Princip země původu ve směrnici o elektronickém obchodu, aneb bude v budoucnu platit na internetu tradiční mezinárodní právo soukromé?

Vzhledem k tomu, že můj poslední článek z odvětví IT práva rozproudil zajímavou debatu, rozhodl jsem se v této oblasti pokračovat. Tentokrát bude řeč o bibli evropského IT práva, tedy o směrnici o elektronickém obchodu, která se objevila již v mém posledním článku o odpovědnosti Googlu za provozování služby AdWords. V současné době se nachází před Evropským soudním dvorem ("ESD") velice zajímavý případ, který může znamenat významný posun v chápání právního rámce online reality.  

Samotný spor se týká ochrany osobnosti, kterou údajně porušila společnosti eDate Advertising GmbH v Rakousku zvěřejněním nelegálního obsahu na svém portálu pro gaye a lesbičky v Rakousku (www.rainbow.at). Klíčovou právní otázkou je nejen otázka soudní pravomoci, ale především potom otázka rozhodného práva. Předběžné otázky položené německým Nejvyšším soudem  je možné si přečíst zde (zatím jsou zde pouze předběžné otázky, ale brzy by se na této stránce mělo objevit rovněž stanovisko generálního advokáta a později i samotné rozhodnutí ESD). ESD se v této právní věci bude nucen vyjádřit  (pokud nezamítne pravomoc německých soudů) k principu země původu, který je obsažen v čl. 3 (1) a (2) směrnice o elektronickém obchodu. O co tedy ve sporu běží?

Společnost eDate Advertising, která provozuje internetový portál pro gaye a lesbičky www.rainbow.at publikovala ve své sekci informaci o německém občanovi, panu Lauberovi, který byl v Německu odsouzen k trestu odnětí svobody na doživotí za vraždu známého herce Waltera Sedlmayra. Tato zpráva informovala o tom, že bratři Lauberové podali ústavní stížnost týkající se jejich odsouzení. Pan Lauber vyzval prostřednictvím svého právníka provozovatele portálu, aby zprávu stáhnul, což také eDate Advertising učinil. Panu Lauberovi to však bylo málo, a tak požádal německé soudy o rozhodnutí, kterým by zakázaly eDate Advertising v budoucnosti zveřejňovat další informace týkající se jeho trestného činu. eDate Advertising se v prvé řadě brání tím, že německé soudy nemají pravomoc, a to podle nařízení Brusel I (44/2001), které upravuje soudní příslušnost v občanských a obchodních věcech (srov. můj článek o exorbitantní jurisdikci, kde o tomto nařízení byla řeč).

Spor se dostal až k německému Nejvyššímu soudu, který předložil ESD následující předběžné otázky (pro přehlednost opětovně značně zjednodušuji):

1. Zda čl. 5 (3) nařízení Brusel I, který stanoví, že osoba, která má bydliště na území některého členského státu, může být v jiném členském státě žalována u soudu místa, kde došlo nebo může dojít ke škodné události, je nutno interpretovat tak, že může žalobce žalovat rovněž u soudu v členském státu, kde je stránka přístupná? Anebo vyžaduje čl. 5 (3) nařzení Brusel I zvláštní kritérium, které jde nad rámec pouhé možnosti přístupu na webovou stránku? 
2. Pokud je takové zvláštní kritérium nezbytné, jaké jsou jeho determinanty? Jedná se o úmysl operátora stránky směřovat svou činnost na německý trh? Anebo se jedná o objektivní kritérium, které spočívá v riziku, že může dojít na německém území ke konfliktu právních zájmů provozovatele webové stránky a pana Laubera (konflikt právního zájmu na provozování webové stránky a ochrany jeho osobnosti)? Anebo se jedná o množství přístupů na předmětnou stránku z německého území?
3. V případě, že dojde k založení pravomoci německých soudů (srov. otázky 1 a 2), zda je nutno čl. 3 (1), (2) směrnice o elektronickém obchodu interpretvat jako ustanovení, která mají kolizní povahu? Anebo se jedná o ustanovení, která představují pouze korektiv na úrovni hmotného práva v tom smyslu, že hmotněprávní řešení nalezené na základě aplikace německého mezinárodního práva soukromého ("MPS") se bude upravovat podle principu země původu (v tomto případě podle rakouského práva, kde je eDate Advertising inkorporován)? V případě, že mají tato ustanovení povahu kolizní normy, zda odkazuji na hmotněprávní ustanovení v příslušném právním řádu, anebo rovněž na pravidla MPS platná v tomto právním řádu (čímž by se umožnila aplikace zpětného odkazu)?

Jak je vidět, otázky jsou poměrně komplikované, pokusím se proto o maximální přehlednost. Nejdříve je nutno vyřešit otázku soudní pravomoci. 

Pokud jde o první kolizní kritérium, které bylo navrženo, totiž že pravomoc rozhodovat spor mají německé soudy proto, že je z Německa stránka přístupná, potom lze předpokládat, že takovou extrémní cestou  se ESD nevydá. Pokud by totiž takové kolizní kritérium zvolil, potom by poskytovatelé služeb informační společnosti mohli být žalováni v kterémkoli členském státu, neboť webovou stránku lze navštívit z kteréhokoli místa v Evropě (resp. na světě). Lze proto předpokládat, že ESD zvolí některé z dalších navrhovaných zvláštních kritérií, která budou nezbytná k založení soudní pravomoci soudů v jednotlivých členských státech.(srov. otázka č. 2). Nejpřiléhavější se přitom jeví to, že se bude jednat o výše navrhované objektivní kritérium, podle něhož mají pravomoc ty soudy členského státu, na území jejichž jurisdikce může objektivně dojít ke konfliktu zájmů provozovatele webové stránky a poškozeného. Nepředpokládám totiž, že ESD přistoupí na kolizní kritérium spočívající ve směřování služeb informační společnosti na německý trh. Takové kritérium může být rozhodné při elektronickém obchodu, ale bylo by absurdní jej vyžadovat v případě ochrany osobnosti. Lze rovněž, podle mého názoru, vyloučit kritérium počtu návštěv z příslušného členského státu, protože čl. 5 (3) nařízení Brusel I nevyžaduje k založení pravomoci to, aby ke škodě skutečně došlo, ale postačí, jestliže ke škodě mohlo dojít (narážím tím na argument eDate Advertising, podle níž byla webová stránka z Německa navštívena jen jednou, a to právníkem pana Laubera).

Nicméně pomiňme zajímavou otázku jurisdikce a soustřeďme se více na směrnici o elektronickém obchodu a její čl. 3 (1) a (2). Zde se totiž teprve bude lámat chleba (anebo možná také ne, jak ostatně naznačuji níže).

Čl. 3 (1): "Každý členský stát dbá, aby služby informační společnosti poskytované poskytovatelem usazeným na jeho území dodržovaly platné vnitrostátní předpisy z příslušné koordinované oblasti."

Čl. 3 (2): "Členské státy nemohou z důvodů spadajících do koordinované oblasti omezovat volný pohyb služeb informační společnosti z jiného členského státu."

Jak jsem již naznačil v úvodu, tato ustanovení obsahují tzv. princip země původu, který se měl v době, kdy byla směrnice připravována, stát klíčovým ustanovením pro podporu volného pohybu služeb informační společnosti. Bohužel samotná směrnice se úplně nepovedla a pro účely Webu 2.0 již nepostačuje. Patrně se proto v budoucnosti dočkáme směrnice nové. Nicméně vycházejme z toho, co zde máme.

ESD je v tomto případě postaven před otázku, jaké zvolit rozhodné právo pro posouzení sporu mezi panem Lauberem a eDate Advertising.

Při čtení čl. 3 (1) se nabízí řešení, že se jedná o kolizní normu, která vybízí k aplikaci předpisů platných v koordinované oblasti v zemi, kde je poskytovatel služeb informační společnosti založen (v tomto případě rakouské právo). Koordinovaná oblast souvisí s požadavky, které má poskytovatel služeb plnit a které se týkají přístupu přístupu k činnosti služby informační společnosti, např. požadavky na kvalifikaci, povolení nebo oznámení. Koordinovaná oblast souvisí rovněž s výkonem činnosti služby informační společnosti, pokud jde o odpovědnost poskytovatele služby [čl. 2 písm. i)]. Lze proto argumentovat, že odpovědnost za porušení ochrany osobnosti bude řešena podle rakouského práva, neboť odpovědnost poskytovatele služby informační společnosti spadá do koordinované oblasti. Jednalo by se jistě o velice vítané řešení pro všechny poskytovatele těchto služeb, neboť by to pro ně znamenalo, že musí dodržovat v podstatě pouze ty předpisy, které se aplikují v zemi, ve které byli založeni. Tomu, že se jedná o kolizní normu nasvědčuje i způsob implementace v některých evropských zemích. Např. v Lucembursku se čl. 3 (1) transponoval do podoby kolizního normy. Na druhou stranu by takový závěr eliminoval v podstatě použití tradičního MPS na internetu (nařízení Řím I, Řím II apod.). Pokud připustíme myšlenku, že se jedná skutečně o kolizní normu, potom se lze spíše přiklonit k závěru, že kolizní norma směřuje k vyloučení zpětného odkazu, tj. že směřuje k určení hmotného práva platného v zemi původu a nevybízí k aplikaci tamějšího MPS. Tady si myslím, že pochybnosti panovat nebudou.

Další návrh k určení povahy čl. 3 (1) tvrdil, že toto ustanovní zakládá pouze korektiv na úrovni hmotného práva v tom smyslu, že hmotněprávní řešení nalezené na základě aplikace německého MPS se bude upravovat podle principu země původu. Zastánci tohoto řešení se opírají o recitál  č. 23 směrnice o elektronickém obchodu, který stanoví, že "předmětem této směrnice není ani vytvoření dodatečných pravidel mezinárodního práva soukromého týkajících se kolizního práva, ani neřeší pravomoc soudů. Předpisy použitelného práva určeného podle pravidel mezinárodního práva soukromého nesmí omezovat volný pohyb služeb informační společnosti ve smyslu této směrnice". Svou argumentaci opírají rovněž o to, že čl. 3 (2) nehovoří o principu země původu, ale pouze o principu zákazu diskriminace, který má podle evropského práva korektivní účinek na úrovni aplikovaného hmotného práva. I když jsem tuto myšlenku původně zamítal (i z toho důvodu, že jsem jí zprvu nerozuměl), v současné době se mi nezdá tolik špatná a jedná se zatím o mého favorita.

Aplikaci tohoto principu korektivu na úrovni aplikovaného hmotného práva je nutno, podle mého názoru, chápat tak, že se budou normálně aplikovat příslušná ustanovení MPS jako kdyby se jednalo o offline spor a teprve rozhodné právo určené na základě aplikace MPS se posoudí z hlediska toho, zda ve smyslu čl. 3 (2) nepředstavuje aplikace rozhodného práva omezení volného pohybu služeb informační společnosti z jiného členského státu. Trochu se dokonce obávám, že ESD k tomuto řešení bude inklinovat, protože zde bude moci aplikovat osvědčené principy platné v oblasti volného pohybu na vnitřním trhu. Na druhou stranu mám za to, že tento přístup povede, podle mého názoru, ke stejnému výsledku jako v případě aplikace principu země původu, neboť negativní integrace prostřednictvím korektivu na úrovni hmotného práva bude mít stejné účinky jako okamžitá aplikace hmotného práva podle principu země původu.

Mám-li tedy shrnout výše uvedené myšlenky. Na jedné straně zde máme možnost aplikovat rakouské právo na základě principu země původu (eDate Advertising je rakouská společnost) a na druhé straně zde máme možnost aplikovat německé právo (resp. právo určené na základě německého MPS), do kterého bude princip země původu "prozařovat" ve smyslu negativního integračního působení judikatury evropských soudů.

Měl jsem možnost mluvit s člověkem z Komise a jejich postup je takový, že doporučí ESD, aby zaujal výklad, že německé soudy mají aplikovat své MPS, neboť v opačném případě by se jednalo o "absolute mess". Podle Komise totiž čl. 3 (1) svým odkazem na koordinovanou oblast směřuje spíše do oblasti veřejnoprávní regulace podnikání (tj. k získání povolení provozovat službu informační společnosti,  dodržování právních předpisů týkajících se regulace reklamy apod.). Pokud je tomu tak, potom je velice nešťastně, podle mého názoru, zvolena reference k odpovědnosti poskytovatele služeb informační společnosti v čl. 2 (i) druhá odrážka. Na druhou stranu směrnice o elektronickém obchodu není zase nějaké právně sofistikované veledílo, a proto se není čemu divit, kdyby se jednalo o legislativní omyl (anebo je reference myšlena k veřejnoprávní odpovědnosti za správní delikty, což je také možné). Svůj argument podporuje zaměstnankyně Komise rovněž recitálem č. 35 nařízení Řím II (o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy). Ten totiž stanoví, že "tímto nařízením by nemělo být dotčeno používání jiných nástrojů obsahujících ustanovení, jejichž účelem je přispět k řádnému fungování vnitřního trhu, pokud nemohou být použity ve spojení s právem určeným podle pravidel tohoto nařízení. Uplatňování ustanovení rozhodného práva určeného podle kolizních norem tohoto nařízení by nemělo omezovat volný pohyb zboží a služeb, jak je upraven akty Společenství, například směrnicí...o elektronickém obchodu". Tento recitál, podle mého názoru, znamená, že pokud budeme moci použít čl. 3 (1) směrnice o elektronickém obchodu společně s nařízením Řím II tak, že se nedostanou do vzájemného rozporu, nic by nám tomuto souběžnému použití nemělo bránit. V praxi by to znamenalo použít standardně MPS a pouze v oblasti veřejnoprávní regulace poskytování služeb informační společnosti aplikovat princip země původu podle čl. 3 (1) směrnice o elektronickém obchodu. Tento výklad samozřejmě vylučuje to, že by čl. 3 (1) měl povahu kolizní normy.  

Mám-li shrnout shora uvedené způsoby řešení, pak lze uzavřít v podstatě následující:

1. Pokud má čl. 3 (1) povahu kolizní normy, potom v koordinované oblasti platí princip země původu, a proto se vylučuje aplikace MPS země soudu, který má pravomoc spor řešit. Tento způsob řešení by představoval velice liberální přístup k poskytovatelům služeb informační společnosti, neboť by se mohlli spoléhat na to, že postačí dodržovat předpisy platné v zemi, kde jsou registrováni.
2. Pokud má čl. 3 (1) povahu korektivu na úrovni rozhodného hmotněprávního předpisu, určeného podle MPS ve státě soudu, potom aplikace hmotného rozhodného práva může představovat zásah do svobody poskytování služeb informační společnosti [čl. 3 (2)]. Takový zásah by se však hodnotil ve smyslu pravidel platných pro volný pohyb na vnitřním trhu. Princip země původu by tak celou řadu potenciálních překážek eliminoval. 
3. Pokud přistoupíme na názor Komise, pak zde již do jisté míry oslabujeme význam principu zěmě původu, neboť aplikujeme MPS, avšak bez jakéhokoli korektivu na úrovni rozhodného hmotného práva. Komise je totiž toho názoru, že koordinovaná oblast směřuje toliko k veřejnoprávní regulaci poskytovatele služeb informační společnosti. 

Ať už je to jakkoli, ESD stojí na zásadním rozcestí, které určí budoucí trendy v oblasti poskytování služeb informační společnosti, a to zejména prostřednictvím internetu. Je otázkou, do jaké míry bude vůle na straně ESD formulovat zásadní princip fungování virtuálního právního prostředí. Odpovědi na kontroverzní otázku se totiž může ESD snadno vyhnout tím, že zhodnotí, že eDate Advertising neposkytuje službu informační společnosti ve smyslu směrnice o elektronickém obchodu, a proto aplikuje bez dalšího MPS (tj. bez nutnosti řešit princip země původu). Samotná otázka, zda eDate Advertising skutečně poskytoval službu informační společnosti by však vyžadovala rozsáhlejší studii, která však přesahuje rámec již tak příliš dlouhého článku. Konečně ESD by mohl aplikovat svůj oblíbený "close scrutiny" test a uzavřít, že vydává rozhodnutí pouze na základě specifických skutečností případu před ním. I tento způsob řešení sporů se u ESD objevuje a projevil se naplno např. v případě Lundquist (kde měl ESD rovněž příležitost formulovat základní principy týkající se ochrany osobních údajů na internetu, avšak obecné odpovědi se mistrně vyhnul!). Ať už to dopadne jakkoli, budu s napětím očekávat, jak bude spor vyřešen.

Pro ty z vás, kteří dočetli až dokonce. Které ze shora uvedených řešení se vám zamlouvá nejvíce? Resp. myslíte si, že by na internetu nemělo platít mezinárodní právo soukromé tak, jak ho známe v offline světe (nařízení Řím I, Řím II apod.)?