Před pár dny vydal Soudní dvůr ("ESD") zajímavé rozhodnutí v řízení o žalobě pro porušení smluv C-171/08 Komise v. Portugalsko. V tomto rozsudku ESD dospěl k závěru, že existence tzv. zlatých akcií (tj. akcií spojenými se zvláštními oprávněními) může představovat překázku volného pohybu kapitálu. K tomuto sice dospěl ESD už i dříve, ale rozhodnutí přesto stojí za pozornost.
V Portugalsku probíhala v devadesátých letech rozsáhlá privatizace sektoru telekomunikací. Privatizace vedla k založení společnosti Portugal Telecom SGPS SA ("Telecom"), která vznikla fůzí někokolika dalších podníků převážně s veřejnou kapitálovou účastí. Podle portugalského práva platilo, že stanovy společnosti, která měla být privatizována mohly v některých případech upravit zlaté akcie, a to za předpokladu, že byl tento požadavek odůvodněn veřejným zájmem. Zlaté akcie mohly být pouze ve vlastnictví státu, přičemž o jejich založení rozhodovala příslušná společnost ve stanovách. V roce 1995, v době, kdy mělo Portugalsko podíl na základním kapitálu Telecomu ve výši 54,2 %, byly přijaty stanovy této společnosti, které kromě toho, že stanovily, že základní kapitál Telecomu bude tvořen přibližně miliardou kmenových akcií, stanovily rovněž, že bude vydáno 500 zlatých akcií, které zůstanou v rukou portugalské vlády. V následných fázích privatizace došlo k rozprodání kmenových akcií (jejichž valnou část v době přijetí stanov vlastnilo Portugalsko), avšak zlaté akcie zůstaly ve státním vlastnictví, popř. ve vlastnictví veřejnoprávních korporaci. Bez souhlasu většiny vlastníků zlatých akcií přitom nešlo změnit stanovy, nešlo zvyšovat základní kapitál, nemohla být přijámána rozhodnutí týkající se schvalování obecných cílů společnosti apod. Komisi se existence zlatých akcií v portugalském Telecomu nelíbila, a proto zahájila řízení pro porušení smluv, které skončilo až před ESD.
Pomineme-li argumenty týkající se přijatelnosti žaloby, lze shrnout argumenty Komise a Portugalska do následujících bodů:
- Portugalsko se hájilo tím, že zlaté akcie v Telecomu byly zřízeny soukromoprávním rozhodnutím (tj. rozhodnutím o změně stanov), a proto se nejedná o státní opatření ve smyslu čl. 56 SES (čl. 63 Smlouvy o fungování EU, dále jen "SFEU"). Právní řád Portugalska totiž umožňoval zřídit zlaté akcie rozhodnutím ve stanovách, ale bylo jen a jen na dotčené společnosti, zda zlaté akcie skutečně vydá.
- Portugalsko dále tvrdí, že i kdyby se jednalo o státní opatření ve smyslu čl. 56 SES, jedná se o zvláštní výjimku uvedenou v čl. 295 SES (čl. 345 SFEU), který stanoví, že smlouvy se nijak nedotýkají úpravy vlastnictví uplatňované v členských státech. Jinými slovy Portugalsko tvrdí, že držení zlatých akcií představuje základní právo (vlastnické) ve smyslu čl. 345 SFEU.
- Komise tvrdí, že držení zlaté akcie narušují jak přímé, tak portfoliové investice do portugalského Telecomu a z tohoto důvodu představují omezení volného pohybu kapitálu, jakož i svobody usazování. Podle názoru Komise zlaté akcie omezují možnost akcionářů skutečně se účastnit na řízení a kontrole Telecomu v poměru k hodnotě držených akci. Zároveň, podle Komise, ztěžují zlaté akcie akvizice podílů ve společnosti.
- Podle Komise navíc nelze omezení volného pohybu kapitálu odůvodnit žádnými výjimkami z volného pohybu. Portugalsko přitom argumentovalo zejména nezbytností zajistit dostupnost telekomunikační sítě v případě krizových situací, války, teroristického útoku (požadavek veřejné bezpečnosti).
- Portugalsko navíc, poněkud nejasně argumentuje, že se jedná o "selling arrangement" ve smyslu rozhodnutí Keck a Mithouard (C‑267/91 a C‑268/91, Recueil, s. I‑6097). K vysvětlení, co je to selling arrangement srov. níže.
ESD nejdříve připomněl, jakým způsobem definuje pohyb kapitálu, když uvedl, že pohyb kapitálu představují jak "přímé investice", tak „portfoliové investice“ (pozn. portfoliové investice jsou takové investice, kde není záměrem investora příslušnou společnost řídit a ovládat, ale pouze investovat za účelem zisku, spekulací s účastnickým cenným papírem apod.). Podle ESD pak musejí být kvalifikována jako zásah do volného pohybu kapitálu ta vnitrostátní opatření, která mohou zabránit nebo omezit nabytí akcií v dotčených podnicích nebo mohou odradit investory jiných členských států od investování do kapitálu těchto podniků. S prvním argumentem Portugalska, totiž že zřízení zlatých akcií bylo toliko soukromoprávním rozhodnutím, se ESD vypořádal rychle a uvedl, že v době, kdy byly zlaté akcie vydány disponovalo Portugalsko majoritním podílem, a tak bez problému realizovalo "diskreční" oprávnění valné hromady uvedené v portugalském předpisu (srov. výše). S druhým argumentem Portugalska se vypořádal ESD tak, že čl. 295 a úprava vlastnictví není odůvodněním překážek z volného pohybu. ESD se naopak ztotožnil s argumenty Komise uvedené výše pod bodem tři. Držení zlatých akcií totiž může, podle ESD, odradit subjekty z jiných členských států od provádění přímých investic i portfoliových investic do portugalského Telecomu. Pokud jde o portugalské argumenty uvedené výše pod bodem čtyři, totiž, že omezení volného pohybu je odůvodněno požadavkem veřejné bezpečnosti, ESD zde rovněž odkázal na svou judikaturu, když uvedl, že požadavky veřejné bezpečnosti musí být jakožto odchylka od základní zásady volného pohybu kapitálu vykládány restriktivně. To znamená, že by se mohlo Portugalsko dovolávat požadavku veřejné bezpečnosti jen v případě skutečné a dostatečně závažné hrozby, kterou je dotčen základní společenský zájem. ESD se zároveň nechal do jisté míry svést k meditaci nad tím, zda se nejedná o "selling arrangement" ve smyslu rozhodnutí Keck (srov. bod č. 5). ESD stejně tak, jak byly nejasné portugalské argumenty ohledně "selling arrangementu", odpověděl stejně nejasně v tom smyslu, že i když v projednávaném případě platí, že jsou dotčená omezení použitelná bez rozdílu jak na rezidenty, tak na nerezidenty, je třeba nicméně konstatovat, že se dotýkají postavení nabyvatele účasti jako takové, a tedy jsou způsobilá odradit investory z jiných členských států od takových investic a podmínit tak přístup na trh.
Pokud jde o můj názor, s rozhodnutím ESD samozřejmě souhlasím. Na druhou stranu mám pár výhrad k argumentaci účastníků řízení i k argumentaci ESD samotného. V prvé řadě, podle mého názoru, mělo Portugalsko více akcentovat absenci unijního rozměru. Nemyslím si sice, že by s tímto argumentem uspělo, ale trochu by donutilo ESD se touto stránkou věci blíže zabývat. Tato otázka totiž souvisí s, podle mého názoru, velice problematickou částí rozsudku, která se vypořádává s judikaturou ESD o "selling arrangementu" ve smyslu rozhodnutí Keck (srov. výše).
"Selling arrangement" se česky překládá jako opatření týkající se způsobu prodeje. Podle judikatury navazující na rozhodnutí Keck platí, že taková opatření nepředstavují omezení volného pohybu zboží za předpokladu, že jsou tato opatření 1) použitelná na všechny dotčené subjekty provozující stejnou činnost na vnitrostátním území a 2) postihují stejným způsobem, právně i fakticky, uvádění tuzemských výrobků i výrobků pocházejících z jiných členských států na trh (C‑384/93 Alpine Investments [1995] ECR I‑1141, § 37). Je sice pravda, že se Keckovská judikatura do jisté míry prosadila i u dalších tržních svobod , zejména služeb (zrovna Alpine Investments se týká volného pohybu služeb), přesto je nutno, podle mého názoru, nezaměňovat "selling arrangement" s nediskriminačními překážkami volného pohybu (byť se obě problematiky do značné míry překrývají). Pokud bychom totiž dospěli k závěru, že se jedná o selling arrangement, potom by takové opatření nespadalo pod předmět regulace volného pohybu (za předpokladu, že by byly splněny výše uvedené podmínky). Generální advokát Maduro ve svém slavném názoru ve věci C-158 and 159/04 Alfa Vita řekl, že judikatura týkající se "selling arrangements" se neprosadila v rámci jiných tržních svobod. I když si nemyslím, že je to tak úplně pravda (zvlášť když člověk čte Alpine Investments), platí to podle mě rozhodně u volného pohybu kapitálu. U volného kapitálu totiž stěží můžeme mluvit o nějakém selling arrangementu, tj. o opatření upravujícím způsob prodeje, neboť zde, podle mého názoru, k žádnému prodeji na území jiného členského státu nedochází. Podle mého názoru proto měla portugalská argumentace směřovat spíše tím směrem, že se jedná o nediskriminační opatření, které nemá za následek zákazat, ztížit nebo učinit méně atraktivní investice z jiných členských států. Je sice pravda, že se tímto dostáváme trochu k podobné argumentaci jako v případě Alpine Investments (srov. výše druhá podmínka), přesto však v jiném smyslu a v jiném kontextu. Zde se totiž nepokoušíme vyjmout příslušné opatření z dopadu regulace volného pohybu (jako je tomu v případě selling arrangementu), nýbrž se buď snažíme odůvodnit neexistenci překážky volného pohybu (v případě, že opatření nemá za následek zákazat, ztížit nebo učinit méně atraktivní investice z jiných členských států), anebo v případě, že zde taková překážka bude, ji odůvodnit kategorickými požadavky, anebo výjimkami uvedenými v SFEU. ESD tímto směrem, podle mého názoru, směřoval, ale argumentaci trochu odfláknul, stejně tak, jako svou obhajobu nezvládlo Portugalsko.
Pokud mám uzavřít můj komentář k rozhodnutí ESD. Podle mého názoru se jedná o naprosto správné rozhodnutí, které se však z právně-teoretického hlediska ubírá nesprávným směrem. Pochopení post-Keckovské judikatury tak nadále zůstává trochu nejasné a bude patrně na nějakém aktivním generálním advokátovi, aby ESD k nějakým koherentním závěrům popíchl (např. tak jako se o to pokusil kdysi generální advokát Jacobs před rozsudkem UPA). Závěr tedy zní, že zlaté akcie mohou představovat překážku volného pohybu kapitálu v případě, že nebudou odůvodněny nějakým kategorickým požadavkem nebo výjimkou podle SFEU, a proto by se měly mít členské státy na pozoru.
U nás rovněž existovaly zlaté akcie. Tyto akcie byly vydávány v procesu privatizace. Právo k jejich vydávání bylo zakotveno v zákoně č. 210/1993 Sb., který novelizoval zákon o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby (čl. 4 bod 2). Tento zákon umožňoval, aby stanovy společnosti založených v privatizačních procesesch Fondem národního majetku ČR nebo Pozekovým fondem ČR přiznaly určitým akciím zvláštní hlasovací práva. Tato práva mohly vykonat jako akcionáři pouze výše uvedené fondy. Po převodu těchto akcií na jinou osobu nešlo akcionářská práva spojená s touto akcií vykonávat. Fond národního majetku již zanikl (Pozemkový fond ČR však nadále funguje). Po zběžném prohlédnutí stanov některých českých společností, které vydaly v minulosti zlaté akcie se rovněž zdá, že jejich základní kapitál již tvoří jen kmenové, anebo prioritní akcie (jak předpokládá § 157 odst. 7, poslední věta ObchZ). Na druhou stranu např. stanovy Vodovodů a kanalizací Zlín, a.s. nebo Československé plavby labské, a.s. (toho času v konkurzu) nadále obsahují ustanovení o zlaté akcii v držení Fondu národního majetku (který byl již zrušen). Zajímavé je rovněž to, že i aktuální výpis z obchodního rejstříku pro Vodovody a kanalizace Zlín, a.s. obsahuje zmínku o zlaté akcii. Podle zákona č. 178/2005 Sb. dnem zrušení Fondu národního majetku zanikla rovněž zvláštní práva spojená se zlatými akciemi. Mám takový pocit, že zákon č. 178/2005 Sb. zrušil rovněž zvláštní práva spojená se zlatými akciemi v držení Pozemkového fondu (pokud vůbec Pozemkový fond v době přijetí zákona tyto zlaté akcie držel). Vzhledem k rejstříkovým výpisům (a také dikci zákona č. 178/2005 Sb.) však vypadá, že na našem území stále existují zlaté akcie, ale v současné době jsou již bez zvláštních práv (představují tak standardní kmenovou akcii). Pokud je můj závěr správný, žádné žaloby nám ze strany Komise nehrozí. Nicméně pokud by na našem území nadále existovaly reziduální zlaté akcie se zvláštními právy, mohla by ČR přesto vytáhnout podstatně pádnější argumenty a vyrukovat zejména s kategorickým požadavkem týkajícím se transformace vlastnických vztahů po roce 1989. Mám za to, že by taková argumentace mohla mít úspěch.
P.S. Pokud někdo víte o osudu zlatých akcií v České republice, doufám, že se o to podělíte.
"Selling arrangement" se česky překládá jako opatření týkající se způsobu prodeje. Podle judikatury navazující na rozhodnutí Keck platí, že taková opatření nepředstavují omezení volného pohybu zboží za předpokladu, že jsou tato opatření 1) použitelná na všechny dotčené subjekty provozující stejnou činnost na vnitrostátním území a 2) postihují stejným způsobem, právně i fakticky, uvádění tuzemských výrobků i výrobků pocházejících z jiných členských států na trh (C‑384/93 Alpine Investments [1995] ECR I‑1141, § 37). Je sice pravda, že se Keckovská judikatura do jisté míry prosadila i u dalších tržních svobod , zejména služeb (zrovna Alpine Investments se týká volného pohybu služeb), přesto je nutno, podle mého názoru, nezaměňovat "selling arrangement" s nediskriminačními překážkami volného pohybu (byť se obě problematiky do značné míry překrývají). Pokud bychom totiž dospěli k závěru, že se jedná o selling arrangement, potom by takové opatření nespadalo pod předmět regulace volného pohybu (za předpokladu, že by byly splněny výše uvedené podmínky). Generální advokát Maduro ve svém slavném názoru ve věci C-158 and 159/04 Alfa Vita řekl, že judikatura týkající se "selling arrangements" se neprosadila v rámci jiných tržních svobod. I když si nemyslím, že je to tak úplně pravda (zvlášť když člověk čte Alpine Investments), platí to podle mě rozhodně u volného pohybu kapitálu. U volného kapitálu totiž stěží můžeme mluvit o nějakém selling arrangementu, tj. o opatření upravujícím způsob prodeje, neboť zde, podle mého názoru, k žádnému prodeji na území jiného členského státu nedochází. Podle mého názoru proto měla portugalská argumentace směřovat spíše tím směrem, že se jedná o nediskriminační opatření, které nemá za následek zákazat, ztížit nebo učinit méně atraktivní investice z jiných členských států. Je sice pravda, že se tímto dostáváme trochu k podobné argumentaci jako v případě Alpine Investments (srov. výše druhá podmínka), přesto však v jiném smyslu a v jiném kontextu. Zde se totiž nepokoušíme vyjmout příslušné opatření z dopadu regulace volného pohybu (jako je tomu v případě selling arrangementu), nýbrž se buď snažíme odůvodnit neexistenci překážky volného pohybu (v případě, že opatření nemá za následek zákazat, ztížit nebo učinit méně atraktivní investice z jiných členských států), anebo v případě, že zde taková překážka bude, ji odůvodnit kategorickými požadavky, anebo výjimkami uvedenými v SFEU. ESD tímto směrem, podle mého názoru, směřoval, ale argumentaci trochu odfláknul, stejně tak, jako svou obhajobu nezvládlo Portugalsko.
Pokud mám uzavřít můj komentář k rozhodnutí ESD. Podle mého názoru se jedná o naprosto správné rozhodnutí, které se však z právně-teoretického hlediska ubírá nesprávným směrem. Pochopení post-Keckovské judikatury tak nadále zůstává trochu nejasné a bude patrně na nějakém aktivním generálním advokátovi, aby ESD k nějakým koherentním závěrům popíchl (např. tak jako se o to pokusil kdysi generální advokát Jacobs před rozsudkem UPA). Závěr tedy zní, že zlaté akcie mohou představovat překážku volného pohybu kapitálu v případě, že nebudou odůvodněny nějakým kategorickým požadavkem nebo výjimkou podle SFEU, a proto by se měly mít členské státy na pozoru.
U nás rovněž existovaly zlaté akcie. Tyto akcie byly vydávány v procesu privatizace. Právo k jejich vydávání bylo zakotveno v zákoně č. 210/1993 Sb., který novelizoval zákon o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby (čl. 4 bod 2). Tento zákon umožňoval, aby stanovy společnosti založených v privatizačních procesesch Fondem národního majetku ČR nebo Pozekovým fondem ČR přiznaly určitým akciím zvláštní hlasovací práva. Tato práva mohly vykonat jako akcionáři pouze výše uvedené fondy. Po převodu těchto akcií na jinou osobu nešlo akcionářská práva spojená s touto akcií vykonávat. Fond národního majetku již zanikl (Pozemkový fond ČR však nadále funguje). Po zběžném prohlédnutí stanov některých českých společností, které vydaly v minulosti zlaté akcie se rovněž zdá, že jejich základní kapitál již tvoří jen kmenové, anebo prioritní akcie (jak předpokládá § 157 odst. 7, poslední věta ObchZ). Na druhou stranu např. stanovy Vodovodů a kanalizací Zlín, a.s. nebo Československé plavby labské, a.s. (toho času v konkurzu) nadále obsahují ustanovení o zlaté akcii v držení Fondu národního majetku (který byl již zrušen). Zajímavé je rovněž to, že i aktuální výpis z obchodního rejstříku pro Vodovody a kanalizace Zlín, a.s. obsahuje zmínku o zlaté akcii. Podle zákona č. 178/2005 Sb. dnem zrušení Fondu národního majetku zanikla rovněž zvláštní práva spojená se zlatými akciemi. Mám takový pocit, že zákon č. 178/2005 Sb. zrušil rovněž zvláštní práva spojená se zlatými akciemi v držení Pozemkového fondu (pokud vůbec Pozemkový fond v době přijetí zákona tyto zlaté akcie držel). Vzhledem k rejstříkovým výpisům (a také dikci zákona č. 178/2005 Sb.) však vypadá, že na našem území stále existují zlaté akcie, ale v současné době jsou již bez zvláštních práv (představují tak standardní kmenovou akcii). Pokud je můj závěr správný, žádné žaloby nám ze strany Komise nehrozí. Nicméně pokud by na našem území nadále existovaly reziduální zlaté akcie se zvláštními právy, mohla by ČR přesto vytáhnout podstatně pádnější argumenty a vyrukovat zejména s kategorickým požadavkem týkajícím se transformace vlastnických vztahů po roce 1989. Mám za to, že by taková argumentace mohla mít úspěch.
P.S. Pokud někdo víte o osudu zlatých akcií v České republice, doufám, že se o to podělíte.
0 komentářů:
Okomentovat