"Rozhodnutí Ústavního soudu pokládám za neodpovědný krok, který může mít zásadní negativní dopad nejen na politický vývoj v zemi, ale i na prohloubení hospodářské krize," komentoval rozhodnutí ÚS předseda ODS Mirek Topolánek.
Nejtvrdší postoj zaujal šéf ČSSD Jiří Paroubek. "Zasahuje-li Ústavní soud do ústavních předpisů, sám ústavu porušuje," prohlásil ve sněmovně. A na dotaz HN později Paroubek upřesnil: "Myslím, že precizace postavení Ústavního soudu by byla vhodná."
Klaus se také pustil do tvrdé kritiky Ústavního soudu (ÚS). "Nález Ústavního soudu není neutrální právní analýzou, ale zaujatou politickou obhajobou Lisabonské smlouvy ze strany jejích stoupenců. Je to vidět i na zcela neadekvátním konfrontačním způsobu zpracování i prezentace tohoto nálezu," prohlásil.
Toto jsou v zásadě nezávislé výňatky z českého tisku posledních měsíců. Je zřejmé, že politická scéna, respektive její hlavní hráči jsou nespokojeni s fungováním českého ústavního soudu. Proč je tomu tak? Je to exces ve stále nedostatečně pevné demokracii či normální stav ve vyspělé zemi?
Ústavní soud je strážcem ústavnosti a z tohoto titulu i negativním zákonodárcem a do jisté míry posledním politickým arbitrem. Sám sebe však považuje za orgán jednoznačně soudní, nezávislý a nestaraný. Takto je představován často i doktrinální teorií. Z právního hlediska nemá s tvorbou politiky nic společného.
Jak je tomu však v každodenním životě? Již sám název je matoucí. Ústavní soud je orgán, který stojí mimo soudní soustavu. Je spíše arbitrem než soudem. Jeho rozhodnutí jsou často opřena spíše o obecné principy než o literu zákona.
Často se takovýto suverénní orgán dostává do středu politického boje. Přispívá k tomu i způsob jeho kreace, který odvisí pouze od prezidenta a zásadně od většiny v horní komoře parlamentu, která však není oproti předpokladům heterogenní, nýbrž naopak stále více homogenní.
Není tedy na čase nalít si čistého vína? Nejlépe možná francouzského, jelikož inspirace ve Francii možná není tak vzdálená, jak se může na první pohled zdát. Francouzská ústavní rada není v žádném případ typickým soudním orgánem. Není vlastně vůbec soudním orgánem, nebo jím přinejmenším nebyla v době svého vzniku. Rada je zvláštní institucí, jejíž funkce je nyní zejména kontrola ústavnosti, byla však zamýšlena jako instituce, která bude dohlížet na rovnováhu mezi legislativní a exekutivní mocí.
V současné době začíná v literatuře a v právní komparatistice obecně převládat názor, že rada se stále více přibližuje klasickému kontinentálnímu ústavnímu soudu či se jím dokonce stává.[1] Existují dva aspekty, podle kterých bychom měli řešit tuto otázku. Je to relativní nezávislost orgánu kontroly ústavnosti a pak charakter orgánu, jako orgánu soudního typu.
Zejména podle amerických autorů rada nedosahuje naplnění ani v jednom. Musím však souhlasit s doc. Blahožem, který tvrdí, že je nesporné, že ve srovnání s ústavním soudnictvím v USA se činnost francouzské Ústavní rady musí nutně jevit jako činnost politického tribunálu, ale že charakter specializovaných ústavních soudů jako soudů v pravém slova smyslu zdaleka není nepochybný a snahy charakterizovat také tyto ústavní soudy jako výlučně politické tribunály nejsou ojedinělé.[2] Jinými slovy, rada se v tomto ohledu od ostatních „evropských ústavních soudů“ výrazně neliší a to samozřejmě včetně českého ústavního soudu.
Ústavní rada sama sebe chápe jako orgán začleněný velmi pevně do kontinentálního systému kontroly ústavnosti. Stále se ostatním evropským institucím více přibližuje a zdá se, že tento trend má pevné základy.
Důležité je však poznamenat, že navzdory tomuto přiblížení si rada „nehraje“ na soudní orgán. Je stále orgánem smíšeným a tak je i vnímána. Francouzští odborníci si stále pochvalují, že není rada tvořena výlučně právníky, ale například i bývalými politiky, kteří mají často co říci k abstraktním závěrům orgánu kontroly ústavnosti. Měli bychom také náš ústavní soud převážně vnímat jako justičně-politickou radu „moudrých“ jejíž rozhodnutí je třeba respektovat, nicméně není nutné je považovat za autentickou, jedinou možnou a opravdu skutečnou interpretaci ústavního pořádku.
Nicméně ani tento méně striktně justiční charakter rady nezabraňuje francouzským politikům na ní útočit podobně jako čeští politici uvedení v záhlaví. Snaha zasáhnout do rozhodnutí orgánů kontroly ústavnosti není produktem nízké politické kultury ani nezkušenosti, je přirozeností v každé demokratické zemi.
„Ve skutečnosti, Ústavní rada má stále větší tendence vytvářet zákony na místo parlamentu!“, říká Patrick Devedjian, francouzský ministr bez portfeje.
Viz: Paroubek zaútočil na Ústavní soud, IHNED 9.9.2009. Paroubek i Topolánek svorně kritizují Ústavní soud a odklad voleb, Novinky, 1.9.2009. Klaus podepsal Lisabon. Tato hra nemá vítěze, reagoval Topolánek, Ihned 3.11.2009.
1 komentářů:
Je pravda, že Ústavní rada je poněkud specifickým orgánem kontroly ústavnosti. Možná bys tady mohl hodit post o těch novinkách týkajících se konkrétní kontroly ústavnosti, o kterých jsme se bavili (říkal jsi, že novinkou je, že nejvyšší soudy mohou pokládat Ústavní radě předběžné otázky). Zajímalo by mě taky, co říkáš na způsob argumentace Ústavní rady. Četl jsem od nich přezkum Maastrichtu a Amsterdamu a nemohu říct, že by se jednalo zrovna o přesvědčivá rozhodnutí.
Okomentovat