An election is a moral horror, as bad as a battle except for the blood; a mud bath for every soul concerned in it.
George Bernard Shaw
Tak jako se malé pramínky a potůčky stávají stále mohutnější řekou, tak v průběhu posledních let roste šance na zakotvení přímé volby prezidenta do českého ústavního systému. Z občasných opozičních zmínek se tato ústavní změna stala prioritou většiny relevantních politických sil a tak se blíží její reálná implementace.
Proč je však celá tato iniciativa nešťastná a podbízivá? Občané přeci ke své hlavě státu vzhlížejí, proč by si ji neměli volit přímo?
To je nevhodně položená otázka. Měli bychom si položit otázku jinou, důležitější. Jaká je úloha prezidenta v našem ústavním systému, respektive v naší společnosti?
Je prezident tvůrcem politiky? Je úřadem odpovědným za vývoj ekonomiky, mezinárodních vztahů nebo např. justice? Nebo by měl být spíše sjednocujícím prvkem, důstojným reprezentantem, ceremoniářem a vykupitelem vládních či ústavních krizí?
Náš systém není prezidentský a přes veškerou snahu hlav státu ani nebude. Výkonnou moc má provádět vláda pod dohledem parlamentu, respektive jeho poslanecké sněmovny.
Prezident je do jisté míry personifikací státu a jako takový by neměl být zakřiknutý, ale také příliš kontroverzní. Neměl by to být populista ani šedý stín…Měl by být uvážlivý, moudrý, nebudící vášně, ale zároveň hodný sympatie a obdivu. Měl by být sto vyřešit krizi, neměl by se však angažovat zbytečně a často.
Je to utopie? Možná částečně, nicméně takto vymezená role prezidenta nás vede k další správné otázce: Jak dosáhnout toho, aby byl vybrán člověk nejlépe připravený na roli, kterou po něm žádáme?
Jistě je pravda, že nepřímá volba často selhává ve výběru podobného člověka. Podle mého názoru však bude přímá volba při mnohonásobně větších nákladech i mnohonásobně méně úspěšná.
Ani v tzv. „poloprezidnetském“ systému nepůsobí přímá volba často pozitivně. Ve Francii byla doplněna až dodatečně, nepřinesla však jen pozitiva. Naopak, dochází k nepříjemným střetům v rámci tzv. kohabitace, kdy jasně vyprofilovaný „politický“ prezident čelí vládě a parlamentní většině z opačného tábora. Navíc mnohdy není bezproblémový ani vztah prezidenta a premiéra ze stejného názorového proudu. Premiér tak osciluje od naprosté bezvýznamnosti až po každodenní válku se „svým „ prezidentem o moc, vliv i čas v médiích.
V torii by měl francouzský prezident vytyčovat politiku, premiér ji pak provádět. Měl by zde panovat vztah obecného a konkrétního managementu. To je však v praxi nedostižný vzor.
Již z toho je zřejmé, že v českém systému není přímá volba volbou moudrou. Stav politické kultury je tristní již dnes a trvalé vytvoření tenze mezi hlavou státu, legitimně očekávající podíl na reálném rozhodování a vládní většinou snažící se prosadit svůj jistě vždy „nejlepší“ program a „nutné“ reformy, by celou věc pouze ještě znepříjemnil.
Neposledním argumentem jsou i samotné volby. Jak napovídá citát v úvodu, nepůjde jistě o zápas gentlemanů o to, kdo zaplatí společnou útratu. Jinými slovy, naše politická reprezentace se nás chystá uvrhnout do víru pěstního souboje z čínského přístavu s nádechem pozlátka z pražského hradu.
Nejde vůbec o to, že by prostý volič byl méně kvalifikovaný k volbě presidenta než senátor či poslanec. To jistě ne. Okolnosti jsou však pro pozitiva přímé volby zdrcující. Naše demokracie by měla řešit jiné otázky a zaměřit se na fungování parlamentu, základní středobod celého systému!
George Bernard Shaw
Tak jako se malé pramínky a potůčky stávají stále mohutnější řekou, tak v průběhu posledních let roste šance na zakotvení přímé volby prezidenta do českého ústavního systému. Z občasných opozičních zmínek se tato ústavní změna stala prioritou většiny relevantních politických sil a tak se blíží její reálná implementace.
Proč je však celá tato iniciativa nešťastná a podbízivá? Občané přeci ke své hlavě státu vzhlížejí, proč by si ji neměli volit přímo?
To je nevhodně položená otázka. Měli bychom si položit otázku jinou, důležitější. Jaká je úloha prezidenta v našem ústavním systému, respektive v naší společnosti?
Je prezident tvůrcem politiky? Je úřadem odpovědným za vývoj ekonomiky, mezinárodních vztahů nebo např. justice? Nebo by měl být spíše sjednocujícím prvkem, důstojným reprezentantem, ceremoniářem a vykupitelem vládních či ústavních krizí?
Náš systém není prezidentský a přes veškerou snahu hlav státu ani nebude. Výkonnou moc má provádět vláda pod dohledem parlamentu, respektive jeho poslanecké sněmovny.
Prezident je do jisté míry personifikací státu a jako takový by neměl být zakřiknutý, ale také příliš kontroverzní. Neměl by to být populista ani šedý stín…Měl by být uvážlivý, moudrý, nebudící vášně, ale zároveň hodný sympatie a obdivu. Měl by být sto vyřešit krizi, neměl by se však angažovat zbytečně a často.
Je to utopie? Možná částečně, nicméně takto vymezená role prezidenta nás vede k další správné otázce: Jak dosáhnout toho, aby byl vybrán člověk nejlépe připravený na roli, kterou po něm žádáme?
Jistě je pravda, že nepřímá volba často selhává ve výběru podobného člověka. Podle mého názoru však bude přímá volba při mnohonásobně větších nákladech i mnohonásobně méně úspěšná.
Ani v tzv. „poloprezidnetském“ systému nepůsobí přímá volba často pozitivně. Ve Francii byla doplněna až dodatečně, nepřinesla však jen pozitiva. Naopak, dochází k nepříjemným střetům v rámci tzv. kohabitace, kdy jasně vyprofilovaný „politický“ prezident čelí vládě a parlamentní většině z opačného tábora. Navíc mnohdy není bezproblémový ani vztah prezidenta a premiéra ze stejného názorového proudu. Premiér tak osciluje od naprosté bezvýznamnosti až po každodenní válku se „svým „ prezidentem o moc, vliv i čas v médiích.
V torii by měl francouzský prezident vytyčovat politiku, premiér ji pak provádět. Měl by zde panovat vztah obecného a konkrétního managementu. To je však v praxi nedostižný vzor.
Již z toho je zřejmé, že v českém systému není přímá volba volbou moudrou. Stav politické kultury je tristní již dnes a trvalé vytvoření tenze mezi hlavou státu, legitimně očekávající podíl na reálném rozhodování a vládní většinou snažící se prosadit svůj jistě vždy „nejlepší“ program a „nutné“ reformy, by celou věc pouze ještě znepříjemnil.
Neposledním argumentem jsou i samotné volby. Jak napovídá citát v úvodu, nepůjde jistě o zápas gentlemanů o to, kdo zaplatí společnou útratu. Jinými slovy, naše politická reprezentace se nás chystá uvrhnout do víru pěstního souboje z čínského přístavu s nádechem pozlátka z pražského hradu.
Nejde vůbec o to, že by prostý volič byl méně kvalifikovaný k volbě presidenta než senátor či poslanec. To jistě ne. Okolnosti jsou však pro pozitiva přímé volby zdrcující. Naše demokracie by měla řešit jiné otázky a zaměřit se na fungování parlamentu, základní středobod celého systému!
0 komentářů:
Okomentovat