V souvislosti s drastickým prosazením círekvních restitucí se i v naší veřejné debatě otevřel nevídaný prostor náboženským otázkám, které jinak v naší spoelčnosti zůstávájí stranou. Nejde však jen o peníze a právní či morální nárok na ně. Téma by mohlo zahrnovat i individuální
náboženské svobody, diskuze se může vést o celé náboženské tradici, o významu
religiozity, o sekularizaci a neutralitě moderního státu.
Týden po "restitucích" se pak objevil případ zákazu svatozáře na nových slovenských mincích. Ten může vyvolat protievropské a protisekuralistické nálady, ukazuje však, že koncept sekularizovaného státu je životný a neustupuje, jak by se mohlo zdát například po případu Lautsi uzavřenému v roce 2011.
Případ Soile Lautsi vs. Italská republika u Evropského soudu pro lidská práva (ESLP)[1] a zejména diskuze nad jeho dvěma naprosto rozpornými závěry ukázal, jak může být vnímání sekularismu v Evropě rozporné.
V roce 1860 vydal první král sjednocené Itálie Viktor Emanuel II. dekret č. 4336, kterým stanovil, že každá škola musí být vybavena krucifixem. Tento dekret byl pak potvrzen sérií podzákonných předpisů a dalších dekretů z let 1922 až 1924, tedy z počátku italské fašistické éry. Na základě těchto norem se stále v Itálii obligatorně setkáváme s krucifixem ve veřejných školách.
Tímto stavem se cítila dotčena paní Soile Tuulikki Lautsi, občanka Finska i Itálie, jejíž dvě děti navštěvovaly místní školu v Abano Terme. Paní Lautsi vytáhla jako organizované ateistka proti této praktice, nicméně neúspěšně vyčerpala veškeré vnitrostátní právní prostředky (včetně ústavní stížnosti).
Obrátila se tedy na ESLP s tím, že bylo porušeno její (a jejich dětí) právo podle čl. 2 Dodatkového protokolu č. 1 k Evropské úmluvě ve spojení s čl. 9 Evropské úmluvy.
Čl. 2 Dodatkového protokolu střeží právo na vzdělání: „…při výkonu jakýchkoli funkcí v oblasti výchovy a výuky, které stát vykonává, bude respektovat právo rodičů zajišťovat tuto výchovu a vzdělání ve shodě s jejich vlastním náboženským a filozofickým přesvědčením.“ a čl. 9 Úmluvy zajišťuje svobodu myšlení, svědomí a náboženského vyznání.
Sedmičlenný senát ESLP dal stěžovatelce poměrně překvapivě jednomyslně za pravdu. Odmítl argumentaci italského státu, který tvrdil, že krucifix je tradičním symbolem italské státnosti[3] a vyjádřil přesvědčení, že přítomnost krucifixu může být jednoduše interpretována studenty různých věků jako náboženský symbol, přičemž si tak budou uvědomovat, že jsou vychováváni v prostředí zasvěceném jednomu konkrétnímu náboženství. Co může být posilující pro nábožensky založené studenty, může být zároveň emočně nepříjemné pro studenty vyznávající jiné náboženství, nebo bez náboženského vyznání. Toto riziko se dotýká zejména studentů patřících k náboženským menšinám. Negativní svoboda není omezena na pouhou absenci bohoslužeb nebo náboženských příkazů. Vztahuje se i k praktikám či symbolům vyjadřujícím, částečně či obecně, víru, náboženství nebo ateismus.[4]
Tento názor však nakonec před ESLP neobstál. Přesto je nutné souhlasit s tím, že jádrem tohoto prvního rozhodnutí byla sama náboženská svoboda a svoboda přesvědčení, nikoliv ochrana sekularistické ideologie.[5]Zjevně se zde setkáváme s rámcově obdobnou arguemntací jako v nejnovějším rozhodnutí Evropské centrální banky, kterou si ale nakonec ESLP nepřisvojil.
Soud sice potvrdil, že slovo „respekt“ v článku 2, Protokolu č. 1 znamená více než „uznat“ či „vzít na vědomí“ a že nejde jen o negativní závazek, ale též o pozitivní povinnost státu.[6] Nicméně soud tento pojem následně využil jako klíčový argument pro ponechání krucifixů. Jak píše ve velmi břitkém článku Lorenzzo Zucca: Podle soudu je „respekt“ věc konsensu, přičemž důsledkem absence konsenzu je fakt, že státy mají široký prostor pro vlastní uvážení stran jeho výkladu. Nicméně soud pak opíše kruh a dodá, že stanovený prostor pro uvážení nemůže být napadán protidůkazy, na základě konsensu (bod 70 II. Lautsi). Jak překvapující! Pokud se široký prostor pro uvážení založen na nedostatku konsensu, nemělo by překvapovat, že neexistuje konsensus o zákazu náboženských symbolů… Možná je to dokonce tautologie! To je podstata úvah ESLP a doufám, že vidíte, že to není příliš silný argument, dodává sugestivně Zucca.
ESLP dále potvrdil, že stát musí zajistit pluralitní vyučování.[7] Nicméně ESLP již nedovodil, že by přítomnost krucifixu mohla nějak ovlivnit výchovu dětí a vývoj jejich náboženského přesvědčení.[8] Lze tedy souhlasit se Zdeňkem Kühnem, že argumentaci soudu dobře shrnuje soudkyně Ann Power: „Senát správně odkázal na povinnost státu zajistit konfesní neutralitu ve veřejné výchově (§ 56). Pokračoval však nesprávně směrem, který v podstatě nadřadil jednu ideologii (nebo soustavu myšlenek) nad všechny jiné náboženské a / nebo filozofické světonázory. Neutralita předpokládá pluralitu názorů ze strany států, nikoliv sekularismus. Zakládá respekt pro všechny světonázory spíše než preference jen pro jeden z nich. Podle mne senátní rozhodnutí do očí bije svou neschopností uznat, že sekularismus (který byl stěžovatelčinou preferovanou vírou nebo světonázorem) je v podstatě jen jednou z mnoha ideologií. Preference sekularismu nad alternativními světonázory – ať již náboženskými, filozofickými nebo jinými – není neutrálním řešením.“[9]
Tento závěr je však naprosto neakceptovatelný. Sekularismus nesmí být zaměňován s ateismem. Ani ten však není pouhým jedním směrem široké palety víry. Ateismus se pohybuje v úplně jiné rovině. To by však pro soud nemělo být důležité. Víra by měla být osobní otázkou každého člověka, nikoliv institucionálním zařazením jednotlivce. Každopádně je však nutné podtrhnout, že sekularismus je podmínkou skutečné náboženské plurality, nikoliv její překážkou (viz. další bod). Z aktuality o Cyrilometodějských svatozářích to plyne taktéž.
ESLP ve svém konečném rozsudku mimo jiné konstatuje: Vláda dále kritizovala rozhodnutí Senátu za to, že odvodil z konceptu konfesní „neutrality“ princip vylučující jakýkoliv vztah mezi státem a konkrétním náboženstvím, přičemž neutralita naopak vyžaduje, aby veřejná moc brala v úvahu všechny náboženství. Rozsudek tak byl založen na záměně „neutrality“ („zahrnující koncept“) a sekularismu („vylučující koncept“). Navíc podle názoru vlády, neutralita předpokládá, že se stát zdrží propagace jednotlivých náboženství, ale také ateismu, „sekularismus“ na straně státu není méně problematickým než státem cílené obracení k víře.[10]
Lorenzzo Zucca trefně shrnuje ekvilibristiku ESLP: Sekularismus je tedy degradován ze zastřešujícího principu ústavního státu na pouhé jedno možné filozofické přesvědčení z mnoha. Tento závěr je hluboce problematický a mimo jiné ilustruje obecnou nejistotu, ve které žijeme. Sekularismus je často chápán jako absence: odstranění náboženství z veřejné sféry. Nicméně ve skutečnosti je ho třeba chápat jako výsostně pozitivní postoj, který učinil možnými republikánské hodnoty svobody, rovnosti a solidarity.
V právním kontextu je však vhodné chápat sekularismus jako ústavní doktrínu, která se snaží chránit rozmanitost myšlení a přesvědčení tím, že stát oprostí od jakéhokoli náboženského nebo filozofického přesvědčení. Proto musí být ústavní pochopení sekularismu odlišeno od osobního filozofického přesvědčení, které zmiňuje ESLP výše.[11]
Joseph Wileler se v této souvislosti pozastavuje nad rozhodnutím takto: Rozhodnutí soudního senátu je podpořeno následujícím dech beroucím uchopením dikce Úmluvy ve věcech církve a státu: „Povinnost neutrality a nestrannosti státu je neslučitelná s jeho rozhodnutím v případě legitimity náboženského vyznání nebo jeho vyjádření.“ (bod 47 (e)). Připomeňme si například Velkou Británii a její tradiční církev. Panovník je nejenom hlavou státu, ale i hlavou anglikánské církve, školáci mohou být vyzváni, aby zpívali národní hymnu (Bože, chraň královnu). Není sama tato konstituční struktura státní církve jakýmsi druhem posudku, že alespoň v určitém ohledu anglikánství není nelegitimní? Mohla by se kdy dostat Velká Británie do souladu s touto normou? Naznačuje Soud, že by se Velká Británie mohla v této otázce stát Francií? Nemohou snad irské školy učit školáky Ústavu, protože Ústava v preambuli uvádí expressis verbis Nejsvětější Trojici? Musí Dánsko, stejně tak jako Švédsko, opustit luteránství jako oficiální dánské náboženství či skrývat tento fakt před svými dětmi? Dalo by se uvést nekonečné množství dalších příkladů. Může existovat státní církev, nebo církev státem schválená, podporovaná či privilegovaná (z řady variant nesekulární skupiny států, jež jsou součástí Evropy).[12]
Domnívám se, že správná odpověď na tyto otázky by byla pro Wilelera šokující. Státní náboženství je opravdu neslučitelné s moderní společností. Není možné vyvracet údajně „nekonečně“ mnoho příkladů, nicméně je možné a zároveň nutné trvat na tom, že jedině princip sekularisty, tedy oddělaní státu a církve (potažmo jiných filozofických spolků), zaručuje úplnou svobodu přesvědčení.
Weiler se dále zamýšlí nad tím, že ani laicité není prázdnou kategorií znamenající absenci víry. Často se jedná, jako v tomto případě, o bohatý světový názor, postoj svědomí. Není to indiference v náboženských otázkách.Ve společnosti, kde jedna z hlavních konfliktních linií není mezi náboženstvími, ale mezi náboženskou a sekulární společností, není absence náboženství neutrální možností.
To je opět chybný závěr, který vychází z preference náboženské víry nad jinými filozofickými přesvědčeními, kdy je zaměňována absence náboženského přesvědčení státu a společnosti jako celku. Moderní stát se má omezit na určení pravidel a jejich vynucování a proto nemůže dávat na odiv svou materiální preferenci.
Závěrem nutno konstatovat, že ač soudobé studie ukazují setrvalý odklon od víry v moderní společnosti[13], je nutné stále znovu a znovu obnovovat vydobytá lidská práva. Mezi tato lidská práva patří právě i záruky stran přesvědčení a náboženského vyznání. V dnešní době politických a ekonomických otřesů si musíme uvědomit, že jednou získaná práva nám nemusí příslušet navždy a že nebezpečí náboženské netolerance a tmářství se může kdykoliv opět vynořit.
Neakceptace svatozáří na nových euromincích a naopak akceptace takového rozhodnutí je tak krokem správným směrem, který ukazuje, že závěry ESLP v případě Lautsi mohou být postavené na hliněných nohou.
Případ Soile Lautsi vs. Italská republika u Evropského soudu pro lidská práva (ESLP)[1] a zejména diskuze nad jeho dvěma naprosto rozpornými závěry ukázal, jak může být vnímání sekularismu v Evropě rozporné.
V roce 1860 vydal první král sjednocené Itálie Viktor Emanuel II. dekret č. 4336, kterým stanovil, že každá škola musí být vybavena krucifixem. Tento dekret byl pak potvrzen sérií podzákonných předpisů a dalších dekretů z let 1922 až 1924, tedy z počátku italské fašistické éry. Na základě těchto norem se stále v Itálii obligatorně setkáváme s krucifixem ve veřejných školách.
Tímto stavem se cítila dotčena paní Soile Tuulikki Lautsi, občanka Finska i Itálie, jejíž dvě děti navštěvovaly místní školu v Abano Terme. Paní Lautsi vytáhla jako organizované ateistka proti této praktice, nicméně neúspěšně vyčerpala veškeré vnitrostátní právní prostředky (včetně ústavní stížnosti).
Obrátila se tedy na ESLP s tím, že bylo porušeno její (a jejich dětí) právo podle čl. 2 Dodatkového protokolu č. 1 k Evropské úmluvě ve spojení s čl. 9 Evropské úmluvy.
Čl. 2 Dodatkového protokolu střeží právo na vzdělání: „…při výkonu jakýchkoli funkcí v oblasti výchovy a výuky, které stát vykonává, bude respektovat právo rodičů zajišťovat tuto výchovu a vzdělání ve shodě s jejich vlastním náboženským a filozofickým přesvědčením.“ a čl. 9 Úmluvy zajišťuje svobodu myšlení, svědomí a náboženského vyznání.
Sedmičlenný senát ESLP dal stěžovatelce poměrně překvapivě jednomyslně za pravdu. Odmítl argumentaci italského státu, který tvrdil, že krucifix je tradičním symbolem italské státnosti[3] a vyjádřil přesvědčení, že přítomnost krucifixu může být jednoduše interpretována studenty různých věků jako náboženský symbol, přičemž si tak budou uvědomovat, že jsou vychováváni v prostředí zasvěceném jednomu konkrétnímu náboženství. Co může být posilující pro nábožensky založené studenty, může být zároveň emočně nepříjemné pro studenty vyznávající jiné náboženství, nebo bez náboženského vyznání. Toto riziko se dotýká zejména studentů patřících k náboženským menšinám. Negativní svoboda není omezena na pouhou absenci bohoslužeb nebo náboženských příkazů. Vztahuje se i k praktikám či symbolům vyjadřujícím, částečně či obecně, víru, náboženství nebo ateismus.[4]
Tento názor však nakonec před ESLP neobstál. Přesto je nutné souhlasit s tím, že jádrem tohoto prvního rozhodnutí byla sama náboženská svoboda a svoboda přesvědčení, nikoliv ochrana sekularistické ideologie.[5]
Soud sice potvrdil, že slovo „respekt“ v článku 2, Protokolu č. 1 znamená více než „uznat“ či „vzít na vědomí“ a že nejde jen o negativní závazek, ale též o pozitivní povinnost státu.[6] Nicméně soud tento pojem následně využil jako klíčový argument pro ponechání krucifixů. Jak píše ve velmi břitkém článku Lorenzzo Zucca: Podle soudu je „respekt“ věc konsensu, přičemž důsledkem absence konsenzu je fakt, že státy mají široký prostor pro vlastní uvážení stran jeho výkladu. Nicméně soud pak opíše kruh a dodá, že stanovený prostor pro uvážení nemůže být napadán protidůkazy, na základě konsensu (bod 70 II. Lautsi). Jak překvapující! Pokud se široký prostor pro uvážení založen na nedostatku konsensu, nemělo by překvapovat, že neexistuje konsensus o zákazu náboženských symbolů… Možná je to dokonce tautologie! To je podstata úvah ESLP a doufám, že vidíte, že to není příliš silný argument, dodává sugestivně Zucca.
ESLP dále potvrdil, že stát musí zajistit pluralitní vyučování.[7] Nicméně ESLP již nedovodil, že by přítomnost krucifixu mohla nějak ovlivnit výchovu dětí a vývoj jejich náboženského přesvědčení.[8] Lze tedy souhlasit se Zdeňkem Kühnem, že argumentaci soudu dobře shrnuje soudkyně Ann Power: „Senát správně odkázal na povinnost státu zajistit konfesní neutralitu ve veřejné výchově (§ 56). Pokračoval však nesprávně směrem, který v podstatě nadřadil jednu ideologii (nebo soustavu myšlenek) nad všechny jiné náboženské a / nebo filozofické světonázory. Neutralita předpokládá pluralitu názorů ze strany států, nikoliv sekularismus. Zakládá respekt pro všechny světonázory spíše než preference jen pro jeden z nich. Podle mne senátní rozhodnutí do očí bije svou neschopností uznat, že sekularismus (který byl stěžovatelčinou preferovanou vírou nebo světonázorem) je v podstatě jen jednou z mnoha ideologií. Preference sekularismu nad alternativními světonázory – ať již náboženskými, filozofickými nebo jinými – není neutrálním řešením.“[9]
Tento závěr je však naprosto neakceptovatelný. Sekularismus nesmí být zaměňován s ateismem. Ani ten však není pouhým jedním směrem široké palety víry. Ateismus se pohybuje v úplně jiné rovině. To by však pro soud nemělo být důležité. Víra by měla být osobní otázkou každého člověka, nikoliv institucionálním zařazením jednotlivce. Každopádně je však nutné podtrhnout, že sekularismus je podmínkou skutečné náboženské plurality, nikoliv její překážkou (viz. další bod). Z aktuality o Cyrilometodějských svatozářích to plyne taktéž.
ESLP ve svém konečném rozsudku mimo jiné konstatuje: Vláda dále kritizovala rozhodnutí Senátu za to, že odvodil z konceptu konfesní „neutrality“ princip vylučující jakýkoliv vztah mezi státem a konkrétním náboženstvím, přičemž neutralita naopak vyžaduje, aby veřejná moc brala v úvahu všechny náboženství. Rozsudek tak byl založen na záměně „neutrality“ („zahrnující koncept“) a sekularismu („vylučující koncept“). Navíc podle názoru vlády, neutralita předpokládá, že se stát zdrží propagace jednotlivých náboženství, ale také ateismu, „sekularismus“ na straně státu není méně problematickým než státem cílené obracení k víře.[10]
Lorenzzo Zucca trefně shrnuje ekvilibristiku ESLP: Sekularismus je tedy degradován ze zastřešujícího principu ústavního státu na pouhé jedno možné filozofické přesvědčení z mnoha. Tento závěr je hluboce problematický a mimo jiné ilustruje obecnou nejistotu, ve které žijeme. Sekularismus je často chápán jako absence: odstranění náboženství z veřejné sféry. Nicméně ve skutečnosti je ho třeba chápat jako výsostně pozitivní postoj, který učinil možnými republikánské hodnoty svobody, rovnosti a solidarity.
V právním kontextu je však vhodné chápat sekularismus jako ústavní doktrínu, která se snaží chránit rozmanitost myšlení a přesvědčení tím, že stát oprostí od jakéhokoli náboženského nebo filozofického přesvědčení. Proto musí být ústavní pochopení sekularismu odlišeno od osobního filozofického přesvědčení, které zmiňuje ESLP výše.[11]
Joseph Wileler se v této souvislosti pozastavuje nad rozhodnutím takto: Rozhodnutí soudního senátu je podpořeno následujícím dech beroucím uchopením dikce Úmluvy ve věcech církve a státu: „Povinnost neutrality a nestrannosti státu je neslučitelná s jeho rozhodnutím v případě legitimity náboženského vyznání nebo jeho vyjádření.“ (bod 47 (e)). Připomeňme si například Velkou Británii a její tradiční církev. Panovník je nejenom hlavou státu, ale i hlavou anglikánské církve, školáci mohou být vyzváni, aby zpívali národní hymnu (Bože, chraň královnu). Není sama tato konstituční struktura státní církve jakýmsi druhem posudku, že alespoň v určitém ohledu anglikánství není nelegitimní? Mohla by se kdy dostat Velká Británie do souladu s touto normou? Naznačuje Soud, že by se Velká Británie mohla v této otázce stát Francií? Nemohou snad irské školy učit školáky Ústavu, protože Ústava v preambuli uvádí expressis verbis Nejsvětější Trojici? Musí Dánsko, stejně tak jako Švédsko, opustit luteránství jako oficiální dánské náboženství či skrývat tento fakt před svými dětmi? Dalo by se uvést nekonečné množství dalších příkladů. Může existovat státní církev, nebo církev státem schválená, podporovaná či privilegovaná (z řady variant nesekulární skupiny států, jež jsou součástí Evropy).[12]
Domnívám se, že správná odpověď na tyto otázky by byla pro Wilelera šokující. Státní náboženství je opravdu neslučitelné s moderní společností. Není možné vyvracet údajně „nekonečně“ mnoho příkladů, nicméně je možné a zároveň nutné trvat na tom, že jedině princip sekularisty, tedy oddělaní státu a církve (potažmo jiných filozofických spolků), zaručuje úplnou svobodu přesvědčení.
Weiler se dále zamýšlí nad tím, že ani laicité není prázdnou kategorií znamenající absenci víry. Často se jedná, jako v tomto případě, o bohatý světový názor, postoj svědomí. Není to indiference v náboženských otázkách.Ve společnosti, kde jedna z hlavních konfliktních linií není mezi náboženstvími, ale mezi náboženskou a sekulární společností, není absence náboženství neutrální možností.
To je opět chybný závěr, který vychází z preference náboženské víry nad jinými filozofickými přesvědčeními, kdy je zaměňována absence náboženského přesvědčení státu a společnosti jako celku. Moderní stát se má omezit na určení pravidel a jejich vynucování a proto nemůže dávat na odiv svou materiální preferenci.
Závěrem nutno konstatovat, že ač soudobé studie ukazují setrvalý odklon od víry v moderní společnosti[13], je nutné stále znovu a znovu obnovovat vydobytá lidská práva. Mezi tato lidská práva patří právě i záruky stran přesvědčení a náboženského vyznání. V dnešní době politických a ekonomických otřesů si musíme uvědomit, že jednou získaná práva nám nemusí příslušet navždy a že nebezpečí náboženské netolerance a tmářství se může kdykoliv opět vynořit.
Neakceptace svatozáří na nových euromincích a naopak akceptace takového rozhodnutí je tak krokem správným směrem, který ukazuje, že závěry ESLP v případě Lautsi mohou být postavené na hliněných nohou.
[1] Soile Lautsi
vs. Italská republika (stížnost č.
30814/06). Dále dělím na tzv. Lautsi I. (rozhodnutí senátu ze dne 3.11.2009) a
Lautsi II. (rozhodnutí Velkého senátu ze dne 18.3.2011)
[2] Kühn, Zdeňek. Krucifixy v evropských
veřejných školách. http://jinepravo.blogspot.com/2011/03/krucifixy-v-evropskych-verejnych.html
[3] Právě převážně na základě tohoto argumentu odmítly
stížnost italské správní soudy, které tvrdily, že krucifix v sobě snoubí
symboliku italské identity, ale i rovnost, svobodu a toleranci (Rozsudek z 17.3.2005 č. 1110)
[4] Bod 55. I. Lautsi
[5] Andreescu, G. Andreescu, L. THE EUROPEAN COURT OF
HUMAN RIGHTS' LAUTSI DECISION: CONTEXT, CONTENTS, CONSEQUENCES. Journal for the
Study of Religions & Ideologies [serial online]. Srpen 2010;9(26):47-74.
[6] Bod 61. II. Lautsi
[7] Bod 62. II. Lautsi
[8] Bod 66. II. Lautsi
[9] Kühn, Zdeňek. Krucifixy v evropských veřejných školách.
http://jinepravo.blogspot.com/2011/03/krucifixy-v-evropskych-verejnych.html
[10] Bod 35. II. Lautsi
[12] Weiler, J. H. H. Tolerantní třída: porušuje krucifix posvátnost
veřejných škol? http://casopis.vsehrd.cz/2011/03/tolerantni-trida-porusuje-krucifix-posvatnost-verejnych-skol/
[13] Např. Norris, Pippa. Inglehart,
Ronald. Sacred and secular: religion and
politics worldwide. Cambridge
University Press, 2004. Str. 79
1 komentářů:
Tak nějak jsem se uprostřed ztratil a chytil jsem se opět až na konci. Doporučoval bych možná trochu čtenáře vést tvými argumenty (vlastně tou linií citací - těch bych naopak ubral). Jinak mě toto téma trochu míjí. Nedokážu se k němu vyjádřit. I když na téma multikulturalismus/sekularismus pár rozsudků ESLP znám a vím, že to vždy byly těsné rozsudky (dost se tam balancovalo mezi různými principy).
Okomentovat