Solidární, dílčí, nedílné závazky a ještě něco navíc? K otázce věřitelské a dlužnické plurality v právních vztazích

Po troše řádění na poli působnosti evropského práva a ochrany lidských práv v rámci Rady Evropy a EU se opět tímto krátkým příspěvkem vracím do české kotliny, a to k teorii soukromého práva. V podstatě každá učebnice občanského nebo obchodního závazkového práva se tu a tam dotkne otázky plurality subjektů závazkových právních vztahů. Občanský zákoník upravuje subjektivní kumulaci v § 511 a násl. a obchodní zákoník v § 293 a násl. (právní úprava v obchodním zákoníku je přitom jen částečná).  V literatuře se běžně uvádí, že v případě, že na jedné straně závazkového právního vztahu  (dále rovněž jen "závazku") vystupuje více subjektů, můžeme rozlišovat závazek dílčí, solidární nebo nedílný. Smyslem tohoto příspěvku je poukázat na některé anomálie, které v soukromém právu vznikají při mnohosti subjektů závazkových právních vztahů.

Evropský soud pro lidská práva a Soudní dvůr EU - přezkum evropského práva po přistoupení EU k Evropské úmluvě o lidských právech

Myslím, že je na čase dokončit můj "triptych" o lidských právech v EU. Sliboval jsem, že na blog přidám mou vizi přezkumu lidských práv v EU po přistoupení EU k Evropské úmluvě o lidských právech (dále jen "Úmluva"). Přistoupení EU k Úmluvě vyvolává, podle mého názoru, v podstatě dvě právní otázky. První z nich se týká změny v systému ochrany lidských práv v rámci EU z pohledu fyzických a právnických osob, tj. stěžovatelů na porušení základních lidských práv. Druhá otázka se pak týká vnějších vztahů EU a má více mezistátní charakter. V Antverpách jsem se přibližně před půl rokem vydal právě první cestou, tj. změnou v systému ochrany lidských práv v EU z pohledu stěžovatele. Otázka vnějších vztahů EU však není o nic méně zajímavá. Přidávám zde odkaz na článek (od Tobiase Locka), ve kterém se autor mimo jiné vypořádává s mezistátními stížnostmi podle čl. 33 Úmluvy, a to včetně otázek problematických rozhodnutí Evropského soudního dvora (dále jen "ESD") typu Mox Plant. Lockův článek si lze přečíst zde.

Na úvod krátký příspěvek obecně. ESD dlouhodobě judikuje, že členské státy mají povinnost dodržovat základní lidská práva (a zejména potom Úmluvu, která tvoří integrální součást obecných principů evropského práva) v případě, že jednají v rozsahu působnosti evropského práva ("act within the scope of european law"). Něco podobného zaznělo už v mém předchozím článku, kde jsem hodnotil rozsah působnosti Charty základních práv EU (dále jen "Charta"). I u Charty se totiž prosadila omezená působnost (čl. 51) namísto obecného referenčního hlediska kontroly ústavnosti, jak se domnívají někteří čeští politici. Otázka, kdy členské státy jednají v rozsahu působnosti evropského práva je klíčová. Na toto téma se rozšiřuje judikatura a v mnoha otázkách se jedná o velice kontroverzní rozsudky. Bible evropského práva (učebnice od Craiga a de Búrcy) perfektně zobecňuje závěry judikatury v této oblasti a rozděluje případy, kdy členské státy jednají v rozsahu působnosti evropského práva (a tím pádem jsou vázáni Úmluvou) na tři případy:

Všemocný loutkář zaměstnavatel?

Nejvyšší soud v létě tohoto roku poměrně razantně zasáhl do vnímání místa výkonu práce a otevřel nové možnosti, jak ho pro zaměstnavatele pohodlně sjednat a dokonce jednostranně měnit! Místo výkonu práce je jedno z nezbytných ujednání v pracovní smlouvě. Musí být sjednáno určitě, srozumitelně a logicky, tak, aby obě strany pracovněprávního vztahu byli chráněny právní jistotou.

Z hlediska určitosti ujednání o místě výkonu práce jde o to, zda je z něho možno vyvodit kdy zaměstnanec koná práci v místě, které je takto určeno pracovní smlouvou, a kdy vykonává (nebo je po něm požadováno, aby vykonával) práci v jiném místě.

Mezinárodní únos dítěte - Charta základních práv EU a její potenciální vliv na interpretaci národního práva ve vztazích s mezinárodním prvkem

V mém minulém příspěvku jsem rozebral některé případy, kdy se Evropský soud pro lidská práva (dále jen "ESLP") zabýval interpretací evropského práva před přistoupením EU k Evropské úmluvě o lidských právech (dále jen "Úmluva"). Dříve, než zde publikuji druhou část mého příspěvku, která bude mapovat otázky interpretace evropského práva Štrasburkem po přistoupení EU k Úmluvě, hodím sem zajímavou aktualitu, která má s touto problematikou rovněž souvislost. 

Před pár dny vydal Evropský soudní dvůr (dále jen "ESD") zajímavé rozhodnutí týkající se výkladu nařízení 2201/2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti - tzv. nařízení Brusel IIa (dále jen "nařízení Brusel IIa"). Rozhodnutí o předběžné otázce ve věci McB. se týkalo neoprávněného odebrání nezletilých dětí jejich matkou od jejich biologického otce a vzhledem k předmětu sporu bylo rozhodnutí vydáno urgentně (pozn. vydání rozhodnutí o předběžné otázce trvá normálně okolo 2 let, toto rozhodnutí bylo vydáno během 2 měsíců!). 

Ne, že by mě nějak výraznějši zajímalo rodinné právo, ale tento případ je mimořádně zajímavý z hlediska vlivu Charty základních práv EU (dále jen "Charta") a také Úmluvy na interpretaci evropského a potenciálně rovněž národního práva. Případy mezinárodních únosů dětí jsou mimořádně složité z hlediska určování soudní příslušnosti a procesních otázek. Celou situaci komplikuje rovněž to, že zde musíme sledovat nejen nařízení Brusel IIa, ale také tzv. Haagskou úmluvu o civilních aspektech mezinárodních únosů dětí. I proto se budu snažit maximálně příspěvek zjednodušit, aby byl článek přiměřeně čitelný i pro toho, kdo se o mezinárodní právo soukromé příliš nezajímá.

Evropský soud pro lidská práva a Soudní dvůr EU - přezkum evropského práva před přistoupením EU k Evropské úmluvě o lidských právech

Rozhodl jsem se zde publikovat mou závěrečnou práci z Antverp na téma přezkumu evropského práva Evropským soudem pro lidská práva před a po přistoupení EU k Evropské úmluvě o lidských právech. Práci, v lehce zredukované podobě, zde budu publikovat pro přehlednost ve dvou částech. První část se zabývá přezkumem evropského práva ve Štrasburku v současné situaci, kdy EU není smluvní stranou Evropské úmluvy o lidských právech (dále jen "Úmluva"). Zejména se zde zabývám tzv. Bosporskou presumpcí (ve skutečnosti jde spíše o Bosphorskou presumpci, ale v článku tuto domněnku raději počeštím),  která zakládá vyvratitelnou domněnku souladu sytému ochrany lidských práv v EU s Úmluvou. Přidávám zde však rovněž další případy, ve kterých se Štrasburk "pustil" do překzumu evropského práva a jeho aktů. Práce je sice v angličtině, ale myslím, že vyznat se v ní nebude pro našeho čtenáře problém. Pokusím se však rovněž připsat krátký příspěvek, který uvede čtenáře do problematiky a  zároveň doplnit krátký závěr, který zhodnotí Bosporskou presumpci s ohledem na jiné případy výkonu extrateritoriální jurisdikce Evropského soudu pro lidská práva.

K doménovým jménům a svárům o ně

Ze všech stran nás stále zaplavují informace o vlivech ekonomické krize na nejroztodivnější aspekty našich životů jen pomalu střídané zprávami o ekonomickém oživení. Například zpráva, že obchod s doménami je krizí nezasažen a kvete dále. Navzdory krizi je velký zájem o české domény, jejichž cena se za posledních několik let znásobila. S doménami se čile obchoduje a kdo dnes nemá svou vlastní doménu, jako by nebyl. To nás však přivádí k zamyšlení. Doménové jméno je přeci předmětem právních úkonů a jako takové musí být i předmětem zájmu právníků.

Co je to doména? Jak se vyvíjel náhled na doménová jména jako taková? Kdo je spravuje a jak? Jaké spory se kolem nich děly a dějí?

Může podnikatel podnikat mimo svůj obor?

Od 1. července 2008 je účinná dnes již zaběhnutá velká novela živnostenského zákona. Hlavním cílem této poměrně rozsáhlé novely bylo zjednodušení vstupu do živnostenského podnikání začínajícím podnikatelům a další snížení administrativní zátěže podnikatelů při styku se živnostenskými úřady.

Jednou ze základních změn bylo zavední pouze jedné živnosti volné. Toto nová jednotná volná živnost, tedy pedantským jazykem „Výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona“ v sobě z právního hlediska zahrnuje oprávnění k výkonu všech činností náležejících do jednotlivých oborů této živnosti, jakéhosi jejího vnitřního členění.

Má česká obchodní společnost povinnost mít účet v české bance?

Zdá se, že jde o poměrně jednoduchou právní otázku. Povinnost tu buď je, či není. Pokud by existovala, musela by plynout z konkrétního zákona, z konkrétního ustanovení.

Jak je tedy možné, že na takovouto veskrze praktickou klientskou otázku dle mého názoru není stoprocentně jasná odpověď?

Položme si však ještě jednoduší otázku: „Má česká obchodní společnost povinnost mít jakýkoliv bankoví účet?“ Dle mého názoru dojdeme k tomu, že nikoliv.

§ 178 insolvenčního zákona a odpovědnost insolvenčního správce za svá rozhodnutí

Aniž bych nějak výrazněji ovládal insolvenční právo, v praxi jsem narazil na hodně palčivý problém  spojený s některými ustanoveními zákona č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona (dále jen "IZ"). Aby věřitelé mohli uspokojit své pohledávky v insolvenčním řízení, musí zpravidla podat přihlášku své pohledávky. Ta se podává na předepsaném formuláři. Věřitelé podávají přihlášky pohledávek u insolvenčního soudu od zahájení insolvenčního řízení až do uplynutí lhůty stanovené rozhodnutím o úpadku. Přihláška pohledávky má podobný charakter jako žaloba v běžném nalézacím řízení. Po přihlášení pohledávek se koná přezkumné jednání, na kterém se pohledávky přezkoumávají. Dlužník a insolvenční správce mají právo  popřít pravost, výši a pořadí přihlášené pohledávky. Tolik zjednodušeně o jedné fázi insolvenčního řízení.

Úsměvné historky z právní praxe, aneb všeho moc (někdy) škodí

Tento příspěvek nebude o žádném rozsudku ani o nějaké složité právní problematice. Bude se tak trochu zabývat některými neduhy, se kterými se setkávám v právní praxi. Je pravda, že za sebou nemám dosud desítky let zkušeností, myslím si však, že na odůvodněnou kritiku rutinních postupů některých poskytovatelů právních služeb už jsem připraven jak odborně, tak intelektuálně. Jedná se čistě o můj osobní názor a věřím, že se nedotkne žádného z případných čtenářů. Doufám rovněž, že tato kritika ode mě nebude příliš troufalá. Přeci jen jsem ještě "mladý pivo".

Do Holandska už jen na tulipány a na větrné mlýny?

Řada z vás jistě zavítala do Holandska, aby navštívila tamější coffee shopy. Před Soudním dvorem ("ESD") je nyní mimořádně zajímavý případ, v jehož důsledku možná dojde k omezení drogové turistiky v zemi tulipánů. Jedná se o případ C-137/09 Josemans v. Burgemeester van Maastricht. Generální advokát Yves Bot je toho názoru, že obec Maastricht může zakázat vstup do coffee shopů osobám, které nejsou rezidenty v Nizozemsku. Bohužel se nemohu dostat k jeho názoru v angličtině, a proto budu vycházet z tiskové zprávy a pokusím se krátce zhodnotit tento případ.

V nejstarším městě Nizozemska se rozhodli, že učiní přítrž drogové turistice tím, že omezí přístup do coffee shopů pouze těm, kdo jsou rezidenty v Nizozemsku. Pan Josemans je jedním z provozovatelů coffee shopu, který se omezením neřídil, a tak starosta rozhodl o dočasném uzavření jeho provozovny. Pan Josemans proto podal žalobu proti rozhodnutí starosty a soud v Maastrichtu podal ESD několik předběžných otázek. Maastrichtský soud se ptá v podstatě na následující otázky (ve zjednodušeném znění):

Jakub Morávek - nový blogger

Rád bych tímto přivítal nového přispěvatele na tomto blogu. Jakub Morávek je interní doktorand na katedře pracovního práva Univerzity Karlovy a pracovník Úřadu na ochranu osobních údajů. Jsme rádi, že rozšířil náš skromný autorský tým a že sem tu a tam utrousí rovněž nějaké moudro. Vzhledem k tomu, že jsem se Jakuba nezeptal, zda mu zde mohu vystavit krátký uvítací příspěvek, který bezesporu obsahuje hromadu osobních údajů, k jejichž zvěřejnění nedal souhlas, věřím, že mi absenci svého souhlasu odpustí a nedostanu tak v dohledné době z jeho úřadu nějaký výhružný dopis. Takže ještě jednou vítej, Jakube!

Zlaté akcie jako překážka volného pohybu kapitálu na jednotném evropském trhu

Před pár dny vydal Soudní dvůr ("ESD") zajímavé rozhodnutí v řízení o žalobě pro porušení smluv C-171/08 Komise v. Portugalsko. V tomto rozsudku ESD dospěl k závěru, že existence tzv. zlatých akcií (tj. akcií spojenými se zvláštními oprávněními) může představovat překázku volného pohybu kapitálu. K tomuto sice dospěl ESD už i dříve, ale rozhodnutí přesto stojí za pozornost.

V Portugalsku probíhala v devadesátých letech rozsáhlá privatizace sektoru telekomunikací. Privatizace vedla k založení společnosti Portugal Telecom SGPS SA ("Telecom"), která vznikla fůzí někokolika dalších podníků převážně s veřejnou kapitálovou účastí. Podle portugalského práva platilo, že stanovy společnosti, která měla být privatizována mohly v některých případech upravit zlaté akcie, a to za předpokladu, že byl tento požadavek odůvodněn veřejným zájmem. Zlaté akcie mohly být pouze ve vlastnictví státu, přičemž o jejich založení rozhodovala příslušná společnost ve stanovách. V roce 1995, v době, kdy mělo Portugalsko podíl na základním kapitálu Telecomu ve výši 54,2 %, byly přijaty stanovy této společnosti, které kromě toho, že stanovily, že základní kapitál Telecomu bude tvořen přibližně miliardou kmenových akcií, stanovily rovněž, že bude vydáno 500 zlatých akcií, které zůstanou v rukou portugalské vlády. V následných fázích privatizace došlo k rozprodání kmenových akcií (jejichž valnou část v době přijetí stanov vlastnilo Portugalsko), avšak zlaté akcie zůstaly ve státním vlastnictví, popř. ve vlastnictví veřejnoprávních korporaci. Bez souhlasu většiny vlastníků zlatých akcií přitom nešlo změnit stanovy, nešlo zvyšovat základní kapitál, nemohla být přijámána rozhodnutí týkající se schvalování obecných cílů společnosti apod. Komisi se existence zlatých akcií v portugalském Telecomu nelíbila, a proto zahájila řízení pro porušení smluv, které skončilo až před ESD.   

Úvaha nad zánikem účasti společníků v komanditní společnosti

Rád bych se v tomto příspěvku odklonil od psaní v příspěvků o evropském právu, soudnictví a jiných zajímavostech a vrátil se zpět do české kotliny - k mému starému oblíbenci obchodnímu právu. Chtěl bych zde hodit krátkou glosu nad právní úpravou komanditní společnosti. Je známo, že společníci v komanditní společnosti se dělí na komplementáře, kteří ručí za závazky společnosti celým svým majetkem a komanditisty, kteří ručí za závazky společnosti do výše svého nesplaceného vkladu zapsaného v obchodním rejstříku. Komanditní společnost musí mít vždy minimálně jednoho komplementáře a jednoho komanditistu. Komplementáři mají v podstatě obdobné postavení jako společníci veřejné obchodní společnosti a komanditisté se svou povahou blíží společníkům ve společnosti s ručením omezeným. Z uvedeného vyplývá rovněž to, že při vzniku a zániku účasti komplementáře se uplatní právní úprava pro veřejnou obchodní společnost (účast komplementáře v komanditní společnosti je přitom nezbytná a se zánikem jeho účasti dochází zpravidla ke zrušení společnosti). U komanditistů je právní úprava zániku jejich účasti dána speciální úpravou komanditní společnosti, která se kombinuje s úpravou platnou pro společníky společnosti s ručením omezeným. Na rozdíl od zániku účasti komplementáře, kde dochází zpravidla ke zrušení samotné společnosti rozhodnutím soudu podle § 68 odst. 6 písm. c) ObchZ, u komanditisty platí, že se zánikem jeho účasti není nutně spojen zánik komanditní společnosti jako takové.

Německá šikana

Motto: „Nedávno jsme oslavili dvacetileté výročí pádu železné opony a tato opona jako by se znovu vracela v podobě mobilních hraničních kontrol.“ Tento citát nepronesl nějaký český národovec či slavný eurospektik, ale je z článku na stránkách českého ministerstva vnitra, které však krom stesků nic nepodniklo[1].

Nedýchatelný vzduch se tetelí všude kolem, tmavý autobus zpomaluje a nepříjemná kontrola začíná, nečeká nás však jen zběžná prohlídky cestovních dokladů, policisté požadují mimo jiné moč. Tak se dnes také projevuje svoboda pohybu v rámci tzv. Shengenského systému. Význam této svobody dobře vyjadřuje stále platná Amsterodamská smlouva. Její článek 18 stanoví, že "každý občan unie má právo svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států", toto právo je ve výčtu práv uvedeno jako první. Je zařazeno i před tak důležité ustanovení, jako je to obsahující právo volit a být volen do Evropského parlamentu a obecních zastupitelstev v zemi, kde občan EU pobývá atd.

Nový důvod pro nepřijatelnost stížnosti ve Štrasburku poprvé v praxi!

V nedávné době jsem zde psal krátký článek o tom, jak se od 1.června 2010 změnilo fungování Evropského soudu pro lidská práva ("ESLP") poté, co vstoupil v platnost Protokol č. 14. Zásadní novinkou byl nový důvod pro nepřijetí stížnosti. Stížnost může být nově prohlášena za nepřijatelnou (tj. odmítnuta, aniž by došlo k meritornímu přezkumu), jestliže 1) stěžovatel neutrpěl podstatnou újmu. To však neplatí v případě, kdy 2) dodržování lidských práv zaručených v Úmluvě a v jejích Protokolech vyžaduje meritorní přezkoumání ("respect for human rights as defined in the Convention and the Protocols thereto requires an examination of the application on the merits") a také to neplatí v případě, kdy by měla 3) být na základě tohoto důvodu prohlášena za nepřijatelnou stížnost, která nebyla důsledně posouzena vnitrostátním soudem ("duly considered by a domestic tribunal"). Můj předchozí příspěvek si lze přečíst zde.

Na HUDOCu (databázi rozhodnutí ESLP) se objevila jedna stížnost, která byla zčásti prohlášena za nepřijatelnou právě s poukazem na toto nové kritérium (ne)přijatelnosti. Jedná se o stížnost Adrian Mihai Ionescu v. Romania. Odmítnutí stížnosti provedl sedmičlenný senát, takže lze usoudit, že se jedná o důkladně zvážené rozhodnutí. Jak tedy vypadá aplikace tohoto nového kritéria v praxi?

Případová studie ze stavebního práva - výzva pro odvážné čtenáře

Jeden z našich čtenářů mě požádal, zda bychom nemohli na blogu prodiskutovat otázku postupu stavebního úřadu v Horní Dolní. Přestože stavební právo není zrovna mou nejsilnější stránkou, dovolím si zde napsat skutkové okolnosti případu, včetně návrhu mého řešení. Budu rád, když se se mnou o správné řešení podělíte. Toho hmotného stavebního práva tam zase tolik nebude...

Bylo, nebylo jedno společenství vlastníků jednotek s právní subjektivitou Kabelka (dále jen "společenství"). Společenství se rozhodlo provést zateplení svého domu v Horní Dolní a prostřednictvím svého pověřeného vlastníka, pana Stavaře, se proto obrátilo na stavební úřad v Horní Dolní, který je věcně a místně příslušný k projednání žádosti o stavební povolení podle zákona č. 183/2006 Sb., stavebního zákona (dále jen "STZ"). Žádost o stavební povolení byla podána dne 8.4. Dne 14.4. stavební úřad v Horní Dolní zaslal společenství požadavky k doplnění žádosti o stavební povolení. Dne 26.4. byly požadavky doplněny a 30.4. stavební úřad oznámil zahájení stavebního řízení. Dne 28.5. stavební úřad vyvěsil na úřední desku úřadu v Horní Dolní výzvu k zaplacení správního poplatku 300,- Kč, aniž by výzva byla zaslána společenství. Dne 16.6. byl správní poplatek zaplacen. Panu Stavařovi se zejména nelíbí, že řízení trvá příliš dlouho a taky to, že společenství nebyla zaslána výzva k zaplacení správního poplatku. Postupoval správní úřad správně? Eventuelně nevhodným způsobem?

Nabývají evropské předpisy účinnosti?

Rád bych zde hodil takovou malou glosu nad  účinky evropských předpisů. Při studiu evropského práva jsem narazil na některé zajímavosti týkající se právních účinků sekundárních právních aktů EU. V České republice platí, že právní předpisy jsou platné okamžikem jejich vyhlášení ve Sbírce zákonů a účinnosti nabývají patnáctým dnem po vyhlášení, pokud není stanoveno jiné datum. Mezi platností a účinností potom plyne tzv. legisvakanční lhůta, která má směřovat k tomu, aby se adresáti právních norem seznámili s obsahem příslušného právního předpis předtím, než je začne zavazovat (srov. zejména § 3 zákona č. 309/1999 Sb., o Sbírce zákonů a Sbírce mezinárodních smluv).

Ale jak je to vlastně s evropskými právními předpisy? Podle čl. 297 Smlouvy o fungování EU ("SFEU") platí, že legislativní akty se vyhlašují v Úředním věstníku Evropské unie. Vstupují v platnost dnem, který je v nich stanoven, jinak dvacátým dnem po vyhlášení. To platí obdobně pro nelegislativní akty přijaté v podobě nařízení či směrnic, ve kterých není uvedeno, komu jsou určeny. Ostatní nelegislativní akty v podobě směrnic a rozhodnutí se oznamují a nabývají účinku tímto oznámením.

Glosa k elektronickým volbám

V tropickém vedru se rodící vládní kolice včera představila své další programové priority. Českou republiku tak možná čeká volební revoluce. Přímé volbě prezidenta se budu věnovat později, nicméně bych chtěl krátce pranýřovat elektronické hlasování.

Podle současných záměrů by se snad již senátní volby za dva roky mohly konat přes internet z pohodlí domova či jakéhokoliv jiného místa. Z hlediska komfortu voliče jistě věc přínosná. Navíc elektronické hlasování již v některých zemích EU funguje (Estonsko) a jinde se o něm dlouho debatuje. Podle komentátorů je největším svízelí zabezpečit technicky hlasování tak, aby nebylo možné ho ovlivnit ani nějak zneužít získané informace.

Dle mého názoru je tu však problém ještě závažnější či minimálně srovnatelně závažný. Článek 18 Ústavy říká, že (1) Volby do Poslanecké sněmovny se konají tajným hlasováním na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva, podle zásady poměrného zastoupení a (2) Volby do Senátu se konají tajným hlasováním na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva, podle zásady většinového systému.

Protokol č. 14 k Evropské úmluvě o lidských právech

Dne 1. června 2010 vstoupil v platnost Protokol č. 14 k Evropské úmluvě o lidských právech. Důvodů přijetí nového Protokolu byla celá řada. Jedním z nich bylo mimo jiné umožnit přistoupení Evropské unie k Evropské úmluvě o lidských právech ("Úmluva"). O tomto přistoupení se již začalo hlasitě mluvit nejen v EU, ale také na úrovni Rady Evropy. Rovněž na jiném právu se objevil příspěvek, který se týká vědecké konference o této problematice. Jedná se o velice zajímavé téma, na které jsem dokonce psal jeden článek, o jehož závěry se se čtenáři našeho blogu  brzy podělím. Nicméně, hlavním důvodem přijetí Protokolu 14 bylo odlehčit Štrasburku -  nejpřetíženějšímu soudu na světě (pozn. druhý nejpřetíženější soud na světě je Soudní dvůr EU)! 

Do 1.června 2010 fungoval Evropský soud pro lidská práva ("ESLP") na základě dočasného Protokolu 14bis, který již do jisté míry zakomponoval od jeho fungování některé novinky, které měl přinést  právě Protokol č. 14. Důvodem schválení tohoto přechodného protokolu byl postoj Ruska, které odmítalo Protokol č. 14 přijmout. Evropský soud pro lidská práva tak již nějakou dobu jede v režimu Protokolu 14 a zdá se, že úspěšně. Jen krátce bych zde nyní shrnul novinky, které přináší Protokol č. 14.