Přímá volba je zbytečnou chybou

An election is a moral horror, as bad as a battle except for the blood; a mud bath for every soul concerned in it.

George Bernard Shaw

Tak jako se malé pramínky a potůčky stávají stále mohutnější řekou, tak v průběhu posledních let roste šance na zakotvení přímé volby prezidenta do českého ústavního systému. Z občasných opozičních zmínek se tato ústavní změna stala prioritou většiny relevantních politických sil a tak se blíží její reálná implementace.

Proč je však celá tato iniciativa nešťastná a podbízivá? Občané přeci ke své hlavě státu vzhlížejí, proč by si ji neměli volit přímo?

Nach Berlin (za Dworkinem)

S určitým odstupem bych rád referoval o své nedávné návštěvě Berlína a zároveň tím otevřel novou rubriku - právních cestopisů.

Ve dnech 28. a 29. ledna se v Berlíně konala vědecká konference „Constitutionalism in a New Key“, poeticky přeloženo jako „Konstitucionalismus v nové tónině“ věnovaná aktuálním otázkám ústavního a mezinárodního práva ale i právní filozofie. Hlavním lákadlem konference byla účast právnické „star“ první kategorie Ronalda Dworkina, ale i účast českého zástupce Jana Komárka, v barvách London School of Economics (elitní to univerzitě, na které však nenechá Sir. Humphrey Appleby nikdy nit suchou…)

Výklad pojmu "autor" v § 61 autorského zákona, aneb k některým otázkám ochrany autorských děl vytvořených na základě smlouvy o dílo

V nedávné době jsem narazil na zajímavou právní otázku týkající se ochrany autorských práv ve smlouvách o dílo. Ustanovení § 61 autorského zákona (dále jen "AZ") upravuje zjednodušeně řečeno zákonnou licenci, jejíž smyslem je ochrana oprávněných majetkových zájmů objednatele ve smlouvách o dílo (soutěžní díla pro účely tohoto článku pomíjím). Ustanovení § 61 AZ stanoví, že je-li dílo autorem vytvořené na základě smlouvy o dílo (dílo vytvořené na objednávku), platí, že autor poskytl licenci k účelu vyplývajícímu ze smlouvy, není-li sjednáno jinak. Toto ustanovení je zajímavé zejména v souvislosti s právní úpravou zaměstnaneckých děl (§ 58 AZ), která rovněž zohledňují určitá zákonná omezení autorských práv tentokrát ve prospěch zaměstnavatele. Podle § 58 odst. 1 AZ platí, že není-li sjednáno jinak, zaměstnavatel vykonává svým jménem a na svůj účet autorova majetková práva k dílu, které autor vytvořil ke splnění svých povinností vyplývajících z pracovněprávního či služebního vztahu k zaměstnavateli nebo z pracovního vztahu mezi družstvem a jeho členem (zaměstnanecké dílo). Obě ustanovení jsou dispozitivní, ale řekl bych, že se právní poměry objednatele a zhotovitele, resp. autora a zaměstnavatele ve většině případů drží právě této dispozitivní úpravy. 

Podíl na likvidačním zůstatku v naturální podobě

Je jen málo otázek týkajících se života obchodní společnosti, které ujdou podrobnému zájmu právních praktiků i teoretiků.

Jednou z takto do jisté míry opomíjených otázek je otázka formy podílu na likvidované společnosti.

Vezměme si typicky společnost s ručením omezeným, nejběžnější to nástroj podnikání. Každý společník má nárok na podíl na likvidačním zůstatku, samozřejmě za předpokladu, že zde nějaký zůstatek je (§ 153 Obchodního zákoníku „ObZ“). § 75 odst. 1 ObZ stanoví, že bez zbytečného odkladu po provedení všech úkonů nezbytných k provedení likvidace sestaví likvidátor zprávu o průběhu likvidace s návrhem na rozdělení čistého majetkového zůstatku, jenž vyplyne z likvidace (likvidační zůstatek), mezi společníky.

Majetek je v ObZ chápán šířeji než jen jako pouhé finanční prostředky (srov. § 6 ObZ)[1].

Z toho lze tedy dovodit, že jako likvidační zůstatek lze rozdělit i movité věci či práva.

Exorbitantní novinka v českém soutěžním právu - české soudnictví se otevírá Evropě

Zákonem č. 152/2010 Sb. byl významným způsobem novelizován obchodní zákoník v oblasti práva proti nekalé soutěži. Novinkou v obchodním právu je tak od 1.7.2010 např. změna generální klauzule na ochranu proti nekalé soutěži (§ 44 odst. 1 ObchZ v novelizovaném znění), ale také velice kontroverzní ustanovení § 55 ObchZ, které stanoví, že smlouva, její část nebo její jednotlivé ustanovení, při jejímž uzavření byl porušen zákaz nekalé soutěže (§ 44 až 52), je od počátku neplatná. Poněkud stranou diskusí je potom novelizovaný § 43 odst. 2 ObchZ, který mimo jiné stanoví, že ochranu proti nekalé soutěži poskytuje české osobě český soud nebo jiný český orgán i tehdy, pokud byla mezi českou a zahraniční osobou uzavřena dohoda, podle níž by měl rozhodovat cizozemský soud nebo jiný cizozemský orgán. Toto ustanovení zakládá nově pravomoc českých soudů poskytovat ochranu českým osobám, včetně osob zahraničních, které na našem území podnikají podle obchodního zákoníku (§ 43 odst. 2, věta první ObchZ). 

Glosa o tajné dohodě a změně formy vlády

Česká republika je de iure republikou parlamentní. Vrcholným orgánem moci výkonné je tedy vláda, která odvozuje své postavení od většiny v poslanecké sněmovně Parlamentu.

Vrcholným představitelem exekutivy je premiér, který práci vlády řídí a s nímž také vláda spojuje svou existenci. Premiérem navíc podle zažitých konvencí bývá povětšinou předseda nejsilnější (koaliční) strany a je tedy i neformálním představitelem většiny v parlamentu (respektive alespoň ve sněmovně). Je tedy nejen představitelem moci výkonné, ale i moci zákonodárné. Dělba moci na legislativu a exekutivu je tedy v praxi spíše teoretická.

Zákaz prodeje marihuany v maastrichtských coffee shopech potvrzen

Dne 16. prosínce dospěl Soudní dvůr (dále jen "ESD") k závěru, že osobám, které nemají svůj pobyt v Maastrichtu může být zakázán přístup do tamějších coffee shopů. ESD v podstatě potvrdil závěr generálního advokáta Yvese Bota, který považoval zákaz přístupu nerezidenů do coffee shopů v Maastrichtu za odůvodněnou překážku volného pohybu služeb. K jeho stanovisku jsem se vyjádřil před pár měsíci zde. Tehdy jsem rozbor provedl toliko na základě znalostí tiskové zprávy, protože stanovisko generálního advokáta nebylo k dispozici v angličtině. Dnes je již k dispozici rozhodnutí ESD, a proto se můžu krátce vyjádřit k jeho závěrům a poukázat na některé zajímavé nuance, které se zajisté neobjeví v novinových článcích! Zároveň se zde možná trochu uvedu na pravou míru svůj předchozí článek. Rozsudek ESD s referenčním názvem C-137/09 Josemans si můžete přečíst zde.

Skutečně je konec s diskuzí na téma nepromlčitelnosti práva na náhradu nemajetkové újmy v penězích?

V prvním čísle loňské Jurisprudence nalezneme i zmínku o rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu sp. Zn.31 Cdo 3161/2008, který má být tečkou za diskuzí na téma nepromlčitelnosti práva na náhradu nemajetkové újmy v penězích.[1][1] 

Je  tomu však opravdu tak? 

Zákaz sebeobviňování v trestním řízení

Koukám, že tady nemáme na blogu ještě žádný článek na trestní právo. Navrhuji proto tuto praxi trochu změnit.

Dne 30.11.2010 vydal Ústavní soud (dále jen "ÚS") stanovisko pléna Pl.ÚS-st 30/10. Plenární stanovisko bylo vydáno v souvislostí s ústavní stížností proti uložení pořádkové pokuty podle § 66 trestního řádu (dále jen "TŘ"). Pořádková pokuta byla stěžovateli uložena, neboť nevyhověl výzvě policejního orgánu podle § 114 TŘ a odmítl odběr pachové srovnávací stopy. Plénum ÚS se sešlo "na popud" JUDr. Balíka (soudce zpravodaje v řízení o ústavní stížnosti), který konfrontoval závěry dvou nálezů ÚS z předchozí doby vedené pod sp. zn. I. ÚS 671/05 a III. ÚS 655/06. Oba nálezy se v dřívější době vypořádaly s problematikou zákazu sebeobviňování. Zjednodušeně řečeno dříve dospěl ÚS k tomu, že zákaz donucování jiného k sebeobvinění vlastní výpovědí lze chápat v širším rozsahu tak, že ani jiné důkazy není nikdo povinen proti sobě poskytovat, z čehož vyplývá mimo jiné to, že uložení pořádkové pokuty za neposkytnutí vzorku vlasů a bukálních stěrů je protiústavní (rozpor se zákazem sebeobviňování, který je implicitně součástí práva na spravedlivý proces).

Solidární, dílčí, nedílné závazky a ještě něco navíc? K otázce věřitelské a dlužnické plurality v právních vztazích

Po troše řádění na poli působnosti evropského práva a ochrany lidských práv v rámci Rady Evropy a EU se opět tímto krátkým příspěvkem vracím do české kotliny, a to k teorii soukromého práva. V podstatě každá učebnice občanského nebo obchodního závazkového práva se tu a tam dotkne otázky plurality subjektů závazkových právních vztahů. Občanský zákoník upravuje subjektivní kumulaci v § 511 a násl. a obchodní zákoník v § 293 a násl. (právní úprava v obchodním zákoníku je přitom jen částečná).  V literatuře se běžně uvádí, že v případě, že na jedné straně závazkového právního vztahu  (dále rovněž jen "závazku") vystupuje více subjektů, můžeme rozlišovat závazek dílčí, solidární nebo nedílný. Smyslem tohoto příspěvku je poukázat na některé anomálie, které v soukromém právu vznikají při mnohosti subjektů závazkových právních vztahů.

Evropský soud pro lidská práva a Soudní dvůr EU - přezkum evropského práva po přistoupení EU k Evropské úmluvě o lidských právech

Myslím, že je na čase dokončit můj "triptych" o lidských právech v EU. Sliboval jsem, že na blog přidám mou vizi přezkumu lidských práv v EU po přistoupení EU k Evropské úmluvě o lidských právech (dále jen "Úmluva"). Přistoupení EU k Úmluvě vyvolává, podle mého názoru, v podstatě dvě právní otázky. První z nich se týká změny v systému ochrany lidských práv v rámci EU z pohledu fyzických a právnických osob, tj. stěžovatelů na porušení základních lidských práv. Druhá otázka se pak týká vnějších vztahů EU a má více mezistátní charakter. V Antverpách jsem se přibližně před půl rokem vydal právě první cestou, tj. změnou v systému ochrany lidských práv v EU z pohledu stěžovatele. Otázka vnějších vztahů EU však není o nic méně zajímavá. Přidávám zde odkaz na článek (od Tobiase Locka), ve kterém se autor mimo jiné vypořádává s mezistátními stížnostmi podle čl. 33 Úmluvy, a to včetně otázek problematických rozhodnutí Evropského soudního dvora (dále jen "ESD") typu Mox Plant. Lockův článek si lze přečíst zde.

Na úvod krátký příspěvek obecně. ESD dlouhodobě judikuje, že členské státy mají povinnost dodržovat základní lidská práva (a zejména potom Úmluvu, která tvoří integrální součást obecných principů evropského práva) v případě, že jednají v rozsahu působnosti evropského práva ("act within the scope of european law"). Něco podobného zaznělo už v mém předchozím článku, kde jsem hodnotil rozsah působnosti Charty základních práv EU (dále jen "Charta"). I u Charty se totiž prosadila omezená působnost (čl. 51) namísto obecného referenčního hlediska kontroly ústavnosti, jak se domnívají někteří čeští politici. Otázka, kdy členské státy jednají v rozsahu působnosti evropského práva je klíčová. Na toto téma se rozšiřuje judikatura a v mnoha otázkách se jedná o velice kontroverzní rozsudky. Bible evropského práva (učebnice od Craiga a de Búrcy) perfektně zobecňuje závěry judikatury v této oblasti a rozděluje případy, kdy členské státy jednají v rozsahu působnosti evropského práva (a tím pádem jsou vázáni Úmluvou) na tři případy:

Všemocný loutkář zaměstnavatel?

Nejvyšší soud v létě tohoto roku poměrně razantně zasáhl do vnímání místa výkonu práce a otevřel nové možnosti, jak ho pro zaměstnavatele pohodlně sjednat a dokonce jednostranně měnit! Místo výkonu práce je jedno z nezbytných ujednání v pracovní smlouvě. Musí být sjednáno určitě, srozumitelně a logicky, tak, aby obě strany pracovněprávního vztahu byli chráněny právní jistotou.

Z hlediska určitosti ujednání o místě výkonu práce jde o to, zda je z něho možno vyvodit kdy zaměstnanec koná práci v místě, které je takto určeno pracovní smlouvou, a kdy vykonává (nebo je po něm požadováno, aby vykonával) práci v jiném místě.

Mezinárodní únos dítěte - Charta základních práv EU a její potenciální vliv na interpretaci národního práva ve vztazích s mezinárodním prvkem

V mém minulém příspěvku jsem rozebral některé případy, kdy se Evropský soud pro lidská práva (dále jen "ESLP") zabýval interpretací evropského práva před přistoupením EU k Evropské úmluvě o lidských právech (dále jen "Úmluva"). Dříve, než zde publikuji druhou část mého příspěvku, která bude mapovat otázky interpretace evropského práva Štrasburkem po přistoupení EU k Úmluvě, hodím sem zajímavou aktualitu, která má s touto problematikou rovněž souvislost. 

Před pár dny vydal Evropský soudní dvůr (dále jen "ESD") zajímavé rozhodnutí týkající se výkladu nařízení 2201/2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti - tzv. nařízení Brusel IIa (dále jen "nařízení Brusel IIa"). Rozhodnutí o předběžné otázce ve věci McB. se týkalo neoprávněného odebrání nezletilých dětí jejich matkou od jejich biologického otce a vzhledem k předmětu sporu bylo rozhodnutí vydáno urgentně (pozn. vydání rozhodnutí o předběžné otázce trvá normálně okolo 2 let, toto rozhodnutí bylo vydáno během 2 měsíců!). 

Ne, že by mě nějak výraznějši zajímalo rodinné právo, ale tento případ je mimořádně zajímavý z hlediska vlivu Charty základních práv EU (dále jen "Charta") a také Úmluvy na interpretaci evropského a potenciálně rovněž národního práva. Případy mezinárodních únosů dětí jsou mimořádně složité z hlediska určování soudní příslušnosti a procesních otázek. Celou situaci komplikuje rovněž to, že zde musíme sledovat nejen nařízení Brusel IIa, ale také tzv. Haagskou úmluvu o civilních aspektech mezinárodních únosů dětí. I proto se budu snažit maximálně příspěvek zjednodušit, aby byl článek přiměřeně čitelný i pro toho, kdo se o mezinárodní právo soukromé příliš nezajímá.

Evropský soud pro lidská práva a Soudní dvůr EU - přezkum evropského práva před přistoupením EU k Evropské úmluvě o lidských právech

Rozhodl jsem se zde publikovat mou závěrečnou práci z Antverp na téma přezkumu evropského práva Evropským soudem pro lidská práva před a po přistoupení EU k Evropské úmluvě o lidských právech. Práci, v lehce zredukované podobě, zde budu publikovat pro přehlednost ve dvou částech. První část se zabývá přezkumem evropského práva ve Štrasburku v současné situaci, kdy EU není smluvní stranou Evropské úmluvy o lidských právech (dále jen "Úmluva"). Zejména se zde zabývám tzv. Bosporskou presumpcí (ve skutečnosti jde spíše o Bosphorskou presumpci, ale v článku tuto domněnku raději počeštím),  která zakládá vyvratitelnou domněnku souladu sytému ochrany lidských práv v EU s Úmluvou. Přidávám zde však rovněž další případy, ve kterých se Štrasburk "pustil" do překzumu evropského práva a jeho aktů. Práce je sice v angličtině, ale myslím, že vyznat se v ní nebude pro našeho čtenáře problém. Pokusím se však rovněž připsat krátký příspěvek, který uvede čtenáře do problematiky a  zároveň doplnit krátký závěr, který zhodnotí Bosporskou presumpci s ohledem na jiné případy výkonu extrateritoriální jurisdikce Evropského soudu pro lidská práva.

K doménovým jménům a svárům o ně

Ze všech stran nás stále zaplavují informace o vlivech ekonomické krize na nejroztodivnější aspekty našich životů jen pomalu střídané zprávami o ekonomickém oživení. Například zpráva, že obchod s doménami je krizí nezasažen a kvete dále. Navzdory krizi je velký zájem o české domény, jejichž cena se za posledních několik let znásobila. S doménami se čile obchoduje a kdo dnes nemá svou vlastní doménu, jako by nebyl. To nás však přivádí k zamyšlení. Doménové jméno je přeci předmětem právních úkonů a jako takové musí být i předmětem zájmu právníků.

Co je to doména? Jak se vyvíjel náhled na doménová jména jako taková? Kdo je spravuje a jak? Jaké spory se kolem nich děly a dějí?

Může podnikatel podnikat mimo svůj obor?

Od 1. července 2008 je účinná dnes již zaběhnutá velká novela živnostenského zákona. Hlavním cílem této poměrně rozsáhlé novely bylo zjednodušení vstupu do živnostenského podnikání začínajícím podnikatelům a další snížení administrativní zátěže podnikatelů při styku se živnostenskými úřady.

Jednou ze základních změn bylo zavední pouze jedné živnosti volné. Toto nová jednotná volná živnost, tedy pedantským jazykem „Výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona“ v sobě z právního hlediska zahrnuje oprávnění k výkonu všech činností náležejících do jednotlivých oborů této živnosti, jakéhosi jejího vnitřního členění.

Má česká obchodní společnost povinnost mít účet v české bance?

Zdá se, že jde o poměrně jednoduchou právní otázku. Povinnost tu buď je, či není. Pokud by existovala, musela by plynout z konkrétního zákona, z konkrétního ustanovení.

Jak je tedy možné, že na takovouto veskrze praktickou klientskou otázku dle mého názoru není stoprocentně jasná odpověď?

Položme si však ještě jednoduší otázku: „Má česká obchodní společnost povinnost mít jakýkoliv bankoví účet?“ Dle mého názoru dojdeme k tomu, že nikoliv.

§ 178 insolvenčního zákona a odpovědnost insolvenčního správce za svá rozhodnutí

Aniž bych nějak výrazněji ovládal insolvenční právo, v praxi jsem narazil na hodně palčivý problém  spojený s některými ustanoveními zákona č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona (dále jen "IZ"). Aby věřitelé mohli uspokojit své pohledávky v insolvenčním řízení, musí zpravidla podat přihlášku své pohledávky. Ta se podává na předepsaném formuláři. Věřitelé podávají přihlášky pohledávek u insolvenčního soudu od zahájení insolvenčního řízení až do uplynutí lhůty stanovené rozhodnutím o úpadku. Přihláška pohledávky má podobný charakter jako žaloba v běžném nalézacím řízení. Po přihlášení pohledávek se koná přezkumné jednání, na kterém se pohledávky přezkoumávají. Dlužník a insolvenční správce mají právo  popřít pravost, výši a pořadí přihlášené pohledávky. Tolik zjednodušeně o jedné fázi insolvenčního řízení.

Úsměvné historky z právní praxe, aneb všeho moc (někdy) škodí

Tento příspěvek nebude o žádném rozsudku ani o nějaké složité právní problematice. Bude se tak trochu zabývat některými neduhy, se kterými se setkávám v právní praxi. Je pravda, že za sebou nemám dosud desítky let zkušeností, myslím si však, že na odůvodněnou kritiku rutinních postupů některých poskytovatelů právních služeb už jsem připraven jak odborně, tak intelektuálně. Jedná se čistě o můj osobní názor a věřím, že se nedotkne žádného z případných čtenářů. Doufám rovněž, že tato kritika ode mě nebude příliš troufalá. Přeci jen jsem ještě "mladý pivo".

Do Holandska už jen na tulipány a na větrné mlýny?

Řada z vás jistě zavítala do Holandska, aby navštívila tamější coffee shopy. Před Soudním dvorem ("ESD") je nyní mimořádně zajímavý případ, v jehož důsledku možná dojde k omezení drogové turistiky v zemi tulipánů. Jedná se o případ C-137/09 Josemans v. Burgemeester van Maastricht. Generální advokát Yves Bot je toho názoru, že obec Maastricht může zakázat vstup do coffee shopů osobám, které nejsou rezidenty v Nizozemsku. Bohužel se nemohu dostat k jeho názoru v angličtině, a proto budu vycházet z tiskové zprávy a pokusím se krátce zhodnotit tento případ.

V nejstarším městě Nizozemska se rozhodli, že učiní přítrž drogové turistice tím, že omezí přístup do coffee shopů pouze těm, kdo jsou rezidenty v Nizozemsku. Pan Josemans je jedním z provozovatelů coffee shopu, který se omezením neřídil, a tak starosta rozhodl o dočasném uzavření jeho provozovny. Pan Josemans proto podal žalobu proti rozhodnutí starosty a soud v Maastrichtu podal ESD několik předběžných otázek. Maastrichtský soud se ptá v podstatě na následující otázky (ve zjednodušeném znění):