V mém nedávném článku jsem se zabýval otázkou vlivu základních práv ve sféře soukromoprávních vztahů. Nejdříve jsem se zabýval kanadskou Chartou základních práv a vysvětlil jsem tamější přístup k této problematice (RWDSU v. Dolphin Delivery Ltd.). Poté jsem se zaměřil na to, jak se touto oblastí zabýval německý ústavní soud a k jakým závěrům dospěl (rozhodnutí Lüth). Nakonec jsem přidal několik úryvků z nálezů českého ústavního soudu (I. ÚS 185/04, Pl. ÚS 38/06). Můj závěr v tomto kontextu byl, že základní lidská práva nepůsobí přímo v horizontálních vztazích (tj. ve vztazích mezi účastníky soukromoprávních vztahů) a jejich vliv se v nich uplatňuje toliko zprostředkovaně, tj. nepřímo. V diskusi k mému příspěvku byly vzneseny některé argumenty, které jsem (snad přesvědčivě) vyvrátil poukazem na argumentaci českého ústavního soudu. Vzhledem k tomu, že se jednalo o úvod do problematiky "prozařování" základních práv do soukromoprávních vztahů, rád bych své závěry doplnil o právně-teoretickou argumentaci, která snad vysvětlí, proč nemají základní lidská práva přímý účinek v soukromoprávních vztazích (byť i toto je předmětem diskusí a ústavy některých švýcarských kantonů či ústava JAR explicitně říkají, že se jejich listiny práv a svobod vztahují na celou oblast právního řádu, tj. i na vztahy soukromoprávní).
Listiny základních práv a svobod byly přijaty, aby poskytly základní garance jednotlivci ve vztahu k veřejné (státní) moci. Jejich primárním účelem tak nikdy nebyl přímý účinek v soukromoprávních vztazích. Přesto se základní práva a svobody v soukromoprávních vztazích (nepřímo) uplatňují díky svému "prozařujícímu efektu". Základem tohoto prozařujícího efektu je přitom samotná podstata lidského práva jako takového.
V současné době implikují lidská práva nejen negativní závazky ze strany státní moci (tj. povinnost státní moci zříci se určitého jednání, které je v rozporu se základním právem), ale rovněž pozitivní závazky (tj. povinnost státní moci něco vykonat - srov. disent soudce Martense z Evropského soudu pro lidská práva ve věci Gul v. Switzerland). Příkladem těchto pozitivních závazků je např. povinnost vyšetřit zabití, chránit občany před vážnými zásahy způsobené jinými lidmi, poskytnout zadržené osobě rychlé vysvětlení o důvodech zadržení, poskytnout zázemí pro právní uznání změny pohlaví (judikováno u Evropského soudu pro lidská práva ve věci Goodwin v. UK) apod. Řada z těchto pozitivních závazků byla vytvořena interpretací jednotlivých ustanovení v listinách základních práv a svobod, a to tak, že se tyto závazky vážou implicitně na negativní závazek státu nezasahovat do příslušného základního práva. Ne vždy se samozřejmě jedná o dovození pozitivního závazku skrze case-law. Příkladem explicitní rekognice pozitivního závazku je např. čl. 6 odst. 3 Evropské úmluvy o lidských právech (dále jen "EÚLP"). Přesto si myslím, že implicitní dovození povinnosti státu "něco vykonat" převažuje.
O pozitivních závazcích a jejich implicitní rekognici při interpretaci jednotlivých ustanovení v listinách práv a svobod existuje jistě rozsáhlá literatura (dobrou knížku o pozitivních závazcích v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva napsal A.R. Mowbray - The Development of Positive Obligations under the European Convention on Human Rights by the European Court of Human Rights). Smyslem tohoto postu není vysvětlit, co vede soudy (aspoň ty evropské) k jejich artikulaci. Existenci pozitivních závazků beru spíše jako východisko pro zdůvodnění nepřímého účinku základních práv v soukromoprávním kontextu.
Jak jsem již naznačil výše. V klasickém schématu vztahu jedince a veřejné moci základní lidská práva působí přímo s tím, že státní moc musí dodržet nejen negativní závazky vůči jednotlivci (tj. nezasahovat do jeho práva), ale musí dodržet rovněž pozitivní závazky, které jsou s příslušným lidským právem implicitně spojené (tj. něco plnit). V případě tedy, že dojde k porušení základního lidského práva v soukromoprávním vztahu a poškozená strana se obrátí na soud (samozřejmě, že zažaluje druhého účastníka soukromoprávního vztahu), je povinností soudu poškozenému poskytnout ochranu v tom smyslu, že zhodnotí význam výkonu jeho základního práva se soukromoprávním požadavkem, který je s tímto právním vztahem spojený (např. soukromoprávním požadavkem svobody vůle). Jinými slovy poškozený se bude domáhat vůči státu plnění jeho pozitivního závazku, který je spjat s příslušným lidským právem a který bude spočívat v porovnávání/balancování požadavku soukromoprávní ochrany a ochrany základního práva jako takového. To platí přestože půjde o spor v rovině práva soukromého a stát nebude tím, kdo bude žalován. K poškození lidského práva tak nedojde přímo ve vztahu k druhému účastníkovi soukromoprávního vztahu, nýbrž k němu dojde nepřímo v případě, že se soud nebude zabývat zhodnocením shora uvedených zájmů (soukromoprávního a "lidskoprávního"), tedy nebude plnit pozitivní závazek implicitně spjatý s příslušným základním právem (resp. ho nebude plnit dostatečně).
Jak jsem uvedl v mém původním článku. Proto, aby mohl stát plnit svůj pozitivní závazek spočívající v poskytování ochrany základním právům i v soukromoprávních vztazích, existují v právním řádu ustanovení, do kterých mohou základní práva nádherně "prozařovat". Jedním z nich jsou již zmíněné "dobré mravy". Dalšími takovými ustanoveními jsou např. "veřejný pořádek", "dobrá víra", "nedbalost", "řádná péče" apod. Přes všechny tyto neurčité právní pojmy se může požadavek ochrany základních práv v soukromoprávních vztazích protlačit. Je potom samozřejmě na soudu, který se bude příslušným soukromoprávním sporem zabývat, aby na paletě těchto pojmů provedl hodnocení nepřímého účinku základních práv a aplikoval dostatečně "prozářené" soukromoprávní normy. I proto říká ústavní soud, že "při výkladu či aplikaci jednoduchého práva na takové [horizontální] vztahy jsou soudy povinny toto prozařování pečlivě vážit a brát v potaz tak, aby současně dostály své povinnosti poskytovat ochranu jak právům v rovině jednoduchého práva, tak právům základním...základní práva toliko prozařují skrze normy jednoduchého práva, nepůsobí však přímo mezi účastníky konkrétního právního vztahu" (srov. nález I. ÚS 185/04).
Pokusím se nyní krátce shrnout, co jsem předestřel v předchozích odstavcích. Podle mého názoru se nepřímý účinek základních lidských práv uplatňuje díky existenci pozitivních závazků na straně státu. Pozitivním závazkem při interpretaci práva soukromého je v tomto případě povinnost soudu "pečlivě vážit a brát v potaz to, aby současně dostál své povinnosti poskytovat ochranu jak právům v rovině jednoduchého práva, tak právům základním". Mám pocit, že tento pozitivní závazek ústavní soud dovozuje z čl. 90 (účel soudů jako takový) a z čl. 4 (požadavek ochrany základních práv) Ústavy. Ať už je to jakkoli, ústavní soud bezpochyby podporuje tezi nepřímého účinku základních práv v soukromoprávních vztazích.
Je samozřejmě otázkou, jak by měl postupovat soud, kterému zákonodárce neposkytl dostatečný manévrovací prostor pro zabezpečení prozařování základních práv do soukromoprávních vztahů. Podle mého názoru je totiž zřejmé, že samotná možnost plnění shora uvedených závazků v rovině interpretace jednoduchého práva je závislá mimo jiné na existenci právně relevantních neurčitých právních pojmů typu "dobré mravy" v jednoduchém právu. Není tedy, podle mého názoru, vyloučeno, že v takových případech bude žalován přímo stát, a to proto, že neplní svůj vlastní pozitivní závazek. Neexistence dostatečného normativního zázemí pro prozařování základních práv by přitom patrně byla spíše nepřímým argumentem, neboť by stěžovatel musel argumentovat zejména poškozením příslušného základního práva.
Věřím, že tento příspěvek trochu vyjasní nepřímý účinek základních práv v soukromoprávních vztazích. Rád bych pro upřesnění zdůraznil, že nepřímý účinek není jediným možným vysvětlením jejich vlivu. Již v úvodu jsem naznačil, že ústavy některých švýcarských kantonů nebo ústava JAR obsahují explicitní ustanovení, podle kterého se základní lidská práva v nich obsažená vztahují na "celou oblast právního řádu". Evropské ústavy otázku účinku lidských práv v soukromoprávních vztazích neřeší, a proto nechávají v rukou soudů poměrně silný nástroj si osvojit svůj vlastní přístup k této problematice. Zdá se, že i přes mlčení evropských ústav se v Evropě prosadila myšlenka nepřímého účinku (Německo, Itálie, Španělsko), přičemž tento nepřímý účinek má významné soukromoprávní dopady. Podle všeho se však evropské soudy nadále spoléhají na staré osvědčené nástroje výkladu (dostatečně prozářeného) jednoduchého práva.
Listiny základních práv a svobod byly přijaty, aby poskytly základní garance jednotlivci ve vztahu k veřejné (státní) moci. Jejich primárním účelem tak nikdy nebyl přímý účinek v soukromoprávních vztazích. Přesto se základní práva a svobody v soukromoprávních vztazích (nepřímo) uplatňují díky svému "prozařujícímu efektu". Základem tohoto prozařujícího efektu je přitom samotná podstata lidského práva jako takového.
V současné době implikují lidská práva nejen negativní závazky ze strany státní moci (tj. povinnost státní moci zříci se určitého jednání, které je v rozporu se základním právem), ale rovněž pozitivní závazky (tj. povinnost státní moci něco vykonat - srov. disent soudce Martense z Evropského soudu pro lidská práva ve věci Gul v. Switzerland). Příkladem těchto pozitivních závazků je např. povinnost vyšetřit zabití, chránit občany před vážnými zásahy způsobené jinými lidmi, poskytnout zadržené osobě rychlé vysvětlení o důvodech zadržení, poskytnout zázemí pro právní uznání změny pohlaví (judikováno u Evropského soudu pro lidská práva ve věci Goodwin v. UK) apod. Řada z těchto pozitivních závazků byla vytvořena interpretací jednotlivých ustanovení v listinách základních práv a svobod, a to tak, že se tyto závazky vážou implicitně na negativní závazek státu nezasahovat do příslušného základního práva. Ne vždy se samozřejmě jedná o dovození pozitivního závazku skrze case-law. Příkladem explicitní rekognice pozitivního závazku je např. čl. 6 odst. 3 Evropské úmluvy o lidských právech (dále jen "EÚLP"). Přesto si myslím, že implicitní dovození povinnosti státu "něco vykonat" převažuje.
O pozitivních závazcích a jejich implicitní rekognici při interpretaci jednotlivých ustanovení v listinách práv a svobod existuje jistě rozsáhlá literatura (dobrou knížku o pozitivních závazcích v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva napsal A.R. Mowbray - The Development of Positive Obligations under the European Convention on Human Rights by the European Court of Human Rights). Smyslem tohoto postu není vysvětlit, co vede soudy (aspoň ty evropské) k jejich artikulaci. Existenci pozitivních závazků beru spíše jako východisko pro zdůvodnění nepřímého účinku základních práv v soukromoprávním kontextu.
Jak jsem již naznačil výše. V klasickém schématu vztahu jedince a veřejné moci základní lidská práva působí přímo s tím, že státní moc musí dodržet nejen negativní závazky vůči jednotlivci (tj. nezasahovat do jeho práva), ale musí dodržet rovněž pozitivní závazky, které jsou s příslušným lidským právem implicitně spojené (tj. něco plnit). V případě tedy, že dojde k porušení základního lidského práva v soukromoprávním vztahu a poškozená strana se obrátí na soud (samozřejmě, že zažaluje druhého účastníka soukromoprávního vztahu), je povinností soudu poškozenému poskytnout ochranu v tom smyslu, že zhodnotí význam výkonu jeho základního práva se soukromoprávním požadavkem, který je s tímto právním vztahem spojený (např. soukromoprávním požadavkem svobody vůle). Jinými slovy poškozený se bude domáhat vůči státu plnění jeho pozitivního závazku, který je spjat s příslušným lidským právem a který bude spočívat v porovnávání/balancování požadavku soukromoprávní ochrany a ochrany základního práva jako takového. To platí přestože půjde o spor v rovině práva soukromého a stát nebude tím, kdo bude žalován. K poškození lidského práva tak nedojde přímo ve vztahu k druhému účastníkovi soukromoprávního vztahu, nýbrž k němu dojde nepřímo v případě, že se soud nebude zabývat zhodnocením shora uvedených zájmů (soukromoprávního a "lidskoprávního"), tedy nebude plnit pozitivní závazek implicitně spjatý s příslušným základním právem (resp. ho nebude plnit dostatečně).
Jak jsem uvedl v mém původním článku. Proto, aby mohl stát plnit svůj pozitivní závazek spočívající v poskytování ochrany základním právům i v soukromoprávních vztazích, existují v právním řádu ustanovení, do kterých mohou základní práva nádherně "prozařovat". Jedním z nich jsou již zmíněné "dobré mravy". Dalšími takovými ustanoveními jsou např. "veřejný pořádek", "dobrá víra", "nedbalost", "řádná péče" apod. Přes všechny tyto neurčité právní pojmy se může požadavek ochrany základních práv v soukromoprávních vztazích protlačit. Je potom samozřejmě na soudu, který se bude příslušným soukromoprávním sporem zabývat, aby na paletě těchto pojmů provedl hodnocení nepřímého účinku základních práv a aplikoval dostatečně "prozářené" soukromoprávní normy. I proto říká ústavní soud, že "při výkladu či aplikaci jednoduchého práva na takové [horizontální] vztahy jsou soudy povinny toto prozařování pečlivě vážit a brát v potaz tak, aby současně dostály své povinnosti poskytovat ochranu jak právům v rovině jednoduchého práva, tak právům základním...základní práva toliko prozařují skrze normy jednoduchého práva, nepůsobí však přímo mezi účastníky konkrétního právního vztahu" (srov. nález I. ÚS 185/04).
Pokusím se nyní krátce shrnout, co jsem předestřel v předchozích odstavcích. Podle mého názoru se nepřímý účinek základních lidských práv uplatňuje díky existenci pozitivních závazků na straně státu. Pozitivním závazkem při interpretaci práva soukromého je v tomto případě povinnost soudu "pečlivě vážit a brát v potaz to, aby současně dostál své povinnosti poskytovat ochranu jak právům v rovině jednoduchého práva, tak právům základním". Mám pocit, že tento pozitivní závazek ústavní soud dovozuje z čl. 90 (účel soudů jako takový) a z čl. 4 (požadavek ochrany základních práv) Ústavy. Ať už je to jakkoli, ústavní soud bezpochyby podporuje tezi nepřímého účinku základních práv v soukromoprávních vztazích.
Je samozřejmě otázkou, jak by měl postupovat soud, kterému zákonodárce neposkytl dostatečný manévrovací prostor pro zabezpečení prozařování základních práv do soukromoprávních vztahů. Podle mého názoru je totiž zřejmé, že samotná možnost plnění shora uvedených závazků v rovině interpretace jednoduchého práva je závislá mimo jiné na existenci právně relevantních neurčitých právních pojmů typu "dobré mravy" v jednoduchém právu. Není tedy, podle mého názoru, vyloučeno, že v takových případech bude žalován přímo stát, a to proto, že neplní svůj vlastní pozitivní závazek. Neexistence dostatečného normativního zázemí pro prozařování základních práv by přitom patrně byla spíše nepřímým argumentem, neboť by stěžovatel musel argumentovat zejména poškozením příslušného základního práva.
Věřím, že tento příspěvek trochu vyjasní nepřímý účinek základních práv v soukromoprávních vztazích. Rád bych pro upřesnění zdůraznil, že nepřímý účinek není jediným možným vysvětlením jejich vlivu. Již v úvodu jsem naznačil, že ústavy některých švýcarských kantonů nebo ústava JAR obsahují explicitní ustanovení, podle kterého se základní lidská práva v nich obsažená vztahují na "celou oblast právního řádu". Evropské ústavy otázku účinku lidských práv v soukromoprávních vztazích neřeší, a proto nechávají v rukou soudů poměrně silný nástroj si osvojit svůj vlastní přístup k této problematice. Zdá se, že i přes mlčení evropských ústav se v Evropě prosadila myšlenka nepřímého účinku (Německo, Itálie, Španělsko), přičemž tento nepřímý účinek má významné soukromoprávní dopady. Podle všeho se však evropské soudy nadále spoléhají na staré osvědčené nástroje výkladu (dostatečně prozářeného) jednoduchého práva.
2 komentářů:
Celét toto téma by jsi měl zpracovat nějak uceleněji. Takto je to trochu nepřehledné...
Je to na delší diskuzi, na kterou žel nejsem v současnosti připraven. Přesto si neodpustím konstatování, že jsi se nevypořádal se všemi mými předešlými argumenty (viz.např. zákaz nucených prací, či implicitní ochrana volebního práva i před soukromovprávním zásahem a podobně). Tím nepopírám, že část základních práv a svobod toliko prozařuje do českého právního řádu...část je však jistě přímo aplikovatelná...
To víš, že by to vyžadovalo ucelenější zpracování (mělo to být téma mé SVOČky, které se letos bohužel nezúčastním). Ale tak dlouhý článek by už nečetl nikdo (Vadim ostatně řekl, že už nikdy nechce slyšet slovo "prozářit"). Tak rozsáhle se tady psát nedá (i tak mi přijde, že píšu poměrně hodně dlouhé články). Svůj účel podle mě článek splnil, protože tak nějak "vztyčil" ukazováček nad rozsahem aplikovatelnosti Listiny práv a svobod. Myslím, že je to téma, o kterém jsi příliš nevěděl před mým článkem ani ty (já o něm dříve také nevěděl). Jinak si myslím, že jsem se s tvými argumenty do značné míry vypořádal. Vzal jsem to totiž obecně. Všechno to, co říkáš je zakázáno díky interpretaci jednoduchého práva, nikoli proto, že se účastník může dovolávat svého základního práva přímo vůči druhému účastníkovi soukromoprávního vztahu. I když máš pravdu, že hranice mezi přímým a nepřímým účinkem nemusí být vždy úplně samozřejmá. I na to ovšem upozorňuji (možná ne úplně jasně, děkuji za upozornění). Ostatně v Německu se o tomto stále diskutuje. Zatím to však vypadá, že se nadále postupuje cestou interpretace (prozářeného) jednoduchého práva, aniž by se bralo v potaz lidské právo jako takové bez vazby na soukromoprávní předpis.
Okomentovat