§ 178 insolvenčního zákona a odpovědnost insolvenčního správce za svá rozhodnutí

Aniž bych nějak výrazněji ovládal insolvenční právo, v praxi jsem narazil na hodně palčivý problém  spojený s některými ustanoveními zákona č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona (dále jen "IZ"). Aby věřitelé mohli uspokojit své pohledávky v insolvenčním řízení, musí zpravidla podat přihlášku své pohledávky. Ta se podává na předepsaném formuláři. Věřitelé podávají přihlášky pohledávek u insolvenčního soudu od zahájení insolvenčního řízení až do uplynutí lhůty stanovené rozhodnutím o úpadku. Přihláška pohledávky má podobný charakter jako žaloba v běžném nalézacím řízení. Po přihlášení pohledávek se koná přezkumné jednání, na kterém se pohledávky přezkoumávají. Dlužník a insolvenční správce mají právo  popřít pravost, výši a pořadí přihlášené pohledávky. Tolik zjednodušeně o jedné fázi insolvenčního řízení.

Podle § 178 IZ potom platí, že bude-li po přezkoumání přihlášená pohledávka zjištěna tak, že skutečná výše přihlášené pohledávky činí méně než 50 % přihlášené částky (dále jen "nadhodnocená pohledávka"), k přihlášené pohledávce se nepřihlíží ani v rozsahu, ve kterém byla zjištěna. Věřiteli, který takovou pohledávku přihlásil, insolvenční soud uloží, aby ve prospěch majetkové podstaty zaplatil částku, o kterou přihlášená pohledávka převýšila rozsah, ve kterém byla zjištěna. Podle důvodové zprávy toto ustanovení směřuje k tomu, aby nedocházelo k uplatňování přehnaných (neopodstatněných) pohledávek v insolvenčním řízení nebo k neopodstatněněným pokusům o uspokojení pohledávky v lepším pořadí. Přijetí § 178 IZ bylo údajně odůvodněno problémem původní právní úpravy, kde se možností podávat nadhodnocené přihlášky do konkursního řízení hodně zneužívalo za účelem vykonávání práv v rámci věřitelských orgánů. Ustanovení § 178 IZ nově přináší v podstatě dvojí sankci. V prvé řadě se k nadhodnocené pohledávce nepřihlíží ani ve zjištěném rozsahu a dále platí, že dotčeného věřitele stíhá povinnost zaplatit ve prospěch majetkové podstaty částku, o kterou přihlášená pohledávka převýšila rozsah, ve kterém byla zjištěna. Ke zmírnění této drakonické sankce má sloužit § 180 IZ, který stanoví, že povinnost zaplatit tuto částku nelze uložit věřiteli, který práva spojená s nezjištěnou pohledávkou v průběhu řízení nevykonával (tím se má na mysli zejména výkon hlasovacích práv na schůzi věřitelů, ale další výklad tohoto pojmu činí potíže). Sankce uvedené v § 178 IZ přitom insolvenční soud uložit musí, ledaže dojde k naplnění výjimky uvedené v § 180 IZ. Podle mého názoru je tato právní úprava protiústavní a navíc ve spojení s jinými ustanoveními insolvenčního zákona vyvolává určité paradoxní situace, na které bych rovněž rád upozornil.

Podle mého názoru je ustanovení § 178 IZ v rozporu zejména s právem na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny a také čl. 6 Evropské úmluvy o lidských právech (dále jen "EÚLP"). Objevuje se však i názor, že toto ustanovení zasahuje do čl. 11 Listiny o ochraně vlastnického práva a čl. 3 odst. 3 Listiny, podle něhož  nikomu nesmí být způsobena újma na právech pro uplatňování jeho základních práv a svobod (takto argumentuje zejména Vrchní soud v Praze - srov. rovněž níže). Právo na spravedlivý proces, podle mého názoru, § 178 IZ porušuje zejména proto, že brání v účinném uplatňování věřitelova práva prostřednictvím insolvenčního řízení. Svou drakonickou povahou totiž  podle mě brání v přístupu k soudní ochraně. Jestliže totiž hrozí věřiteli takto bezprecedentní sankce uvedená v § 178 větě druhé, věřitel si může z důvodů  obav z jejího uložení rozmyslet, zda svou přihlášku nakonec skutečně podá, tedy zda využije soudní ochrany insolvenčního řízení (přístupu k soudu) za účelem ochrany svých subjektivních práv. A nic na tom nemění fakt, že věřitel s potenciálně ne úplně jistou pohledávkou může zůstat procesně nečinný a vyčkat až do výsledku popření své pohledávky insolvenčním správcem (eventuelně dlužníkem).  

Podle ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva ("ESLP") přitom platí, že omezení přístupu k soudu je kompatibilní s čl. 6 (1) EÚLP jen tehdy, pokud sleduje legitimní cíl a pokud je u něj dána rozumná míra proporcionality ve vztahu mezi použitým nástrojem a cílem sledovaným tímto omezením (Weissman and Others v. Romania, App. no 63945/00, § 36). ESLP se v tomto kontextu v minulosti vypořádal např. se soudními poplatky, které mohou rovněž za určitých okolností bránit v přístupu k soudu, a to tehdy, jestliže narušují samotnou podstatu tohoto práva (např. FC Mretebi v. Georgie, App. no. 38736/04). Podle mého názoru si sankce uvedená v § 178 IZ v ničem nezadá s podobnými omezeními přístupu k soudu jako v případě excesivních soudních poplatků. Jak soudní poplatky, tak ustanovení § 178 IZ totiž směřují např. proti šikanóznímu výkonu práva. Oba instituty však, podle mého názoru, mohou porušit právo na spravedlivý proces za předpokladu, že nejsou uplatněny proporciálně. V případě § 178 IZ zde totiž sice máme bezesporu legitimní cíl spočívající v prevenci před podáváním nadhodnocených přihlášek a blokování řádného průběhu insolvenčního řízení ze strany nepoctivých věřitelů, na druhou stranu se, podle mého názoru, jedná o naprosto neproporcionální omezení, které zejména dostatečně nezohledňuje dobrou víru věřitele. Věřitelova absence dobré víry se totiž v případě sankce uvedené v § 178 IZ implicitně presumuje a věřitel nemá možnost tuto domněnku jakkoli vyvrátit. Navíc při absenci jakékoli soudní diskrece, podle mého názoru, zákon a priori eliminuje "balancování" zájmů státu na zdárný průběh insolvenčního řízení (veřejný zájem) a zájmů věřitele na ochranu své pohledávky v insolvenčním řízení (soukromý zájem). Konečně má, podle mého názoru, přezkumné jednání, na kterém se mimo jiné popírají přihlášené pohledávky úplně jiný průběh než jednání před soudem v nalézacím řízení, a tak i samotné dokazování má trochu odlišný charakter, který neumožňuje dostatečně zohlednit práva věřitele na obranu svého nároku vůči dlužníkovi v úpadku (přestože může vyvolat dotčený věřitel incidenční spor). 

Je samozřejmě možné namítnout, že věřitel může zůstat procesně nečinný a tím benefitovat z výjimky uvedené v § 180 IZ. Soudní praxe však v tomto případě za prvé neví, jak vykládat pojem "nevykonávání práv spojených s nezjištěnou pohledávkou", za druhé věřitel v dobré víře nebude zajisté předpokládat, že by mohla být jeho pohledávka popřena. V konečném důsledku se tak může stát, že věřitelé budou z důvodů předběžné opatrnosti a priori procesně nečinní, aby tak zamezili případné sankci pro případ, že dojde k popření jejich pohledávky. Tento tlak na procesní nečinnost v tomto smyslu, podle mého názoru, vede k dalšímu potlačování práv věřitele, které ad absurdum může vyústit v to, že na schůzi věřitelů nebude nikdo hlasovat, nikdo z věřitelů nebude souhlasit s angažováním ve věřitelském orgánu apod. Tím nesporně hrozí popření samotné podstaty insolvenčního řízení. Navíc je sporné, zda samotná pasivní účast na schůzi věřitelů, která je určující pro kvórum nezkládá rovněž "vykonávní práv spojených s pohledávkou" ve smyslu § 180 IZ.

Celá situace má však rovněž další stinnou stránku. Tou je zejména výrazná neodpovědnost insolvenčního správce za svá rozhodnutí, mezi které lze, podle mého názoru, zařadit rovněž popření pohledávky věřitele při přezkumném jednání. Podle § 202 IZ totiž platí, že ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci. Naopak však platí, že insolvenční správce na náhradu nákladů řízení právo má a může se dokonce nechat zastoupit pro tento incidenční spor advokátem. Náklady incidenčního sporu, které vzniknou insolvenčnímu správci se přitom hradí z majetkové podstaty. Odst. 2 potom stanoví výjjimku, podle které platí, že náklady řízení, které vznikly zaviněním insolvenčního správce nebo náhodou, která se mu přihodila, nese on sám a ostatním účastníkům je povinen je nahradit. Z ustanovení § 202 IZ lze, podle mého názoru, dovodit, že insolvenční správce v podstatě může svévolně rozhodovat o popření pohledávky a z následujícího incidenčního sporu  (ke kterému nemusí z různých příčin ani dojít) mu nehrozí ze strany úspěšného věřitele prakticky žádná sankce. Věřitel by totiž musel ve smyslu § 202 odst. 2 IZ patrně prokázat, že se insolvenční správce při popírání přihlášené pohledávky zprotivil požadavkům odborné péče, což je však poměrně problematické. Navíc popřená pohledávka insolvenčním správcem může věřitele podstatným způsobem vystrašit, zvlášť v případě, že již vykonával svá práva spojená s pohledávkou v insolvenčním řízení (např. proto, že byl v dobré víře o tom, že mu právo náleží). Je rovněž otázkou, zda by nemohlo být za výkon práva spojeného s nezjištěnou pohledávkou ve smyslu § 180 IZ považováno také podání určovací žaloby proti insolvenčnímu správci, který popřel věřitelovu pohledávku. V tomto případě opět docházíme k otázce naprosté devalvace práva věřitele se domáhat u soudu svých práv.

Konečně drakonická právní úprava podle § 178 IZ se výrazně profiluje např. v případě oddlužení. Podle § 414 má dlužník, který splní řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení právo na osvobození od placení pohledávek, zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny. Toto osvobození se vztahuje také na věřitele, k jejichž pohledávkám se v insolvenčním řízení nepřihlíželo, a na věřitele, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili, ač tak měli učinit (§ 414 odst. 2 IZ). Toto osvobození se tak bude vztahovat také na pohledávky, které byly řádně přihlášeny, ale byly úspěšně popřeny insolvenčním správcem, popř. pohledávky, které byly vzaty zpět. V tomto případě je tak sankce za nadhodnocenou pohledávku v podstatě trojí. Nejen, že se k pohledávce nebude přihlížet ani ve zjištěném rozsahu a soud uloží sankci doplnit majetkovou podstatu rozdílem mezi zjištěnou výší a výší přihlášenou (v případě, že nebude možno uplatnit osvobození podle § 180 IZ), ale zároveň dojde k osvobození dlužníka od povinnosti tuto pohledávku platit v budoucnu, čímž bude upřeno věřiteli právo se domáhat zaplacení pohledávky v nalézacím řízení aspoň ve sníženém rozsahu - došlo-li k částečnému popření (ledaže se § 414 odst. 2 IZ interpretuje tak, že se osvobození vztahuje jen na pohledávku v rozsahu jejího úspěšného popření). 

Když tedy člověk čte tato ustanovení, dospívá k závěru, že práva věřitele jsou v insolvenčním řízení natolik okleštěna, že až člověk pochybuje nad smyslem celé právní úpravy insolvenčního zákona, který by měl spíše směřovat k ochraně věřitele (aspoň já si ho tak vykládám). Vždyť je to ostatně věřitel, kdo hmotněprávně (zpravidla) neporušil žádnou povinnost. 

Ustanoveními § 178 až 182 IZ se bude v brzké době zabývat rovněž Ústavní soud. Problematická část zákona totiž neunikla pozornosti nejen právnické veřejnosti, ale ani Vrchnímu soudu v Praze, který přerušil řízení o odvolání proti rozhodnutí o uložení sankce podle § 178 IZ a předložil věc Ústavnímu soudu k posouzení ústavnosti této části zákona. Návrh na zrušení zákona si lze přečíst zde. Vrchní soud v Praze argumentuje rozsáhlejí, a to zejména čl. 11 odst. 1 Listiny. Kritizuje pak mimo jiné to, že se nepřihlíží k pohledávce věřitele ani ve zjištěném rozsahu (tj. nekritizuje jen sankci uvedenou v § 178 větě druhé).