Autorskoprávní aspekty internetových vyhledávačů I.

Caching, neboli dočasné meziukládání informací

V dnešním světe internetu vyvstává pro právní teorii řada problémů, se kterými je nutno se vypořádat. Vzhledem k (ne)dostupným publikacím, dynamice technického vývoje a také díky nedávné přednášce špičky evropského informačního práva Prof. Hugenholtze v Praze na podobné téma jsem se rozhodl o nástin určitých problémů, se kterými se můžeme setkat v souvislosti s činností internetových vyhledávačů. V této první části bych se rád věnoval problémům spojených s podstatou fungování vyhledávačů – cachingu, tedy dočasnému (mezi)ukládání informací na server vyhledávače.

Caching je služba, nebo spíše metoda, která na základě požadavku na konkrétní data dokáže vzít jejich kopii, umístěnou na místě s lepší dostupností[1]. Činí se tak prostřednictvím Cache-serveru, což je zařízení, které se snaží zmenšit objem informací přenášených skrze internet. Místo toho, aby WWW prohlížeče uživatelů navazovaly přímá spojení se vzdálenými servery v internetu, předávají své dotazy blízkému vyrovnávacímu serveru (Cache-serveru), který je za ně vyřídí a získané informace jim předá zpět. Současně s tím se získaná data ukládají do vyrovnávací paměti serveru; pokud se některá žádost o informaci bude opakovat častěji, může vyrovnávací server použít lokální kopii a vyřídit tak tuto žádost rychleji, bez potřeby přenášet data ze vzdáleného WWW serveru. Důvodem pro činnost zavádění cach-serverů je kromě rychlosti i šetření nákladů, kdy poskytovatel může díky této technologii ušetřit až 40% nákladů za přenos informací k uživateli[2].

Obecně jsou případy odpovědnosti za obsah přenášených informací dle § 4 zákona č. 480/2004 Sb. o některých službách informační společnosti (dále ZNSIS) vyčteny při cachingu v případech kdy poskytovatel:

a) změní obsah informace

b) nevyhoví podmínkám přístupu k informaci

c) nedodržuje pravidla o aktualizaci informace, která jsou obecně uznávána a používána v příslušném odvětví

d) překročí povolené používání technologie obecně uznávané a používané v příslušném odvětví s cílem získat údaje o užívání informace, nebo

e) ihned nepřijme opatření vedoucí k odstranění jím uložené informace nebo ke znemožnění přístupu k ní, jakmile zjistí, že informace byla na výchozím místě přenosu ze sítě odstraněna nebo k ní byl znemožněn přístup nebo soud nařídil stažení či znemožnění přístupu k této informaci.

Bude tedy velmi záležet jak soudy budou ad hoc přistupovat k interpretaci těchto ustanovení, kdy každé písmeno tohoto paragrafu nechává vzniknout řadu otazníků. Velkou roli budou jistě hrát znalecká posouzení daných případů, stejně tak jako erudice soudců a rozhodců.

V odborné literatuře jsem se setkal s odlišnými názory na právní zařazení služeb vyhledávačů. O tom, že se jedná o poskytovatele služeb informační společnosti[3], není sporu. Pokud ale chceme určit jejich druh, stanoviska se liší. Např. na serveru ITprávo.cz[4] jsou vyhledávače zařazeny do kategorie poskytovatele služeb, spočívajících v automatickém meziukládání informací, poskytnutých uživatelem neboli tzv. caching. Co se týče stránky právního ukotvení cachingu, jedná se o automatické dočasné meziukládání informací, čímž se rozumí ukládání informací poskytnutých uživatelem, které slouží výhradně pro co možná nejúčinnější následný přenos těchto informací na žádost jiných uživatelů (§2 odst. h) zákona č. 480/2004 Sb. ZNSIS). Díky této definici jsme schopni říci, že z hlediska technického se jedná o funkci tzv. cache serverů nebo také proxy serverů, nikoliv však vyhledávačů, jejichž role v síti internet je mnohem obsáhlejší. O vyhledávačích, jakožto poskytovatelích druhu caching se nezmiňují ani jiné odborné publikace.

Nebudu zabíhat do technických podrobností, ale vyhledávače tedy např. společnosti Google Inc. fungují především na principu kombinace indexování (automatická tvorba tabulek - databází vyhledávaných slov zadávaných uživateli) a metody crawling (vyhledávač automaticky prohledává celou síť internet a určité webové stránky si uchová až několik měsíců na svém virtuálním prostoru, zároveň si je i zaindexuje). Domnívám se tedy, že proces indexování nemůže pracovat tak, aby byl schopen porušit jakékoliv autorské právo. S metodou crawling, ale nastávají určité problémy, kdy toto jednání může být posouzeno jako rozmnožování díla dle § 13 zák. č. 121/2000 Sb., zákona o právu autorském.. (dále jen AZ), a tedy neoprávněné užití díla. Pro případy užití díla pro účely cachingu ale máme legislativní berličku v podobě §38a odst. 1 AZ, který říká:

Do práva autorského nezasahuje ten, kdo provádí dočasné úkony rozmnožování děl, které jsou pomíjivé nebo podružné, tvoří nedílnou a nezbytnou součást technologického procesu, nemají žádný samostatný hospodářský význam a jejich jediným účelem je umožnit

a) přenos díla počítačovou nebo obdobnou sítí mezi třetími stranami uskutečněný prostředníkem, nebo

b) oprávněné užití díla.

Je tedy nutno se vypořádat s jistými kaučukovými termíny dočasný, pomíjivý a především nedílná a nezbytná součást technologického procesu, k čemuž nám má dopomoci (zatím nepočetná) judikatura, komentáře, abychom mohli vyloučit či založit odpovědnost poskytovatele.

Z popisu crawlingu dovozuji, že vyhledávač může obsahovat funkce, které je možno v určitých případech podřadit pod zákonnou definici cachingu[5], nicméně určité odchylky od zákonných ustanovení povolujících určité chování zde jsou, a tak vyhledávače nemůžeme zaškatulkovat do průniku množin tří[6] typů poskytovatelů služeb informační společnosti, a nemohou tedy spoléhat na zbavení odpovědnosti z titulu druhu služby těchto poskytovatelů.

S pojmem caching se začíná v současné době vypořádávat judikatura, kdy 5. května 2011 vydal belgický odvolací soud poměrně průlomový a dle mého názoru dosti odvážný, judikát ve sporu belgického nakladatelství Copiepresse versus Google Inc., kde bylo konstatováno, že proces ukládání informací do cache paměti Googlu je rozmnožování díla podle belgického autorského práva[7]. Odpovědnost Googlu dovozuje z neunesení důkazního břemene, kdy Google měl prokázat, že podstatou funkcí jeho vyhledávače byl technologický proces, který je integrální[8] a podstatnou součástí procesu přenosů v síti, který má charakter dočasný, což dle názoru belgického odvolacího soudu uchovávání určitého obsahu po dobu několika měsíců není.

Dále konstatuje, že odkaz poskytnutý vyhledávačem na obsah uložený v cache paměti vyhledávače je užití díla ve formě sdělování veřejnosti.[9] Toto chování je tedy způsobilé založit soukromoprávní odpovědnost z titulu neoprávněného užití díla.

Nechci se zde zastávat Googlu, ale upřímně řečeno tyto služby nabízí každý větší vyhledávač, nebo i úzce vymezená služba (RSS čtečky apod.). Bez cachingu ve všech jeho možných formách se fungování dnešních vyhledávačů neobejde. Svým způsobem na každém počítači existuje cache paměť, jejíž vymazání je na dispozici uživatele. Dočkáme se tedy snad judikátu, který vyvodí odpovědnost i z tohoto jednání? Činnost vyhledávačů je fundamentálním elementem internetového života a podobná rozhodnutí jsou pro všechny zúčastněné značně kontraproduktivní. Ad absurdum výkladem autorskoprávních norem můžeme poměrně jednoduše začít blokovat či výrazně omezovat jednu službu za druhou. Z těchto důvodů vidím jako nutné nastavit doktrínu tolerovaného a spravedlivého užití díla ("fair use"), která se bude aplikovat podobně jako třístupňový test při uplatnění výjimek autorského práva dle AZ.

Toliko k problému dočasnému meziukládání informací, neboli cachingu. V příští části bych se rád věnoval problematice užití díla ve vyhledávacích výsledcích, tedy případy, kdy vyhledávač použije části autorského textu do svého náhledu, dále problematice vyhledání odkazů na stránky s ilegálním obsahem a problematice náhledů celých stránek umístěných mimo prostor vyhledávače.

[1] KRSEK, Michal. LUPA.CZ [online]. 2000-07-03 [cit. 2011-08-17]. Jak funguje trh Internetu (17): Kešování obsahu. Dostupné z WWW: .

[2] RANDUS, Jiří. Jiri.Randus.cz [online]. 2000 [cit. 2011-08-17]. Vyrovnávací servery pro WWW. Dostupné z WWW: .

[3] Dle ZNSIS je poskytovatelem služby informační společnosti každá osoba poskytující službu pomocí elektronických prostředků na individuální žádost uživatele podanou elektronickými prostředky, poskytovaná zpravidla za úplatu. Blíže k tomuto pojmu viz. např. Polčák, Radim. Právo na internetu Spam a odpovědnost ISP. 2007. Str. 44

[4] Janák, Martin. Odpovědnost poskytovatelů služeb informační společnosti působících na Internetu. ITprávo.cz . [Online] 2. 2 2009. [Citace: 22. červenec 2011.] http://www.itpravo.cz/index.shtml?x=2149387

[5] §4 ZNSIS, tedy případ kdy odpovědnost poskytovatel služby inf. spol. nemůžeme dovozovat.

[6] §3-5 ZNSIS tedy Acces provider, Caching a Hostprovider.

[7] Belgická úprava užití díla a jeho způsoby je prakticky totožná s českou vhledem k proběhlé harmonizaci autorského práva v rámci EU.

[8] včleněnou a nezbytnou pozn. autora

[9] Zde má belgický soud na mysli především náhledy zpráv v archivu na stránce http://news.google.com/