Německá šikana

Motto: „Nedávno jsme oslavili dvacetileté výročí pádu železné opony a tato opona jako by se znovu vracela v podobě mobilních hraničních kontrol.“ Tento citát nepronesl nějaký český národovec či slavný eurospektik, ale je z článku na stránkách českého ministerstva vnitra, které však krom stesků nic nepodniklo[1].

Nedýchatelný vzduch se tetelí všude kolem, tmavý autobus zpomaluje a nepříjemná kontrola začíná, nečeká nás však jen zběžná prohlídky cestovních dokladů, policisté požadují mimo jiné moč. Tak se dnes také projevuje svoboda pohybu v rámci tzv. Shengenského systému. Význam této svobody dobře vyjadřuje stále platná Amsterodamská smlouva. Její článek 18 stanoví, že "každý občan unie má právo svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států", toto právo je ve výčtu práv uvedeno jako první. Je zařazeno i před tak důležité ustanovení, jako je to obsahující právo volit a být volen do Evropského parlamentu a obecních zastupitelstev v zemi, kde občan EU pobývá atd.

Nový důvod pro nepřijatelnost stížnosti ve Štrasburku poprvé v praxi!

V nedávné době jsem zde psal krátký článek o tom, jak se od 1.června 2010 změnilo fungování Evropského soudu pro lidská práva ("ESLP") poté, co vstoupil v platnost Protokol č. 14. Zásadní novinkou byl nový důvod pro nepřijetí stížnosti. Stížnost může být nově prohlášena za nepřijatelnou (tj. odmítnuta, aniž by došlo k meritornímu přezkumu), jestliže 1) stěžovatel neutrpěl podstatnou újmu. To však neplatí v případě, kdy 2) dodržování lidských práv zaručených v Úmluvě a v jejích Protokolech vyžaduje meritorní přezkoumání ("respect for human rights as defined in the Convention and the Protocols thereto requires an examination of the application on the merits") a také to neplatí v případě, kdy by měla 3) být na základě tohoto důvodu prohlášena za nepřijatelnou stížnost, která nebyla důsledně posouzena vnitrostátním soudem ("duly considered by a domestic tribunal"). Můj předchozí příspěvek si lze přečíst zde.

Na HUDOCu (databázi rozhodnutí ESLP) se objevila jedna stížnost, která byla zčásti prohlášena za nepřijatelnou právě s poukazem na toto nové kritérium (ne)přijatelnosti. Jedná se o stížnost Adrian Mihai Ionescu v. Romania. Odmítnutí stížnosti provedl sedmičlenný senát, takže lze usoudit, že se jedná o důkladně zvážené rozhodnutí. Jak tedy vypadá aplikace tohoto nového kritéria v praxi?

Případová studie ze stavebního práva - výzva pro odvážné čtenáře

Jeden z našich čtenářů mě požádal, zda bychom nemohli na blogu prodiskutovat otázku postupu stavebního úřadu v Horní Dolní. Přestože stavební právo není zrovna mou nejsilnější stránkou, dovolím si zde napsat skutkové okolnosti případu, včetně návrhu mého řešení. Budu rád, když se se mnou o správné řešení podělíte. Toho hmotného stavebního práva tam zase tolik nebude...

Bylo, nebylo jedno společenství vlastníků jednotek s právní subjektivitou Kabelka (dále jen "společenství"). Společenství se rozhodlo provést zateplení svého domu v Horní Dolní a prostřednictvím svého pověřeného vlastníka, pana Stavaře, se proto obrátilo na stavební úřad v Horní Dolní, který je věcně a místně příslušný k projednání žádosti o stavební povolení podle zákona č. 183/2006 Sb., stavebního zákona (dále jen "STZ"). Žádost o stavební povolení byla podána dne 8.4. Dne 14.4. stavební úřad v Horní Dolní zaslal společenství požadavky k doplnění žádosti o stavební povolení. Dne 26.4. byly požadavky doplněny a 30.4. stavební úřad oznámil zahájení stavebního řízení. Dne 28.5. stavební úřad vyvěsil na úřední desku úřadu v Horní Dolní výzvu k zaplacení správního poplatku 300,- Kč, aniž by výzva byla zaslána společenství. Dne 16.6. byl správní poplatek zaplacen. Panu Stavařovi se zejména nelíbí, že řízení trvá příliš dlouho a taky to, že společenství nebyla zaslána výzva k zaplacení správního poplatku. Postupoval správní úřad správně? Eventuelně nevhodným způsobem?

Nabývají evropské předpisy účinnosti?

Rád bych zde hodil takovou malou glosu nad  účinky evropských předpisů. Při studiu evropského práva jsem narazil na některé zajímavosti týkající se právních účinků sekundárních právních aktů EU. V České republice platí, že právní předpisy jsou platné okamžikem jejich vyhlášení ve Sbírce zákonů a účinnosti nabývají patnáctým dnem po vyhlášení, pokud není stanoveno jiné datum. Mezi platností a účinností potom plyne tzv. legisvakanční lhůta, která má směřovat k tomu, aby se adresáti právních norem seznámili s obsahem příslušného právního předpis předtím, než je začne zavazovat (srov. zejména § 3 zákona č. 309/1999 Sb., o Sbírce zákonů a Sbírce mezinárodních smluv).

Ale jak je to vlastně s evropskými právními předpisy? Podle čl. 297 Smlouvy o fungování EU ("SFEU") platí, že legislativní akty se vyhlašují v Úředním věstníku Evropské unie. Vstupují v platnost dnem, který je v nich stanoven, jinak dvacátým dnem po vyhlášení. To platí obdobně pro nelegislativní akty přijaté v podobě nařízení či směrnic, ve kterých není uvedeno, komu jsou určeny. Ostatní nelegislativní akty v podobě směrnic a rozhodnutí se oznamují a nabývají účinku tímto oznámením.

Glosa k elektronickým volbám

V tropickém vedru se rodící vládní kolice včera představila své další programové priority. Českou republiku tak možná čeká volební revoluce. Přímé volbě prezidenta se budu věnovat později, nicméně bych chtěl krátce pranýřovat elektronické hlasování.

Podle současných záměrů by se snad již senátní volby za dva roky mohly konat přes internet z pohodlí domova či jakéhokoliv jiného místa. Z hlediska komfortu voliče jistě věc přínosná. Navíc elektronické hlasování již v některých zemích EU funguje (Estonsko) a jinde se o něm dlouho debatuje. Podle komentátorů je největším svízelí zabezpečit technicky hlasování tak, aby nebylo možné ho ovlivnit ani nějak zneužít získané informace.

Dle mého názoru je tu však problém ještě závažnější či minimálně srovnatelně závažný. Článek 18 Ústavy říká, že (1) Volby do Poslanecké sněmovny se konají tajným hlasováním na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva, podle zásady poměrného zastoupení a (2) Volby do Senátu se konají tajným hlasováním na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva, podle zásady většinového systému.

Protokol č. 14 k Evropské úmluvě o lidských právech

Dne 1. června 2010 vstoupil v platnost Protokol č. 14 k Evropské úmluvě o lidských právech. Důvodů přijetí nového Protokolu byla celá řada. Jedním z nich bylo mimo jiné umožnit přistoupení Evropské unie k Evropské úmluvě o lidských právech ("Úmluva"). O tomto přistoupení se již začalo hlasitě mluvit nejen v EU, ale také na úrovni Rady Evropy. Rovněž na jiném právu se objevil příspěvek, který se týká vědecké konference o této problematice. Jedná se o velice zajímavé téma, na které jsem dokonce psal jeden článek, o jehož závěry se se čtenáři našeho blogu  brzy podělím. Nicméně, hlavním důvodem přijetí Protokolu 14 bylo odlehčit Štrasburku -  nejpřetíženějšímu soudu na světě (pozn. druhý nejpřetíženější soud na světě je Soudní dvůr EU)! 

Do 1.června 2010 fungoval Evropský soud pro lidská práva ("ESLP") na základě dočasného Protokolu 14bis, který již do jisté míry zakomponoval od jeho fungování některé novinky, které měl přinést  právě Protokol č. 14. Důvodem schválení tohoto přechodného protokolu byl postoj Ruska, které odmítalo Protokol č. 14 přijmout. Evropský soud pro lidská práva tak již nějakou dobu jede v režimu Protokolu 14 a zdá se, že úspěšně. Jen krátce bych zde nyní shrnul novinky, které přináší Protokol č. 14.

Smlouva o úpravě vzájemných vztahů politické strany a kandidáta politické strany pro volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky

Straně Věci Veřejné, která nedávno úspěšně protrhla zakletí pěti procent a stala se tak reálným politickým hráčem, začíná v den voleb docházet dech…

Radek John však není Jean-Paul Belmondo a u konce s dechem se nechová tak nevázaně, naopak, trvá na zajímavém závazku svých budoucích poslanců.

VV pokračuje v prvorepublikové tradici připomenuté již Sládkem, Mečiarem či Rathem. Zavázat si poslance 7 000 000 Kč smluvní pokutou není nápad nový, jen částka se navýšila. Odhlédněme od toho, že obě velké strany disponují prostředky, které by jim umožnily poslance z toho chomoutu vysvobodit. Vždyť dodnes není jasné, kolik přesně utratila ODS za pány Melčáka , Pohanku, Wolfa…

Je však výše zmíněná smlouva vůbec platně sjednanou a po právu vymahatelnou? Domnívám se, ve shodě s experty na ústavní právo, že nikoliv.[1] Navíc jde o krásný příklad na zde již probírané téma ochrany základních lidských práv v soukromoprávním kontextu. Nejprve nutno zdůraznit, že za základní lidská práva považuji i práva politická a to i práva zvolených zástupců.

Ještě jednou k vypalování rybníků v českém správním soudnictví

Jeden z mých nedávných postů se zabýval otázkou postupu Krajského soudu v Brně poté, co Nejvyšší správní soud zrušil jeho rozsudek ve věci pokuty uložené Úřadem na ochranu hospodářské soutěže několika soutěžitelům za jejich účast v rozsáhlém kartelu. Krajský soud se nehodlal smířit se závěry Nejvyššího správního soudu, a proto položil ESD několik předběžných otázek. Můj předchozí rozbor si lze přečíst zde.

O tomto sporu se už začíná mluvit i v zahraničí (jen u nás na fakultě o něm zatím skoro nikdo neví), protože to bude nejen významný případ  z hlediska vztahu Evropské Komise s národními kompetenčními autoritami, ale rovněž umožní ESD formulovat zásadní výklad principu "ne bis in idem" v evropském právu a vyrovnat se s novinkami, které při výkladu tohoto principu mezitím dorazily ze Štrasburku. Je možná dobré, že se jedná  právě o předběžnou otázku, protože zásadní principy bude formulovat právě ten "vyšší" soud v lucemburské hierarchii (pozn. Tribunál není dosud oprávněn rozhodovat o předběžných otázkách). Vzhledem k významné relevanci tohoto případu zde proto přikládám dva zajímavé posty z jiných blogů, které se vyjadřuji k otázkám vlivu čl. 6 Evropské úmluvy o lidských právech na soutěžní právo. Příspěvky lze najít EU law blogu a ECHR blogu. Předběžné otázky Krajského soudu v Brně lze najít zde.

Vrácení poštovného při odstoupení od smlouvy uzavřené na dálku

Dne 15.4.2010 vydal Evropský soudní dvůr ("ESD") významné rozhodnutí týkající se intepretace čl. 6 (1) směrnice 97/7/ES o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených na dálku ("směrnice"). Jedná se o rozhodnutí v právní věci C-511/08 Handelsgesellschaft Heinrich Heine. Čl. 6 (1) této směrnice byl transponován do našeho právního řádu velice benevolentním způsobem v § 53 odst. 7 občanského zákoníku. Toto ustanovení totiž stanoví, že byla-li smlouva uzavřena při použití prostředků komunikace na dálku, má spotřebitel právo od smlouvy odstoupit bez uvedení důvodu a bez jakékoliv sankce do 14 dnů od převzetí plnění. Čl. 6 (1) přitom hovoří toliko o lhůtě 7 pracovních dnů. Consumer friendly transpozice je samozřejmě v pořádku, neboť samotný čl. 14 shora uvedené směrnice stanoví, že "členské státy mohou v oblasti působnosti této směrnice zavést nebo ponechat v platnosti přísnější ustanovení...za účelem zajištění vyššího stupně ochrany spotřebitele" (o právních konsekvencích různého provedení směrnic o ochraně spotřebitele se snad rozepíšu v některém z mých dalších příspěvků).

Před ESD se však dostala otázka, zda je nutno čl. 6 (1) shora uvedené směrnice interpretovat tak, že brání vnitrostátní právní úpravě, podle níž mohou být po spotřebiteli požadovány náklady na zaslání zboží také tehdy, jestliže odstoupil od smlouvy. Klíčovou předběžnou otázku položil německý Nejvyšší soud (pokud "Bundesgerichtshof" překládám špatně, tak mě klidně opravte). Společnost Heinrich Heine byla totiž žalována sdružením spotřebitelů za ustanovení ve svých všeobecných smluvních podmínkách, podle něhož spotřebitel nese za dopravu paušální částku 4,95 eur, kterou si ponechá společnost i tehdy, jestliže spotřebitel odstoupí od smlouvy. Německý Nejvyšší soud byl toho názoru, že toto ustanovení není v rozporu se směrnicí. Přesto však položil ESD shora uvedenou předběžnou otázku. Měl tedy Bundesgerichtshof pravdu?

Princip země původu ve směrnici o elektronickém obchodu, aneb bude v budoucnu platit na internetu tradiční mezinárodní právo soukromé?

Vzhledem k tomu, že můj poslední článek z odvětví IT práva rozproudil zajímavou debatu, rozhodl jsem se v této oblasti pokračovat. Tentokrát bude řeč o bibli evropského IT práva, tedy o směrnici o elektronickém obchodu, která se objevila již v mém posledním článku o odpovědnosti Googlu za provozování služby AdWords. V současné době se nachází před Evropským soudním dvorem ("ESD") velice zajímavý případ, který může znamenat významný posun v chápání právního rámce online reality.  

Samotný spor se týká ochrany osobnosti, kterou údajně porušila společnosti eDate Advertising GmbH v Rakousku zvěřejněním nelegálního obsahu na svém portálu pro gaye a lesbičky v Rakousku (www.rainbow.at). Klíčovou právní otázkou je nejen otázka soudní pravomoci, ale především potom otázka rozhodného práva. Předběžné otázky položené německým Nejvyšším soudem  je možné si přečíst zde (zatím jsou zde pouze předběžné otázky, ale brzy by se na této stránce mělo objevit rovněž stanovisko generálního advokáta a později i samotné rozhodnutí ESD). ESD se v této právní věci bude nucen vyjádřit  (pokud nezamítne pravomoc německých soudů) k principu země původu, který je obsažen v čl. 3 (1) a (2) směrnice o elektronickém obchodu. O co tedy ve sporu běží?

Poslední se bohužel bude smát Mýval ... aneb „Co děláš o víkendu?“ „Práva v Plzni.“

Rektor Západočeské univerzity se jal konat a v metropoli piva se chystá první série odebírání vysokoškolských titulů. Jistě by bylo spravedlivé nepoctivce titulu zbavit, ovšem existuje k tomu právní nástroj? Bohužel se zdá, že nikoliv. Naopak se zvolené řešení jeví jako potenciálně nebezpečné pro zachování právní jistoty.

Podle stanoviska Sekce legislativy a práva Ministerstva školství (MŠMT) je v kompetenci vysoké školy provést přezkum vedoucí případně ke zrušení platnosti neoprávněně získaných vysokoškolských titulů. Vysokoškolský zákon sice výslovně nepočítá s možností zpětného odebrání titulu, nicméně z charakteru diplomu jakožto osvědčení o ukončení studia a dokladu o přiznání práva používat akademický titul lze dovodit možnost jeho přezkoumání podle správního řádu. To tvrdí ministerstvo, je to však bohužel kontroverzní názor.

Vypálí Krajský soud v Brně rybník Nejvyššímu správnímu soudu?

Tento post bude trochu delší, a proto žádám o trpělivost. Jedná se o případ, který, podle mě, zasluhuje zvýšenou pozornost. Pokusím se ho zjednodušit na nezbytné minimum.

1.4.2010 se v novinách objevil článek o tom, jak Krajský soud v Brně položil několik předběžných otázek Soudnímu dvoru (dále jen "ESD") ve věci soudního přezkumu pokuty, kterou uložil Úřad na ochranu hospodářské soutěže několika společnostem pro účast na koluzi ve formě kartelové dohody. Přestože tento případ byl pro noviny zajímavý asi jen proto, že podniky potrestané touto pokutou dostaly od Úřadu na ochranu hospodářské soutěže (dále jen "ÚOHS") dosud největší pokutu, která kdy byla uložena (celkem cca 1 miliarda Kč), celý případ v sobě skrývá celou řadu zajímavých právních otázek, které se v laickém novinovém článku bohužel objevit nemohly. O co tedy v celém případu skutečně šlo a ještě půjde?

Francouzské regionální volby, aneb opožděná aktualita a námět k zamyšlení

V neděli 14., respektive 21. března se ve Francii konaly volby do regionálních rad (zastupitelstev). Levice v nich drtivě zvítězila (průměrně 53% hlasů) a s výjimkou tradiční pravicové bašty Alsaska získala všechny metropolitní regiony.

V čem jsou však tyto volby zajímavé, krom Sarkozyho osudové porážky a tím pádem zdá se konce zamýšlených reforem? Volby se konají poměrně netradiční metodou. Jde o poměrný, ovšem dvoukolový systém!

Tento systém byl zaveden v roce 2003 a tehdy byly též upraveny nové regiony, které pro účely „krajského“ vládnutím již nerespektují klasické departmenty.

Jak ale funguje dvoukolový poměrný systém?

AdWords, aneb Google pod nátlakem konzervativních francouzských soudů

Před pár dny vydal Evropský soudní dvůr (dále jen "ESD") významné rozhodnutí týkající se služby AdWords poskytované na Googlu. Soud ve svém rozhodnutí (Joined Cases C‑236/08, C‑237/08 and C‑238/08) odpověděl na některé předběžné otázky, které přišly z francouzského Kasačního soudu. Pokusím se nyní krátce shrnout, o co v tomto zajímavém IT sporu šlo.

Pro ty, kteří neznají AdWords a způsob jeho fungování bych nejdříve vysvětlil podstatu této služby. Zjednodušeně řečeno. AdWords je reklamní služba, která umožňuje, aby vedle přirozeného výsledku hledaného řetězce slov došlo na stránce s výsledky vyhledávání k zobrazení reklam v závislosti na hledaných klíčových slovech, které uživatel zadal do vyhledávače. Zájemci si mohou u Googlu objednat, že jakmile uživatel vyhledávače zadá určitý řetězec slov (např. "hezký český holky"), Google mu vyhledá kromě přirozeného výsledku rovněž několik odkazů na zboží nebo služby těchtů zájemců. Tyto reklamy se zobrazí v liště zpravidla vpravo od výsledků vyhleádvání. Google poté získává peníze za každé kliknutí na odkaz umístěný v tomto reklamním baneru. Využití služby AdWords probíhá automaticky. Zájemce si v internetovém průvodci vybere klíčová slova, se kterými chce spojit svou reklamu a poté si navrhne své obchodní sdělení, které se má uživatli internetu zobrazit při zadání klíčového řetězce do vyhledávače (a které má přesvědčit zákazníka ke kliknutí). Google tedy nijak aktivně nezasahuje do využívání této služby (všechno se děje automaticky přes internetového průvodce).

Zákaz exorbitantní jurisdikce v nařízení Brusel I

Abychom se odpíchli od ústavně-právní problematiky, která se objevila v mém posledním příspěvku, rozhodl jsem se napsat o něčem praktičtějším. Oborem, který bych si rád vzal na mušku je mezinárodní právo soukromé.

Pro připomenutí. Tzv. nařízení Brusel I (44/2001) upravuje soudní příslušnost, uznávání a výkon rozhodnutí v občanských a obchodních věcech. Toto nařízení do značné míry eliminuje použitelnost zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním (dále jen "ZMPS"). Nařízení Brusel I spadá do oblasti mezinárodního práva procesního, které je podmnožinou mezinárodního práva soukromého.

Ochrana základních práv v soukromoprávním kontextu continued...

V mém nedávném článku jsem se zabýval otázkou vlivu základních práv ve sféře soukromoprávních vztahů. Nejdříve jsem se zabýval kanadskou Chartou základních práv a vysvětlil jsem tamější přístup k této problematice (RWDSU v. Dolphin Delivery Ltd.). Poté jsem se zaměřil na to, jak se touto oblastí zabýval německý ústavní soud a k jakým závěrům dospěl (rozhodnutí Lüth). Nakonec jsem přidal několik úryvků z nálezů českého ústavního soudu (I. ÚS 185/04, Pl. ÚS 38/06). Můj závěr v tomto kontextu byl, že základní lidská práva nepůsobí přímo v horizontálních vztazích (tj. ve vztazích mezi účastníky soukromoprávních vztahů) a jejich vliv se v nich uplatňuje toliko zprostředkovaně, tj. nepřímo. V diskusi k mému příspěvku byly vzneseny některé argumenty, které jsem (snad přesvědčivě) vyvrátil poukazem na argumentaci českého ústavního soudu. Vzhledem k tomu, že se jednalo o úvod do problematiky "prozařování" základních práv do soukromoprávních vztahů, rád bych své závěry doplnil o právně-teoretickou argumentaci, která snad vysvětlí, proč nemají základní lidská práva přímý účinek v soukromoprávních vztazích (byť i toto je předmětem diskusí a ústavy některých švýcarských kantonů či ústava JAR explicitně říkají, že se jejich listiny práv a svobod vztahují na celou oblast právního řádu, tj. i na vztahy soukromoprávní).

Listiny základních práv a svobod byly přijaty, aby poskytly základní garance jednotlivci ve vztahu k veřejné (státní) moci. Jejich primárním účelem tak nikdy nebyl přímý účinek v soukromoprávních vztazích. Přesto se základní práva a svobody v soukromoprávních vztazích (nepřímo) uplatňují díky svému "prozařujícímu efektu". Základem tohoto prozařujícího efektu je přitom samotná podstata lidského práva jako takového.

K čemu u nás máme finančního arbitra?

Tento post bude relativně stručný. Rád bych ho kvalifikoval jako jakýsi povzdech nad tím, jak jsem se zase jednou přesvědčil o tom, že najít opravdového odborníka v určitém oboru je poměrně obtížné.

Tentokrát bude řeč o finančním arbitrovi. Jen pro připomenutí. Finanční arbitr je správním orgánem, který by měl přispívat zejména k mimosoudnímu řešení sporů mezi uživateli bankovních služeb a bankovními institucemi. Jedná se o zajímavý orgán, který byl zřízen na základě směrnice EU. Pro bližší informace si můžete prohlédnout jeho stránky zde. Jeho zřízení rozhodně považuji za krok správným směrem, přesto se mu již podařilo mě zklamat.

Melčák a mezinárodněprávní závazky

Výrok a odůvodnění nálezu českého ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 27/09 ve věci stížnosti poslance Miloše Melčáka dokonale dovršil překvapení, jež mezi většinu české odborné veřejnosti vneslo vyhlášení usnesení Pl. ÚS 24/09, kterým se de facto pozastavovaly volby do poslanecké sněmovny. Volby byly zrušeny a budou až v řádném termínu v květnu tohoto roku. Nález samotný a jeho dopad se však nevyčerpá pouze tímto zásahem do politického života České republiky a nevedl pouze k vypjaté reakci mnohých politiků.

Jaký je však poměr celé kauzy k problematice vztahu mezinárodního a ústavního práva? Odpověď je nasnadě a týká se zejména přenesených pravomocí České republiky. ÚS si v minulosti vytvořil podobnou doktrínu jako Spolkový ústavní soud (SÚS). Ten ve svých slavných rozhodnutích Solange I z roku 1974, Solange II z roku 1986 a Maastricht z roku 1993 postupně upravoval své přesvědčení, že evropské (potažmo mezinárodní) právo musí respektovat lidská práva a svobody minimálně na úrovni zajištěné ústavním pořádkem (Základním zákonem), pokud chce působit přednostně před právem vnitrostátním. Nepřekročitelným limitem je samozřejmě zejména tzv. materiální ohnisko ústavy.

Právě výklad tohoto neurčitého právního pojmu je stěžejní!

Výklad pojmu osobní automobil finančními úřady, aneb na co si také dávat pozor při nákupu v bazarech

V nedávné době jsem se setkal se zajímavou právní otázkou týkající se výkladu pojmu "osobní automobil" podle § 85 zákona o DPH (kdybych psal jako správní úřad, jednalo by se o § 85 zákona č. 235/2004 Sb. ze dne 1.dubna 2004, o dani z přidané hodnoty ve znění pozdějších předpisů - narážím zde na, podle mého názoru, šílený pseudoformalismus při citaci právních předpisů).

Ve zkratce. § 85 tohoto zákona umožňuje osobám se zdravotním postižením, aby mohly nakupovat osobní automobily bez DPH. Toto ustanovení představuje komplementární právní úpravu k příspěvkům na zakoupení motorového vozidla, na které mají osoby se zdravotním postižením nárok jednou za pět let (srov. vyhláška 182/1991 Sb.). Díky těmto institutům si může osoba se zdravotním postižením dovolit auto "za babku". Nyní se nechám inspirovat pohádkovými případovými studiemi od Ondry a problematiku výkladu pojmu "osobní automobil" vysvětlím na následujícím případu.

Je český právní řád připraven na Köblera?

Rozhodnutí v právní věci Köbler v. Rakousko (C-224/01) vyvolalo na evropské scéně řadu rozruchů. Snad již tradičně tyto rozruchy nebyly vyvolány meritorním závěrem Evropského soudního dvora ("ESD"). Předmětem diskusí se stala skutečnost, že rozsudek zakládá odpovědnost členských států za škodu způsobenou rozhodnutím soudů poslední instance.

Pan Köbler byl profesorem na Univerzitě v Insbruku a ucházel se o zvláštní příplatek za odsloužená léta, který získávají rakouští profesoři za předpokladu, že 15 let pracují na rakouských univerzitách. Köbler 15 let na rakouských univerzitách neodsloužil, avšak hájil se tím, že svou patnáctiletou službu splnil tím, že pracoval jako profesor na univerzitách v jiných členských státech. Jinými slovy se Köbler hájil tím, že nebude-li vzata v úvahu jeho služba na univerzitách v jiných členských státech, bude se jednat o nepřímou diskriminaci v rozporu s čl. 39 SES (nyní čl. 45 SFEU) a s čl. 7 Nařízení 1612/68.