práva na spravedlivý proces).
Dne 30.11.2010 vydal Ústavní soud (dále jen "ÚS") stanovisko pléna Pl.ÚS-st 30/10. Plenární stanovisko bylo vydáno v souvislostí s ústavní stížností proti uložení pořádkové pokuty podle § 66 trestního řádu (dále jen "TŘ"). Pořádková pokuta byla stěžovateli uložena, neboť nevyhověl výzvě policejního orgánu podle § 114 TŘ a odmítl odběr pachové srovnávací stopy. Plénum ÚS se sešlo "na popud" JUDr. Balíka (soudce zpravodaje v řízení o ústavní stížnosti), který konfrontoval závěry dvou nálezů ÚS z předchozí doby vedené pod sp. zn. I. ÚS 671/05 a III. ÚS 655/06. Oba nálezy se v dřívější době vypořádaly s problematikou zákazu sebeobviňování. Zjednodušeně řečeno dříve dospěl ÚS k tomu, že zákaz donucování jiného k sebeobvinění vlastní výpovědí lze chápat v širším rozsahu tak, že ani jiné důkazy není nikdo povinen proti sobě poskytovat, z čehož vyplývá mimo jiné to, že uložení pořádkové pokuty za neposkytnutí vzorku vlasů a bukálních stěrů je protiústavní (rozpor se zákazem sebeobviňování, který je implicitně součástí práva na spravedlivý proces).
JUDr. Balík (resp. jeho II. senát) měl na celou věc jiný názor, a proto předložil věc plénu k vydání stanoviska. Toto stanovisko je možné si přečíst v celém znění zde (včetně disentu Elišky Wágnerové). Stanovisko mě zaujalo v tom smyslu, že z velké části kopíruje judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), který se problematikou zákazu sebeobviňování rovněž nekolikrát zabýval. Se stanoviskem pléna i s ohledem na mou rámcovou znalost judikatury ESLP souhlasím. Mám však drobné výhrady ke způsobu citace judikatury ESLP a k některým dalším věcecm. ÚS např. na některých místech doslovně překládá závěry ESLP, ale neobtěžuje se odkázat na příslušný paragraf rozsudku, ze kterého čerpá. Jakákoli kontextuální kontrola stanovisek pléna tak, podle mého názoru, činí věc značně komplikovanou, protože čtenář musí prohlédnout celý rozsudek ESLP (v angličtině nebo francouzštině), aby se dostal k ÚS citovaným závěrům. Je také problematické odlišit, kdy ÚS pouze cituje a kdy do svých závěrů přidává i něco ze své kuchyně. Myslím si, že tento neduh je u českých soudů spíše pravidlem a věřím, že se ta přehlednost judikatury v tomto ohledu zlepší (myslím, že to už někdo v minulosti kritizoval i na Jiném právu).
Plenární stanovisko vychází hodně z rozsudku Jalloh proti Německu, který osobně považuji za hraniční případ mezi oblastí dovoleného a zakázaného způsobu získávání důkazů z hlediska zákazu sebeobviňování. Myslím si, že je vhodné se na tomto místě s tímto rozsudkem ESLP blíže seznámit, protože umožňuje dobrý vhled do výše uvedeného plenárního stanoviska. Skutkové okolnosti se trochu pokusím odlehčit.
Pan Jalloh obchodoval s drogami způsobem, který spočíval v tom, že si do pusy umístil sáček s kokainem a po uzavření transakce s klientem jej z pusy vyndal a klientovi předal. Jednoho dne na něj při takové transakci vybafla německá policie, která ho při jedné z těchto transakcí sledovala. Pan Jalloh sáček s heroinem proto polknul a policie u něj nic nenašla. Prokurátor se však s tímto nesmířil, a proto nařídil, aby policie převezla pana Jalloha do nemocnice, kde mu měla být aplikována emetika (přípravky vyvolávající zvracení). Jalloh tato emetika dobrovolně nepozřel, a proto mu byla emetika aplikována násilnou cestou, kdy ho drželi čtyři policisté na zemi a lékaři mu strčili přes nos hadičku do žaludku a aplikovali mu příslušnou látku na zvracení (příšerná představa). Výsledkem bylo to, že Jalloh vyzvracel sáček heroinu, který byl poté použit v trestním řízení.
ESLP většinou začíná svá rozhonutí studií obecných principů, které vyplývají z jeho judikatury. Klíčová je, podle mého názoru, sumarizace v § 102 tohoto rozhodnutí, ze kterého lze dovodit to, že ESLP dlouhodobě judikuje, že zákaz sebeobviňování (ve skutečnosti jde o právo neobviňovat sebe sama, ale v tomto článku budu vycházet z kratšího označení "zákaz sebeobviňování") se zabývá primárně respektováním vůle obviněného zůstat mlčet. Nevztahuje se však na získání a použití důkazního materiálu, který byl získán orgány činnými v trestním řízení použitím síly a který existuje nezávisle na vůli obviněného - např. domovní prohlídka, krevní zkouška, moč, vlasy, hlasový projev, lidská tkáň pro účely testování DNA apod. Jinými slovy je rozdíl mezi případy, kdy musí obviněný aktivně (volním projevem) participovat na získávání důkazního materiálu, anebo je tento důkazní materiál získáván nezávisle na jeho aktivním volním projevu. Toto stanovisko přijímá rovněž ÚS ve svém stanovisku, když v § 24 uvádí:
"Důkazy získané na základě úkonů dle § 114 trestního řádu spadají do kategorie důkazů, které existují nezávisle na vůli podezřelého, tj. těch, jež lze za splnění určitých podmínek...získat i za pomoci zákonného donucení, aniž by bylo porušeno pravidlo nemo tenetur. Jedná se o postupy, jejichž provedení obviněný (podezřelý) pouze snáší, nejčastěji má toliko povinnost strpět zajištění objektivně existujícího vzorku hmoty. Tělo obviněného (podezřelého) je pasivním objektem ohledání, nevyžaduje se žádná jeho aktivní součinnost. Dostavení se a samotná účast na úkonu za „aktivní jednání“ ve smyslu výše uvedeném považováno není, stejně jako vykonání normálních fyziologických funkcí (například při odběru dechu, moči nebo vzorku hlasu)."
Tuto důkazní distinkci považuji za naprosto legitimní závěr, protože opačný přístup by naprosto paralyzoval účel trestního řízení. Obviněný by mohl např. znemožnit prohlídku svého obydlí poukazem na to, že se v jeho bytě mohou nacházet důkazy, které ho usvědčí z trestného činu, obviněný by mohl odmítnout test DNA s poukazem na to, že ho může usvědčit z toho, že se nacházel v míste spáchání trestného činu apod. Proto mi není úplně jasné, proč se shora uvedené nálezy prvního a třetího senátu natolik odchylovaly od závěrů a lá Jalloh a svým způsobem absolutizovaly zákaz sebeobviňování. Zaráží mě to i proto, že se tato důkazní distinkce objevila v argumentaci třetího senátu ÚS v nálezu III. ÚS 644/05 (březen 2006) a v nálezu III. ÚS 655/06 (květen 2007) o této důkazní distinkci nepadla žádná zmínka. Myslím si přitom, že se jedná o naprosto klíčovou myšlenku judikovanou ESLP, ze které čerpá rovněž shora uvedené plenární stanovisko (srov. výše uvedený § 24).
Plenární stanovisko poukázalo právě na tuto důkazní distinkci a nakonec uvedlo následující:
"Na úkony dle § 114 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád)...spočívající v sejmutí pachové stopy, odebrání vzorku vlasů a bukálního stěru, jejichž cílem je získání objektivně existujících důkazů pro forenzní vyšetření, a které nevyžadují aktivní jednání obviněného či podezřelého, ale toliko strpění jejich provedení, nelze pohlížet jako na úkony, jimiž by byl obviněný či podezřelý donucován k ústavně nepřípustnému sebeobviňování. K zajištění součinnosti obviněného či podezřelého při opatřování těchto důkazů je tudíž možno užít zákonných donucovacích prostředků."
Pokud souhlasíme s § 102 rozsudku ve věci Jalloh, můžeme uzavřít, že i závěr ÚS je v tomto ohledu konformní s Evropskou úmluvou o lidských právech. Vraťme se však ke skutkovému vývoji v případě Jalloh. Dokazování spočívající v aplikaci emetik, jejichž výsledkem bylo získání usvědčujícího důkazu ze žaludku Jalloha, bylo také, podle mého názoru, získáváním důkazního materiálu nezávislého na aktivním volním projevu obviněného. Ve své podstatě se totiž tento způsob provedení důkazu v ničem neodlišuje od odběru krve nebo bukálního stěru. ESLP však nakonec přesto shledal, že došlo v Jallohově případě k porušení Evropské úmluvy o lidských právech (dále jen "Úmluva").
U Jalloha dovodil ESLP, že i když způsob, jakým byly důkazy opatřeny, nepředstavoval mučení, přesto šlo o způsob, který spadá pod rozsah působnosti čl. 3 Úmluvy (tzv. scope of application). Použití donucovacích prostředků (zafixování Jalloha na zemi a zavedení trubice s emetiky do žaludku přes nos) totiž dosahovalo tzv. "minimum level of severity", a proto spadalo pod scope of application čl. 3 Úmluvy (ÚS "minimum level of severity" překládá jako "minimální hranice závažnosti", ale myslím si, že by se to mělo překládat spíše jako "minimální hranice krutosti", protože čl. 3 Úmluvy hovoří o "mučení nebo nelidském či ponižujícímu zacházení" a slovo "severity", které se vztahuje k rozsahu působnosti čl. 3 zde podle mě neznamená české "závažnost", nýbrž "krutost"). ESLP tedy na jednu stran uznal, že u Jalloha šlo o opatření důkazu, jejichž existence je nezávislá na vůli obviněného (a tudíž je možné použít k jeho opatření donucovací prostředky), ale na druhou stranu ESLP poukázal na tři elementy uvedené v § 113 až 115 rozsudku, které ho dovedly k tomu, že zákaz sebeobviňování je aplikovatelný v tomto případě (§ 116 rozsudku). To vedlo ESLP k tomu, že nakonec provedl jakýsi test proporcionality. Ten spočíval ve zkoumání čtyř hledisek, a to povahy a intenzity donucení, existence relevantních procesních záruk, závažnosti veřejného zájmu na vyšetření a potrestání daného trestného činu a způsobu a účelu použití takto získaných důkazů (§ 117) [dále jen "čtyřstupňový test"]. ESLP nakonec v případě Jalloh dovodil, že tento test proporcionality nebyl naplněn, a proto byl u Jalloha porušen zákaz sebeobviňování (rozpor s čl. 6 Úmluvy).
U Jalloha dovodil ESLP, že i když způsob, jakým byly důkazy opatřeny, nepředstavoval mučení, přesto šlo o způsob, který spadá pod rozsah působnosti čl. 3 Úmluvy (tzv. scope of application). Použití donucovacích prostředků (zafixování Jalloha na zemi a zavedení trubice s emetiky do žaludku přes nos) totiž dosahovalo tzv. "minimum level of severity", a proto spadalo pod scope of application čl. 3 Úmluvy (ÚS "minimum level of severity" překládá jako "minimální hranice závažnosti", ale myslím si, že by se to mělo překládat spíše jako "minimální hranice krutosti", protože čl. 3 Úmluvy hovoří o "mučení nebo nelidském či ponižujícímu zacházení" a slovo "severity", které se vztahuje k rozsahu působnosti čl. 3 zde podle mě neznamená české "závažnost", nýbrž "krutost"). ESLP tedy na jednu stran uznal, že u Jalloha šlo o opatření důkazu, jejichž existence je nezávislá na vůli obviněného (a tudíž je možné použít k jeho opatření donucovací prostředky), ale na druhou stranu ESLP poukázal na tři elementy uvedené v § 113 až 115 rozsudku, které ho dovedly k tomu, že zákaz sebeobviňování je aplikovatelný v tomto případě (§ 116 rozsudku). To vedlo ESLP k tomu, že nakonec provedl jakýsi test proporcionality. Ten spočíval ve zkoumání čtyř hledisek, a to povahy a intenzity donucení, existence relevantních procesních záruk, závažnosti veřejného zájmu na vyšetření a potrestání daného trestného činu a způsobu a účelu použití takto získaných důkazů (§ 117) [dále jen "čtyřstupňový test"]. ESLP nakonec v případě Jalloh dovodil, že tento test proporcionality nebyl naplněn, a proto byl u Jalloha porušen zákaz sebeobviňování (rozpor s čl. 6 Úmluvy).
Rozhodnutí ve věci Jalloh je velmi těžko čitelné, protože na jednu stranu ESLP připouští, že aplikace emetik se příliš neliší od krevních testů a podobných způsobů provedení důkazů (které normálně nespadají pod rozsah působnosti zákazu sebeobviňování), na druhou stranu však říká, že způsob, jakým byly použity donucovací prostředky byl natolik závažný, že spadá pod rozsah působnosti zákazu sebeobviňování, a proto je nutno aplikovat čtyřstupňový test. Možná by bylo lepší, kdyby se ESLP s případem vypořádal spíše bez vazby na zákaz sebeobviňování a poukázal na to, že získání důkazu v rozporu s čl. 3 Úmluvy (zákaz mučení) a nelidského zacházení) je nepřípustné. ESLP to sice na začátku svého odůvodnění udělal, ale poté svou argumentaci tahal přes zákaz sebeobviňování, čímž učinil rozsudek ve věci Jalloh velmi nečitelný.
ESLP při aplikaci Úmluvy vždy nejdříve zkoumá, jestli daný veřejnoprávní zásah spadá pod rozsah působnosti a teprve poté se zabývá otázkou samotného porušení. Je to patrné i na případu zákazu sebeobviňování, který vyplývá z čl. 6 Úmluvy. Do rozsahu působnosti zákazu sebeobviňování nespadá, podle mého názoru, dokazování, které nenarušuje existenci nezávislé vůle obviněného. Z toho vyplývá, že nemůže dojít k porušení tohoto zákazu např. použitím krevního testu proti obviněnému. Naopak v případě, že je nezávislost vůle obviněního provedeným dokazováním dotčena a použijí se donucující prostředky, ESLP aplikuje svůj čtyřstupňový test (§ 117 rozsudku). ÚS k tomu uvádí následující (§ 14 plenárního stanoviska):
"V souvislosti s možností opatření věcného důkazu i za pomoci fyzického donucení, vyvstala před Evropským soudem otázka stanovení hranic státního donucení. Ve své judikatuře za nepřípustné označil nejen již zmiňované vynucování aktivního přispívání osoby ke svému obvinění, ale dále v jednotlivých případech, kdy obviněný (podezřelý) odmítl součinnost při získání důkazů, hodnotí, zda povaha a stupeň donucení nepřekročila dovolený rámec, jinými slovy zda stupeň použitého donucení nepřevyšuje intenzitu donucení obvykle nutnou pro získání důkazů tohoto typu. Hrozba a uložení sankcí za neposkytnutí informací orgánům činným v trestním řízení jsou podle něj neslučitelné s právem na spravedlivý proces, pokud by v podstatě zničily samotnou podstatu práva neobviňovat sama sebe. Při posuzování, zda použití donucení orgány činnými v trestním řízení za účelem zajištění důkazů porušilo právo neusvědčovat sám sebe, Evropský soud přitom bere do úvahy čtyři kriteria. Jsou jimi povaha a intenzita donucení, existence relevantních procesních záruk, závažnost veřejného zájmu na vyšetření a potrestání daného trestného činu a způsob a účel použití takto získaných důkazů (viz např. rozsudek ve věci Jalloh proti Německu č. 54810/00 ze dne 11.července 2006)."
ESLP v Jallohovi čtyřstupňový test aplikoval teprve poté, kdy dovodil, že provedení důkazů spadá pod rozsah působnosti zákazu sebeobviňování (srov. § 116 a 117 rozsudku). To je velice zajímavé, protože to do jisté míry naznačuje, že by se dalo vybalancovat i použití donucujících prostředků při dokazování, které narušuje volní integritu obviněného. Rozsudek ve věci Jalloh je v tomto ohledu mimořádně špatně čitelný a bylo k němu vydáno i několik disentů a konkurujících stanovisek. Pro účely tohoto článku jsem tyto disenty a konkurující stanoviska nestudoval. Nejsem si proto úplně jistý, jak to vlastně všechno ESLP myslel. Zejména potom jeho zajímavý "crossover" v § 113 až 116 rozsudku je na pováženou.
Lze tedy uzavřít, že ÚS od vydání plenárního stanoviska začíná aplikovat evropskou "důkazní distinkci", která rozlišuje mezi získáváním důkazních prostředků, jejichž exitence je nezávislá na vůli obviněného a důkazních prostředků, které vyžadují určitý volní projev obviněného při jejich provádění a získávání. První skupina důkazních prostředků může být získávána i za pomoci donucujících prostředků (např. pořádkových pokut), kdežto druhá skupina narušuje zákaz sebeobviňování, a proto je jakékoli donucování ze strany orgánů činných v trestním řízení vyloučeno (s výhradami, které se objevily v mém článku).
S ohledem na to, že už se tady dlouho k žádnému článku nediskutovalo, zajímalo by mě, zda s takovou důkazní distinkcí čtenáři našeho blogu souhlasí.
0 komentářů:
Okomentovat