Smlouva o úpravě vzájemných vztahů politické strany a kandidáta politické strany pro volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky

Straně Věci Veřejné, která nedávno úspěšně protrhla zakletí pěti procent a stala se tak reálným politickým hráčem, začíná v den voleb docházet dech…

Radek John však není Jean-Paul Belmondo a u konce s dechem se nechová tak nevázaně, naopak, trvá na zajímavém závazku svých budoucích poslanců.

VV pokračuje v prvorepublikové tradici připomenuté již Sládkem, Mečiarem či Rathem. Zavázat si poslance 7 000 000 Kč smluvní pokutou není nápad nový, jen částka se navýšila. Odhlédněme od toho, že obě velké strany disponují prostředky, které by jim umožnily poslance z toho chomoutu vysvobodit. Vždyť dodnes není jasné, kolik přesně utratila ODS za pány Melčáka , Pohanku, Wolfa…

Je však výše zmíněná smlouva vůbec platně sjednanou a po právu vymahatelnou? Domnívám se, ve shodě s experty na ústavní právo, že nikoliv.[1] Navíc jde o krásný příklad na zde již probírané téma ochrany základních lidských práv v soukromoprávním kontextu. Nejprve nutno zdůraznit, že za základní lidská práva považuji i práva politická a to i práva zvolených zástupců.

Ještě jednou k vypalování rybníků v českém správním soudnictví

Jeden z mých nedávných postů se zabýval otázkou postupu Krajského soudu v Brně poté, co Nejvyšší správní soud zrušil jeho rozsudek ve věci pokuty uložené Úřadem na ochranu hospodářské soutěže několika soutěžitelům za jejich účast v rozsáhlém kartelu. Krajský soud se nehodlal smířit se závěry Nejvyššího správního soudu, a proto položil ESD několik předběžných otázek. Můj předchozí rozbor si lze přečíst zde.

O tomto sporu se už začíná mluvit i v zahraničí (jen u nás na fakultě o něm zatím skoro nikdo neví), protože to bude nejen významný případ  z hlediska vztahu Evropské Komise s národními kompetenčními autoritami, ale rovněž umožní ESD formulovat zásadní výklad principu "ne bis in idem" v evropském právu a vyrovnat se s novinkami, které při výkladu tohoto principu mezitím dorazily ze Štrasburku. Je možná dobré, že se jedná  právě o předběžnou otázku, protože zásadní principy bude formulovat právě ten "vyšší" soud v lucemburské hierarchii (pozn. Tribunál není dosud oprávněn rozhodovat o předběžných otázkách). Vzhledem k významné relevanci tohoto případu zde proto přikládám dva zajímavé posty z jiných blogů, které se vyjadřuji k otázkám vlivu čl. 6 Evropské úmluvy o lidských právech na soutěžní právo. Příspěvky lze najít EU law blogu a ECHR blogu. Předběžné otázky Krajského soudu v Brně lze najít zde.

Vrácení poštovného při odstoupení od smlouvy uzavřené na dálku

Dne 15.4.2010 vydal Evropský soudní dvůr ("ESD") významné rozhodnutí týkající se intepretace čl. 6 (1) směrnice 97/7/ES o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených na dálku ("směrnice"). Jedná se o rozhodnutí v právní věci C-511/08 Handelsgesellschaft Heinrich Heine. Čl. 6 (1) této směrnice byl transponován do našeho právního řádu velice benevolentním způsobem v § 53 odst. 7 občanského zákoníku. Toto ustanovení totiž stanoví, že byla-li smlouva uzavřena při použití prostředků komunikace na dálku, má spotřebitel právo od smlouvy odstoupit bez uvedení důvodu a bez jakékoliv sankce do 14 dnů od převzetí plnění. Čl. 6 (1) přitom hovoří toliko o lhůtě 7 pracovních dnů. Consumer friendly transpozice je samozřejmě v pořádku, neboť samotný čl. 14 shora uvedené směrnice stanoví, že "členské státy mohou v oblasti působnosti této směrnice zavést nebo ponechat v platnosti přísnější ustanovení...za účelem zajištění vyššího stupně ochrany spotřebitele" (o právních konsekvencích různého provedení směrnic o ochraně spotřebitele se snad rozepíšu v některém z mých dalších příspěvků).

Před ESD se však dostala otázka, zda je nutno čl. 6 (1) shora uvedené směrnice interpretovat tak, že brání vnitrostátní právní úpravě, podle níž mohou být po spotřebiteli požadovány náklady na zaslání zboží také tehdy, jestliže odstoupil od smlouvy. Klíčovou předběžnou otázku položil německý Nejvyšší soud (pokud "Bundesgerichtshof" překládám špatně, tak mě klidně opravte). Společnost Heinrich Heine byla totiž žalována sdružením spotřebitelů za ustanovení ve svých všeobecných smluvních podmínkách, podle něhož spotřebitel nese za dopravu paušální částku 4,95 eur, kterou si ponechá společnost i tehdy, jestliže spotřebitel odstoupí od smlouvy. Německý Nejvyšší soud byl toho názoru, že toto ustanovení není v rozporu se směrnicí. Přesto však položil ESD shora uvedenou předběžnou otázku. Měl tedy Bundesgerichtshof pravdu?

Princip země původu ve směrnici o elektronickém obchodu, aneb bude v budoucnu platit na internetu tradiční mezinárodní právo soukromé?

Vzhledem k tomu, že můj poslední článek z odvětví IT práva rozproudil zajímavou debatu, rozhodl jsem se v této oblasti pokračovat. Tentokrát bude řeč o bibli evropského IT práva, tedy o směrnici o elektronickém obchodu, která se objevila již v mém posledním článku o odpovědnosti Googlu za provozování služby AdWords. V současné době se nachází před Evropským soudním dvorem ("ESD") velice zajímavý případ, který může znamenat významný posun v chápání právního rámce online reality.  

Samotný spor se týká ochrany osobnosti, kterou údajně porušila společnosti eDate Advertising GmbH v Rakousku zvěřejněním nelegálního obsahu na svém portálu pro gaye a lesbičky v Rakousku (www.rainbow.at). Klíčovou právní otázkou je nejen otázka soudní pravomoci, ale především potom otázka rozhodného práva. Předběžné otázky položené německým Nejvyšším soudem  je možné si přečíst zde (zatím jsou zde pouze předběžné otázky, ale brzy by se na této stránce mělo objevit rovněž stanovisko generálního advokáta a později i samotné rozhodnutí ESD). ESD se v této právní věci bude nucen vyjádřit  (pokud nezamítne pravomoc německých soudů) k principu země původu, který je obsažen v čl. 3 (1) a (2) směrnice o elektronickém obchodu. O co tedy ve sporu běží?

Poslední se bohužel bude smát Mýval ... aneb „Co děláš o víkendu?“ „Práva v Plzni.“

Rektor Západočeské univerzity se jal konat a v metropoli piva se chystá první série odebírání vysokoškolských titulů. Jistě by bylo spravedlivé nepoctivce titulu zbavit, ovšem existuje k tomu právní nástroj? Bohužel se zdá, že nikoliv. Naopak se zvolené řešení jeví jako potenciálně nebezpečné pro zachování právní jistoty.

Podle stanoviska Sekce legislativy a práva Ministerstva školství (MŠMT) je v kompetenci vysoké školy provést přezkum vedoucí případně ke zrušení platnosti neoprávněně získaných vysokoškolských titulů. Vysokoškolský zákon sice výslovně nepočítá s možností zpětného odebrání titulu, nicméně z charakteru diplomu jakožto osvědčení o ukončení studia a dokladu o přiznání práva používat akademický titul lze dovodit možnost jeho přezkoumání podle správního řádu. To tvrdí ministerstvo, je to však bohužel kontroverzní názor.

Vypálí Krajský soud v Brně rybník Nejvyššímu správnímu soudu?

Tento post bude trochu delší, a proto žádám o trpělivost. Jedná se o případ, který, podle mě, zasluhuje zvýšenou pozornost. Pokusím se ho zjednodušit na nezbytné minimum.

1.4.2010 se v novinách objevil článek o tom, jak Krajský soud v Brně položil několik předběžných otázek Soudnímu dvoru (dále jen "ESD") ve věci soudního přezkumu pokuty, kterou uložil Úřad na ochranu hospodářské soutěže několika společnostem pro účast na koluzi ve formě kartelové dohody. Přestože tento případ byl pro noviny zajímavý asi jen proto, že podniky potrestané touto pokutou dostaly od Úřadu na ochranu hospodářské soutěže (dále jen "ÚOHS") dosud největší pokutu, která kdy byla uložena (celkem cca 1 miliarda Kč), celý případ v sobě skrývá celou řadu zajímavých právních otázek, které se v laickém novinovém článku bohužel objevit nemohly. O co tedy v celém případu skutečně šlo a ještě půjde?

Francouzské regionální volby, aneb opožděná aktualita a námět k zamyšlení

V neděli 14., respektive 21. března se ve Francii konaly volby do regionálních rad (zastupitelstev). Levice v nich drtivě zvítězila (průměrně 53% hlasů) a s výjimkou tradiční pravicové bašty Alsaska získala všechny metropolitní regiony.

V čem jsou však tyto volby zajímavé, krom Sarkozyho osudové porážky a tím pádem zdá se konce zamýšlených reforem? Volby se konají poměrně netradiční metodou. Jde o poměrný, ovšem dvoukolový systém!

Tento systém byl zaveden v roce 2003 a tehdy byly též upraveny nové regiony, které pro účely „krajského“ vládnutím již nerespektují klasické departmenty.

Jak ale funguje dvoukolový poměrný systém?

AdWords, aneb Google pod nátlakem konzervativních francouzských soudů

Před pár dny vydal Evropský soudní dvůr (dále jen "ESD") významné rozhodnutí týkající se služby AdWords poskytované na Googlu. Soud ve svém rozhodnutí (Joined Cases C‑236/08, C‑237/08 and C‑238/08) odpověděl na některé předběžné otázky, které přišly z francouzského Kasačního soudu. Pokusím se nyní krátce shrnout, o co v tomto zajímavém IT sporu šlo.

Pro ty, kteří neznají AdWords a způsob jeho fungování bych nejdříve vysvětlil podstatu této služby. Zjednodušeně řečeno. AdWords je reklamní služba, která umožňuje, aby vedle přirozeného výsledku hledaného řetězce slov došlo na stránce s výsledky vyhledávání k zobrazení reklam v závislosti na hledaných klíčových slovech, které uživatel zadal do vyhledávače. Zájemci si mohou u Googlu objednat, že jakmile uživatel vyhledávače zadá určitý řetězec slov (např. "hezký český holky"), Google mu vyhledá kromě přirozeného výsledku rovněž několik odkazů na zboží nebo služby těchtů zájemců. Tyto reklamy se zobrazí v liště zpravidla vpravo od výsledků vyhleádvání. Google poté získává peníze za každé kliknutí na odkaz umístěný v tomto reklamním baneru. Využití služby AdWords probíhá automaticky. Zájemce si v internetovém průvodci vybere klíčová slova, se kterými chce spojit svou reklamu a poté si navrhne své obchodní sdělení, které se má uživatli internetu zobrazit při zadání klíčového řetězce do vyhledávače (a které má přesvědčit zákazníka ke kliknutí). Google tedy nijak aktivně nezasahuje do využívání této služby (všechno se děje automaticky přes internetového průvodce).

Zákaz exorbitantní jurisdikce v nařízení Brusel I

Abychom se odpíchli od ústavně-právní problematiky, která se objevila v mém posledním příspěvku, rozhodl jsem se napsat o něčem praktičtějším. Oborem, který bych si rád vzal na mušku je mezinárodní právo soukromé.

Pro připomenutí. Tzv. nařízení Brusel I (44/2001) upravuje soudní příslušnost, uznávání a výkon rozhodnutí v občanských a obchodních věcech. Toto nařízení do značné míry eliminuje použitelnost zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním (dále jen "ZMPS"). Nařízení Brusel I spadá do oblasti mezinárodního práva procesního, které je podmnožinou mezinárodního práva soukromého.

Ochrana základních práv v soukromoprávním kontextu continued...

V mém nedávném článku jsem se zabýval otázkou vlivu základních práv ve sféře soukromoprávních vztahů. Nejdříve jsem se zabýval kanadskou Chartou základních práv a vysvětlil jsem tamější přístup k této problematice (RWDSU v. Dolphin Delivery Ltd.). Poté jsem se zaměřil na to, jak se touto oblastí zabýval německý ústavní soud a k jakým závěrům dospěl (rozhodnutí Lüth). Nakonec jsem přidal několik úryvků z nálezů českého ústavního soudu (I. ÚS 185/04, Pl. ÚS 38/06). Můj závěr v tomto kontextu byl, že základní lidská práva nepůsobí přímo v horizontálních vztazích (tj. ve vztazích mezi účastníky soukromoprávních vztahů) a jejich vliv se v nich uplatňuje toliko zprostředkovaně, tj. nepřímo. V diskusi k mému příspěvku byly vzneseny některé argumenty, které jsem (snad přesvědčivě) vyvrátil poukazem na argumentaci českého ústavního soudu. Vzhledem k tomu, že se jednalo o úvod do problematiky "prozařování" základních práv do soukromoprávních vztahů, rád bych své závěry doplnil o právně-teoretickou argumentaci, která snad vysvětlí, proč nemají základní lidská práva přímý účinek v soukromoprávních vztazích (byť i toto je předmětem diskusí a ústavy některých švýcarských kantonů či ústava JAR explicitně říkají, že se jejich listiny práv a svobod vztahují na celou oblast právního řádu, tj. i na vztahy soukromoprávní).

Listiny základních práv a svobod byly přijaty, aby poskytly základní garance jednotlivci ve vztahu k veřejné (státní) moci. Jejich primárním účelem tak nikdy nebyl přímý účinek v soukromoprávních vztazích. Přesto se základní práva a svobody v soukromoprávních vztazích (nepřímo) uplatňují díky svému "prozařujícímu efektu". Základem tohoto prozařujícího efektu je přitom samotná podstata lidského práva jako takového.

K čemu u nás máme finančního arbitra?

Tento post bude relativně stručný. Rád bych ho kvalifikoval jako jakýsi povzdech nad tím, jak jsem se zase jednou přesvědčil o tom, že najít opravdového odborníka v určitém oboru je poměrně obtížné.

Tentokrát bude řeč o finančním arbitrovi. Jen pro připomenutí. Finanční arbitr je správním orgánem, který by měl přispívat zejména k mimosoudnímu řešení sporů mezi uživateli bankovních služeb a bankovními institucemi. Jedná se o zajímavý orgán, který byl zřízen na základě směrnice EU. Pro bližší informace si můžete prohlédnout jeho stránky zde. Jeho zřízení rozhodně považuji za krok správným směrem, přesto se mu již podařilo mě zklamat.

Melčák a mezinárodněprávní závazky

Výrok a odůvodnění nálezu českého ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 27/09 ve věci stížnosti poslance Miloše Melčáka dokonale dovršil překvapení, jež mezi většinu české odborné veřejnosti vneslo vyhlášení usnesení Pl. ÚS 24/09, kterým se de facto pozastavovaly volby do poslanecké sněmovny. Volby byly zrušeny a budou až v řádném termínu v květnu tohoto roku. Nález samotný a jeho dopad se však nevyčerpá pouze tímto zásahem do politického života České republiky a nevedl pouze k vypjaté reakci mnohých politiků.

Jaký je však poměr celé kauzy k problematice vztahu mezinárodního a ústavního práva? Odpověď je nasnadě a týká se zejména přenesených pravomocí České republiky. ÚS si v minulosti vytvořil podobnou doktrínu jako Spolkový ústavní soud (SÚS). Ten ve svých slavných rozhodnutích Solange I z roku 1974, Solange II z roku 1986 a Maastricht z roku 1993 postupně upravoval své přesvědčení, že evropské (potažmo mezinárodní) právo musí respektovat lidská práva a svobody minimálně na úrovni zajištěné ústavním pořádkem (Základním zákonem), pokud chce působit přednostně před právem vnitrostátním. Nepřekročitelným limitem je samozřejmě zejména tzv. materiální ohnisko ústavy.

Právě výklad tohoto neurčitého právního pojmu je stěžejní!

Výklad pojmu osobní automobil finančními úřady, aneb na co si také dávat pozor při nákupu v bazarech

V nedávné době jsem se setkal se zajímavou právní otázkou týkající se výkladu pojmu "osobní automobil" podle § 85 zákona o DPH (kdybych psal jako správní úřad, jednalo by se o § 85 zákona č. 235/2004 Sb. ze dne 1.dubna 2004, o dani z přidané hodnoty ve znění pozdějších předpisů - narážím zde na, podle mého názoru, šílený pseudoformalismus při citaci právních předpisů).

Ve zkratce. § 85 tohoto zákona umožňuje osobám se zdravotním postižením, aby mohly nakupovat osobní automobily bez DPH. Toto ustanovení představuje komplementární právní úpravu k příspěvkům na zakoupení motorového vozidla, na které mají osoby se zdravotním postižením nárok jednou za pět let (srov. vyhláška 182/1991 Sb.). Díky těmto institutům si může osoba se zdravotním postižením dovolit auto "za babku". Nyní se nechám inspirovat pohádkovými případovými studiemi od Ondry a problematiku výkladu pojmu "osobní automobil" vysvětlím na následujícím případu.

Je český právní řád připraven na Köblera?

Rozhodnutí v právní věci Köbler v. Rakousko (C-224/01) vyvolalo na evropské scéně řadu rozruchů. Snad již tradičně tyto rozruchy nebyly vyvolány meritorním závěrem Evropského soudního dvora ("ESD"). Předmětem diskusí se stala skutečnost, že rozsudek zakládá odpovědnost členských států za škodu způsobenou rozhodnutím soudů poslední instance.

Pan Köbler byl profesorem na Univerzitě v Insbruku a ucházel se o zvláštní příplatek za odsloužená léta, který získávají rakouští profesoři za předpokladu, že 15 let pracují na rakouských univerzitách. Köbler 15 let na rakouských univerzitách neodsloužil, avšak hájil se tím, že svou patnáctiletou službu splnil tím, že pracoval jako profesor na univerzitách v jiných členských státech. Jinými slovy se Köbler hájil tím, že nebude-li vzata v úvahu jeho služba na univerzitách v jiných členských státech, bude se jednat o nepřímou diskriminaci v rozporu s čl. 39 SES (nyní čl. 45 SFEU) a s čl. 7 Nařízení 1612/68.

Ochrana základních práv v soukromoprávním kontextu, aneb trocha kanadských stávek a německé nacistické kinematografie

Přestože se nepovažuji za zdatného odborníka v ústavně-komparatistickém konetxtu, při studiu konstitucionalismu jsem narazil na zajímavé případy týkající se ochrany lidských práv v soukromoprávních vztazích. Když jsem tyto případy četl, uvědomil jsem si, že jsem se vlastně nikdy nezajímal o rozsah aplikace Listiny práv a svobod. Jako samozřejmost jsem bral, že Listina práv a svobod je součástí ústavního pořádku, aniž bych se dál pídil, za jakým účelem byla schválena a na které právní vztahy ji lze vlastně aplikovat.

Rozhodnutí Nejvyššího soudu v Kanadě ve věci RWDSU v. Dolphin Delivery Ltd., [1986] 2 S.C.R. 573 mi v tomto ohledu otevřelo oči. Jedná se o jedno z nejvýznamnějších rozhodnutí z tamější "kuchyně". Text rozhodnutí byl publikován např. na http://csc.lexum.umontreal.ca/en/1986/1986scr2-573/1986scr2-573.pdf.

Quo vadis ÚS?

"Rozhodnutí Ústavního soudu pokládám za neodpovědný krok, který může mít zásadní negativní dopad nejen na politický vývoj v zemi, ale i na prohloubení hospodářské krize," komentoval rozhodnutí ÚS předseda ODS Mirek Topolánek.

Nejtvrdší postoj zaujal šéf ČSSD Jiří Paroubek. "Zasahuje-li Ústavní soud do ústavních předpisů, sám ústavu porušuje," prohlásil ve sněmovně. A na dotaz HN později Paroubek upřesnil: "Myslím, že precizace postavení Ústavního soudu by byla vhodná."

Klaus se také pustil do tvrdé kritiky Ústavního soudu (ÚS). "Nález Ústavního soudu není neutrální právní analýzou, ale zaujatou politickou obhajobou Lisabonské smlouvy ze strany jejích stoupenců. Je to vidět i na zcela neadekvátním konfrontačním způsobu zpracování i prezentace tohoto nálezu," prohlásil.

Toto jsou v zásadě nezávislé výňatky z českého tisku posledních měsíců. Je zřejmé, že politická scéna, respektive její hlavní hráči jsou nespokojeni s fungováním českého ústavního soudu. Proč je tomu tak? Je to exces ve stále nedostatečně pevné demokracii či normální stav ve vyspělé zemi?

§ 196a obchodního zákoníku a jeho úskalí

Tento post začíná trochu pohádkově, nicméně jde spíše o případovou studii, která přináší zajímavé otázky a také pár odpovědí.

Bylo nebylo, v Praze stál činžovní dům. Vlastnila ho společnost Prodávající s.r.o., která ho prodala společnosti Kupující s.r.o. Vlastníkem a jednatelem obou společností byl pan Josef Vlastník. Hodnota domu byla mnohem vyšší než základní kapitál obou společností. Cenu si pan Vlastník vymyslel sám (určil ji velmi nízkou) a kupní smlouvu nechal připravit AK Jan Advokát a spol. JUDr. Advokát mu smlouvu dodal a proti Vlastníkově ceně nic nenamítal. Tak byl na základě této smlouvy řádně zapsán nový vlastník společnost Kupující s.r.o. do katastru nemovitostí.

Lisabonská smlouva a změny evropského práva hmotného?

Od 1. prosince 2009 vstoupila v platnost tzv. Lisabonská smlouva. Tato smlouva do značné míry přetvořila podobu Evropských společenství (do budoucna již jen Evropské unie), na kterou jsme byli zvyklí dosud. Díky Lisabonské smlouvě došlo ke změně Smlouvy o založení Evropských společenství ("SES") na Smlouvu o fungování EU ("SFEU") a Smlouva o EU ("SEU") byla podstatným způsobem novelizována a doplněna. Celá řada příspěvků, které se objevují na internetu a v odborné literatuře se zabývají vlivem Lisabonské smlouvy na fungování EU. S novelizacemi a změnami v názvech zakládajících smluv se mění třípilířová struktura EU na strukturu "dvoupilířovou", dochází k opětovnému přečíslování těchto smluv, Evropská rada se stává plnohodnotnou institucí EU, máme ministra zahraničí EU apod. Podstatně méně článků se potom zabývá změnami, které Lisabonská smlouva vnáší do evropského práva hmotného a do práva, které se bezprostředně může dotknout nás "smrtelníků", tedy těch, pro něž studium legislativního procesu, způsobů hlasování v evropských institucích a další podobné "lahůdky" nemusí být zrovna oblíbeným koníčkem. Podle mého názoru lze Lisabonskou smlouvu označit spíše za institucionální a procedurální novinku, neboť, jak se pokusím naznačit, v ostatních ohledech o převratných změnách hovořit nelze (snad kromě toho otravného přečíslování a "překopání" smluv).