K doručování podle pracovního práva

V právní praxi se dříve nebo později každý právník střetne s problémem doručování, ať již podle občanského soudního řádu, správního řádu či nějakého jiného předpisu. Nejzajímavější je však každodenní doručování mezi smluvními stranami bez ingerence státní moci, nejpozoruhodnější je pak doručování podle pracovního práva.

V běžném životě se doručuje každodenně zejména na bázi prachobyčejných společenských interakcí, různé oferty nabízené v metru, letáky ve schránkách, dopisy podvodníků i samaritánů, pozvánky či složenky, doporučené balíky či elektronické výhrůžky…to vše běžně dostáváme a často nereflektujeme, někdy však do nových právních vztahů vstupujeme.
Kdy je však běžně doručeno, pokud nedojde k přímé interakci? Občanský zákoník je poměrně lakonický: Projev vůle působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí dojde, dí odst. 1 § 45 občanského zákoníku. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 32 Odo 442/2003 pak tuto normu rozvádí a vysvětluje takto: „Právní úkon není perfektní, nedošel-li adresovaný projev vůle jednajícího do sféry adresáta. Projev vůle adresátovi dojde v okamžiku, kdy se dostane do sféry jeho dispozice, tedy jakmile nabude adresát objektivní možnost seznámit se s obsahem projevu vůle. Od tohoto okamžiku je právní úkon pro jednající subjekt závazný a nelze jej jednostranně odvolat. To, aby se adresát seznámil s obsahem právního úkonu přitom není nezbytné; dostačuje, že měl objektivně možnost seznat jeho obsah“.

Je to přístup jasný a praktický z hmotněprávního hlediska. Procesně je však již trochu náročnější. Jak dokázat, že se projev vůle dostal do něčí dispozice? Často jde o jednostranný úkon, který zašleme poštou. Co když neznáme adresu protistrany? Nebo tušíme, že se protistrana na dané adrese prakticky nezdržuje a je připravena to prokázat?

Pracovní právo nám poskytuje upřesnění a podává nám pomocnou ruku. § 334 zákoníku práce (ZP) stanoví:

(1) Písemnosti týkající se vzniku, změn a skončení pracovního poměru..atd…(dále jen "písemnost"), musí být doručeny zaměstnanci do vlastních rukou.

(2) Písemnost doručuje zaměstnavatel zaměstnanci do vlastních rukou na pracovišti, v jeho bytě nebo kdekoliv bude zastižen anebo prostřednictvím sítě nebo služby elektronických komunikací; není-li to možné, může zaměstnavatel písemnost doručit prostřednictvím provozovatele poštovních služeb.

(3) Nedoručuje-li zaměstnavatel písemnost prostřednictvím sítě nebo služby elektronických komunikací nebo prostřednictvím provozovatele poštovních služeb, považuje se písemnost za doručenou také tehdy, jestliže zaměstnanec přijetí písemnosti odmítne.

(4) Je-li písemnost doručována prostřednictvím provozovatele poštovních služeb, vybere zaměstnavatel takovou poštovní službu, aby z uzavřené poštovní smlouvy vyplývala povinnost doručit poštovní zásilku obsahující písemnost za podmínek stanovených tímto zákonem.

Mnoho nového nám tedy toto ustanovení nepřináší. Pouze určuje, jaké právní úkony je nutné činit do vlastních rukou. Prostředky pak ponechává standardní.

§ 335 ZP pak rozvádí jeden konkrétní způsob, který je patrný již z jeho názvu „Doručování zaměstnavatelem prostřednictvím sítě nebo služby elektronických komunikací“. Úkon tedy lze učinit i elektronicky, nicméně zaměstnanec musí s touto formou souhlasit a zaměstnavatel musí disponovat zaručeným elektronickým podpisem.

V praxi je však nadále běžnější doručování zaměstnavatelem prostřednictvím provozovatele poštovních služeb podle §336 ZP, který ve zkratce umožňuje náhradní doručení desítidenním uložením na poště.

Zdá se tedy, že vše je jasné a není tedy nutné uvažovat o jakémkoliv zapojení pravidla uvedeného výše pro každodenní interakci v rámci běžných hmotněprávních vztahů.

Je tomu však skutečně tak?

Tato pravidla se vztahují jen a pouze k úkonům výše označeným jako písemnosti (např. výpověď, mzdový výměr atd.). Co však jiné úkony? Takové, které není nutné doručit do vlastních rukou? Lze použít konstrukci fiktivního doručení dle § 336 odst. 4 ZP? Co když potřebuji rychle doručit bez nějaké lhůty uložení?

Klasickým příkladem je akutní potřeba vypovědět konkurenční doložku těsně před vypršením výpovědní lhůty. Zaměstnanec může tento jednostranný úkon odmítnout převzít. Hmotněprávně je sice konkurenční doložka vypovězena, je to však jen slovo proti slovu, pokud odmítnutí nebyli přítomni svědci či alespoň záznamová zařízení.

Jak tedy postupovat? Užití pošty může být problematické z několika důvodů. Jednak nemusí být známo současné bydliště zaměstnace, který může uvádět jako oficiální adresu místo svého trvalého pobytu na venkově, kde se však ve skutečnosti nezdržuje. Tento fakt by velmi oslabil možnost užití doměnky o sféře dispozice daného adresáta. Ještě pádnějším problémem spojeným s využitím držitele poštovní licence, je prostá otázka času. Pokud je výpověď konkureční doložky potřeba doručit v řádu hodin, pošta prostě není východisko.

Je tedy v takovém případě tato „písemnost“ nedoručitelná a tedy neúčinná? Nikoliv. Lze se vrátit zpět k pravidlu o sféře dispozice zaměstnace. Je možné zaměstnace fyzicky vyhledat a to kdekoliv se zdržuje (na chodníku, v kavárně, doma či v bazénu) a tam mu za přítomnosnti svědků písemnost předat. Na tuto službu se již zaměřují i některé detektivní kanceláře. V dokonalém případě, by svědkem předání byl např. exekutor, který by mohl za úplatu o tomto úkonu sepsat ověřený zápis.