§ 196a obchodního zákoníku a jeho úskalí

Tento post začíná trochu pohádkově, nicméně jde spíše o případovou studii, která přináší zajímavé otázky a také pár odpovědí.

Bylo nebylo, v Praze stál činžovní dům. Vlastnila ho společnost Prodávající s.r.o., která ho prodala společnosti Kupující s.r.o. Vlastníkem a jednatelem obou společností byl pan Josef Vlastník. Hodnota domu byla mnohem vyšší než základní kapitál obou společností. Cenu si pan Vlastník vymyslel sám (určil ji velmi nízkou) a kupní smlouvu nechal připravit AK Jan Advokát a spol. JUDr. Advokát mu smlouvu dodal a proti Vlastníkově ceně nic nenamítal. Tak byl na základě této smlouvy řádně zapsán nový vlastník společnost Kupující s.r.o. do katastru nemovitostí.

Uplynulo několik let a pan Josef Vlastník již dávno nebyl vlastníkem společnosti Prodávající s.r.o., obchodní podíl v ní prodal brzy po výše zmíněné transakci, ovšem činžovní dům stále spravoval prostřednictvím své druhé společnosti Kupující s.r.o.

Však přišel daňový výměr do společnosti Prodávající s.r.o. Ta měla podle finančního úřadu zaplatit daňový nedoplatek na dani z převodu nemovitostí. Cena, za kterou byl dům zcizen, byla totiž výrazně nižší, než cena uvedená v posudku znalce jmenovaného soudem. Společnost Prodávající s.r.o. se však nechtěla s tímto výměrem smířit…

Tato historka přináší tolik zajímavých otázek, že by bylo škoda se nad nimi nezamyslet. Předně je však nutné ocitovat § 196a Obchodního zákoníku:

(1) Společnost může uzavřít smlouvu o úvěru nebo půjčce s členem představenstva, dozorčí rady, prokuristou nebo jinou osobou, která je oprávněna jménem společnosti takovou smlouvu uzavřít, nebo osobami jim blízkými, anebo smlouvu, jejímž obsahem je zajištění závazků těchto osob, nebo na ně bezplatně převést majetek společnosti jen s předchozím souhlasem valné hromady a jen za podmínek obvyklých v obchodním styku.
(2) Pokud jsou osoby uvedené v odstavci 1 oprávněny jednat i jménem jiné osoby, použije se ustanovení odstavce 1 obdobně i na plnění tam uvedené ve prospěch této jiné osoby. Souhlasu valné hromady není zapotřebí, jde-li o poskytnutí půjčky nebo úvěru ovládající osobou ovládané osobě anebo zajištění závazků ovládané osoby ovládající osobou.
(3) Jestliže společnost nebo jí ovládaná osoba nabývá majetek od zakladatele, akcionáře nebo od osoby jednající s ním ve shodě anebo jiné osoby uvedené v odstavci 1 nebo od osoby jí ovládané anebo od osoby, se kterou tvoří koncern, za protihodnotu ve výši alespoň jedné desetiny upsaného základního kapitálu ke dni nabytí nebo na ně úplatně převádí majetek této hodnoty, musí být hodnota tohoto majetku stanovena na základě posudku znalce jmenovaného soudem. Pro jmenování a odměňování znalce platí ustanovení § 59 odst. 3. Jestliže k nabytí dochází do 3 let od vzniku společnosti, musí je schválit valná hromada.
(4) Ustanovení odstavce 3 se nevztahuje na nabytí nebo zcizení majetku v rámci běžného obchodního styku a na nabytí nebo zcizení z podnětu nebo pod dozorem nebo dohledem státního orgánu nebo na nabytí nebo zcizení na českém nebo zahraničním regulovaném trhu či v českém nebo zahraničním mnohostranném obchodním systému. Ustanovení odstavce 1 o souhlasu valné hromady se vztahuje obdobně i na bezúplatný převod majetku na akcionáře.
(5) Ustanovení odstavců 1 až 3 se vztahují i na převzetí ručení.
Přejděme však k nejasnostem.

1)Kdo je vlastníkem činžovního domu? Respektive je kupní smlouva v rozporu s § 196a absolutně neplatná a tedy bez právních účinků?
2) Jaký na to má vliv zápis v katastru?
3) Na koho se přesně vztahuje zmíněný paragraf?
4) Co je běžný obchodní styk?
5) Poškodil někoho JUDr. Advokát?
6) Jaké jsou daňové důsledky výše nastíněné situace?

Ad1) Vlastníkem činžovního domu je stále společnost Prodávající. Pokud tedy nedošlo k vydržení podle OZ.

Nejvyšší soud tuto odpověď nastínil v rozsudku ze dne 3. ledna 2001, sp. zn. 29 Cdo 2011/2000, ve kterém vyvrátil tvrzení, že důsledkem nedodržení ustanovení § 196a je pouze relativní neplatnost právního úkonu.

Neplatí analogie s ustanovením § 40a odst. 1 poslední věta OZ, ve kterém se stanoví, že právní úkon, jenž je v rozporu s obecně závazným právním předpisem o cenách, tj. se zákonem č. 526/1990 Sb., o cenách (dále jen „zákon o cenách“), je neplatný pouze v rozsahu, ve kterém odporuje tomuto předpisu a jestliže se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti dovolá.
Tato interpretace neobstojí ani při odkazu na obecné principy soukromého práva, podle kterých má být v nejvyšší možné míře respektována smluvní autonomie a chráněna práva nabytá v dobré víře. Zákon o cenách je jen jedním z více „obecně závazných předpisů o cenách“, OZ však výslovně v ustanovení § 877 odst. 2 omezuje účinky ustanovení poslední věty § 40a odst. 1 právě jen na tento zákon. Lze proto stěží účinky tohoto ustanovení rozšiřovat cestou analogie. Pokud jde o obecné principy soukromého práva, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v projednávané věci je třeba těmto principům nadřadit zásady, na kterých spočívá obchodní zákoník (§ 1 odst. 2 obch. zák.). Neboť právě k naplnění dvou z těchto zásad, totiž zásady ochrany minoritních společníků a zásady ochrany všech společníků před svévolí statutárních orgánů, ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák. směřuje. Dle mého názoru je tento závěr obecný, i když v konkrétním případě nelze o minoritních společnících hovořit.

Výklad citovaného ustanovení v tom směru, že smlouva uzavřená s porušením povinnosti stanovit cenu majetku zcizovaného (v projednávané věci) společníkovi společnosti na základě posudku znalce je pouze relativně neplatná, by zcela zmařil smysl uvedeného ustanovení spočívající mj. v tom, že je třeba zabránit tomu, aby statutární orgán společnosti nepřeváděl na společníky společnosti, kteří na něj z jakéhokoli důvodu mohou vyvinout nátlak, majetek společnosti pod cenou. Při takovém výkladu by totiž k nenapadnutelnosti převodu postačovalo, kdyby se statutární orgán, který pod nátlakem zcizil majetek společnosti za cenu poškozující společnost a tím i (ostatní) společníky, relativní neplatnosti – pod stejným nátlakem, který ho přiměl k takovému zcizení – nedovolal, když nikdo jiný než sama společnost se relativní neplatnosti takové smlouvy dovolat nemůže.

Na základě uvedených závěrů učinil dovolací soud v citovaném rozhodnutí závěr o absolutní neplatnosti právního úkonu i ve vztahu k porušení povinnost podle ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák., stanovit hodnotu převáděného majetku posudkem znalce. (viz. K některým problémům ustanovení § 196a obchodního zákoníku. Štanglová, I. Dex 2006, č. 2)

Ad 2) Z výše uvedeného plyne, že ač je v katastru nemovitostí uveden jako vlastník Kupující s.r.o. je vlastníkem stále Prodávající s.r.o., která se svého práva může dovolat určovací žalobou. Absolutně neplatná smlouva nemůže být titulem ke změně vlastnictví nemovitosti, přičemž zápis v katastru na tomto faktu nemůže nic změnit.

Ad 3) Tato otázka je natolik široká, že její řešení v tomto příkladu pomineme. Nicméně rozhodně se vztahuje na jednatele, respektive vlastníka společnosti.

Ad 4) Stejně tak tato otázka je příliš svébytná, nicméně pokud společnost vlastní nemovitost a její předmět podnikání je například pohostinství či nakladatelství, je zcizení nemovitosti akt mimo tuto sféru.

Ad 5) Toto je možná vůbec nejzajímavější otázka. Advokát musí při výkonu svého povolání plnit povinnosti, které mu ukládá jednak zákon o advokacii ( dále jen „ZA“), jednak stavovské předpisy, mezi nimiž lze na předním místě jmenovat usnesení představenstva ve znění Věstníku - Pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže advokátů („PPE“). Práva a povinnosti advokáta upravuje ust. § 16 až 31 ZA (viz. web Advokátní komory). Zejména pak musí advokát chránit a prosazovat klientovi zájmy a řídit se jeho pokyny (§ 16 ZA) - oprávněné zájmy klienta mají přednost před vlastními zájmy advokáta i před jeho ohledem na jiné advokáty (blíže čl.6 PPE).
Poškodil tedy advokát zájmy klienta, pokud by jím byl Prodávající? Zjevně ano, nedošlo k transakci, kterou měl připravit. Pokud se však na věc podíváme blíže, jak vyčíslit tuto škodu? Tím, že nedošlo k dané transakci, zůstal dům ve vlastnictví klienta. Dům, jehož prodejní cena byla nižší než cena znalecká. Navíc dům s časem na hodnotě nabyl, jeho tržní cena se mohla až zdvojnásobit. Není tedy advokátova chyba naopak dobrodiním pro klienta?

Navíc, jak seznáme, kdo byl klientem, jestli to pan Vlastník v tehdejší instrukci neuvedl a AK Advokát a spol. pracovala pro obě zmíněné společnosti, jejichž byl Vlastník jednatelem. Je rozhodující od koho dostala za smlouvu zaplaceno?

Ad 6) Daňové dopady jsou možná to nejsložitější, co tento příklad přináší. Nejedná se totiž pouze o daň z převodu nemovitosti, nýbrž i o daň z nemovitosti jako takovou, o daň z příjmu PO (a to jak prodávající tak kupující strany), ale i o DPH. Vskutku zapeklitý případ.