K doménovým jménům a svárům o ně

Ze všech stran nás stále zaplavují informace o vlivech ekonomické krize na nejroztodivnější aspekty našich životů jen pomalu střídané zprávami o ekonomickém oživení. Například zpráva, že obchod s doménami je krizí nezasažen a kvete dále. Navzdory krizi je velký zájem o české domény, jejichž cena se za posledních několik let znásobila. S doménami se čile obchoduje a kdo dnes nemá svou vlastní doménu, jako by nebyl. To nás však přivádí k zamyšlení. Doménové jméno je přeci předmětem právních úkonů a jako takové musí být i předmětem zájmu právníků.

Co je to doména? Jak se vyvíjel náhled na doménová jména jako taková? Kdo je spravuje a jak? Jaké spory se kolem nich děly a dějí?

Začněme stručnou definicí. Označení doména a doménové jméno je v literatuře používáno promiskuitně, přestože správnější je pojem doménové jméno. Nicméně pojem doména je kratší a více zaběhnutý, přidržím se ho tedy i ve svém článku. Doména je nehmotné právo na označení, pod kterým nalezneme konkrétní webovou adresu. Domény se pak ještě dělí na několik stupňů podle své obecnosti, kdy doména prvního (nejvyššího) stupně je např. označení „.CZ“. Z hlediska každodenního práva je však nejpodstatnější doména druhého stupně, např. PODNIKATELXY.CZ.

Domény tedy patří mezi práva k nehmotným statkům, která nejsou nikde komplexně upravena. Přesněji řečeno se jedná o tzv. „jinou majetkovou hodnotu“ dle ustanovení §118 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „občanský zákoník“).

Ač je doména velmi podstatným právem, řídí se v České republice v zásadě soukromoprávní úpravou a vnitřními předpisy zájmového sdružení právnických osob jménem CZ.NIC, které domény spravuje čistě na soukromoprávní bázi. Není zde žádný předpis, který by se doménami zabýval, tak jako se právo zabývá ochrannými známkami či vynálezy. V zákonech tento pojem nalezneme jen opravdu okrajově. Je to stav poměrně zajímavý i z širší historické perspektivy. Celý fenomén internetu, se kterým dnes stojí a padá naše každodenní civilizace, stojí na veřejnoprávně opomíjených právních základech.

Doména je tedy považována za právo, které stojí někde mezi právem na označení a právem osobnostním. S návrhem nového občanského zákoníku se však můžeme dočkat její kvalifikaci za nehmotnou věc, tak jako například u ochranné známky[2]. Jelikož domény byly okamžitě po svém vzniku podstatným nástrojem v hospodářské soutěži (nehledě na to, zda byly považovány za práva či věci), staly se nevyhnutelně i předmětem právních sporů. Tyto spory mají také svou historickou gradaci.

V zásadě se v 90. letech a na přelomu tisíciletí doménové spory řešily u krajských soudů jako soudů první instance. Šlo o širší paletu sporů, které však měly stejné jádro, tedy zneužívání jména či názvu. Např. rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 21.12. 2000 sp.zn. 22 Cm 38/2000. Soud v tomto rozhodnutí došel k názoru, že registrace doménového jména nemá žádný statut jako ochranná známka či obchodní jméno a je tak pouze na žadateli o zápis příslušné domény, aby se vyvaroval porušování něčí ochranné známky či obchodního jména. Oprávněný nositel obchodního jména, resp. majitel ochranné známky, může se, dle názoru soudu, domáhat ochrany, pokud je dotčen, kromě jiného, nebezpečím vyvolání záměny, či parazitování na pověsti – viz §§ 47, 48 ObchZ. Při podnikání ve stejném oboru činnosti, t.j. textilní výrobě, může pak dojít k nebezpečí záměny o výrobci alespoň u spotřebitelské obce používající Internet.

Objevilo se však obrovské množství „doménových spekulantů“, kteří registrací stovek českých domén spekulovali na jejich pozdější výhodný prodej zejména zahraničním uživatelům. Za všechny uveďme protřelou podnikatelku Vladanu Malou, která v oblasti „domain grabbing“ opravdu vynikla a dodnes se v ní pohybuje. Spekulant jednoduše registruje doménu PODNIKATELXY.CZ a čeká, zda mu dotyčná společnost za její převod nezaplatí většinou přemrštěnou částku. Pro mnohé poškozené bylo a dodnes mnohdy je výhodnější doménu vykoupit za desetitisícové částky, nicméně okamžitě se začaly hledat cesty, jak problém řešit jinak a hlavně levněji. Jako právní nástroje se okamžitě začaly užívat nekalá soutěž (v několika jejích formách od klamavé reklamy po parazitování na pověsti), osobnostní práva, ochrana firmy, práva k ochranným známkám atd.

Stále více se však tyto spory přenáší od soudu k rozhodčímu institutu, tak jak to od roku 2004 umožňují Pravidla alternativního řešení sporů sdružení CZ.NIC. Každý držitel domény se podle nich neodvolatelně veřejně podrobuje pravomoci Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky (dále jen „rozhodčí soud“), v rozhodčím řízení před tímto rozhodčím soudem podle zvláštního dodatku Řádu rozhodčího soudu pro rozhodčí řízení on-line zveřejněného v Obchodním věstníku. Toto řízení lze použít ve věci majetkového sporu, o němž lze uzavřít smír a to za předpokladu, že se poškozený dobrovolně podrobí pravomoci výše zmíněného rozhodčího soudu. Je to tedy čistě věc žalobce a žalovaný držitel domény jeho rozhodnutí nemůže zpochybnit.

Nicméně možné je i využít rozhodce ad hoc, pokud se na tom shodnou obě strany a nebo služeb nezávazné mediace v případě, že strany chtějí konflikt řešit přátelsky. Postupným vývojem se také stále více v žalobách upouští od žalování sdružení CZ.NIC jako „druhého žalovaného“, po kterém se dříve v žalobách požadovala blokace domény a dispozice s ní. CZ.NIC již od roku 2004 požaduje náhradu nákladů řízení a zároveň se ve svých vnitřních Pravidlech registrace zavazuje, že zruší registraci Doménového jména, Doménové jméno převede na jinou osobu a pozastaví možnost převodu Doménového jména na jinou osobu, pokud tak stanoví vykonatelné soudní nebo správní rozhodnutí nebo výrok rozhodce či rozhodčího soudu, a to i v případě, že sdružení CZ.NIC samo nebylo účastníkem řízení, ve kterém bylo takové rozhodnutí vydáno.[3]

Je však nutné poznamenat, že téměř polovina „doménových sporů“ končí zpravidla smírem. Soudy se ve své praxi inspirovaly zahraničními zkušenostmi a ve většině případů dávají za pravdu poškozeným podnikatelům. Vznikla tedy poměrně bohatá a přehledná judikatura, ze které můžou čerpat i rozhodčí tribunály.[4]

Z praxe je také známo, že se soudy nebrání nařizování předběžných opatření, pokud důvodně hrozí převod domény a tím ztráta pasivní legitimace žalovaného. To ovšem jen za předpokladu, že se nejedná o trvalejší stav, který se žalobce rozhodne řešit tak říkajíc z ničeho nic ač mu například půl roku zjevně nepřikládal patřičnou pozornost.

Tolik tedy ke sporům o domény. Ty však mnohdy jsou značně sofistikovanější, než bylo na tomto vymezeném prostoru možné předestřít. Jsem však přesvědčen, že vždy je nějaká možnost, jak se domoci svého práva vůči finanční spekulaci, zejména pro vlastníky konkrétních ochranných známek.

Závěrem by bylo vhodné poznamenat, že svět internetu a domén čeká v příštích letech stále další rozvoj. Právo je pomalejší než lidská podnikavost, nicméně jednou dohoní i výše zmíněný fenomén. V době zavádění eJustice a datových schránek však stále stojíme na počátku dlouhé cesty.

[2] Viz. návrh nového občanského zákoníku a pojetí věci v něm. http://obcanskyzakonik.justice.cz/cz/vlastnictvi-a-dalsi-vecna-prava/konkretni-zmeny.html#2
[3] Čl. 16.4 Pravidel registrace CZ.NIC
[4] Viz. výběr z rosudků na stánkách CZ.NIC www.nic.cz