Zákonem č. 152/2010 Sb. byl významným způsobem novelizován obchodní zákoník v oblasti práva proti nekalé soutěži. Novinkou v obchodním právu je tak od 1.7.2010 např. změna generální klauzule na ochranu proti nekalé soutěži (§ 44 odst. 1 ObchZ v novelizovaném znění), ale také velice kontroverzní ustanovení § 55 ObchZ, které stanoví, že smlouva, její část nebo její jednotlivé ustanovení, při jejímž uzavření byl porušen zákaz nekalé soutěže (§ 44 až 52), je od počátku neplatná. Poněkud stranou diskusí je potom novelizovaný § 43 odst. 2 ObchZ, který mimo jiné stanoví, že ochranu proti nekalé soutěži poskytuje české osobě český soud nebo jiný český orgán i tehdy, pokud byla mezi českou a zahraniční osobou uzavřena dohoda, podle níž by měl rozhodovat cizozemský soud nebo jiný cizozemský orgán. Toto ustanovení zakládá nově pravomoc českých soudů poskytovat ochranu českým osobám, včetně osob zahraničních, které na našem území podnikají podle obchodního zákoníku (§ 43 odst. 2, věta první ObchZ).
Umístění tohoto ustanovení do obchodního zákoníku nepovažuji za šťastné ze dvou důvodů. Prvním z důvodů je, podle mého názoru, nesystematické "zaškatulkování" tohoto ustanovení do obchodního zákoníku. S ohledem na to, že se jedná o ustanovení, které podle mě zakládá pravomoc českých soudů v nekalosoutěžních právních vztazích s mezinárodním prvkem, mělo by se toto ustanovení nacházet spíše v zákoně č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním (dále jen "ZMPS") jako jedno ze zvláštních pravidel pro určení soudní pravomoci českých justičních orgánů (§ 37 a násl. ZMPS).
Pomineme-li špatné systematické zařazení § 43 odst. 2, věty druhé ObchZ, považuji toto ustanovení za nešťastné i s ohledem na jeho exorbitantnost, která je (a zároveň i není - vysvětlím dále) v rozporu s evropským právem pokud jde o státy EU. O exorbitantních pravidlech soudní pravomoci jsem psal již dříve v mém příspěvku, který je možné si přečíst zde. Jen pro rychlé připomenutí toho, co to je exorbitantní pravidlo soudní pravomoci uvádím, že jde o pravidlo, které zakládá pravomoc soudu na základě určité právní skutečnosti vztahující se k žalobci (národnost žalobce, aktiva žalovaného nacházející se na území určitého státu, úspěšné doručení "writ of summons" žalovanému apod.). Např. pouhý fakt, že má žalobce francouzské občanství zakládá příslušnost francouzského soudu řešit jeho spor s cizincem za předpokladu, že k uzavření smlouvy došlo na území Francie (čl. 14 Code Civil) [citováno z mého článku, na který je možné se prokliknout z tohoto příspěvku].
Exorbitantní pravidla soudní pravomoci jsou uvedena v příloze č. 1 k nařízení č. 44/2001, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech - tzv. nařízení Brusel I (dále jen "Nařízení"). Podle čl. 3 odst. 2 Nařízení platí, že proti v EU domicilovaným osobám (žalovaným) nelze tato exorbitantní pravidla soudní pravomoci použít. V České republice je tak např. zakázáno použít proti v EU domicilovanému Francouzovi ustanovení § 86 OSŘ o místní příslušnosti k tomu, aby došlo k založení pravomoci českého soudu ve smyslu § 37 odst. 1 ZMPS. Ustanovení § 86 OSŘ se totiž dostalo na "blacklist" exorbitantních pravidel soudní pravomoci uvedený v novelizované příloze č. 1 k Nařízení. Mám přitom za to, že § 43 odst. 2, věta druhá ObchZ bude brzy § 86 OSŘ následovat. Důvodová zpráva k zákonu o této skutečnosti mlčí a já tak trochu podezřívám tvůrce zákona, že na tento problém pozapomněl a neuvědomuje si tradičně evropský dopad své novelizace. Ustanovení § 43 odst. 2, věta druhá ObchZ má přitom nesporně exorbitantní povahu, neboť chrání žalobce bez ohledu na to, zda v rozhodném právním vztahu byla zvolena prorogační dohoda zakládající pravomoc soudu jiného státu. Pro založení pravomoci českého soudu je totiž podstatné, zda jde o českou osobu, resp. jde o zahraniční osobu podnikající na našem území podle obchodního zákoníku. S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že § 43 odst. 2, věta druhá ObchZ patrně nebude uplatnitelný proti žalovaným, kteří jsou domicilovaní v členských státech EU, neboť ve vztahu k takovým žalovaným by šlo o založení soudní pravomoci v rozporu s Nařízením.
Ale tím, pravděpodobně naprosto nezamýšlená, regulativní tvořivost českého zákonodárce nekončí. Pokud si ještě nekdo pamatuje na můj původní článek o exorbitantní jurisdikci, vzpomínal jsem v něm rovněž na čl. 4 Nařízení. Ten stanoví, že nemá-li žalovaný bydliště na území některého členského státu, určuje se příslušnost soudů každého členského státu podle jeho vlastních právních předpisů, s výhradou článků 22 a 23 Nařízení. Odstavec 2 tohoto článku potom stanoví, že proti takovému žalovanému se každá osoba, která má bydliště na území některého členského státu, může v tomto státě odvolávat bez ohledu na svou státní příslušnost na pravidla pro určení příslušnosti platná v tomto státě, zejména na pravidla uvedená v příloze I, stejným způsobem jako jeho vlastní státní příslušníci (jakýsi zákaz diskriminace z hlediska určování soudní pravomoci v EU). Toto ustanovení nám říká to, že se např. Francouz, který je domicilovaný v EU může dovolávat českých exorbitantních pravidel soudní pravomoci (např. § 86 OSŘ) a žalovat žalované, kteří nejsou domicilovaní v EU před českými soudy. Pokud je tedy můj závěr o exorbitantnosti § 43 odst. 2, věty druhé ObchZ správný, má toto ustanovení mnohem širší dopady z hlediska určování soudní pravomoci než jaké z něho na první pohled vyplývají. Ustanovení § 43 odst. 2, větu druhou ObchZ (ve spojení s čl. 4 Nařízení) lze totiž vykládat tak, že ochranu proti nekalé soutěži poskytuje v EU domicilované osobě český soud i tehdy, pokud byla mezi takovou v EU domicilovanou osobou a jinou osobou uzavřena dohoda, podle níž by měl rozhodovat cizozemský soud nebo jiný cizozemský orgán. V tomto případě tedy nejde jen o českou osobu a zahraniční osobu podnikající na našem území podle obchodního zákoníku, ale o všechny v EU domicilované osoby, které se obrátí na český soud s žádostí o ochranu před nekalou soutěží.
Novelizace obchodního zákoníku tedy, podle mého názoru, otevírá českou justici Evropě. Obávám se však, že zejména s ohledem na to, že vyčíst opravdovou podstatu novelizovaného § 43 odst. 2 ObchZ nebude pro neznalce evropského práva příliš snadou záležitostí, budou si muset v EU domicilovaní žalobci nechat o českém soudnictví jenom zdát (je samozřejmě otázkou, jestli tím o něco přicházejí).
P.S. V článku jsem trochu pominul otázkou ochrany "jiným českým orgánem" ve smyslu § 43 odst. 2 ObchZ. Zde se má patrně na mysli správněprávní ochrana. Otázka ochrany tohoto druhu však nemá z hlediska mého článku příliš velký význam. Rovněž opětovně upozorňuji, že jsem si vědom rozdílu pojmu "pravomoc" a "příslušnost" v českém právním řádu, avšak z hlediska tohoto postu nemá toto dělení příliš velký význam (jsem připraven na případné komentáře, které o tomto chtějí polemizovat).
Exorbitantní pravidla soudní pravomoci jsou uvedena v příloze č. 1 k nařízení č. 44/2001, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech - tzv. nařízení Brusel I (dále jen "Nařízení"). Podle čl. 3 odst. 2 Nařízení platí, že proti v EU domicilovaným osobám (žalovaným) nelze tato exorbitantní pravidla soudní pravomoci použít. V České republice je tak např. zakázáno použít proti v EU domicilovanému Francouzovi ustanovení § 86 OSŘ o místní příslušnosti k tomu, aby došlo k založení pravomoci českého soudu ve smyslu § 37 odst. 1 ZMPS. Ustanovení § 86 OSŘ se totiž dostalo na "blacklist" exorbitantních pravidel soudní pravomoci uvedený v novelizované příloze č. 1 k Nařízení. Mám přitom za to, že § 43 odst. 2, věta druhá ObchZ bude brzy § 86 OSŘ následovat. Důvodová zpráva k zákonu o této skutečnosti mlčí a já tak trochu podezřívám tvůrce zákona, že na tento problém pozapomněl a neuvědomuje si tradičně evropský dopad své novelizace. Ustanovení § 43 odst. 2, věta druhá ObchZ má přitom nesporně exorbitantní povahu, neboť chrání žalobce bez ohledu na to, zda v rozhodném právním vztahu byla zvolena prorogační dohoda zakládající pravomoc soudu jiného státu. Pro založení pravomoci českého soudu je totiž podstatné, zda jde o českou osobu, resp. jde o zahraniční osobu podnikající na našem území podle obchodního zákoníku. S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že § 43 odst. 2, věta druhá ObchZ patrně nebude uplatnitelný proti žalovaným, kteří jsou domicilovaní v členských státech EU, neboť ve vztahu k takovým žalovaným by šlo o založení soudní pravomoci v rozporu s Nařízením.
Ale tím, pravděpodobně naprosto nezamýšlená, regulativní tvořivost českého zákonodárce nekončí. Pokud si ještě nekdo pamatuje na můj původní článek o exorbitantní jurisdikci, vzpomínal jsem v něm rovněž na čl. 4 Nařízení. Ten stanoví, že nemá-li žalovaný bydliště na území některého členského státu, určuje se příslušnost soudů každého členského státu podle jeho vlastních právních předpisů, s výhradou článků 22 a 23 Nařízení. Odstavec 2 tohoto článku potom stanoví, že proti takovému žalovanému se každá osoba, která má bydliště na území některého členského státu, může v tomto státě odvolávat bez ohledu na svou státní příslušnost na pravidla pro určení příslušnosti platná v tomto státě, zejména na pravidla uvedená v příloze I, stejným způsobem jako jeho vlastní státní příslušníci (jakýsi zákaz diskriminace z hlediska určování soudní pravomoci v EU). Toto ustanovení nám říká to, že se např. Francouz, který je domicilovaný v EU může dovolávat českých exorbitantních pravidel soudní pravomoci (např. § 86 OSŘ) a žalovat žalované, kteří nejsou domicilovaní v EU před českými soudy. Pokud je tedy můj závěr o exorbitantnosti § 43 odst. 2, věty druhé ObchZ správný, má toto ustanovení mnohem širší dopady z hlediska určování soudní pravomoci než jaké z něho na první pohled vyplývají. Ustanovení § 43 odst. 2, větu druhou ObchZ (ve spojení s čl. 4 Nařízení) lze totiž vykládat tak, že ochranu proti nekalé soutěži poskytuje v EU domicilované osobě český soud i tehdy, pokud byla mezi takovou v EU domicilovanou osobou a jinou osobou uzavřena dohoda, podle níž by měl rozhodovat cizozemský soud nebo jiný cizozemský orgán. V tomto případě tedy nejde jen o českou osobu a zahraniční osobu podnikající na našem území podle obchodního zákoníku, ale o všechny v EU domicilované osoby, které se obrátí na český soud s žádostí o ochranu před nekalou soutěží.
Novelizace obchodního zákoníku tedy, podle mého názoru, otevírá českou justici Evropě. Obávám se však, že zejména s ohledem na to, že vyčíst opravdovou podstatu novelizovaného § 43 odst. 2 ObchZ nebude pro neznalce evropského práva příliš snadou záležitostí, budou si muset v EU domicilovaní žalobci nechat o českém soudnictví jenom zdát (je samozřejmě otázkou, jestli tím o něco přicházejí).
P.S. V článku jsem trochu pominul otázkou ochrany "jiným českým orgánem" ve smyslu § 43 odst. 2 ObchZ. Zde se má patrně na mysli správněprávní ochrana. Otázka ochrany tohoto druhu však nemá z hlediska mého článku příliš velký význam. Rovněž opětovně upozorňuji, že jsem si vědom rozdílu pojmu "pravomoc" a "příslušnost" v českém právním řádu, avšak z hlediska tohoto postu nemá toto dělení příliš velký význam (jsem připraven na případné komentáře, které o tomto chtějí polemizovat).
1 komentářů:
Díky za články o exorbitantních pravidlech. Dobře jsem to z toho pochopil a snad mi to bude pro účel zkoušky z MPS k dobru. A v 5. odstavci je možná překlep a má tam být "Francouz, který je domicilovaný v ČR", pokud tomu dobře rozumím. Ještě jednou díky ;)
Ale abych aspoň zareagoval na výzvu k diskuzi. Rozlišování pojmů "pravomoc" a "příslušnost" se vzdalo i na úrovni evropské legislativy (aspoň co vím tedy o předpisech s dopadem pro MPS) a hovoří se o příslušnosti, ač je ve většině případů myšlena pravomoc. Nicméně sám zastáncem takové pojmové promiskuity nejsem. Nejenom v právních článcích by se měla terminologie užívat ve správných významech.
student Honza
Okomentovat