Všemocný loutkář zaměstnavatel?

Nejvyšší soud v létě tohoto roku poměrně razantně zasáhl do vnímání místa výkonu práce a otevřel nové možnosti, jak ho pro zaměstnavatele pohodlně sjednat a dokonce jednostranně měnit! Místo výkonu práce je jedno z nezbytných ujednání v pracovní smlouvě. Musí být sjednáno určitě, srozumitelně a logicky, tak, aby obě strany pracovněprávního vztahu byli chráněny právní jistotou.

Z hlediska určitosti ujednání o místě výkonu práce jde o to, zda je z něho možno vyvodit kdy zaměstnanec koná práci v místě, které je takto určeno pracovní smlouvou, a kdy vykonává (nebo je po něm požadováno, aby vykonával) práci v jiném místě.

Mezinárodní únos dítěte - Charta základních práv EU a její potenciální vliv na interpretaci národního práva ve vztazích s mezinárodním prvkem

V mém minulém příspěvku jsem rozebral některé případy, kdy se Evropský soud pro lidská práva (dále jen "ESLP") zabýval interpretací evropského práva před přistoupením EU k Evropské úmluvě o lidských právech (dále jen "Úmluva"). Dříve, než zde publikuji druhou část mého příspěvku, která bude mapovat otázky interpretace evropského práva Štrasburkem po přistoupení EU k Úmluvě, hodím sem zajímavou aktualitu, která má s touto problematikou rovněž souvislost. 

Před pár dny vydal Evropský soudní dvůr (dále jen "ESD") zajímavé rozhodnutí týkající se výkladu nařízení 2201/2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti - tzv. nařízení Brusel IIa (dále jen "nařízení Brusel IIa"). Rozhodnutí o předběžné otázce ve věci McB. se týkalo neoprávněného odebrání nezletilých dětí jejich matkou od jejich biologického otce a vzhledem k předmětu sporu bylo rozhodnutí vydáno urgentně (pozn. vydání rozhodnutí o předběžné otázce trvá normálně okolo 2 let, toto rozhodnutí bylo vydáno během 2 měsíců!). 

Ne, že by mě nějak výraznějši zajímalo rodinné právo, ale tento případ je mimořádně zajímavý z hlediska vlivu Charty základních práv EU (dále jen "Charta") a také Úmluvy na interpretaci evropského a potenciálně rovněž národního práva. Případy mezinárodních únosů dětí jsou mimořádně složité z hlediska určování soudní příslušnosti a procesních otázek. Celou situaci komplikuje rovněž to, že zde musíme sledovat nejen nařízení Brusel IIa, ale také tzv. Haagskou úmluvu o civilních aspektech mezinárodních únosů dětí. I proto se budu snažit maximálně příspěvek zjednodušit, aby byl článek přiměřeně čitelný i pro toho, kdo se o mezinárodní právo soukromé příliš nezajímá.