Ochrana základních práv v soukromoprávním kontextu, aneb trocha kanadských stávek a německé nacistické kinematografie

Přestože se nepovažuji za zdatného odborníka v ústavně-komparatistickém konetxtu, při studiu konstitucionalismu jsem narazil na zajímavé případy týkající se ochrany lidských práv v soukromoprávních vztazích. Když jsem tyto případy četl, uvědomil jsem si, že jsem se vlastně nikdy nezajímal o rozsah aplikace Listiny práv a svobod. Jako samozřejmost jsem bral, že Listina práv a svobod je součástí ústavního pořádku, aniž bych se dál pídil, za jakým účelem byla schválena a na které právní vztahy ji lze vlastně aplikovat.

Rozhodnutí Nejvyššího soudu v Kanadě ve věci RWDSU v. Dolphin Delivery Ltd., [1986] 2 S.C.R. 573 mi v tomto ohledu otevřelo oči. Jedná se o jedno z nejvýznamnějších rozhodnutí z tamější "kuchyně". Text rozhodnutí byl publikován např. na http://csc.lexum.umontreal.ca/en/1986/1986scr2-573/1986scr2-573.pdf.

Pokusím se krátce shrnout fakta tohoto případu. Spor se vedl o zákonnost soudního opatření, kterým kanadské obecné soudy zakázaly odborům společnosti Purolator (odborová organizace se nazývala Retail, Wholesale & Department Store Union, neboli "RWDSU") v tzv. picketingu podnikatelských prostor společnosti Dolphin Delivery.

Picketing představuje prostředek nátlaku na zaměstnavatele, který se používá zpravidla během stávek. Picketingem se snaží odbory zabránit zaměstnancům, kteří nechtějí na stávce participovat, aby mohli chodit do práce. Účastníci stávky se sdruží před pracovištěm a vytvoří tzv. "picket line", přičemž všichni, kdo tuto "čáru" překročí jsou "odsouzeni" kolektivem jako tzv. scabs (stávkokaz). Prostředkem picketingového nátlaku je tedy kolektivní působení na psychiku ostatních zaměstnanců, které vytváří duševní bariéry pro jejich vstup na pracoviště.

Je třeba říct, že picketing je v Kanadě legální za předpokladu, že je prováděn v souladu s kanadským zákoníkem práce. RWDSU však nebyla odborová organizace Dolphin Delivery, a proto se situace poněkud zkomplikovala. Jinými slovy RWDSU byla odborovou organizací třetí osoby (Purolatoru), a tak mohla vytvořit "picket line" před Dolphin Delivery pouze za předpokladu, že by se podařilo prokázat obchodní vazbu Dolphin Delivery na Purolator. Pokud by tato vazba nebyla prokázána, picketing by nespadal pod kanadský zákoník práce a jako takový by nepožíval pracovněprávní ochranu. Takto nechráněný picketing provedený RWDSU vůči třetí osobě (tzv. "sekundární picketing") by se posuzoval podle kanadského deliktního práva (tort law), které vychází z common law. Podle deliktního práva common law je takový picketing zakázaný, a proto kanadské obecné soudy poskytly Doplhin Delivery ochranu v podobě soudního rozhodnutí. RWDSU se s tímto postupem nesmířila a napadla soudní rozhodnutí, které tento (podle common law) nelegální sekundární picketing zakazoval s poukazem, že porušuje svobodu projevu chráněnou kanadskou Chartou základních práv (dále jen "Charta") [http://laws.justice.gc.ca/en/charter/1.html#anchorbo-ga:l_I].

Kanadský Nejvyšší soud musel zodpovědět několik otázek.

1. Zda soudní rozhodnutí v tomto případě omezuje svobodu projevu?
2. Zda se Charta vztahuje na common law?
3. Zda se Charta vztahuje na soukromoprávní spory?
4. V případě kladných odpovědí na předchozí otázky, zda se jedná o rozumné omezení svobody projevu ve smyslu Čl. 1 Charty (Čl. 1 Charty obsahuje generální derogační klauzuli pro omezení základních práv a svobod za předpokladu, že toto omezení se realizuje na základě zákona a může být ospravedlněno ve svobodné a demokratické společnosti). Zodopovězení této otázka nakonec nebylo pro případ důležité, jak vyplývá níže.
   

Při odpovědi na první otázku, kanadský Nejvyšší soud zdůraznil, že soudní rozhodnutí svobodu projevu omezilo. Avšak Nejvyšší soud pokračoval dále. Při odpovědi na druhou otázku Nejvyšší soud rovněž nezaváhal zdůraznit, že se Charta vztahuje i na common law. Třetí otázka se stala ovšem nejzajímavější. Nejvyšší soud zdůraznil, že otázka, zda se Charta vztahuje rovněž na soukromoprávní poměry, které jsou zcela oproštěny od vazby na vládu (v našem kontextu by Nejvyšší soud nejspíš uvedl "bez vazby na výkon veřejné moci"), je předmtem kontroverzních debat. V tuto chvíli jsem při čtení skutečně zpozorněl. Nejvyšší soud citoval Petera Hogga a Katherine Swinton, kteří se touto otázkou zabývali v kanadském kontextu a dospěl k závěru, že "tam, kde soukromá osoba A žaluje soukromou osobu B na základě common law a kde žaloba není podložena žádnou vládní aktivitou, Chartu nelze aplikovat" (můj volný překlad). Kanadský ústavní soud trochu vysvětlil "vládní aktivitu" tím, že se může jednat např. o zákonné ustanovení, které by explicitně zakazovalo sekundární picketing. Toto zákonné ustanovení by vytáhlo předmětný právní vztah mezi RWDSU a Dolphin Delivery z ryze soukromoprávního kontextu a RWDSU by jej mohla napadnout pro rozpor s Chartou. V tomto případě však neexistoval zákon, který by sekundární picketing zakazoval (zákaz sekundárního picketingu byl vyvozen z deliktního práva common law).

Pokud bychom kanadské rozhodnutí "přesadili" do českých luhů a hájů, znamenalo by to, podle mého názoru, že se jednotlivec nemůže dovolávat Listiny práv a svobod v případě, kdy v právním vztahu s jiným jednotlivcem absentuje prvek výkonu veřejné moci. Např. nájemník, který byl diskriminován na základě rasové příslušnosti pronajímatelem se tedy nemůže dovolat Listiny práv a svobod, neboť se jedná o právní vztah ryze soukromoprávního charakteru (pomiňme nyní, že u nás máme konečně antidiskriminační zákon, se kterým by se dalo možná pracovat).

Když jsem toto rozhodnutí dočetl, myslel jsem si, že se jedná o poměrně ojedinělý závěr, který je dán specifickým právním řádem Kanady (kanadské právo je tvořeno nejen "statutory law", ale také "common law") a povahou tamější Charty. O to víc mě překvapilo, že se ke vztahu základních lidských práv a soukromoprávních vztahů vyjádřil významně i německý ústavní soud. Tím se mi jen potvrdilo, že aplikace základních lidských práv v soukromoprávním kontextu není zase tak jasná věc, jak by se mohlo na první pohled zdát.

Rozhodnutí německého ústavního soudu je neméně významné jako to kanadské ve shora uvedeném případu. Jedná se o rozhodnutí ve věci Lüth z roku 1958, 7 BVerfGE 198 (zkrácená verze v angličtině na http://www.iuscomp.org/gla/judgments/tgcm/v580115.htm). I toto rozhodnutí se týkalo svobody projevu.

Veit Harlan byl populární nacistický režisér a producent. Byl mimo jiné obviněn z páchání nacistických zločinů. V padesátých letech natočil nový film s názvem Nesmrtelný milenec ("Immortal Lover", "Unsterbliche Geliebte"). Erich Lüth byl publicista, který byl otřesen tím, že Harlan natočil nový film, a tak před publikem filmových producentů a distributorů film ostře odsoudil a urgoval je, aby Nesmrtelného milence bojkotovali. Nejvyšší soud v Hamburku vydal rozhodnutí, kterým Lüthovi zakázal bránit německé veřejnosti v tom, aby shlédla tento film. Stalo se tak opět na bázi soukromoprávní deliktní odpovědnosti. Soud v Hamburku posoudil Lüthovo jednání jako podněcování v rozporu s čl. 826 německého občanského zákoníku ("Ten, kdo způsobí škodu jinému úmyslným jednáním, které je v rozporu s dobrými mravy, je povinen tutu škodu nahradit"). Věc se nakonec dostala až k německému ústavnímu soudu, neboť se Harlan bránil tím, že rozhodnutí obecných soudů porušuje jeho svobodu projevu.

Německý ústavní soud (podobně jako ten kanadský) zdůraznil, že primárním účelem základních lidských práv a svobod je ochrana jednotlivce před zásahy orgánů veřejné moci (to je mimo jiné důvod, proč byla vynalezena ústavní stížnost, kterou lze podat jen proti zásahům orgánů veřejné moci). Dále však zdůraznil, že Grundgesetz (německá ústava) není hodnotově neutrální dokument a selekce základních práv zakládá objektivní právní řád hodnot. Takový objektivní řád hodnot potom musí ovlivňovat všechny sféry práva (čili veřejné i soukromé právo). Německý ústavní soud potom hovořil o tom, jaký je význam základních práv při tvorbě (soukromoprávních) zákonů až se dostal k samotné otázce jejich vlivu při aplikaci již existujících (soukromoprávních) právních předpisů.

Německý ústavní soud řekl, že přestože nižší soudy mají za úkol aplikovat soukromé právo, taková aplikace musí být konformní s německou ústavou. Ústava přitom má vliv zejména na ta ustanovení soukromého práva, která obsahují kogentní právní normy (které tvoří součást veřejného pořádku). Jinými slovy nižší soudy musí vykládat ustanovení soukromého práva v souladu s ústavními hodnotami. Podle ústavního soudu musí soudce obecného soudu určit, zda základní práva a svobody ovlivňují hmotná ustanovení práva soukromého a úkolem ústavního soudu je posoudit, do jaké míry tento soudce vyhodnotil rozsah a vliv základních práv v soukromoprávním kontextu. Na druhou stranu však německý ústavní soud řekl, že tento úkol je limitován: "Není úkolem ústavního soudu zkoumat rozhodnutí soukromoprávního soudce pro jakýkoli právní omyl, kterého se mohl dopustit. Ústavní soud musí omezit svůj přezkum na "prozařující efekt" (anglicky "radiating effect") základních práv do soukromého práva a zajistit, zda soudce správně porozumněl ústavnímu principu, který je součástí právních vztahů, jež jsou předmětem přezkumu".

Jinými slouvy zde německý ústavní soud připouští vliv základních práv a svobod v soukromoprávním kontextu s tím, že obecný soud má vždy zvážit zájmy na obou stranách účastníků právního vztahu a vyhodnotit, který z těchto zájmů má v daném kontextu "převahu". Jestliže se tedy dostává výkon základního lidského práva do rozporu s jiným, soukromoprávním zájmem, je nutno vždy smysluplně zhodnotit jejich význam v daném kontextu. Jestliže obecný soud toto "vážení" hodnot nepodnikne a dá bez dalšího přednost soukromoprávním zájmům, potom takový postup trpí zásadními právními vadami a jako takový může být napaden ústavní stížnosti. V rámci tohoto nepřímého působení základních práv a svobod měl tedy obecný soud zhodnotit Harlanův soukromoprávní zájem jakožto filmového producenta a veřejný zájem artikulovaný Lüthovou výzvou k bojkotu Harlanova filmu (tedy výkonem svobody projevu). Takový veřejný zájem by byl patrně odůvodněn kontroverzní osobou Harlana a skutečností, že se jednalo o poválečné období, ve kterém Německo chtělo prokázat diskontinuitu se svou nacistickou minulostí (srov. rovněž např. případ Sozialist Reich Party, ve kterém německý ústavní soud snad trochu z politických důvodů vytvořil koncept tzv. militantní demokracie). Je tedy třeba zdůraznit, že Lüthova výzva k bojkotu nebyla toliko soukromoprávní (Lüth neměl zištný cíl či zájem o jiný ekonomický prospěch). Podle ústavního soudu zde tedy převážil veřejný zájem nad soukromoprávním a měl tudíž dostat přednost. Limitace svobody projevu v v čl. 826 občanského zákoníku o náhradě za škodu v důsledku jednání v rozporu s dobrými mravy nemohla v tomto případě převážit veřejnoprávní zájem při ústavně konformním výkladu tohoto limitačního ustanovení. Jinými slovy měl obecný soud, podle mého názoru, zacházet s čl. 826 občanského zákoníku jako s každým jiným omezením svobody projevu a při ústavně konformním výkladu zhodnotit, zda zde není převažující právní zájem nad soukromoprávním omezením svobody projevu v tomto článku uvedeném. Obecné soudy byly tedy, podle mého názoru, vyzvány k jakémusi "reverznímu bilancování" (k reverznímu proto, že za normálních okolností je zájem na omezení svobody projevu spíše veřejný a ochrana svobody projevu je spíše zájmem jednotlivce).

V důsledku vlivu svobody projevu na čl. 826 občanského zákoníku bylo toto ustanovení do jisté míry modifikováno. Čl. 826, který odkazuje na "dobré mravy" se stal ideálním ustanovením, ve kterém se může vliv svobody projevu uplatnit, neboť obsahuje relativně abstraktní termín "dobré mravy", který přesahuje ryze soukromoprávní rámec právního vztahu. V takových generálních klauzulích se tedy může projevit onen "prozařující efekt" základních lidských práv do soukromoprávních vztahů. Podle C. Starcka při aplikaci takové právní normy soudy nejdříve vyhodnotí právní otázky na základě soukromého práva a poté hodnotí, zda je zvolené řešení konzistentní s hodnotami Základního zákona.

Německý ústavní soud neopomněl ve shora uvedeném nálezu samozřejmě připomenout, že otázka vlivu základních práv a svobod v ryze soukromoprávním kontextu byla vždy předmětem kontroverzních diskusí. O tom svědčí rovněž shora uvedené rozhodnutí kanadského Nejvyššího soudu a stanoviska kanadské právní vědy.

To mě přivádí k otázce, jak je to tedy vlastně v českých končinách?

Je pravda, že jsem dosud nenašel nález ústavního soudu, který by se vyjádřil takto naplno k vlivu základních práv a svobod na soukromoprávní vztahy. Na druhou stranu však ústavní soud ve svém nálezu vedeném pod sp. zn. I. ÚS 185/04 řekl, že

"Funkcí soudů a justice obecně je poskytovat ochranu právům jednotlivce (čl. 90 Ústavy ČR), v materiálním právním státě pak ochranu i základním právům (čl. 4 Ústavy ČR). Ne vždy jsou všechna základní práva přímo vykonatelná a působí vůči jednotlivci bezprostředně. V některých případech působí pouze zprostředkovaně skrze jednotlivé normy jednoduchého práva tak, že jednoduchým právem "prozařují". Tak je tomu ve vztazích horizontálních, tedy ve vztazích, které nejsou založeny na nadřízenosti a podřízenosti, tj. ve vztazích, v nichž jsou si jejich účastníci rovni. Proto při výkladu či aplikaci jednoduchého práva na takové vztahy jsou soudy povinny toto prozařování pečlivě vážit a brát v potaz tak, aby současně dostály své povinnosti poskytovat ochranu jak právům v rovině jednoduchého práva, tak právům základním...Ochrana legitimního očekávání jakožto integrální součásti základního práva podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě [o ochraně lidských práv a základních svobod], jež má ústavněprávní dimenzi, má reflexi v jednotlivých normách jednoduchého práva, v daném případě v normách pracovněprávních (zákaz zneužívání výkonu práv a zákaz jednání v rozporu s dobrými mravy podle § 7 odst. 2 Zákoníku práce, ochrana účastníka pracovněprávního vztahu při sjednávání podmíněného úkonu podle § 241 odst. 2 Zákoníku práce aj.)...Legitimní očekávání tedy nepůsobí bezprostředně mezi...subjekty soukromého práva, nýbrž je to ústavně garantované základní právo, které působí ve vztahu stěžovatele vůči státní moci, tj. soudu jejž zavazuje povinnost poskytovat ochranu takovému legitimnímu očekávání a to cestou interpretace a aplikace příslušných norem jednoduchého práva...Ústavní soud s ohledem na to dospěl k závěru, že soudy přijatým výkladem jednoduchého práva nedostály povinnosti poskytnout ochranu základnímu právu stěžovatele v podobě legitimního očekávání k nabytí plnění, které od vedlejší účastnice požadoval na základě předmětného dodatku o cílových odměnách. Stěžovatelovo legitimní očekávání jako základní právo nepůsobí horizontálně, tedy v daném případě mezi účastníky pracovněprávního vztahu, nýbrž ve vztahu ke státu - tj. soudu -, když prozařuje normami jednoduchého práva (v daném případě normami Zákoníku práce), a jejichž aplikací a interpretací jsou obecné soudy povinny poskytovat ochranu tomuto základnímu právu. Jestliže obecné soudy ve svých rozhodnutích při interpretaci Zákoníku práce nezohlednily shora uvedené skutečnosti, zasáhly do základního práva stěžovatele podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod."

Ve svém nálezu vedeném pod sp. zn. Pl. ÚS 38/06 potom ústavní soud opětovně hovořil o fenomému prozařování Listiny práv a svobod v soukromoprávním kontextu.

"Základní právo, resp. svoboda, je obsahem vztahu mezi jeho subjektem (nositelem), kterým je člověk (fyzická osoba a derivativně i právnická osoba), a adresátem, kterým je veřejná moc. Výjimkou z této obecné konstrukce představují případy horizontálního působení základních práv, případy, v nichž adresátem základních práv (svobod) není veřejná moc, nýbrž subjekty soukromého práva."

Otázka prozařování Listiny práv a svobod do tzv. práva jednoduchého (v tomto případě soukromého) tedy u nás patrně není dosud úplně vyřešena (rozhodně bych neřekl, že tak rozsáhle jako je tomu v Německu). Nicméně se jedná o známý fenomém, kterým se zabýval mimo jiné Evropský soud pro lidská práva při interpretaci čl. 8 Evropské úmluvy pro lidská práva (právo na soukromí a rodinný život) a celá řada jiných soudů po celém světě. V Soudních rozhledech měl o tomto prozařování článek Michal Bobek (Bobek, M.: Helena, kontakt na mafiány a nové obrysy svobody slova v judikatuře Ústavního soudu, Soudní rozhledy č. 10/2005, s. 364). K tomuto článku jsem se bohužel nedostal, avšak věřím, že si jej brzy přečtu a dozvím se, jak je to vlastně s touto teorií v českém právním řádu...

P.S. Mrzí mě, že nás na UK učili detailně legislativní proces (např. to, kdo podává návrh zákona, kdo vystupuje po kom při jeho projednávání apod.), místo toho, abychom se zabývali mnohem důležitějšími otázkami přezkumu ústavnosti, ochranou lidských práv a rozsahem jejich dopadu v právních vztazích.