Glosa o tajné dohodě a změně formy vlády

Česká republika je de iure republikou parlamentní. Vrcholným orgánem moci výkonné je tedy vláda, která odvozuje své postavení od většiny v poslanecké sněmovně Parlamentu.

Vrcholným představitelem exekutivy je premiér, který práci vlády řídí a s nímž také vláda spojuje svou existenci. Premiérem navíc podle zažitých konvencí bývá povětšinou předseda nejsilnější (koaliční) strany a je tedy i neformálním představitelem většiny v parlamentu (respektive alespoň ve sněmovně). Je tedy nejen představitelem moci výkonné, ale i moci zákonodárné. Dělba moci na legislativu a exekutivu je tedy v praxi spíše teoretická.

Zákaz prodeje marihuany v maastrichtských coffee shopech potvrzen

Dne 16. prosínce dospěl Soudní dvůr (dále jen "ESD") k závěru, že osobám, které nemají svůj pobyt v Maastrichtu může být zakázán přístup do tamějších coffee shopů. ESD v podstatě potvrdil závěr generálního advokáta Yvese Bota, který považoval zákaz přístupu nerezidenů do coffee shopů v Maastrichtu za odůvodněnou překážku volného pohybu služeb. K jeho stanovisku jsem se vyjádřil před pár měsíci zde. Tehdy jsem rozbor provedl toliko na základě znalostí tiskové zprávy, protože stanovisko generálního advokáta nebylo k dispozici v angličtině. Dnes je již k dispozici rozhodnutí ESD, a proto se můžu krátce vyjádřit k jeho závěrům a poukázat na některé zajímavé nuance, které se zajisté neobjeví v novinových článcích! Zároveň se zde možná trochu uvedu na pravou míru svůj předchozí článek. Rozsudek ESD s referenčním názvem C-137/09 Josemans si můžete přečíst zde.

Skutečně je konec s diskuzí na téma nepromlčitelnosti práva na náhradu nemajetkové újmy v penězích?

V prvním čísle loňské Jurisprudence nalezneme i zmínku o rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu sp. Zn.31 Cdo 3161/2008, který má být tečkou za diskuzí na téma nepromlčitelnosti práva na náhradu nemajetkové újmy v penězích.[1][1] 

Je  tomu však opravdu tak? 

Zákaz sebeobviňování v trestním řízení

Koukám, že tady nemáme na blogu ještě žádný článek na trestní právo. Navrhuji proto tuto praxi trochu změnit.

Dne 30.11.2010 vydal Ústavní soud (dále jen "ÚS") stanovisko pléna Pl.ÚS-st 30/10. Plenární stanovisko bylo vydáno v souvislostí s ústavní stížností proti uložení pořádkové pokuty podle § 66 trestního řádu (dále jen "TŘ"). Pořádková pokuta byla stěžovateli uložena, neboť nevyhověl výzvě policejního orgánu podle § 114 TŘ a odmítl odběr pachové srovnávací stopy. Plénum ÚS se sešlo "na popud" JUDr. Balíka (soudce zpravodaje v řízení o ústavní stížnosti), který konfrontoval závěry dvou nálezů ÚS z předchozí doby vedené pod sp. zn. I. ÚS 671/05 a III. ÚS 655/06. Oba nálezy se v dřívější době vypořádaly s problematikou zákazu sebeobviňování. Zjednodušeně řečeno dříve dospěl ÚS k tomu, že zákaz donucování jiného k sebeobvinění vlastní výpovědí lze chápat v širším rozsahu tak, že ani jiné důkazy není nikdo povinen proti sobě poskytovat, z čehož vyplývá mimo jiné to, že uložení pořádkové pokuty za neposkytnutí vzorku vlasů a bukálních stěrů je protiústavní (rozpor se zákazem sebeobviňování, který je implicitně součástí práva na spravedlivý proces).

Solidární, dílčí, nedílné závazky a ještě něco navíc? K otázce věřitelské a dlužnické plurality v právních vztazích

Po troše řádění na poli působnosti evropského práva a ochrany lidských práv v rámci Rady Evropy a EU se opět tímto krátkým příspěvkem vracím do české kotliny, a to k teorii soukromého práva. V podstatě každá učebnice občanského nebo obchodního závazkového práva se tu a tam dotkne otázky plurality subjektů závazkových právních vztahů. Občanský zákoník upravuje subjektivní kumulaci v § 511 a násl. a obchodní zákoník v § 293 a násl. (právní úprava v obchodním zákoníku je přitom jen částečná).  V literatuře se běžně uvádí, že v případě, že na jedné straně závazkového právního vztahu  (dále rovněž jen "závazku") vystupuje více subjektů, můžeme rozlišovat závazek dílčí, solidární nebo nedílný. Smyslem tohoto příspěvku je poukázat na některé anomálie, které v soukromém právu vznikají při mnohosti subjektů závazkových právních vztahů.

Evropský soud pro lidská práva a Soudní dvůr EU - přezkum evropského práva po přistoupení EU k Evropské úmluvě o lidských právech

Myslím, že je na čase dokončit můj "triptych" o lidských právech v EU. Sliboval jsem, že na blog přidám mou vizi přezkumu lidských práv v EU po přistoupení EU k Evropské úmluvě o lidských právech (dále jen "Úmluva"). Přistoupení EU k Úmluvě vyvolává, podle mého názoru, v podstatě dvě právní otázky. První z nich se týká změny v systému ochrany lidských práv v rámci EU z pohledu fyzických a právnických osob, tj. stěžovatelů na porušení základních lidských práv. Druhá otázka se pak týká vnějších vztahů EU a má více mezistátní charakter. V Antverpách jsem se přibližně před půl rokem vydal právě první cestou, tj. změnou v systému ochrany lidských práv v EU z pohledu stěžovatele. Otázka vnějších vztahů EU však není o nic méně zajímavá. Přidávám zde odkaz na článek (od Tobiase Locka), ve kterém se autor mimo jiné vypořádává s mezistátními stížnostmi podle čl. 33 Úmluvy, a to včetně otázek problematických rozhodnutí Evropského soudního dvora (dále jen "ESD") typu Mox Plant. Lockův článek si lze přečíst zde.

Na úvod krátký příspěvek obecně. ESD dlouhodobě judikuje, že členské státy mají povinnost dodržovat základní lidská práva (a zejména potom Úmluvu, která tvoří integrální součást obecných principů evropského práva) v případě, že jednají v rozsahu působnosti evropského práva ("act within the scope of european law"). Něco podobného zaznělo už v mém předchozím článku, kde jsem hodnotil rozsah působnosti Charty základních práv EU (dále jen "Charta"). I u Charty se totiž prosadila omezená působnost (čl. 51) namísto obecného referenčního hlediska kontroly ústavnosti, jak se domnívají někteří čeští politici. Otázka, kdy členské státy jednají v rozsahu působnosti evropského práva je klíčová. Na toto téma se rozšiřuje judikatura a v mnoha otázkách se jedná o velice kontroverzní rozsudky. Bible evropského práva (učebnice od Craiga a de Búrcy) perfektně zobecňuje závěry judikatury v této oblasti a rozděluje případy, kdy členské státy jednají v rozsahu působnosti evropského práva (a tím pádem jsou vázáni Úmluvou) na tři případy:

Všemocný loutkář zaměstnavatel?

Nejvyšší soud v létě tohoto roku poměrně razantně zasáhl do vnímání místa výkonu práce a otevřel nové možnosti, jak ho pro zaměstnavatele pohodlně sjednat a dokonce jednostranně měnit! Místo výkonu práce je jedno z nezbytných ujednání v pracovní smlouvě. Musí být sjednáno určitě, srozumitelně a logicky, tak, aby obě strany pracovněprávního vztahu byli chráněny právní jistotou.

Z hlediska určitosti ujednání o místě výkonu práce jde o to, zda je z něho možno vyvodit kdy zaměstnanec koná práci v místě, které je takto určeno pracovní smlouvou, a kdy vykonává (nebo je po něm požadováno, aby vykonával) práci v jiném místě.

Mezinárodní únos dítěte - Charta základních práv EU a její potenciální vliv na interpretaci národního práva ve vztazích s mezinárodním prvkem

V mém minulém příspěvku jsem rozebral některé případy, kdy se Evropský soud pro lidská práva (dále jen "ESLP") zabýval interpretací evropského práva před přistoupením EU k Evropské úmluvě o lidských právech (dále jen "Úmluva"). Dříve, než zde publikuji druhou část mého příspěvku, která bude mapovat otázky interpretace evropského práva Štrasburkem po přistoupení EU k Úmluvě, hodím sem zajímavou aktualitu, která má s touto problematikou rovněž souvislost. 

Před pár dny vydal Evropský soudní dvůr (dále jen "ESD") zajímavé rozhodnutí týkající se výkladu nařízení 2201/2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti - tzv. nařízení Brusel IIa (dále jen "nařízení Brusel IIa"). Rozhodnutí o předběžné otázce ve věci McB. se týkalo neoprávněného odebrání nezletilých dětí jejich matkou od jejich biologického otce a vzhledem k předmětu sporu bylo rozhodnutí vydáno urgentně (pozn. vydání rozhodnutí o předběžné otázce trvá normálně okolo 2 let, toto rozhodnutí bylo vydáno během 2 měsíců!). 

Ne, že by mě nějak výraznějši zajímalo rodinné právo, ale tento případ je mimořádně zajímavý z hlediska vlivu Charty základních práv EU (dále jen "Charta") a také Úmluvy na interpretaci evropského a potenciálně rovněž národního práva. Případy mezinárodních únosů dětí jsou mimořádně složité z hlediska určování soudní příslušnosti a procesních otázek. Celou situaci komplikuje rovněž to, že zde musíme sledovat nejen nařízení Brusel IIa, ale také tzv. Haagskou úmluvu o civilních aspektech mezinárodních únosů dětí. I proto se budu snažit maximálně příspěvek zjednodušit, aby byl článek přiměřeně čitelný i pro toho, kdo se o mezinárodní právo soukromé příliš nezajímá.

Evropský soud pro lidská práva a Soudní dvůr EU - přezkum evropského práva před přistoupením EU k Evropské úmluvě o lidských právech

Rozhodl jsem se zde publikovat mou závěrečnou práci z Antverp na téma přezkumu evropského práva Evropským soudem pro lidská práva před a po přistoupení EU k Evropské úmluvě o lidských právech. Práci, v lehce zredukované podobě, zde budu publikovat pro přehlednost ve dvou částech. První část se zabývá přezkumem evropského práva ve Štrasburku v současné situaci, kdy EU není smluvní stranou Evropské úmluvy o lidských právech (dále jen "Úmluva"). Zejména se zde zabývám tzv. Bosporskou presumpcí (ve skutečnosti jde spíše o Bosphorskou presumpci, ale v článku tuto domněnku raději počeštím),  která zakládá vyvratitelnou domněnku souladu sytému ochrany lidských práv v EU s Úmluvou. Přidávám zde však rovněž další případy, ve kterých se Štrasburk "pustil" do překzumu evropského práva a jeho aktů. Práce je sice v angličtině, ale myslím, že vyznat se v ní nebude pro našeho čtenáře problém. Pokusím se však rovněž připsat krátký příspěvek, který uvede čtenáře do problematiky a  zároveň doplnit krátký závěr, který zhodnotí Bosporskou presumpci s ohledem na jiné případy výkonu extrateritoriální jurisdikce Evropského soudu pro lidská práva.

K doménovým jménům a svárům o ně

Ze všech stran nás stále zaplavují informace o vlivech ekonomické krize na nejroztodivnější aspekty našich životů jen pomalu střídané zprávami o ekonomickém oživení. Například zpráva, že obchod s doménami je krizí nezasažen a kvete dále. Navzdory krizi je velký zájem o české domény, jejichž cena se za posledních několik let znásobila. S doménami se čile obchoduje a kdo dnes nemá svou vlastní doménu, jako by nebyl. To nás však přivádí k zamyšlení. Doménové jméno je přeci předmětem právních úkonů a jako takové musí být i předmětem zájmu právníků.

Co je to doména? Jak se vyvíjel náhled na doménová jména jako taková? Kdo je spravuje a jak? Jaké spory se kolem nich děly a dějí?

Může podnikatel podnikat mimo svůj obor?

Od 1. července 2008 je účinná dnes již zaběhnutá velká novela živnostenského zákona. Hlavním cílem této poměrně rozsáhlé novely bylo zjednodušení vstupu do živnostenského podnikání začínajícím podnikatelům a další snížení administrativní zátěže podnikatelů při styku se živnostenskými úřady.

Jednou ze základních změn bylo zavední pouze jedné živnosti volné. Toto nová jednotná volná živnost, tedy pedantským jazykem „Výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona“ v sobě z právního hlediska zahrnuje oprávnění k výkonu všech činností náležejících do jednotlivých oborů této živnosti, jakéhosi jejího vnitřního členění.

Má česká obchodní společnost povinnost mít účet v české bance?

Zdá se, že jde o poměrně jednoduchou právní otázku. Povinnost tu buď je, či není. Pokud by existovala, musela by plynout z konkrétního zákona, z konkrétního ustanovení.

Jak je tedy možné, že na takovouto veskrze praktickou klientskou otázku dle mého názoru není stoprocentně jasná odpověď?

Položme si však ještě jednoduší otázku: „Má česká obchodní společnost povinnost mít jakýkoliv bankoví účet?“ Dle mého názoru dojdeme k tomu, že nikoliv.

§ 178 insolvenčního zákona a odpovědnost insolvenčního správce za svá rozhodnutí

Aniž bych nějak výrazněji ovládal insolvenční právo, v praxi jsem narazil na hodně palčivý problém  spojený s některými ustanoveními zákona č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona (dále jen "IZ"). Aby věřitelé mohli uspokojit své pohledávky v insolvenčním řízení, musí zpravidla podat přihlášku své pohledávky. Ta se podává na předepsaném formuláři. Věřitelé podávají přihlášky pohledávek u insolvenčního soudu od zahájení insolvenčního řízení až do uplynutí lhůty stanovené rozhodnutím o úpadku. Přihláška pohledávky má podobný charakter jako žaloba v běžném nalézacím řízení. Po přihlášení pohledávek se koná přezkumné jednání, na kterém se pohledávky přezkoumávají. Dlužník a insolvenční správce mají právo  popřít pravost, výši a pořadí přihlášené pohledávky. Tolik zjednodušeně o jedné fázi insolvenčního řízení.

Úsměvné historky z právní praxe, aneb všeho moc (někdy) škodí

Tento příspěvek nebude o žádném rozsudku ani o nějaké složité právní problematice. Bude se tak trochu zabývat některými neduhy, se kterými se setkávám v právní praxi. Je pravda, že za sebou nemám dosud desítky let zkušeností, myslím si však, že na odůvodněnou kritiku rutinních postupů některých poskytovatelů právních služeb už jsem připraven jak odborně, tak intelektuálně. Jedná se čistě o můj osobní názor a věřím, že se nedotkne žádného z případných čtenářů. Doufám rovněž, že tato kritika ode mě nebude příliš troufalá. Přeci jen jsem ještě "mladý pivo".

Do Holandska už jen na tulipány a na větrné mlýny?

Řada z vás jistě zavítala do Holandska, aby navštívila tamější coffee shopy. Před Soudním dvorem ("ESD") je nyní mimořádně zajímavý případ, v jehož důsledku možná dojde k omezení drogové turistiky v zemi tulipánů. Jedná se o případ C-137/09 Josemans v. Burgemeester van Maastricht. Generální advokát Yves Bot je toho názoru, že obec Maastricht může zakázat vstup do coffee shopů osobám, které nejsou rezidenty v Nizozemsku. Bohužel se nemohu dostat k jeho názoru v angličtině, a proto budu vycházet z tiskové zprávy a pokusím se krátce zhodnotit tento případ.

V nejstarším městě Nizozemska se rozhodli, že učiní přítrž drogové turistice tím, že omezí přístup do coffee shopů pouze těm, kdo jsou rezidenty v Nizozemsku. Pan Josemans je jedním z provozovatelů coffee shopu, který se omezením neřídil, a tak starosta rozhodl o dočasném uzavření jeho provozovny. Pan Josemans proto podal žalobu proti rozhodnutí starosty a soud v Maastrichtu podal ESD několik předběžných otázek. Maastrichtský soud se ptá v podstatě na následující otázky (ve zjednodušeném znění):

Jakub Morávek - nový blogger

Rád bych tímto přivítal nového přispěvatele na tomto blogu. Jakub Morávek je interní doktorand na katedře pracovního práva Univerzity Karlovy a pracovník Úřadu na ochranu osobních údajů. Jsme rádi, že rozšířil náš skromný autorský tým a že sem tu a tam utrousí rovněž nějaké moudro. Vzhledem k tomu, že jsem se Jakuba nezeptal, zda mu zde mohu vystavit krátký uvítací příspěvek, který bezesporu obsahuje hromadu osobních údajů, k jejichž zvěřejnění nedal souhlas, věřím, že mi absenci svého souhlasu odpustí a nedostanu tak v dohledné době z jeho úřadu nějaký výhružný dopis. Takže ještě jednou vítej, Jakube!

Zlaté akcie jako překážka volného pohybu kapitálu na jednotném evropském trhu

Před pár dny vydal Soudní dvůr ("ESD") zajímavé rozhodnutí v řízení o žalobě pro porušení smluv C-171/08 Komise v. Portugalsko. V tomto rozsudku ESD dospěl k závěru, že existence tzv. zlatých akcií (tj. akcií spojenými se zvláštními oprávněními) může představovat překázku volného pohybu kapitálu. K tomuto sice dospěl ESD už i dříve, ale rozhodnutí přesto stojí za pozornost.

V Portugalsku probíhala v devadesátých letech rozsáhlá privatizace sektoru telekomunikací. Privatizace vedla k založení společnosti Portugal Telecom SGPS SA ("Telecom"), která vznikla fůzí někokolika dalších podníků převážně s veřejnou kapitálovou účastí. Podle portugalského práva platilo, že stanovy společnosti, která měla být privatizována mohly v některých případech upravit zlaté akcie, a to za předpokladu, že byl tento požadavek odůvodněn veřejným zájmem. Zlaté akcie mohly být pouze ve vlastnictví státu, přičemž o jejich založení rozhodovala příslušná společnost ve stanovách. V roce 1995, v době, kdy mělo Portugalsko podíl na základním kapitálu Telecomu ve výši 54,2 %, byly přijaty stanovy této společnosti, které kromě toho, že stanovily, že základní kapitál Telecomu bude tvořen přibližně miliardou kmenových akcií, stanovily rovněž, že bude vydáno 500 zlatých akcií, které zůstanou v rukou portugalské vlády. V následných fázích privatizace došlo k rozprodání kmenových akcií (jejichž valnou část v době přijetí stanov vlastnilo Portugalsko), avšak zlaté akcie zůstaly ve státním vlastnictví, popř. ve vlastnictví veřejnoprávních korporaci. Bez souhlasu většiny vlastníků zlatých akcií přitom nešlo změnit stanovy, nešlo zvyšovat základní kapitál, nemohla být přijámána rozhodnutí týkající se schvalování obecných cílů společnosti apod. Komisi se existence zlatých akcií v portugalském Telecomu nelíbila, a proto zahájila řízení pro porušení smluv, které skončilo až před ESD.   

Úvaha nad zánikem účasti společníků v komanditní společnosti

Rád bych se v tomto příspěvku odklonil od psaní v příspěvků o evropském právu, soudnictví a jiných zajímavostech a vrátil se zpět do české kotliny - k mému starému oblíbenci obchodnímu právu. Chtěl bych zde hodit krátkou glosu nad právní úpravou komanditní společnosti. Je známo, že společníci v komanditní společnosti se dělí na komplementáře, kteří ručí za závazky společnosti celým svým majetkem a komanditisty, kteří ručí za závazky společnosti do výše svého nesplaceného vkladu zapsaného v obchodním rejstříku. Komanditní společnost musí mít vždy minimálně jednoho komplementáře a jednoho komanditistu. Komplementáři mají v podstatě obdobné postavení jako společníci veřejné obchodní společnosti a komanditisté se svou povahou blíží společníkům ve společnosti s ručením omezeným. Z uvedeného vyplývá rovněž to, že při vzniku a zániku účasti komplementáře se uplatní právní úprava pro veřejnou obchodní společnost (účast komplementáře v komanditní společnosti je přitom nezbytná a se zánikem jeho účasti dochází zpravidla ke zrušení společnosti). U komanditistů je právní úprava zániku jejich účasti dána speciální úpravou komanditní společnosti, která se kombinuje s úpravou platnou pro společníky společnosti s ručením omezeným. Na rozdíl od zániku účasti komplementáře, kde dochází zpravidla ke zrušení samotné společnosti rozhodnutím soudu podle § 68 odst. 6 písm. c) ObchZ, u komanditisty platí, že se zánikem jeho účasti není nutně spojen zánik komanditní společnosti jako takové.

Německá šikana

Motto: „Nedávno jsme oslavili dvacetileté výročí pádu železné opony a tato opona jako by se znovu vracela v podobě mobilních hraničních kontrol.“ Tento citát nepronesl nějaký český národovec či slavný eurospektik, ale je z článku na stránkách českého ministerstva vnitra, které však krom stesků nic nepodniklo[1].

Nedýchatelný vzduch se tetelí všude kolem, tmavý autobus zpomaluje a nepříjemná kontrola začíná, nečeká nás však jen zběžná prohlídky cestovních dokladů, policisté požadují mimo jiné moč. Tak se dnes také projevuje svoboda pohybu v rámci tzv. Shengenského systému. Význam této svobody dobře vyjadřuje stále platná Amsterodamská smlouva. Její článek 18 stanoví, že "každý občan unie má právo svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států", toto právo je ve výčtu práv uvedeno jako první. Je zařazeno i před tak důležité ustanovení, jako je to obsahující právo volit a být volen do Evropského parlamentu a obecních zastupitelstev v zemi, kde občan EU pobývá atd.

Nový důvod pro nepřijatelnost stížnosti ve Štrasburku poprvé v praxi!

V nedávné době jsem zde psal krátký článek o tom, jak se od 1.června 2010 změnilo fungování Evropského soudu pro lidská práva ("ESLP") poté, co vstoupil v platnost Protokol č. 14. Zásadní novinkou byl nový důvod pro nepřijetí stížnosti. Stížnost může být nově prohlášena za nepřijatelnou (tj. odmítnuta, aniž by došlo k meritornímu přezkumu), jestliže 1) stěžovatel neutrpěl podstatnou újmu. To však neplatí v případě, kdy 2) dodržování lidských práv zaručených v Úmluvě a v jejích Protokolech vyžaduje meritorní přezkoumání ("respect for human rights as defined in the Convention and the Protocols thereto requires an examination of the application on the merits") a také to neplatí v případě, kdy by měla 3) být na základě tohoto důvodu prohlášena za nepřijatelnou stížnost, která nebyla důsledně posouzena vnitrostátním soudem ("duly considered by a domestic tribunal"). Můj předchozí příspěvek si lze přečíst zde.

Na HUDOCu (databázi rozhodnutí ESLP) se objevila jedna stížnost, která byla zčásti prohlášena za nepřijatelnou právě s poukazem na toto nové kritérium (ne)přijatelnosti. Jedná se o stížnost Adrian Mihai Ionescu v. Romania. Odmítnutí stížnosti provedl sedmičlenný senát, takže lze usoudit, že se jedná o důkladně zvážené rozhodnutí. Jak tedy vypadá aplikace tohoto nového kritéria v praxi?