Již delší dobu uvažuji, že napíšu post, který bude mít tak trochu filosofický charakter a bude pojednávat o poslaneckou sněmovnou čerstvě schváleném návrhu nového občanského zákoníku (dále jen "NOZ"). Vládní návrh je k dispozici zde, důvodová zpráva potom zde.
Dlouhou dobu jsem podléhal negativním iluzím, že NOZ je úplná blbost, protože přináší terminologické novoty, na které běžní lidé nejsou zvyklí a že tedy srozumitelnost NOZ pro laiky (což je údajně jeden z jeho hlavních cílů), natož pak pro právníky, bude komplikovaná. Musím přiznat, že na tomto stanovisku trvám bohužel nadále. NOZ bude skutečně ne příliš dobře srozumitelný díky své "diskontinuitní" terminologii, způsobu vyjadřování a příliš technické systematice - a to pro obě skupiny čtenářů!
Nicméně pokud se člověk do NOZ řádně začte a pochopí jeho filosofii, zjistí, že je to z hlediska právní vědy velice zdařilé dílo, které je při pochopení jeho struktury myšlenkové konzistentní a navíc i přiměřeně srozumitelné. K tomu všemu přináší opravdovou revoluci v českém, podle mého názoru, lehce zdegenerovaném, právním myšlení!
Tou hlavní změnou je, podle mého názoru, princip autonomie vůle, který začíná v § 1 odst. 2 NOZ a pokračuje potom v řadě dalších ustanovení. Ne nadarmo je tento princip stavěn na první místo i samotnou důvodou zprávou. Podle § 1 odst. 2 NOZ platí, že nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázaná jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti. Toto je obecné pravidlo, které odstraňuje dosud nepříliš zdařilou a nejasnou konstrukci, že se zakazuje odchýlení od ustanovení, z jehož povahy vyplývá, že se od něj odchýlit nejde (§ 2 odst. 3 ObčZ). Tento princip autonomie vůle je poté doplněn a podpořen novou právní úpravou neplatnosti právních jednání. Podle § 566 NOZ se má hledět na právní jednání spíše jako platné a neplatné (mimochodem "právní úkon", který odpovdá spíše slovenské právní terminologii se přestane používat, namísto toho budeme používat české sousloví "právní jednání"). Toto obecné pravidlo je pak podpořeno obecně preferovanou úpravou relativní neplatnosti (§ 578 odst. 2 NOZ). To neznamená, že absolutní neplatnost už nemá v NOZ žádné místo, ale bude přenechána pouze těm případům, kdy bude právní jednání zjevně odporovat dobrým mravům, anebo odporovat zákonu a zároveň zjevně narušovat veřejný pořádek (§ 580 NOZ). Princip relativní neplastnosti samozřejmě může mnohem víc zatížit soudy, které si již neporadí s případem jednoduše tím, že namítnou, že si strany sjednaly něco neplatně. Naopak soudy budou, podle mého názoru, muset respektovat i ta ustanovení, která sice budou v rozporu se zákonem, avšak nebudou zjevně odporovat dobrým mravům, anebo nebudou zjevně narušovat veřejný pořádek, pokud se oprávněná strana nebude dovolávat neplatnosti takových ustanovení.
Navíc je jasné, že princip relativní neplatnosti se prosazuje ve všech moderních právních úpravách, neboť zásada absolutní neplatnosti spíše odpovídá principům totalitního státu, kde je prioritní nikoli jednotlivec a rozvoj jeho soukromého života, ale zachovávání řádu ve společnosti, resp. státní ideologie (srov. k tomu důvodou zprávu, která tyto myšlenky krásně rozebírá).
Věřím, že právní úprava relativní neplatnosti udělá přítrž hypertrofii absolutní neplatnosti v českém právním řádu. Paradoxně je hypertrofie absolutní neplatnosti v českém právním řádu podporována samotnými soudy, které namísto restriktivního výkladu stran neplatnosti používají nesprávně v mnoha případech výklad extenzivní. Typickým případem je rozšiřování normativního dopadu § 196a občanského zákoníku, s jehož nedodržením je tradičně spojena absolutní neplatnost smlouvy. Soudy nejen, že vyvozují z dikce tohoto ustanovení něco, co tam není (tedy ustanovení, které obsahuje zásah do smluvní volnosti vykládají extenzivně, což je v moderním demokratickém právním státě nesmysl), ale narušují neplatnost jakýchkoli dalších dispozic s majetkem nabytým v rozporu s tímto ustanovením bez ohledu na dobrou víru nabyvatele (která se navíc paradoxně vykládá restriktivně). Tento nesmyslný výklad konečně mění novela obchodního zákoníku, která byla nedávno schválena senátem a která mimo jiné stanoví, že "byl-li majetek nabytý v rozporu s odstavci 1 až 3 dále zcizen, použije se ustanovení § 446 přiměřeně" (text je možné najít zde).
V judikatuře Nejvyššího soudu se objevují i jiné perličky. Např. záměr obce zcizit svůj nemovitý majetek zpravidla vyžaduje zveřejnění na úřední desce obecního úřadu po určitou dobu. Jestliže pak obec nepřesně identifikuje majetek údaji podle katastru nemovitostí, potom se nabyvatel nestane vlastníkem bez ohledu na jeho dobrou víru (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.9.2010, sp. zn. 30 Cdo 1250/2009). Další perličkou je např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.11.2009, sp. zn. 26 Cdo 3714/2008, který uvedl, že "nájemní smlouva, jejímž předmětem jsou nezkolaudované stavby, je neplatná podle § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem" (pozn. - je sporné, zda se tento judikatorní závěr uplatní i dnes).
Oba judikáty mají společné dvě věci. Za prvé nechrání dobrou víru nabyvatele/nájemce, za druhé zapomínají na to, že je soukromé právo a veřejné právo odděleno (byť slovy Ústavního soudu nikoli "čínskou zdí"), a proto by se nedodržení veřejnoprávního předpisu podle mého názoru nemělo projevovat soukromoprávně, resp. by se mělo projevovat minimálně (ostatně máme tady veřejnoprávní sankce).
Shora uvedené příklady dokumentují, že i Nejvyšší soud má stále co dohánět a že jde naprosto proti interpretačním trendům, které jsou patrné v moderním demokratickém právním státě (srov. např. judikaturu Evropského soudního dvora k výkladu tržních svobod v EU). Paradoxně závěry Nejvyššího soudu tohoto typu jsou v rozporu s velice důležitým a přesto dosud hodně podceňovaným nálezem Ústavního soudu ze dne 11.5.2005, sp. zn. II. ÚS 87/04, který stanovil, že "závěr, že určitý právní úkon je neplatný pro rozpor se zákonem nebo proto, že zákon obchází, se musí opírat o rozumný výklad dotčeného zákonného ustanovení....v soukromoprávní sféře ne každý rozpor se zákonem má za následek absolutní neplatnost právního úkonu. Smyslem ochrany legality v soukromoprávní sféře není jen ochrana zájmů státu, ale především ochrana soukromoprávních vztahů, tedy především ochrana smluvních vztahů podle zásady "pacta sunt servadna" (smlouvy se musí dodržovat)". Jestliže tedy změnu v totalitním výkladovém postupu na Nejvyšším soudu (který aniž si to možná uvědomuje chrání stát, nikoli jednotlivce) nevyvolá ani Ústavní soud, musí tuto změnu vzít do rukou zákonodárce.
NOZ uvádí v § 1 odst. 1, že uplatňování soukromého práva je nezávislé na uplatňování práva veřejného. Myslím si, že toto ustanovení není pouhou legální explikací, nýbrž by mělo mít významné normativní dopady a bránit tomu, že se budou podobné závěry Nejvyššího soudu opakovat. Ostatně tímto principem je NOZ nádherně "prozářený". Věřím proto, že změna dogmatu absolutní neplatnosti společně s důrazným odlišováním práva soukromého a veřejného přispějí k podpoře skutečného principu autonomie vůle, který je patrně nejdůležitější zásadou NOZ.
V dnešní době je trendem, že se na český právní trh dostávají po právní stránce velice zdařilá díla, která však postrádají srozumitelnost pro laika. Typickým příkladem je podle mě insolvenční zákon, který je sice výborným právním dílem, avšak jeho čtení je velmi komplikované a dokonce řada mých právních kolegů podléhá některým iluzím a neporozuměním při jeho výkladu, které bohužel pramení z nejasnosti některých jeho ustanovení. Jeho výklad je totiž vždy nutno korigovat s ohledem na principy a obecnou znalost fungování insolvenčních principů, což je mnohdy nemožné pro juniorního právníka (kterým jsem i já), natož pak pro laika. Myslím si, že po stránce srozumitelnosti byl stávající občanský zákoník opravdu kvalitním dílem, které bylo poměrně dobře čitelné i pro laika. Nový občanský zákoník se nikomu číst dobře nebude, na druhou stranu je výborným právním dílem, který snad přinese mnoho pozitivního zejména pro jeho adresáty právních norem - tj. pro širokou veřejnost, které je určen primárně. Uvidíme, jaký postoj zaujme k návrhu občanského zákoníku senát a zejména potom soudní praxe, která si bude muset poradit i jinak než tím, že označí téměř každý právní úkon (slovy NOZ právní jednání) za neplatný.
Nicméně pokud se člověk do NOZ řádně začte a pochopí jeho filosofii, zjistí, že je to z hlediska právní vědy velice zdařilé dílo, které je při pochopení jeho struktury myšlenkové konzistentní a navíc i přiměřeně srozumitelné. K tomu všemu přináší opravdovou revoluci v českém, podle mého názoru, lehce zdegenerovaném, právním myšlení!
Tou hlavní změnou je, podle mého názoru, princip autonomie vůle, který začíná v § 1 odst. 2 NOZ a pokračuje potom v řadě dalších ustanovení. Ne nadarmo je tento princip stavěn na první místo i samotnou důvodou zprávou. Podle § 1 odst. 2 NOZ platí, že nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázaná jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti. Toto je obecné pravidlo, které odstraňuje dosud nepříliš zdařilou a nejasnou konstrukci, že se zakazuje odchýlení od ustanovení, z jehož povahy vyplývá, že se od něj odchýlit nejde (§ 2 odst. 3 ObčZ). Tento princip autonomie vůle je poté doplněn a podpořen novou právní úpravou neplatnosti právních jednání. Podle § 566 NOZ se má hledět na právní jednání spíše jako platné a neplatné (mimochodem "právní úkon", který odpovdá spíše slovenské právní terminologii se přestane používat, namísto toho budeme používat české sousloví "právní jednání"). Toto obecné pravidlo je pak podpořeno obecně preferovanou úpravou relativní neplatnosti (§ 578 odst. 2 NOZ). To neznamená, že absolutní neplatnost už nemá v NOZ žádné místo, ale bude přenechána pouze těm případům, kdy bude právní jednání zjevně odporovat dobrým mravům, anebo odporovat zákonu a zároveň zjevně narušovat veřejný pořádek (§ 580 NOZ). Princip relativní neplastnosti samozřejmě může mnohem víc zatížit soudy, které si již neporadí s případem jednoduše tím, že namítnou, že si strany sjednaly něco neplatně. Naopak soudy budou, podle mého názoru, muset respektovat i ta ustanovení, která sice budou v rozporu se zákonem, avšak nebudou zjevně odporovat dobrým mravům, anebo nebudou zjevně narušovat veřejný pořádek, pokud se oprávněná strana nebude dovolávat neplatnosti takových ustanovení.
Navíc je jasné, že princip relativní neplatnosti se prosazuje ve všech moderních právních úpravách, neboť zásada absolutní neplatnosti spíše odpovídá principům totalitního státu, kde je prioritní nikoli jednotlivec a rozvoj jeho soukromého života, ale zachovávání řádu ve společnosti, resp. státní ideologie (srov. k tomu důvodou zprávu, která tyto myšlenky krásně rozebírá).
Věřím, že právní úprava relativní neplatnosti udělá přítrž hypertrofii absolutní neplatnosti v českém právním řádu. Paradoxně je hypertrofie absolutní neplatnosti v českém právním řádu podporována samotnými soudy, které namísto restriktivního výkladu stran neplatnosti používají nesprávně v mnoha případech výklad extenzivní. Typickým případem je rozšiřování normativního dopadu § 196a občanského zákoníku, s jehož nedodržením je tradičně spojena absolutní neplatnost smlouvy. Soudy nejen, že vyvozují z dikce tohoto ustanovení něco, co tam není (tedy ustanovení, které obsahuje zásah do smluvní volnosti vykládají extenzivně, což je v moderním demokratickém právním státě nesmysl), ale narušují neplatnost jakýchkoli dalších dispozic s majetkem nabytým v rozporu s tímto ustanovením bez ohledu na dobrou víru nabyvatele (která se navíc paradoxně vykládá restriktivně). Tento nesmyslný výklad konečně mění novela obchodního zákoníku, která byla nedávno schválena senátem a která mimo jiné stanoví, že "byl-li majetek nabytý v rozporu s odstavci 1 až 3 dále zcizen, použije se ustanovení § 446 přiměřeně" (text je možné najít zde).
V judikatuře Nejvyššího soudu se objevují i jiné perličky. Např. záměr obce zcizit svůj nemovitý majetek zpravidla vyžaduje zveřejnění na úřední desce obecního úřadu po určitou dobu. Jestliže pak obec nepřesně identifikuje majetek údaji podle katastru nemovitostí, potom se nabyvatel nestane vlastníkem bez ohledu na jeho dobrou víru (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.9.2010, sp. zn. 30 Cdo 1250/2009). Další perličkou je např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.11.2009, sp. zn. 26 Cdo 3714/2008, který uvedl, že "nájemní smlouva, jejímž předmětem jsou nezkolaudované stavby, je neplatná podle § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem" (pozn. - je sporné, zda se tento judikatorní závěr uplatní i dnes).
Oba judikáty mají společné dvě věci. Za prvé nechrání dobrou víru nabyvatele/nájemce, za druhé zapomínají na to, že je soukromé právo a veřejné právo odděleno (byť slovy Ústavního soudu nikoli "čínskou zdí"), a proto by se nedodržení veřejnoprávního předpisu podle mého názoru nemělo projevovat soukromoprávně, resp. by se mělo projevovat minimálně (ostatně máme tady veřejnoprávní sankce).
Shora uvedené příklady dokumentují, že i Nejvyšší soud má stále co dohánět a že jde naprosto proti interpretačním trendům, které jsou patrné v moderním demokratickém právním státě (srov. např. judikaturu Evropského soudního dvora k výkladu tržních svobod v EU). Paradoxně závěry Nejvyššího soudu tohoto typu jsou v rozporu s velice důležitým a přesto dosud hodně podceňovaným nálezem Ústavního soudu ze dne 11.5.2005, sp. zn. II. ÚS 87/04, který stanovil, že "závěr, že určitý právní úkon je neplatný pro rozpor se zákonem nebo proto, že zákon obchází, se musí opírat o rozumný výklad dotčeného zákonného ustanovení....v soukromoprávní sféře ne každý rozpor se zákonem má za následek absolutní neplatnost právního úkonu. Smyslem ochrany legality v soukromoprávní sféře není jen ochrana zájmů státu, ale především ochrana soukromoprávních vztahů, tedy především ochrana smluvních vztahů podle zásady "pacta sunt servadna" (smlouvy se musí dodržovat)". Jestliže tedy změnu v totalitním výkladovém postupu na Nejvyšším soudu (který aniž si to možná uvědomuje chrání stát, nikoli jednotlivce) nevyvolá ani Ústavní soud, musí tuto změnu vzít do rukou zákonodárce.
NOZ uvádí v § 1 odst. 1, že uplatňování soukromého práva je nezávislé na uplatňování práva veřejného. Myslím si, že toto ustanovení není pouhou legální explikací, nýbrž by mělo mít významné normativní dopady a bránit tomu, že se budou podobné závěry Nejvyššího soudu opakovat. Ostatně tímto principem je NOZ nádherně "prozářený". Věřím proto, že změna dogmatu absolutní neplatnosti společně s důrazným odlišováním práva soukromého a veřejného přispějí k podpoře skutečného principu autonomie vůle, který je patrně nejdůležitější zásadou NOZ.
V dnešní době je trendem, že se na český právní trh dostávají po právní stránce velice zdařilá díla, která však postrádají srozumitelnost pro laika. Typickým příkladem je podle mě insolvenční zákon, který je sice výborným právním dílem, avšak jeho čtení je velmi komplikované a dokonce řada mých právních kolegů podléhá některým iluzím a neporozuměním při jeho výkladu, které bohužel pramení z nejasnosti některých jeho ustanovení. Jeho výklad je totiž vždy nutno korigovat s ohledem na principy a obecnou znalost fungování insolvenčních principů, což je mnohdy nemožné pro juniorního právníka (kterým jsem i já), natož pak pro laika. Myslím si, že po stránce srozumitelnosti byl stávající občanský zákoník opravdu kvalitním dílem, které bylo poměrně dobře čitelné i pro laika. Nový občanský zákoník se nikomu číst dobře nebude, na druhou stranu je výborným právním dílem, který snad přinese mnoho pozitivního zejména pro jeho adresáty právních norem - tj. pro širokou veřejnost, které je určen primárně. Uvidíme, jaký postoj zaujme k návrhu občanského zákoníku senát a zejména potom soudní praxe, která si bude muset poradit i jinak než tím, že označí téměř každý právní úkon (slovy NOZ právní jednání) za neplatný.
2 komentářů:
Myslím, že tento příspěvek by si zasloužil samostatnou polemiku, nikoliv jen krátkou reakci (korekci:). Nemám však bohužel sílu k delšímu vyprávění o povodni paragrafů, která se na nás řítí...
Předně není jasné jaká je odpověď na otázku v titulu. Dle mého názoru je to opravdu těžká hádanka. Určitě by se měli bát obě skupiny, laici i právníci...Všichni budeme vydáni na milost zákonu bez uceleného komentáře, bez judikatury, ale s možností vytvoření celého právního řádu na bázi case law (viz § 2/3 či § 10/2)...Spravedlnost vítězí nad právní jistotou. Čas ukáže, zda nejde jen o spravdlnost domnělou.
Jistě je možné přivítat zásadu autonomie vůle, v praxi však tato zásada v zásadě vítězí. Absolutní versus relativní nepaltnost je možná symptomem zbytečné státní paternality, nikdo však netuší k jakým zvůlím nás může čistě procesní zásada relativní nepaltnosti dovést a zda pro společnsot jako celek a tedy potenciálně i pro každého jednotlivce nepůjde o spíše o značný degres..
Máš pravdu, na otázku jsem neodpověděl. To je tak, když píšu příspěvek půl roku. Pak člověk zapomíná, jak to vlastně tehdy nazval.:-)
§ 10 odst. 2 není v podstatě nic nového - je to analogie iuris. V obchodním zákoníku je podobné ustanovení už nyní a asi se nad tím nijak nepohoršuješ. Použití analogoie iuris má směřovat k vyřešení tzv. "hard cases", jak to nazývají na západě. Zmínka k judikatuře je snad v pořádku. Nedokážu si představit, že bychom v dnešní době nadále tvrdili, že judikatura není pramenem práva. A explicitní rekognice právní vědy není přeci ničím jiným než tím, že se do zákona dostává to, jak se vykládá právní předpis už nyní - tohle mimochodem občanský zákoník dělá, že často normativně podtrhuje to, co všichni víme z právní vědy.
Je pravda, že tady bude určitá judikatorní mezera. Ale judikatura tady do 10 let bude. Tak se nechme překvapit.
Okomentovat