Rozhodl jsem se zde publikovat mou závěrečnou práci z Antverp na téma přezkumu evropského práva Evropským soudem pro lidská práva před a po přistoupení EU k Evropské úmluvě o lidských právech. Práci, v lehce zredukované podobě, zde budu publikovat pro přehlednost ve dvou částech. První část se zabývá přezkumem evropského práva ve Štrasburku v současné situaci, kdy EU není smluvní stranou Evropské úmluvy o lidských právech (dále jen "Úmluva"). Zejména se zde zabývám tzv. Bosporskou presumpcí (ve skutečnosti jde spíše o Bosphorskou presumpci, ale v článku tuto domněnku raději počeštím), která zakládá vyvratitelnou domněnku souladu sytému ochrany lidských práv v EU s Úmluvou. Přidávám zde však rovněž další případy, ve kterých se Štrasburk "pustil" do překzumu evropského práva a jeho aktů. Práce je sice v angličtině, ale myslím, že vyznat se v ní nebude pro našeho čtenáře problém. Pokusím se však rovněž připsat krátký příspěvek, který uvede čtenáře do problematiky a zároveň doplnit krátký závěr, který zhodnotí Bosporskou presumpci s ohledem na jiné případy výkonu extrateritoriální jurisdikce Evropského soudu pro lidská práva.
Již v minulosti se objevily pokusy o to, aby EU (dříve Evropské společenství, "ES") přistoupila k Úmluvě. Evropský soudní dvůr (dále jen "ESD") ve svém slavném posudku 2/94 vyloučil existenci externí kompetence ES (ať už explicitní či implicitní) a uzavřel, že za stávajícího znění zakládacích smluv nemůže ES přistoupit k Úmluvě. Pro zájemce o ústavní právo doplňuji, že byl posudek vydán v rámci preventivní abstraktní kontroly ústavnosti podle nynějšího čl. 218 odst. 11 Smlouvy o fungování EU (dále jen "SFEU"). Lisabonská smlouva absenci externí unijní kompetence změnila, když nyní Smlouva o EU obsahuje čl. 6 odst. 2, který stanoví, že Unie přistoupí k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Skutečnost, že EU nebyla a dosud stále není stranou Úmluvy však neznamená, že se Evropský soud pro lidská práva (dále jen "ESLP") nezabýval v minulosti kontrolou evropského práva. V mé práci uvádím několik případů, kdy byla podána stížnost pro porušení Úmluvy členským státem, popř. všemi členskými státy EU, přestože stěžovatel žádal ve skutečnosti kontrolu aktů Evropských společenství. Celá situace vyvrcholila schválením tzv. Bosporské presumpce kompatibility systému ochrany lidských práv v EU s Úmluvou. Bosporská presumpce do jisté míry připomíná presumpci Solange a mám za to, že si ji ve Štrasburku tak trochu vypůjčili právě z Německa (byť je zde jeden zajímavý rozdíl, na který v mé práci poukazuji). Presumpce založila systém vzájemného respektu a uznávání mezi dvěma nejvytíženějšími soudy na světě. Můj rozbor v angličtině následuje zde:
Blog1
Je zajímavé srovnat závěry vyplývající z Bosporské presumpce s judikaturou ESLP, která se týká exteritoriální jurisdikce, a to zejména pokud jde o případ BEHRAMI AND BEHRAMI v. FRANCE and SARAMATI v. FRANCE, GERMANY AND NORWAY. V tomto případě ESLP odmítl stížnosti (tj. vydal nemeritorní rozhodnutí) několika stěžovatelů na porušování základních lidských práv misemi KFOR v bývalé Jugoslávii. ESLP je tradičně restriktivní co se týče výkonu exteritoriální jurisdikce, a tak lze říct, že v případě, že smluvní strana Úmluvy jedná za hranicemi svého území, Úmluva na ni zpravidla nedopadá. Úmluva zavazuje smluvní strany v případě, že působí na území jiného státu pouze výjimečně (např. efektivní kontrola území jiného státu při okupaci apod.). Ve shora uvedeném rozhodnutí ESLP dospěl k závěru, že aktivity KFOR byly přičitatelné OSN, která je samostatným subjektem mezinárodního práva. ESLP tímto odmítl přičítat odpovědnost jednotlivým smluvním stranám za porušení lidských práv v bývalé Jugoslávii, neboť za aktivity KFOR měla odpovědnost OSN, pod jejíž taktovkou tato mise operovala. Je zajímavé, že v rozhodnutí Bosphorus uvedeném v mém rozboru však ESLP takto shovívavý nebyl a připustil, že by mohl být členský stát EU odpovědný za porušení Úmluvy, a to přesto, že jen implementoval evropské nařízení (tato skutečnost nesmí být zaměňována s přijetím Bosporské presumpce kompatibility, která v konečném důsledku shovívavá je, avšak spíše z meritorních důvodů, nikoli z důvodů přípustnosti stížnosti jako takové). ESLP se poukouší vysvětlit tento dichotomický závěr v § 150 shora uvedeného rozhodnutí, ve kterém se, podle mého názoru, snaží naznačit, že implementace evropského nařízení v případě Bosphorus se udála bezprostředně na území členských států, kdežto mise KFOR probíhaly mimo území smluvních stran Úmluvy (v bývalé Jugoslávii). Jinými slovy je rozdíl, jestliže dochází k přenosu kompetencí na mezinárodní organizaci a poté dochází k implementaci rozhodnutí této mezinárodní organizace na vlastním území jejího člena, anebo jestliže dochází k implementaci rozhodnutí mezinárodní organizace mimo území jejího člena. V prvním případě přenosem kompetence na mezinárodní organizaci nedochází ke ztrátě odpovědnosti za případná porušování lidských práv rozhodnutími této organizace, ve druhém případě naopak nemá ESLP pravomoc spor řešit.
Z mého příspěvku však vyplývá, že ESLP případ Bosphorus vyřešil nakonec stejně šalamounsky, když schválil, dnes již slavnou, Bosporskou presumpci. Přestože tedy vztyčil ukazováček nad otázkami odpovědnosti za porušování lidských práv v EU, ve skutečnosti nad případným porušováním v podstatě mávnul rukou, protože Lucemburku zjednodušeně řečeno silně důvěřuje. V mém příštím příspěvku se budu zabývat otázkou, zda přistoupení k EU přinese potenciálně něco nového do tohoto systému vzájemného uznávání a respektu.
P.S. Kdyby na tento příspěvek narazil nějaký odborník na extrateritoriální judikaturu ESLP, potom dodávám, že jsem musel štrasburské závěry trochu zjednodušit, aby byl tento, i tak hodně náročný článek, čitelný i pro toho, kdo o těchto věcech mnoho neví.
Již v minulosti se objevily pokusy o to, aby EU (dříve Evropské společenství, "ES") přistoupila k Úmluvě. Evropský soudní dvůr (dále jen "ESD") ve svém slavném posudku 2/94 vyloučil existenci externí kompetence ES (ať už explicitní či implicitní) a uzavřel, že za stávajícího znění zakládacích smluv nemůže ES přistoupit k Úmluvě. Pro zájemce o ústavní právo doplňuji, že byl posudek vydán v rámci preventivní abstraktní kontroly ústavnosti podle nynějšího čl. 218 odst. 11 Smlouvy o fungování EU (dále jen "SFEU"). Lisabonská smlouva absenci externí unijní kompetence změnila, když nyní Smlouva o EU obsahuje čl. 6 odst. 2, který stanoví, že Unie přistoupí k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Skutečnost, že EU nebyla a dosud stále není stranou Úmluvy však neznamená, že se Evropský soud pro lidská práva (dále jen "ESLP") nezabýval v minulosti kontrolou evropského práva. V mé práci uvádím několik případů, kdy byla podána stížnost pro porušení Úmluvy členským státem, popř. všemi členskými státy EU, přestože stěžovatel žádal ve skutečnosti kontrolu aktů Evropských společenství. Celá situace vyvrcholila schválením tzv. Bosporské presumpce kompatibility systému ochrany lidských práv v EU s Úmluvou. Bosporská presumpce do jisté míry připomíná presumpci Solange a mám za to, že si ji ve Štrasburku tak trochu vypůjčili právě z Německa (byť je zde jeden zajímavý rozdíl, na který v mé práci poukazuji). Presumpce založila systém vzájemného respektu a uznávání mezi dvěma nejvytíženějšími soudy na světě. Můj rozbor v angličtině následuje zde:
Blog1
Je zajímavé srovnat závěry vyplývající z Bosporské presumpce s judikaturou ESLP, která se týká exteritoriální jurisdikce, a to zejména pokud jde o případ BEHRAMI AND BEHRAMI v. FRANCE and SARAMATI v. FRANCE, GERMANY AND NORWAY. V tomto případě ESLP odmítl stížnosti (tj. vydal nemeritorní rozhodnutí) několika stěžovatelů na porušování základních lidských práv misemi KFOR v bývalé Jugoslávii. ESLP je tradičně restriktivní co se týče výkonu exteritoriální jurisdikce, a tak lze říct, že v případě, že smluvní strana Úmluvy jedná za hranicemi svého území, Úmluva na ni zpravidla nedopadá. Úmluva zavazuje smluvní strany v případě, že působí na území jiného státu pouze výjimečně (např. efektivní kontrola území jiného státu při okupaci apod.). Ve shora uvedeném rozhodnutí ESLP dospěl k závěru, že aktivity KFOR byly přičitatelné OSN, která je samostatným subjektem mezinárodního práva. ESLP tímto odmítl přičítat odpovědnost jednotlivým smluvním stranám za porušení lidských práv v bývalé Jugoslávii, neboť za aktivity KFOR měla odpovědnost OSN, pod jejíž taktovkou tato mise operovala. Je zajímavé, že v rozhodnutí Bosphorus uvedeném v mém rozboru však ESLP takto shovívavý nebyl a připustil, že by mohl být členský stát EU odpovědný za porušení Úmluvy, a to přesto, že jen implementoval evropské nařízení (tato skutečnost nesmí být zaměňována s přijetím Bosporské presumpce kompatibility, která v konečném důsledku shovívavá je, avšak spíše z meritorních důvodů, nikoli z důvodů přípustnosti stížnosti jako takové). ESLP se poukouší vysvětlit tento dichotomický závěr v § 150 shora uvedeného rozhodnutí, ve kterém se, podle mého názoru, snaží naznačit, že implementace evropského nařízení v případě Bosphorus se udála bezprostředně na území členských států, kdežto mise KFOR probíhaly mimo území smluvních stran Úmluvy (v bývalé Jugoslávii). Jinými slovy je rozdíl, jestliže dochází k přenosu kompetencí na mezinárodní organizaci a poté dochází k implementaci rozhodnutí této mezinárodní organizace na vlastním území jejího člena, anebo jestliže dochází k implementaci rozhodnutí mezinárodní organizace mimo území jejího člena. V prvním případě přenosem kompetence na mezinárodní organizaci nedochází ke ztrátě odpovědnosti za případná porušování lidských práv rozhodnutími této organizace, ve druhém případě naopak nemá ESLP pravomoc spor řešit.
Z mého příspěvku však vyplývá, že ESLP případ Bosphorus vyřešil nakonec stejně šalamounsky, když schválil, dnes již slavnou, Bosporskou presumpci. Přestože tedy vztyčil ukazováček nad otázkami odpovědnosti za porušování lidských práv v EU, ve skutečnosti nad případným porušováním v podstatě mávnul rukou, protože Lucemburku zjednodušeně řečeno silně důvěřuje. V mém příštím příspěvku se budu zabývat otázkou, zda přistoupení k EU přinese potenciálně něco nového do tohoto systému vzájemného uznávání a respektu.
P.S. Kdyby na tento příspěvek narazil nějaký odborník na extrateritoriální judikaturu ESLP, potom dodávám, že jsem musel štrasburské závěry trochu zjednodušit, aby byl tento, i tak hodně náročný článek, čitelný i pro toho, kdo o těchto věcech mnoho neví.
1 komentářů:
Okomentovat