Zákaz exorbitantní jurisdikce v nařízení Brusel I

Abychom se odpíchli od ústavně-právní problematiky, která se objevila v mém posledním příspěvku, rozhodl jsem se napsat o něčem praktičtějším. Oborem, který bych si rád vzal na mušku je mezinárodní právo soukromé.

Pro připomenutí. Tzv. nařízení Brusel I (44/2001) upravuje soudní příslušnost, uznávání a výkon rozhodnutí v občanských a obchodních věcech. Toto nařízení do značné míry eliminuje použitelnost zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním (dále jen "ZMPS"). Nařízení Brusel I spadá do oblasti mezinárodního práva procesního, které je podmnožinou mezinárodního práva soukromého.

Na tomto místě si neodpustím krátkou poznámku. Učebnice Mezinárodního práva soukromého od Kučery se drží systematiky ZMPS a svůj výklad tedy začíná kolizními normami, které směřují k určení rozhodného (hmotného) práva a teprve poté se zabývá mezinárodním právem procesním (které obsahuje kolizní normy procesního charakteru). Z pedagogického hlediska si myslím, že se jedná o naprosto nesprávnou systematiku. Za prvé taková systematika do jisté míry naznačuje (byť zcela nesprávně), že mezinárodní právo procesní je až druhořadé. Za druhé, a to je to nejpodstatnější, bez mezinárodního práva procesního, podle mého názoru, neexistuje mezinárodní právo soukromé jako takové, neboť si lze jen stěží představovat dva cizince, kteří budou u piva meditovat nad svým soukromoprávním vztahem a právně relevantně na tento vztah aplikovat kolizní normy. Jinými slovy aplikaci kolizních norem považuji za věc, kterou může smysluplně učinit toliko soud či jiná autorita, neboť účastníci soukromoprávního vztahu se mnohem rychleji dohodnou na volbě práva než na tom, kterou kolizní normu vlastně na svůj problém použijí (a ještě u toho stihnou vypít to pivo!). Aplikaci kolizních norem totiž považuji za doménu soudu, neboť lze jen stěží předpokládat dohodu účastníků soukromoprávního vztahu na aplikaci příslušného mezinárodního práva soukromého (např. toho českého). Pokud se totiž neshodnou na rozhodném právu, těžko se shodnou na tom, že budou aplikovat český ZMPS nebo americký ZMPS. Zjednodušeně řečeno: bez soudu nebo jiné autority není aplikace národního mezinárodního práva soukromého reálná.

Můj závěr snad do jisté míry podporují západní učebnice mezinárodního práva soukromého, které začínají naopak mezinárodním právem procesním a teprve poté se zabývají právní úpravou kolizních norem, které směřují k určení hmotného rozhodného práva. I výuka tady v Antverpách začíná Bruselem, nikoli Římem.

Vraťme se ale k našemu nařízení Brusel I. Čl. 3 odst. 1 stanoví, že osoby, které mají bydliště (domicil) na území některého členského státu, mohou být u soudů jiného členského státu žalovány pouze na základě pravidel stanovených v oddílech 2 až 7 této kapitoly. Oddíly 2 až 7 přitom upravují příslušnost soudů v jednotlivých členských státech ve vztazích s mezinárodním prvkem. Čl. 3 odst. 2 potom stanoví, že na tyto osoby (které mají bydliště na území něktého členského státu) se nemohou aplikovat pravidla pro určení příslušnosti uvedená v příloze 1. Tato příloha obsahuje tzv. exorbitantní pravidla soudní příslušnosti, která se objevují v právních řádech některých členských států. Co jsou to vlastně tato exorbitantní pravidla?

Exorbitantní pravidla umožnují založit příslušnost soudu na základě určité právní skutečnosti vztahující se k žalobci (národnost, aktiva nacházející se na území určitého státu, úspěšné doručení "writ of summons" apod.). Např. pouhý fakt, že má žalobce francouzské občanství zakládá příslušnost francouzského soudu řešit jeho spor s cizincem za předpokladu, že k uzavření smlouvy došlo na území Francie (čl. 14 Code Civil). Popř. to, že se vám podaří doručit "writ of summons" na území Velké Británie vás rovněž dostaně pod tamější soudní pravomoc. Takto extenzivní pojetí soudní pravomoci přitom vůbec nemusí reflektovat samotný obsah právního vztahu, který s nemá s "francouzským" pasem prakticky nic společného a s doručením soudní obsilky už vůbec. Nařízení Brusel I tedy zakazuje aplikovat tato exorbitantní pravidla soudní příslušnosti ve vztahu k žalovaným osobám, které mají bydliště (domicil) na území některého členského státu.

Problém nastává pro žalované v případě, že nejsou domicilovaní (nemají bydliště) na území některého členského státu. V tomto případě se totiž na ně zákaz aplikace pravidel exorbitantní pravomoci nevztahuje a náš milý Francouz proto může zažalovat (nedomicilovaného) Američana pro plnění jeho dluhu z uzavřené smlouvy před francouzskými soudy. To samozřejmě může mít pro Američana nepříjemné dopady (pomiňme přitom, že by takové rozhodnutí francouzského soudu Američané patrně neuznali). Nepříjemnosti spojené s aplikací exorbitantní jurisdikce jsou umocněny rovněž tím, že rozhodnutí francouzského soudu může být bez problémů uznáno a vykonáno kdekoli v jiném členském státě. Postačí tedy, aby měl Američan v Evropě majetek a může na exorbitantní jurisdikci nepříjemně doplatit.

Ještě více je potom zajímavý čl. 4 odst. 2 nařízení Brusel I. Ten stanoví, že proti takovému [nedomicilovanému] žalovanému se každá osoba, která má bydliště na území některého členského státu, může v tomto státě odvolávat na pravidla exorbitantní jurisdikce uvedená v příloze č. 1, stejným způsobem jako jeho vlastní státní příslušníci. Toto, podle mého názoru, znamená, že ve Francii domicilovaný žalobce (např. Čech) může využít francouzského soudu a jeho exorbitantní jurisdikce proto, aby rovněž napadnul našeho nebohého Američana. Takový Američan tak může ve Francii schytat pořádnou evropskou nakládačku a lá Brusel (umocněnou případným uznáváním a výkonem v jiných členských státech). A to už ani nemluvím o hyper-extenzivní exorbitantní jurisdikci anglických soudů.

Co z tohoto tedy plyne? Kombinace čl. 3 a čl. 4 nařízení Brusel I je diskriminační. Čl. 3 na jednu stranu chrání v EU domicilované žalované před pravidly exorbitantních jurisdikcí (např. těch francouzských), na druhou stranu žalovaní domicilovaní v jiných zemích než v EU mohou na exorbitantní jurisdikci narazit v nařízením umocněné síle spočívající v žalobách všech ve Francii domicilovaných žalobců (tj. nejen Francouzů). Když k této skutečnosti připočteme "volný pohyb" rozsudků vydaných jednotlivými členskými státy, může to být opravdu slušná palebná síla.

P.S. V příspěvku nehovořím záměrně o Lugánské úmluvě. Dále v příspěvku poměrně často zaměňuji pravomoc a příslušnost. Často užívám i pojem jurisdikce. Myslím, že pro účely nařízení není rozlišování těchto pojmů tak podstatné, protože je vždy jasné, že mluvím o nějakém soudu, který je příslušný k rozhodování o uplatněném nároku. Pro případné puristy však dodávám, že rozdílu mezi soudní pravomocí a příslušností jsem si vědom...