Pojďme se zaměřit na možnost nahradit nesouhlas určité skupiny věřitelů soudním rozhodnutím pokud jde o nezajištěné věřitele, kteří uplatňují svá práva vůči dlužníkovi přihláškou (přestože s tímto dovětkem zákon nepracuje, tj. pracuje pouze s pojmem "nezajištěný věřitel", považuji ho za důležitý, protože nezajištěnými věřiteli jsou mimo jiné také věřitelé zapodstatoví, avšak tyto podle mě insolvenční zákon nemá na mysli, když mluví o "nezajištěných věřitelích"). Podle § 349 odst. 2 InsZ platí, že reorganizační plán se považuje ve vztahu ke každé skupině nezajištěných věřitelů, která ho nepřijala, za spravedlivý, jestliže (i) podle něj má každý věřitel zařazený do takové skupiny získat plnění, jehož současná hodnota ke dni účinnosti reorganizačního plánu není nižší než jmenovitá hodnota jeho zjištěné pohledávky s úrokem ke dni účinnosti reorganizačního plánu, nebo (ii) jestliže podle něj žádný z věřitelů, jehož pohledávka je podřízena pohledávkám takové skupiny, neobdrží žádné plnění.
Podmínka uvedená pod bodem (i) bude pravděpodobně málokdy splněna. Vyžaduje totiž, aby takový nezajištěný věřitel získal zpět svou přihlášenou pohledávku a navíc úročenou ode dne rozhodnutí o úpadku do účinnosti reorganizačního plánu (patrně v souladu s právním titulem, o který se přihlášená pohledávka opírá). Mnohem častějším případem proto podle mě bude případ uvedený pod bodem (ii). Spravedlivým totiž bude také plán, kdy sice nezajištění věřitelé v rámci téže skupiny nedostanou zpět plnění odpovídající úročenému nominálu své pohledávky uvedené v přihlášce, avšak žádný z věřitelů, jehož pohledávka je podřízena pohledávkám takové skupiny, neobdrží žádné plnění. Jinými slovy, reorganizační plán je spravedlivý vůči skupině nezajištěných věřitelů také tehdy, jestliže věřitel podřízený této skupině nezajištěných věřitelů nedostane nic.
Podřízenou pohledávku definuje insolvenční zákon v § 172 odst. 2 jako pohledávku, která má být podle smlouvy uspokojena až po uspokojení jiné pohledávky případně ostatních pohledávek dlužníka. Ustanovení § 349 odst. 2 InsZ však nehovoří o podřízených pohledávkách, nýbrž o "věřiteli, jehož pohledávka je podřízena pohledávkám" určité skupiny. Takovými podřízenými věřiteli jsou rovněž společníci pokud jde o jejich pohledávky vyplývající z jejich účasti ve společnosti (§ 335 odst. 1 InsZ ve spojení s § 172 odst. 1 InsZ).
Tomáš Richter (Richter, T., Insolvenční právo, ASPI Wolters Kluwer, Praha, 2008) uvádí ve své učebnici, že s ohledem na to, že se za věřitele pro účely reorganizace považují také společníci, "bude muset reorganizační plán zbavit všech stávajících nároků na majetek společnosti nejen juniornější věřitele, ale i společníky společnosti" (str. 415). Jeho řešením je "snížit základní kapitál společnosti na nulu, tím zrušit stávající obchodní podíly společníků, a vybavit společnost novým základním kapitálem". Podle Richtera "právní skutečnosti, na základě níž k těmto změnám dojde, bude sám reorganizační plán, schválený soudem (§ 353 odst. 3 InsZ)". Richter dále podporuje argumenty týkající se eurokonformity výkladu. Málokdo si totiž uvědomuje, že požadavky základního kapitálu (jeho zvyšování či snižování) u akciových společností jsou předmětem evropské regulace a vyplývají z tzv. druhé směrnice (směrnice 77/91/EHS). Tudíž by k výkladu předmětných ustanovení měl Nejvyšší soud zpravidla pokládat Evropskému soudnímu dvoru předběžné otázky. Nejvyšší soud tak však zpravidla nečiní a pak se dostáváme k naprosto nesmyslnému výkladu § 196a ObchZ apod. (ale o tomto snad někdy jindy). Richter je toho názoru, že principy druhé směrnice u akciových společností snížení základního kapitálu na nulu v insolvenčním řízení nezakazují.
S Richterovými závěry tak úplně nesouhlasím. V prvé řadě si myslím, že pro nahrazení nesouhlasu příslušné skupiny nezajištěných věřitelů se společníků bát nemusíme. Jejich pohledávka je totiž podle § 335 odst. 2 InsZ rovna nule. Navíc ve většině případů (a myslím si, že u předlužení vždy) bude společnost v úpadku vykazovat ztrátu a její vlastní kapitál bude záporný. Tudíž společníci nebudou mít žádnou pohledávku vyplývající z jejich účasti na společnosti. Samozřejmě znám společnosti, které mají nakumulovaný nerozdělený zisk z minulých let a u takových společností může určitě přijít platební neschopnost, tudíž společníci takových společností pohledávku z účasti za společností mít budou. Pro tyto případy je však § 335 odst. 2 InsZ poměrně jasný a říká, že tato pohledávka společníků je v reorganizaci rovna nule. To znamená, že i kdybychom považovali společníky za podřízené věřitele skupinám nezajištěných věřitelů, společníci by z titulu jejich účasti ve společnosti neměli v reorganizaci nic dostat (bez ohledu na výši jejich původní pohledávky).
Určitým problémem je možná to, že může takovým společníkům vzniknout pohledávka z účasti ve společnosti v průběhu reorganizace. Mám však za to, že by se v tomto případě měl § 335 odst. 2 InsZ interpretovat tak, že v průběhu reorganizace prostě společník nedostává nic a teprve po splnění reorganizačního plánu získá právo na plnění z důvodu dalšího fungování společnosti (ustanovení § 335 odst. 1 InsZ vymezuje tedy podle mě i časový rámec kvantifikace společníkovy pohledávky za společností podle odst. 2). Jinými slovy, když nula, tak po dobu celé reorganizace. Na odlišná pravidla rozdělování zisku v průběhu reorganizace by tudíž podle mě měl myslet reorganizační plán.
K myšlence o snížení základního kapitálu na nulu. Toto je samozřejmě velice lákavá myšlenka a myslím, že jde o poměrně elegantní řešení, jak se zbavit společníka. Zvláště v případě, kdy je to společník, kdo je zodpovědný za úpadek společnosti. Insolvenční zákon však o tomto nic nestanoví a pravidla daná obchodním zákoníkem jsou poměrně jasná - u společností nelze nikdy snížit základní kapitál pod mez uvedenou jako nejnižší přípustná míra základního kapitálu (tj. 200.000,- Kč u společnosti s ručením omezeným a 2.000.000,- Kč pokud jde o akciovou společnost s veřejně neobchodovanými akciemi). Snížení základního kapitálu je tak podle mě docela sporná věc. Navíc s ohledem na to, co jsem uvedl výše, není tento postup podle mě nutný ani za účelem nahrazení nesouhlasu určité skupiny nezajištěných věřitelů s reorganizačním plánem.
Absenci výslovné právní úpravy v tomto ohledu považuji za deficit insolvenčního zákona. Ten totiž předpokládá, že v rámci reorganizace dojde ke změně kapitálové struktury dlužníka. Jedním z prostředků může být tzv. kapitalizace pohledávek věřitelů, tj. konverze jejich peněžitého nároku vůči společnosti na jejich účast ve společnosti (srov. rovněž § 341 odst. 1 InsZ). V případě, kdy reorganizační plán předkládá věřitel a společníka lze vinit za způsobení úpadku, může takový reorganizační plán obsahovat ustanovení o snížení základního kapitálu, čímž dojde k "vytěsnění" takového společníka ze společnosti. Když už připustíme takové snížení základního kapitálu (pomiňme, že společníci takový plán patrně nepodpoří - jejich nesouhlas není takovým problém překlenout soudním rozhodnutím - srov. § 349 odst. 3 InsZ), není důvod, proč by se mělo snižování zaseknout na minimální výši základního kapitálu obchodních společností. Ale toto řešení mi přijde hrozně krkolomné a reorganizační plán by měl mít mnohem větší flexibilitu, aby se snižovaly administrativní náklady na jeho vypracování (které jsou podle mě velmi vysoké).
Richter ve své učebnici uvádí také na str. 420, že "zaniknou účinností plánu, nestanoví-li plán něco jiného, i dosavadní obchodní podíly dosavadních společníků společnosti". Nad tímto závěrem lze rovněž pochybovat. Richterův argument v této části učebnice není příliš jasný, navíc podle mě odkazuje na špatné paragrafy. Richter však patrně dovozuje, že podíl ve společnosti představuje právo společníka vůči společnosti, jinými slovy právo věřitele vůči dlužníkovi ve smyslu § 356 odst. 1 InsZ, které účinností plánu zaniká. Pominu nyní, že si tento závěr podle mě protiřečí s tím, co Richter uvádí na str. 415, kde k vytěsnění společníků pro účely nahrazení nesouhlasu skupiny nezajištěných věřitelů předpokládá snížení základního kapitálu na nulu (pokud podle Richtera účast věřitele zaniká v důsledku § 356 odst. 1 InsZ, nechápu proč se otázkou snížení základního kapitálu na nulu vůbec zabývá v rámci nahrazení nesouhlasu skupiny nezajištěných věřitelů soudním rozhodnutím).
S Richterem nesouhlasím ani z doktrinárního hlediska. Podíl v obchodní společnosti je jinou majetkovou hodnotou. Nejde tedy o právo, ale o soubor práv a povinností, který má svou kvantitativní a kvalitativní stránku. Je však otázkou, co vlastně zákonodárce myslel právem ve smyslu § 356 odst. 1 InsZ. Výklad je podle mého názoru možný jak restriktivní, tak extenzivní a je lze jen těžko předvídat, jak se s touto otázkou poperou soudy. Každopádně novelizace za účelem vyjasnění by určitě prospěla překladatelům reorganizačních plánu. Ti by si tak nemuseli lámat hlavu, jak se zbavit např. společníka, se kterým se nedá rozumně spolupracovat a s jehož pokračující účastí v reorganizované společnosti by patrně došlo k jejímu opětovnému úpadku.
Podle mého názoru je řešením samotný reorganizační plán. S ohledem na § 353 odst. 3 InsZ (ve spojení s § 341 odst. 4 InsZ) není podle mě vyloučeno, aby reorganizační plán sám vyřešil své právní účinky pokud jde o účast společníka ve společnosti (jeho podíl), a to tím, že stanoví, že účast společníka účinností reorganizačního plánu zaniká. Reorganizovaná společnost se pak nemusí vydat cestou "kočkopsoidního" snižování základního kapitálu na minimální mez uvedenou v zákoně (je totiž sporné, zda mohou jít až na nulu). Takový reorganizační plán by podle mého názoru musel nutně obsahovat ustanovení o tom, který z věřitelů "kapitalizuje" své pohledávky vůči dlužníkovi a nastoupí na místo původního společníka (kapitalizace by byla asi trochu nestandardní, protože by neprobíhala v rámci tvorby základního kapitálu, ale šlo by o jakési "protiplnění" za vznik účasti ve společnosti, které by se "utopilo" ve společnosti). Všechno by proběhlo v jeden den, tj. ke dni účinnosti reorganizačního plánu.
Explicitně toto řešení insolvenční zákon nepředpokládá, ale výčet opatření v rámci reorganizace (§ 341 odst. 1 InsZ) je jen demonstrativní. Jde jen o to, jakou flexibilitu v rámci reorganizace soudy připustí. Bude to ostatně soud, který reorganizační plán neschválí, nebude-li v souladu se zákonem a jinými právními předpisy [§ 348 odst. 1 písm. a) InsZ]. Bohužel zákon v tomto směru nenabízí žádné vodítko a z obecné úpravy obchodních společností se tento postup také ztěží dočteme. Je zde proto mnohem více otazníků než odpovědí. Uvidíme, zda se právní úprava účinků reorganizačního plánu dočká nějakých změn v budoucnu.
P.S. Richterova učebnice je naprostým zjevením na české právní půdě. Kvalitativně ji řadím někde k učebnici obchodního práva od Ireny Pelikánové (Obchodní právo. 1. díl, Úvod do obchodního práva, osoby v podnikání a přihlédnutím k právu EU. Autor: Irena Pelikánová a kolektiv), která byla rovněž neuvěřitelně myšlenkově podnětná a naprosto neortodoxně napsaná. A to by podle mě mělo být smyslem všech právních učebnic.
Určitým problémem je možná to, že může takovým společníkům vzniknout pohledávka z účasti ve společnosti v průběhu reorganizace. Mám však za to, že by se v tomto případě měl § 335 odst. 2 InsZ interpretovat tak, že v průběhu reorganizace prostě společník nedostává nic a teprve po splnění reorganizačního plánu získá právo na plnění z důvodu dalšího fungování společnosti (ustanovení § 335 odst. 1 InsZ vymezuje tedy podle mě i časový rámec kvantifikace společníkovy pohledávky za společností podle odst. 2). Jinými slovy, když nula, tak po dobu celé reorganizace. Na odlišná pravidla rozdělování zisku v průběhu reorganizace by tudíž podle mě měl myslet reorganizační plán.
K myšlence o snížení základního kapitálu na nulu. Toto je samozřejmě velice lákavá myšlenka a myslím, že jde o poměrně elegantní řešení, jak se zbavit společníka. Zvláště v případě, kdy je to společník, kdo je zodpovědný za úpadek společnosti. Insolvenční zákon však o tomto nic nestanoví a pravidla daná obchodním zákoníkem jsou poměrně jasná - u společností nelze nikdy snížit základní kapitál pod mez uvedenou jako nejnižší přípustná míra základního kapitálu (tj. 200.000,- Kč u společnosti s ručením omezeným a 2.000.000,- Kč pokud jde o akciovou společnost s veřejně neobchodovanými akciemi). Snížení základního kapitálu je tak podle mě docela sporná věc. Navíc s ohledem na to, co jsem uvedl výše, není tento postup podle mě nutný ani za účelem nahrazení nesouhlasu určité skupiny nezajištěných věřitelů s reorganizačním plánem.
Absenci výslovné právní úpravy v tomto ohledu považuji za deficit insolvenčního zákona. Ten totiž předpokládá, že v rámci reorganizace dojde ke změně kapitálové struktury dlužníka. Jedním z prostředků může být tzv. kapitalizace pohledávek věřitelů, tj. konverze jejich peněžitého nároku vůči společnosti na jejich účast ve společnosti (srov. rovněž § 341 odst. 1 InsZ). V případě, kdy reorganizační plán předkládá věřitel a společníka lze vinit za způsobení úpadku, může takový reorganizační plán obsahovat ustanovení o snížení základního kapitálu, čímž dojde k "vytěsnění" takového společníka ze společnosti. Když už připustíme takové snížení základního kapitálu (pomiňme, že společníci takový plán patrně nepodpoří - jejich nesouhlas není takovým problém překlenout soudním rozhodnutím - srov. § 349 odst. 3 InsZ), není důvod, proč by se mělo snižování zaseknout na minimální výši základního kapitálu obchodních společností. Ale toto řešení mi přijde hrozně krkolomné a reorganizační plán by měl mít mnohem větší flexibilitu, aby se snižovaly administrativní náklady na jeho vypracování (které jsou podle mě velmi vysoké).
Richter ve své učebnici uvádí také na str. 420, že "zaniknou účinností plánu, nestanoví-li plán něco jiného, i dosavadní obchodní podíly dosavadních společníků společnosti". Nad tímto závěrem lze rovněž pochybovat. Richterův argument v této části učebnice není příliš jasný, navíc podle mě odkazuje na špatné paragrafy. Richter však patrně dovozuje, že podíl ve společnosti představuje právo společníka vůči společnosti, jinými slovy právo věřitele vůči dlužníkovi ve smyslu § 356 odst. 1 InsZ, které účinností plánu zaniká. Pominu nyní, že si tento závěr podle mě protiřečí s tím, co Richter uvádí na str. 415, kde k vytěsnění společníků pro účely nahrazení nesouhlasu skupiny nezajištěných věřitelů předpokládá snížení základního kapitálu na nulu (pokud podle Richtera účast věřitele zaniká v důsledku § 356 odst. 1 InsZ, nechápu proč se otázkou snížení základního kapitálu na nulu vůbec zabývá v rámci nahrazení nesouhlasu skupiny nezajištěných věřitelů soudním rozhodnutím).
S Richterem nesouhlasím ani z doktrinárního hlediska. Podíl v obchodní společnosti je jinou majetkovou hodnotou. Nejde tedy o právo, ale o soubor práv a povinností, který má svou kvantitativní a kvalitativní stránku. Je však otázkou, co vlastně zákonodárce myslel právem ve smyslu § 356 odst. 1 InsZ. Výklad je podle mého názoru možný jak restriktivní, tak extenzivní a je lze jen těžko předvídat, jak se s touto otázkou poperou soudy. Každopádně novelizace za účelem vyjasnění by určitě prospěla překladatelům reorganizačních plánu. Ti by si tak nemuseli lámat hlavu, jak se zbavit např. společníka, se kterým se nedá rozumně spolupracovat a s jehož pokračující účastí v reorganizované společnosti by patrně došlo k jejímu opětovnému úpadku.
Podle mého názoru je řešením samotný reorganizační plán. S ohledem na § 353 odst. 3 InsZ (ve spojení s § 341 odst. 4 InsZ) není podle mě vyloučeno, aby reorganizační plán sám vyřešil své právní účinky pokud jde o účast společníka ve společnosti (jeho podíl), a to tím, že stanoví, že účast společníka účinností reorganizačního plánu zaniká. Reorganizovaná společnost se pak nemusí vydat cestou "kočkopsoidního" snižování základního kapitálu na minimální mez uvedenou v zákoně (je totiž sporné, zda mohou jít až na nulu). Takový reorganizační plán by podle mého názoru musel nutně obsahovat ustanovení o tom, který z věřitelů "kapitalizuje" své pohledávky vůči dlužníkovi a nastoupí na místo původního společníka (kapitalizace by byla asi trochu nestandardní, protože by neprobíhala v rámci tvorby základního kapitálu, ale šlo by o jakési "protiplnění" za vznik účasti ve společnosti, které by se "utopilo" ve společnosti). Všechno by proběhlo v jeden den, tj. ke dni účinnosti reorganizačního plánu.
Explicitně toto řešení insolvenční zákon nepředpokládá, ale výčet opatření v rámci reorganizace (§ 341 odst. 1 InsZ) je jen demonstrativní. Jde jen o to, jakou flexibilitu v rámci reorganizace soudy připustí. Bude to ostatně soud, který reorganizační plán neschválí, nebude-li v souladu se zákonem a jinými právními předpisy [§ 348 odst. 1 písm. a) InsZ]. Bohužel zákon v tomto směru nenabízí žádné vodítko a z obecné úpravy obchodních společností se tento postup také ztěží dočteme. Je zde proto mnohem více otazníků než odpovědí. Uvidíme, zda se právní úprava účinků reorganizačního plánu dočká nějakých změn v budoucnu.
P.S. Richterova učebnice je naprostým zjevením na české právní půdě. Kvalitativně ji řadím někde k učebnici obchodního práva od Ireny Pelikánové (Obchodní právo. 1. díl, Úvod do obchodního práva, osoby v podnikání a přihlédnutím k právu EU. Autor: Irena Pelikánová a kolektiv), která byla rovněž neuvěřitelně myšlenkově podnětná a naprosto neortodoxně napsaná. A to by podle mě mělo být smyslem všech právních učebnic.
0 komentářů:
Okomentovat