Zdá se, že jde o poměrně jednoduchou právní otázku. Povinnost tu buď je, či není. Pokud by existovala, musela by plynout z konkrétního zákona, z konkrétního ustanovení.
Jak je tedy možné, že na takovouto veskrze praktickou klientskou otázku dle mého názoru není stoprocentně jasná odpověď?
Položme si však ještě jednoduší otázku: „Má česká obchodní společnost povinnost mít jakýkoliv bankoví účet?“ Dle mého názoru dojdeme k tomu, že nikoliv.
Literatura v ASPI je podobného názoru, nicméně § 33 Zákona o správě daní a poplatků stanoví Registrační povinnost daňových subjektů a mimo jiné: (6) Při plnění své registrační nebo oznamovací povinnosti je daňový subjekt povinen sdělit své plné jméno nebo název…, též čísla účtů u bank a spořitelních a úvěrních družstev, na nichž jsou soustředěny peněžní prostředky z její podnikatelské činnosti.
Dále např. zákon č. 266/2006 v § 84 stanoví: „(1) Zaměstnavatel je povinen přihlásit se nejpozději do 8 kalendářních dnů od svého vzniku na předepsaném formuláři u okresní správy sociálního zabezpečení, v němž uvede své identifikační údaje, včetně bankovního spojení. Tuto povinnost má i v případech zániku zaměstnavatele nebo změn údajů, které uvedl ve formuláři. Dále je povinen….“
Je tedy touto oznamovací povinností založena mít povinnost bankovní účet? Absurdně bychom doslovným výkladem dovodili, že je potřeba mít jednak účet u banky, spořitelny i úvěrového družstva. Oznamovací povinnost má tak tedy jen ten, kdo daný účet již má a soustřeďuje na něm peněžní prostředky z podnikatelské činnosti. Otázka bankovního spojení je však trochu zamlženější, nicméně i tam bych spíše dovodil jen informační povinnost.
Ukazuje se zde však jistá nejednotnost právního řádu, který hovoří o bankovních účtech, bankovním spojení, platebních službách atd.
Pokud bychom tedy vzali za své, že obchodní společnost nemusí mít vůbec účet odpověděli bychom zdánlivě i na otázku, zda může mít pouze účet v zahraničí (samozřejmě oznámený ČNB a MF ČR podle stále platné oznamovací povinnosti stanovené devizovým zákonem).
Může však tento účet v klidu používat jako svůj „podnikatelský“ účet?
Nesmíme zapomínat na omezení hotovostního platebního styku (§ 4 zákona č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti stanoví limit pro platby v hotovosti do 15.000 EUR). To však není vše. Další velká kapitola se nám otvírá v oblasti práva boje proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a proti financování terorismu. To však ponechme stranou, byl by to příliš velký exkurz.
Další překážkou by mohlo být danění úroků na cizozemském účtu. Ve skutečnosti to však není problém a cizí banky (nebo alespoň ty v EU) nehledě na bankovní tajemství pilně informují český stát o takovýchto příjmech.
Na kámen úrazu však narazíme při platbě daní a dalších veřejných pojištění. Podle § 59 zákona o správě daní a poplatků sice „(3) Daň lze platit a) na příslušný účet správce daně vedený u poskytovatele platebních služeb…“ Ovšem to neznamená, že tomu tak jde ze zahraničního účtu. Marně člověk argumentuje výkladem pojmu poskytovatel platebních služeb, tak, že zahrnuje i zahraniční banku. Vždyť zákon č. 284/2009 o platebním styku v § 5 přibližuje tento pojem takto: „Poskytovat platební služby mohou pouze tyto osoby: a) banky za podmínek stanovených zákonem upravujícím činnost bank, b) zahraniční banky a zahraniční finanční instituce za podmínek stanovených zákonem upravujícím činnost bank….“
Co je bankou? Co znamená za podmínek stanovených zákonem o bankách? Ten definuje banku jen pro své potřeby, nikoliv pro celý právní řád. Proč bychom za banku nemohli obecně považovat jakoukoliv banku?
Netřeba vést další diskuzi. Finanční úřad prostě odmítá platby z cizozemských účtů. Tím pádem je pro větší obchodní společnost nutnost mít účet český. Přitom např. zákon o DPH v § 83 uvažuje: „Vracení daně zahraničním osobám povinným k dani: odst. 9) Zahraniční osobě, které vznikl nárok na vrácení daně, daň se vrátí nejpozději do 6 měsíců ode dne následujícího po dni podání žádosti nebo po dni odstranění vad žádosti. Daň se vrací v částce zaokrouhlené na celé koruny. Správce daně vrátí schválenou částku na účet uvedený v žádosti o vrácení daně. Schválená částka se vrací v tuzemsku nebo v jakémkoli jiném státě. Pokud je schválená částka vrácena v jakémkoli jiném státě, poplatky za převod schválené částky jdou k tíži zahraniční osobě.
Tak proč by to nešlo u osoby české? Je to těžké…ale zdá se, že mít v české bance účet je pro české obchodní společnosti nutností...
Jak je tedy možné, že na takovouto veskrze praktickou klientskou otázku dle mého názoru není stoprocentně jasná odpověď?
Položme si však ještě jednoduší otázku: „Má česká obchodní společnost povinnost mít jakýkoliv bankoví účet?“ Dle mého názoru dojdeme k tomu, že nikoliv.
Literatura v ASPI je podobného názoru, nicméně § 33 Zákona o správě daní a poplatků stanoví Registrační povinnost daňových subjektů a mimo jiné: (6) Při plnění své registrační nebo oznamovací povinnosti je daňový subjekt povinen sdělit své plné jméno nebo název…, též čísla účtů u bank a spořitelních a úvěrních družstev, na nichž jsou soustředěny peněžní prostředky z její podnikatelské činnosti.
Dále např. zákon č. 266/2006 v § 84 stanoví: „(1) Zaměstnavatel je povinen přihlásit se nejpozději do 8 kalendářních dnů od svého vzniku na předepsaném formuláři u okresní správy sociálního zabezpečení, v němž uvede své identifikační údaje, včetně bankovního spojení. Tuto povinnost má i v případech zániku zaměstnavatele nebo změn údajů, které uvedl ve formuláři. Dále je povinen….“
Je tedy touto oznamovací povinností založena mít povinnost bankovní účet? Absurdně bychom doslovným výkladem dovodili, že je potřeba mít jednak účet u banky, spořitelny i úvěrového družstva. Oznamovací povinnost má tak tedy jen ten, kdo daný účet již má a soustřeďuje na něm peněžní prostředky z podnikatelské činnosti. Otázka bankovního spojení je však trochu zamlženější, nicméně i tam bych spíše dovodil jen informační povinnost.
Ukazuje se zde však jistá nejednotnost právního řádu, který hovoří o bankovních účtech, bankovním spojení, platebních službách atd.
Pokud bychom tedy vzali za své, že obchodní společnost nemusí mít vůbec účet odpověděli bychom zdánlivě i na otázku, zda může mít pouze účet v zahraničí (samozřejmě oznámený ČNB a MF ČR podle stále platné oznamovací povinnosti stanovené devizovým zákonem).
Může však tento účet v klidu používat jako svůj „podnikatelský“ účet?
Nesmíme zapomínat na omezení hotovostního platebního styku (§ 4 zákona č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti stanoví limit pro platby v hotovosti do 15.000 EUR). To však není vše. Další velká kapitola se nám otvírá v oblasti práva boje proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a proti financování terorismu. To však ponechme stranou, byl by to příliš velký exkurz.
Další překážkou by mohlo být danění úroků na cizozemském účtu. Ve skutečnosti to však není problém a cizí banky (nebo alespoň ty v EU) nehledě na bankovní tajemství pilně informují český stát o takovýchto příjmech.
Na kámen úrazu však narazíme při platbě daní a dalších veřejných pojištění. Podle § 59 zákona o správě daní a poplatků sice „(3) Daň lze platit a) na příslušný účet správce daně vedený u poskytovatele platebních služeb…“ Ovšem to neznamená, že tomu tak jde ze zahraničního účtu. Marně člověk argumentuje výkladem pojmu poskytovatel platebních služeb, tak, že zahrnuje i zahraniční banku. Vždyť zákon č. 284/2009 o platebním styku v § 5 přibližuje tento pojem takto: „Poskytovat platební služby mohou pouze tyto osoby: a) banky za podmínek stanovených zákonem upravujícím činnost bank, b) zahraniční banky a zahraniční finanční instituce za podmínek stanovených zákonem upravujícím činnost bank….“
Co je bankou? Co znamená za podmínek stanovených zákonem o bankách? Ten definuje banku jen pro své potřeby, nikoliv pro celý právní řád. Proč bychom za banku nemohli obecně považovat jakoukoliv banku?
Netřeba vést další diskuzi. Finanční úřad prostě odmítá platby z cizozemských účtů. Tím pádem je pro větší obchodní společnost nutnost mít účet český. Přitom např. zákon o DPH v § 83 uvažuje: „Vracení daně zahraničním osobám povinným k dani: odst. 9) Zahraniční osobě, které vznikl nárok na vrácení daně, daň se vrátí nejpozději do 6 měsíců ode dne následujícího po dni podání žádosti nebo po dni odstranění vad žádosti. Daň se vrací v částce zaokrouhlené na celé koruny. Správce daně vrátí schválenou částku na účet uvedený v žádosti o vrácení daně. Schválená částka se vrací v tuzemsku nebo v jakémkoli jiném státě. Pokud je schválená částka vrácena v jakémkoli jiném státě, poplatky za převod schválené částky jdou k tíži zahraniční osobě.
Tak proč by to nešlo u osoby české? Je to těžké…ale zdá se, že mít v české bance účet je pro české obchodní společnosti nutností...
Zakončeme však moudrým téměř souvisejícím citátem: The only thing that hurts more than paying an income tax is not having to pay an income tax. (Lord Thomas R. Dewar (1864-1930), Scottish peer, whiskey distiller and aphorist)
0 komentářů:
Okomentovat