Kdo se bojí nového občanského zákoníku? Laik nebo právník?

Již delší dobu uvažuji, že napíšu post, který bude mít tak trochu filosofický charakter a bude pojednávat o poslaneckou sněmovnou čerstvě schváleném návrhu nového občanského zákoníku (dále jen "NOZ"). Vládní návrh je k dispozici zde, důvodová zpráva potom zde. 

Dlouhou dobu jsem podléhal negativním iluzím, že NOZ je úplná blbost, protože přináší terminologické novoty, na které běžní lidé nejsou zvyklí a že tedy srozumitelnost NOZ pro laiky (což je údajně jeden z jeho hlavních cílů), natož pak pro právníky, bude komplikovaná. Musím přiznat, že na tomto stanovisku trvám bohužel nadále. NOZ bude skutečně ne příliš dobře srozumitelný díky své "diskontinuitní" terminologii, způsobu vyjadřování a příliš technické systematice - a to pro obě skupiny čtenářů!

Nicméně pokud se člověk do NOZ řádně začte a pochopí jeho filosofii, zjistí, že je to z hlediska právní vědy velice zdařilé dílo, které je při pochopení jeho struktury myšlenkové konzistentní a navíc i přiměřeně srozumitelné. K tomu všemu přináší opravdovou revoluci v českém, podle mého názoru, lehce zdegenerovaném, právním myšlení!

Nezabiješ

Chtěl bych tímto postem otevřít novou sérii – reflexe práva a kultury v tom nejširším možném slova smyslu.

Tento nápad nosím v hlavě již delší dobu, nicméně první díl nové série Soukromých pastí mě konečně dotlačil k jeho realizaci.

Televizní film s názvem Nezabiješ s Jiřím Langmajerem v hlavní roli je možné shlédnout na tomto odkaze: http://voyo.nova.cz/multimedia/soukrome-pasti-nezabijes.html?s=0

Prosím čtenáře, aby se nyní rozdělili do tří skupin. První skupina jsou ti, co film viděli, ti nechť rovnou přeskočí příští odstavec. Druhá skupina nechť jsou ti, kdo film neviděli a chtějí si ho užít…těm radím, ať vůbec dál nečtou a nejprve si film pustí. Poslední skupinou jsou ti, kterým nevadí zničení uměleckého zážitku a zároveň je zajímá můj rozbor.

K doručování podle pracovního práva

V právní praxi se dříve nebo později každý právník střetne s problémem doručování, ať již podle občanského soudního řádu, správního řádu či nějakého jiného předpisu. Nejzajímavější je však každodenní doručování mezi smluvními stranami bez ingerence státní moci, nejpozoruhodnější je pak doručování podle pracovního práva.

V běžném životě se doručuje každodenně zejména na bázi prachobyčejných společenských interakcí, různé oferty nabízené v metru, letáky ve schránkách, dopisy podvodníků i samaritánů, pozvánky či složenky, doporučené balíky či elektronické výhrůžky…to vše běžně dostáváme a často nereflektujeme, někdy však do nových právních vztahů vstupujeme.
Kdy je však běžně doručeno, pokud nedojde k přímé interakci? Občanský zákoník je poměrně lakonický: Projev vůle působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí dojde, dí odst. 1 § 45 občanského zákoníku. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 32 Odo 442/2003 pak tuto normu rozvádí a vysvětluje takto: „Právní úkon není perfektní, nedošel-li adresovaný projev vůle jednajícího do sféry adresáta. Projev vůle adresátovi dojde v okamžiku, kdy se dostane do sféry jeho dispozice, tedy jakmile nabude adresát objektivní možnost seznámit se s obsahem projevu vůle. Od tohoto okamžiku je právní úkon pro jednající subjekt závazný a nelze jej jednostranně odvolat. To, aby se adresát seznámil s obsahem právního úkonu přitom není nezbytné; dostačuje, že měl objektivně možnost seznat jeho obsah“.

Podivná praxe rejstříkových soudů při digitalizaci obchodního rejstříku podle vyhlášky 562/2006 Sb.

V nedávné době jsem narazil na podivnou praxi rejstříkových soudů - přinejmenším Městského soudu v Praze, který údajně vyžaduje k listinnému návrhu na zápis do obchodního rejstříku přiložení CD s naskenovanými přílohami ve formátu pdf, které dokládají skutečnosti uvedené v návrhu.

Při nahlédnutí do vyhlášky č. 562/2006 Sb., o digitalizaci obchodního rejstříku (dále jen "Vyhláška") a zejména pak do obchodního zákoníku jsem byl překvapen touto praxí, která patrně pramení z nepochopení celé problematiky zápisů do obchodního rejstříku vyššími soudními úředníky (bohužel se zdá se nikdo zatím neodvolal). Přijde mi, že pokud na Městském soudu v Praze vyžaduji, aby navrhovatel při listinném podání dodával CD s přílohami v pdf, nemá tato praxe oporu v textu zákona ani Vyhlášky.

Poruší vláda založením Aeroholdingu zákaz privatizace Letiště Praha?

Vzhledem k tomu, že toho brzy budou patrně plné noviny, rozhodl jsem se některé novináře předběhnout s jednou čerstvou aktualitou. 

3.5.2011 vydalo Ministerstvo financí tiskovou zprávu týkající se otázky privatizace obchodní společnosti Letiště Praha, a.s. (dále jen "Letiště Praha"). Tato zpráva byla vydána v reakci na článek na serveru Česká pozice s názvem "Kalousek našel elegantní trik jak pustit investora do Letiště Praha". Podle tiskové zprávy Ministerstva financí s akciemi Letiště Praha sice proběhne transakce, ale zákaz privatizace Letiště Praha uvedený v kontroverzním zákoně č. 69/2010 Sb., o vlastnictví letiště Praha - Ruzyně (dále jen "Zákon") nebude porušen (zákon je kontroverzní, neboť ho prosadila levice s podporou některých dalších poslanců přes veto prezidenta republiky). V Zákoně najdeme jedinou normativní větu, a to, že Letiště Praha-Ruzyně, jakož i veškeré nemovitosti k němu náležející, zejména územně vymezená a vhodným způsobem upravená plocha včetně souboru staveb a zařízení letiště, trvale určená ke vzletům a přistávání letadel a k pohybům letadel s tím souvisejícím, smí být jen ve vlastnictví České republiky (dále jen „stát“), anebo právnických osob se sídlem ve státě, v nichž má stát stoprocentní majetkovou účast (stoprocentní podíl).

Smrt bez pomoci právníků

Dokonalý člověk je nejlepší z živočichů, pokud je ale oddělen od zákona a spravedlnosti, je nejhorší ze zvířat, říká Aristoteles.

Nic jiného než kulku do čela si ten uctívač smrti nezasloužil. Žádný rádoby spravedlivý proces, v němž by mohl zneužívat soudní procedury a rozmělňovat svou vinu pomocí právníků. Žádný život za mřížemi, kde by si mohl hrát na mučedníka a stěžovat si třeba na kvalitu matrací. Nic, komentuje Teodor Marjanovič, redaktor Mladé Fronty Dnes dopadení Usámy bin Ládina a pokračuje: Náležela mu jen rychlá smrt a pak likvidace ostatků takovým způsobem, aby mu nikdo nemohl postavit mauzoleum…A vůbec si lze jen přát, ať duše, která tu jeho na do moře shozenou mrtvolu opustila, prostě navěky hnije v pekle. Je to slavnostní, radostný okamžik pro celý svět (Teodor Marjanovič: Teroristova smrt, MF Dnes 3.5.2011).

Kam se poděly kořeny naší civilizace? Kam nyní směřuje? Právo na spravedlivý proces je přeci základem naší koncepce trestního práva, lidských práv vůbec. Tato koncepce je však zdá se přežitá, vždyť bez mučení a ponižování by Terorista dopaden nebyl. Účel světí prostředky a katalogy lidských práv jsou jen cáry papíru. Samozřejmě nic není takto jednoduché, takto šablonovité. Schvalovat nezaujatě smrt kohokoliv bez jakéhokoliv byť sebemenší milosti je však prvním krokem do pekla (kde ovšem Usámu nenajdete, ten spokjojeně dlí ve svém fundamentalistickém nebi pro zasloužilé mučedníky).

Nad promlčením práv věřitele v závazkových právních vztazích, ve kterých nebyla sjednána lhůta splatnosti

Pravidelná otázka u advokátních zkoušek zní následovně:

Bude na tom po pěti letech od uzavření smlouvy o půjčce po právní stránce lépe (A) věřitel, který se svým dlužníkem ve smlouvě sjednal, že dlužník zaplatí na výzvu věřitele (popř. o splatnosti ve smlouvě o půjčce s dlužníkem nic nesjednal), anebo (B) věřitel, který s dlužníkem sjednal, že "zaplatí až bude moct"? Pro někoho možná bude překvapením, že (B) je správně! Nárok věřitele (A) je totiž po pěti letech již promlčen, kdežto v případě (B) má možnost věřitel se svými nároky stále něco udělat. Podle ustálené judikatury totiž platí, že nárok věřitele v případě (A) se promlčuje den poté, kdy věřitel uzavřel smlouvu o půjčce. Pokud tedy bude takový věřitel žalovat po pěti letech od uzavření smlouvy na plnění a dlužník namítne promlčení, žaloba věřitele bude zamítnuta. Naopak v případě (B) věřitel musí podat u soudu žalobu na nahrazení projevu vůle dlužníka ohledně doby plnění podle § 163 odst. 3 OSŘ (nejde přitom o žalobu na určení, a proto se v těchto případech nemusí dokládat naléhavý právní zájem) a teprve poté, kdy dobu plnění určí soud a zesplatní tak dluh, může věřitel, v případě, že dlužník nebude plnit, podat žalobu na plnění. V každém případě věřitel (B) ještě může se svým závazkem něco učinit a nespoléhat se jen na to, že jeho dlužník námitku promlčení u soudu nevznese. Postavení věřitele (B) je navíc výhodné v tom, že právo podat žalobu podle § 163 odst. 3 OSŘ se podle ustálené judikatury nepromlčuje.

Přímá volba je zbytečnou chybou

An election is a moral horror, as bad as a battle except for the blood; a mud bath for every soul concerned in it.

George Bernard Shaw

Tak jako se malé pramínky a potůčky stávají stále mohutnější řekou, tak v průběhu posledních let roste šance na zakotvení přímé volby prezidenta do českého ústavního systému. Z občasných opozičních zmínek se tato ústavní změna stala prioritou většiny relevantních politických sil a tak se blíží její reálná implementace.

Proč je však celá tato iniciativa nešťastná a podbízivá? Občané přeci ke své hlavě státu vzhlížejí, proč by si ji neměli volit přímo?

Nach Berlin (za Dworkinem)

S určitým odstupem bych rád referoval o své nedávné návštěvě Berlína a zároveň tím otevřel novou rubriku - právních cestopisů.

Ve dnech 28. a 29. ledna se v Berlíně konala vědecká konference „Constitutionalism in a New Key“, poeticky přeloženo jako „Konstitucionalismus v nové tónině“ věnovaná aktuálním otázkám ústavního a mezinárodního práva ale i právní filozofie. Hlavním lákadlem konference byla účast právnické „star“ první kategorie Ronalda Dworkina, ale i účast českého zástupce Jana Komárka, v barvách London School of Economics (elitní to univerzitě, na které však nenechá Sir. Humphrey Appleby nikdy nit suchou…)

Výklad pojmu "autor" v § 61 autorského zákona, aneb k některým otázkám ochrany autorských děl vytvořených na základě smlouvy o dílo

V nedávné době jsem narazil na zajímavou právní otázku týkající se ochrany autorských práv ve smlouvách o dílo. Ustanovení § 61 autorského zákona (dále jen "AZ") upravuje zjednodušeně řečeno zákonnou licenci, jejíž smyslem je ochrana oprávněných majetkových zájmů objednatele ve smlouvách o dílo (soutěžní díla pro účely tohoto článku pomíjím). Ustanovení § 61 AZ stanoví, že je-li dílo autorem vytvořené na základě smlouvy o dílo (dílo vytvořené na objednávku), platí, že autor poskytl licenci k účelu vyplývajícímu ze smlouvy, není-li sjednáno jinak. Toto ustanovení je zajímavé zejména v souvislosti s právní úpravou zaměstnaneckých děl (§ 58 AZ), která rovněž zohledňují určitá zákonná omezení autorských práv tentokrát ve prospěch zaměstnavatele. Podle § 58 odst. 1 AZ platí, že není-li sjednáno jinak, zaměstnavatel vykonává svým jménem a na svůj účet autorova majetková práva k dílu, které autor vytvořil ke splnění svých povinností vyplývajících z pracovněprávního či služebního vztahu k zaměstnavateli nebo z pracovního vztahu mezi družstvem a jeho členem (zaměstnanecké dílo). Obě ustanovení jsou dispozitivní, ale řekl bych, že se právní poměry objednatele a zhotovitele, resp. autora a zaměstnavatele ve většině případů drží právě této dispozitivní úpravy. 

Podíl na likvidačním zůstatku v naturální podobě

Je jen málo otázek týkajících se života obchodní společnosti, které ujdou podrobnému zájmu právních praktiků i teoretiků.

Jednou z takto do jisté míry opomíjených otázek je otázka formy podílu na likvidované společnosti.

Vezměme si typicky společnost s ručením omezeným, nejběžnější to nástroj podnikání. Každý společník má nárok na podíl na likvidačním zůstatku, samozřejmě za předpokladu, že zde nějaký zůstatek je (§ 153 Obchodního zákoníku „ObZ“). § 75 odst. 1 ObZ stanoví, že bez zbytečného odkladu po provedení všech úkonů nezbytných k provedení likvidace sestaví likvidátor zprávu o průběhu likvidace s návrhem na rozdělení čistého majetkového zůstatku, jenž vyplyne z likvidace (likvidační zůstatek), mezi společníky.

Majetek je v ObZ chápán šířeji než jen jako pouhé finanční prostředky (srov. § 6 ObZ)[1].

Z toho lze tedy dovodit, že jako likvidační zůstatek lze rozdělit i movité věci či práva.

Exorbitantní novinka v českém soutěžním právu - české soudnictví se otevírá Evropě

Zákonem č. 152/2010 Sb. byl významným způsobem novelizován obchodní zákoník v oblasti práva proti nekalé soutěži. Novinkou v obchodním právu je tak od 1.7.2010 např. změna generální klauzule na ochranu proti nekalé soutěži (§ 44 odst. 1 ObchZ v novelizovaném znění), ale také velice kontroverzní ustanovení § 55 ObchZ, které stanoví, že smlouva, její část nebo její jednotlivé ustanovení, při jejímž uzavření byl porušen zákaz nekalé soutěže (§ 44 až 52), je od počátku neplatná. Poněkud stranou diskusí je potom novelizovaný § 43 odst. 2 ObchZ, který mimo jiné stanoví, že ochranu proti nekalé soutěži poskytuje české osobě český soud nebo jiný český orgán i tehdy, pokud byla mezi českou a zahraniční osobou uzavřena dohoda, podle níž by měl rozhodovat cizozemský soud nebo jiný cizozemský orgán. Toto ustanovení zakládá nově pravomoc českých soudů poskytovat ochranu českým osobám, včetně osob zahraničních, které na našem území podnikají podle obchodního zákoníku (§ 43 odst. 2, věta první ObchZ). 

Glosa o tajné dohodě a změně formy vlády

Česká republika je de iure republikou parlamentní. Vrcholným orgánem moci výkonné je tedy vláda, která odvozuje své postavení od většiny v poslanecké sněmovně Parlamentu.

Vrcholným představitelem exekutivy je premiér, který práci vlády řídí a s nímž také vláda spojuje svou existenci. Premiérem navíc podle zažitých konvencí bývá povětšinou předseda nejsilnější (koaliční) strany a je tedy i neformálním představitelem většiny v parlamentu (respektive alespoň ve sněmovně). Je tedy nejen představitelem moci výkonné, ale i moci zákonodárné. Dělba moci na legislativu a exekutivu je tedy v praxi spíše teoretická.

Zákaz prodeje marihuany v maastrichtských coffee shopech potvrzen

Dne 16. prosínce dospěl Soudní dvůr (dále jen "ESD") k závěru, že osobám, které nemají svůj pobyt v Maastrichtu může být zakázán přístup do tamějších coffee shopů. ESD v podstatě potvrdil závěr generálního advokáta Yvese Bota, který považoval zákaz přístupu nerezidenů do coffee shopů v Maastrichtu za odůvodněnou překážku volného pohybu služeb. K jeho stanovisku jsem se vyjádřil před pár měsíci zde. Tehdy jsem rozbor provedl toliko na základě znalostí tiskové zprávy, protože stanovisko generálního advokáta nebylo k dispozici v angličtině. Dnes je již k dispozici rozhodnutí ESD, a proto se můžu krátce vyjádřit k jeho závěrům a poukázat na některé zajímavé nuance, které se zajisté neobjeví v novinových článcích! Zároveň se zde možná trochu uvedu na pravou míru svůj předchozí článek. Rozsudek ESD s referenčním názvem C-137/09 Josemans si můžete přečíst zde.

Skutečně je konec s diskuzí na téma nepromlčitelnosti práva na náhradu nemajetkové újmy v penězích?

V prvním čísle loňské Jurisprudence nalezneme i zmínku o rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu sp. Zn.31 Cdo 3161/2008, který má být tečkou za diskuzí na téma nepromlčitelnosti práva na náhradu nemajetkové újmy v penězích.[1][1] 

Je  tomu však opravdu tak? 

Zákaz sebeobviňování v trestním řízení

Koukám, že tady nemáme na blogu ještě žádný článek na trestní právo. Navrhuji proto tuto praxi trochu změnit.

Dne 30.11.2010 vydal Ústavní soud (dále jen "ÚS") stanovisko pléna Pl.ÚS-st 30/10. Plenární stanovisko bylo vydáno v souvislostí s ústavní stížností proti uložení pořádkové pokuty podle § 66 trestního řádu (dále jen "TŘ"). Pořádková pokuta byla stěžovateli uložena, neboť nevyhověl výzvě policejního orgánu podle § 114 TŘ a odmítl odběr pachové srovnávací stopy. Plénum ÚS se sešlo "na popud" JUDr. Balíka (soudce zpravodaje v řízení o ústavní stížnosti), který konfrontoval závěry dvou nálezů ÚS z předchozí doby vedené pod sp. zn. I. ÚS 671/05 a III. ÚS 655/06. Oba nálezy se v dřívější době vypořádaly s problematikou zákazu sebeobviňování. Zjednodušeně řečeno dříve dospěl ÚS k tomu, že zákaz donucování jiného k sebeobvinění vlastní výpovědí lze chápat v širším rozsahu tak, že ani jiné důkazy není nikdo povinen proti sobě poskytovat, z čehož vyplývá mimo jiné to, že uložení pořádkové pokuty za neposkytnutí vzorku vlasů a bukálních stěrů je protiústavní (rozpor se zákazem sebeobviňování, který je implicitně součástí práva na spravedlivý proces).

Solidární, dílčí, nedílné závazky a ještě něco navíc? K otázce věřitelské a dlužnické plurality v právních vztazích

Po troše řádění na poli působnosti evropského práva a ochrany lidských práv v rámci Rady Evropy a EU se opět tímto krátkým příspěvkem vracím do české kotliny, a to k teorii soukromého práva. V podstatě každá učebnice občanského nebo obchodního závazkového práva se tu a tam dotkne otázky plurality subjektů závazkových právních vztahů. Občanský zákoník upravuje subjektivní kumulaci v § 511 a násl. a obchodní zákoník v § 293 a násl. (právní úprava v obchodním zákoníku je přitom jen částečná).  V literatuře se běžně uvádí, že v případě, že na jedné straně závazkového právního vztahu  (dále rovněž jen "závazku") vystupuje více subjektů, můžeme rozlišovat závazek dílčí, solidární nebo nedílný. Smyslem tohoto příspěvku je poukázat na některé anomálie, které v soukromém právu vznikají při mnohosti subjektů závazkových právních vztahů.

Evropský soud pro lidská práva a Soudní dvůr EU - přezkum evropského práva po přistoupení EU k Evropské úmluvě o lidských právech

Myslím, že je na čase dokončit můj "triptych" o lidských právech v EU. Sliboval jsem, že na blog přidám mou vizi přezkumu lidských práv v EU po přistoupení EU k Evropské úmluvě o lidských právech (dále jen "Úmluva"). Přistoupení EU k Úmluvě vyvolává, podle mého názoru, v podstatě dvě právní otázky. První z nich se týká změny v systému ochrany lidských práv v rámci EU z pohledu fyzických a právnických osob, tj. stěžovatelů na porušení základních lidských práv. Druhá otázka se pak týká vnějších vztahů EU a má více mezistátní charakter. V Antverpách jsem se přibližně před půl rokem vydal právě první cestou, tj. změnou v systému ochrany lidských práv v EU z pohledu stěžovatele. Otázka vnějších vztahů EU však není o nic méně zajímavá. Přidávám zde odkaz na článek (od Tobiase Locka), ve kterém se autor mimo jiné vypořádává s mezistátními stížnostmi podle čl. 33 Úmluvy, a to včetně otázek problematických rozhodnutí Evropského soudního dvora (dále jen "ESD") typu Mox Plant. Lockův článek si lze přečíst zde.

Na úvod krátký příspěvek obecně. ESD dlouhodobě judikuje, že členské státy mají povinnost dodržovat základní lidská práva (a zejména potom Úmluvu, která tvoří integrální součást obecných principů evropského práva) v případě, že jednají v rozsahu působnosti evropského práva ("act within the scope of european law"). Něco podobného zaznělo už v mém předchozím článku, kde jsem hodnotil rozsah působnosti Charty základních práv EU (dále jen "Charta"). I u Charty se totiž prosadila omezená působnost (čl. 51) namísto obecného referenčního hlediska kontroly ústavnosti, jak se domnívají někteří čeští politici. Otázka, kdy členské státy jednají v rozsahu působnosti evropského práva je klíčová. Na toto téma se rozšiřuje judikatura a v mnoha otázkách se jedná o velice kontroverzní rozsudky. Bible evropského práva (učebnice od Craiga a de Búrcy) perfektně zobecňuje závěry judikatury v této oblasti a rozděluje případy, kdy členské státy jednají v rozsahu působnosti evropského práva (a tím pádem jsou vázáni Úmluvou) na tři případy:

Všemocný loutkář zaměstnavatel?

Nejvyšší soud v létě tohoto roku poměrně razantně zasáhl do vnímání místa výkonu práce a otevřel nové možnosti, jak ho pro zaměstnavatele pohodlně sjednat a dokonce jednostranně měnit! Místo výkonu práce je jedno z nezbytných ujednání v pracovní smlouvě. Musí být sjednáno určitě, srozumitelně a logicky, tak, aby obě strany pracovněprávního vztahu byli chráněny právní jistotou.

Z hlediska určitosti ujednání o místě výkonu práce jde o to, zda je z něho možno vyvodit kdy zaměstnanec koná práci v místě, které je takto určeno pracovní smlouvou, a kdy vykonává (nebo je po něm požadováno, aby vykonával) práci v jiném místě.

Mezinárodní únos dítěte - Charta základních práv EU a její potenciální vliv na interpretaci národního práva ve vztazích s mezinárodním prvkem

V mém minulém příspěvku jsem rozebral některé případy, kdy se Evropský soud pro lidská práva (dále jen "ESLP") zabýval interpretací evropského práva před přistoupením EU k Evropské úmluvě o lidských právech (dále jen "Úmluva"). Dříve, než zde publikuji druhou část mého příspěvku, která bude mapovat otázky interpretace evropského práva Štrasburkem po přistoupení EU k Úmluvě, hodím sem zajímavou aktualitu, která má s touto problematikou rovněž souvislost. 

Před pár dny vydal Evropský soudní dvůr (dále jen "ESD") zajímavé rozhodnutí týkající se výkladu nařízení 2201/2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti - tzv. nařízení Brusel IIa (dále jen "nařízení Brusel IIa"). Rozhodnutí o předběžné otázce ve věci McB. se týkalo neoprávněného odebrání nezletilých dětí jejich matkou od jejich biologického otce a vzhledem k předmětu sporu bylo rozhodnutí vydáno urgentně (pozn. vydání rozhodnutí o předběžné otázce trvá normálně okolo 2 let, toto rozhodnutí bylo vydáno během 2 měsíců!). 

Ne, že by mě nějak výraznějši zajímalo rodinné právo, ale tento případ je mimořádně zajímavý z hlediska vlivu Charty základních práv EU (dále jen "Charta") a také Úmluvy na interpretaci evropského a potenciálně rovněž národního práva. Případy mezinárodních únosů dětí jsou mimořádně složité z hlediska určování soudní příslušnosti a procesních otázek. Celou situaci komplikuje rovněž to, že zde musíme sledovat nejen nařízení Brusel IIa, ale také tzv. Haagskou úmluvu o civilních aspektech mezinárodních únosů dětí. I proto se budu snažit maximálně příspěvek zjednodušit, aby byl článek přiměřeně čitelný i pro toho, kdo se o mezinárodní právo soukromé příliš nezajímá.