Zpeněžení zástavy podle nového občanského zákoníku

Ustanovení § 165a odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen "ObčZ") stanoví, že zástavu lze zpeněžit na návrh zástavního věřitele ve veřejné dražbě nebo soudním prodejem zástavy. Učebnice občanského práva (srov. Knappová, M. Občanské právo hmotné 1. 4., aktualizované a doplněné vydání. ASPI, 2005, str. 456 a násl.) toto ustanovení interpretuje tak, že se zástavnímu věřiteli pro zpeněžení zástavy nabízejí tři možnosti. Podle učebnice může zvolit klasický postup, který spočívá v žalobě proti dlužníku na splnění závazku a navazujícím výkonu rozhodnutí na základě rozsudku v tomto sporném nalézacím řízení (zde má učebnice patrně na mysli možnost výslovně deklarovanou v § 165a odst. 3 ObčZ). Druhou možností je dle učebnice zpeněžení zástavy ve veřejné dražbě podle zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách (dále jen "ZoVD"). Třetí možností je dle učebnice soudní prodej zástavy podle občanského soudního řádu. 

Tento výklad by si možná zasloužil zpřesnění. Řada lidí (kteří tuto učebnici četli) totiž tyto tři možnosti považuje za tři samostatné cesty vedoucí ke zpeněžení zástavy. To však není úplně přesné - cesta může být totiž kombinovaná. Ve své podstatě jde podle mého názoru jen o dvojí cestu k exekučnímu titulu (buď se zástavní věřitel vydá klasickou cestou sporného řízení, anebo má možnost zahájit řízení o soudním prodeji zástavy podle § 200y OSŘ) a dále o dvojí cestu směřující k samotnému zpeněžení zástavy (buď prodej podle zákona o veřejných dražbách, anebo prodej podle občanského soudního řádu v rámci výkonu rozhodnutí). Je otázkou, zda je možné tyto varianty kombinovat. Bylo by to sice hezké, ale obávám se, že je přípustný (a patrně i správný) závěr, že usnesení o soudním prodeji zástavy nelze použít jako exekuční titul k nedobrovolné dražbě podle zákona o veřejných dražbách.

Podle Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 29.6.2010, sp. zn. 20 Cdo 4396/2008) totiž platí, že "soudní prodej zástavy se uskutečňuje ve dvou fázích. V první fázi jde o řízení o soudním prodeji zástavy, které je zahájeno podáním žaloby, jíž se zástavní věřitel domáhá nařízení soudního prodeje zástavy, a které končí usnesením soudu, jímž bylo o této žalobě rozhodnuto. Nařídí-li soud usnesením prodej zástavy, přechází soudní prodej zástavy do druhé fáze, podá-li zástavní věřitel návrh na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem zástavy." Podobně to ostatně naznačuje § 165a odst. 1 ObčZ, věta druhá. Závěr, že usnesení o soudním prodeji zástavy nelze použít jako exekuční titul podle zákona o veřejných dražbách může být správný i proto, že v řízení o soudním prodeji zástavy (v první, nalézací fázi) se nerozhoduje o nákladech řízení, ani o případných námitkách promlčení, apod. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15.6.2010, sp. zn. 21 Cdo 1844/2008).

Jinými slovy usnesení o soudním prodeji zástavy jako exekuční titul lze patrně použít jen k výkonu rozhodnutí podle občanského soudního řádu. Exekuční titul z klasického sporného nalézacího řízení (nebo jiný exekuční titul - např. notářský zápis) lze použít naopak pro výkon rozhodnutí (exekuci) podle občanského soudního řádu (exekučního řádu) i pro nedobrovolnou veřejnou dražbu (§ 36 odst. 1 ZoVD).

Otázkou je, jak tuto praxi mění nový občanský zákoník. Podle § 1359 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen "NOZ") platí, že jakmile je dluh splatný, může se zástavní věřitel uspokojit způsobem, o němž se dohodl se zástavcem, popřípadě zástavním dlužníkem, v písemné formě, jinak z výtěžku zpeněžení zástavy ve veřejné dražbě nebo z prodeje zástavy podle jiného zákona. Jako "defaultní řešení" se zdá se nic nemění. Oním prodejem zástavy podle jiného zákona bude patrně nadále soudní prodej zástavy podle občanského soudního řádu, který bude probíhat ve svých dvou fázích (nalézací a exekuční). Podkladem pro veřejnou dražbu bude zdá se nadále exekuční titul (zřejmě jiný než usnesení o soudním prodeji zástavy) a podkladem pro soudní prodej zástavy (exekuční fázi) bude usnesení o soudním prodeji zástavy. Nic navíc zdá se nebrání zástavnímu věřiteli postupovat nadále v duchu § 165a odst. 3 ObčZ. Pokud nebude mít jiný exekuční titul (např. notářský zápis o přímé vykonatelnosti), stejně bude nucen tímto způsobem postupovat, aby mohl iniciovat nedobrovolnou veřejnou dražbu podle zákona o veřejných dražbách (je totiž otázkou, zda bude moct zástavní věřitel využít pro nedobrovolnou veřejnou dražbu usnesení o soudním prodeji zástavy).

Pozornému čtenáři jistě neunikla první část § 1359 odst. 1 NOZ, totiž možnost zástavního věřitele dohodnout se v písemné formě se zástavcem (zástavním dlužníkem) na způsobu uspokojení ze zástavy. Takovým způsobem zpeněžení by mohl být nově tzv. prodej z volné ruky mimo dražbu (prodej z volné ruky lze v současné době realizovat jen v rámci insolvenčního řízení - viz § 286 odst. 1 písm. c) InsZ). Podle důvodové zprávy k § 1359 odst. 1 NOZ platí, že "pro způsob zpeněžení zástavy má rozhodující význam zástavní smlouva; mlčí-li smlouva o způsobu zpeněžení zástavy, preferuje se její prodej ve veřejné dražbě". Ustanovení § 1315 NOZ však obsahuje zakázaná vedlejší ujednání v zástavní smlouvě, což vyplývá jednak ze systematiky zařazení tohoto ustanovení, jednak z důvodové zprávy. Podle § 1315 odst. 2 písm. b) NOZ pak platí, že dokud zajištěný dluh nedospěje, zakazuje se ujednat, že věřitel může zástavu zpeněžit libovolným způsobem. Tento zákaz platí i po dospělosti zajištěného dluhu, je-li zástavcem (zástavním dlužníkem) spotřebitel nebo člověk, který je malým nebo středním podnikatelem (§ 1315 odst. 3 NOZ). 

Toto ustanovení podle mě umožňuje konzervativní výklad, kdy si prodej z volné ruky (mimo dražbu) nelze v zástavní smlouvě před jeho dospělostí (splatností) sjednat. Jestliže NOZ v § 1359 odst. 1 připouští jako "defaultní řešení" veřejnou dražbu a soudní prodej zástavy, lze argumentovat, že "libovolný způsob zpeněžení" ve smyslu § 1315 odst. 2 písm. b) NOZ představuje jakýkoli jiný způsob zpeněžení, tj. prodej z volné ruky a jakýkoli jiný prodej, pokud si jej strany vymyslí. To by znamenalo, že při uzavírání zástavní smlouvy (pokud se zástavní smlouvou nezajišťuje již dospělý dluh) nelze prodej z volné ruky jako způsob zpeněžení sjednat. Problém je v tom, že ustanovení § 1359 odst. 1 NOZ, ani jiná ustanovení (např. § 1360, § 1365 NOZ) takový výklad nevylučují. Okamžik ujednání o jiném způsobu zpeněžení totiž v těchto ustanovení není určen, a tak lze tato ustanovení vykládat tak, že se jiný způsob zpeněžení sjednává ve smyslu § 1315 odst. 2 písm. b) NOZ až po splatnosti dluhu - např. dodatkem k zástavní smlouvě. 

Pokud by byl konzervativní výklad § 1315 odst. 2 písm. b) NOZ správný, znamenalo by to dokonce, že prodej z volné ruky by bylo možné sjednat jen s právnickými osobami a velkými podnikateli (viz § 1315 odst. 3 NOZ). 

Konzervativní výklad chrání zástavce. Umožňuje mu znát dopředu pravidla zpeněžení a prostředky obrany proti zástavnímu věřiteli - např. v případě, kdy existenci dluhu, resp. jeho zpeněžitelnosti neuznává z důvodu promlčení, zápočtu, apod. (k této obraně slouží sporné nalézací řízení, anebo exekuční fáze, a v omezeném rozsahu rovněž nalézací fáze, řízení o soudním prodeji zástavy).

Na druhou stranu je přípustný i liberální výklad. Ustanovení § 1315 odst. 2 písm. b) NOZ může znamenat, že "libovolným způsobem zpeněžení" je zpeněžení bez jakýchkoli pravidel. To znamená, že by ujednání o prodeji z volné ruky před splatností dluhu možné bylo za předpokladu, že budou přesně stanovena pravidla tohoto zpeněžení. Problém tohoto liberálního výkladu je však podle mě v tom, že z § 1365 odst. 1 NOZ vždy vyplývají pevná pravidla jiného způsobu zpeněžení zástavy (postup s odbornou péčí, cena obvyklá, apod.), a tak libovolný způsob zpeněžení ve smyslu bez pravidel jednoduše neexistuje. V případě neoprávněného zpeněžení by měl zástavce navíc patrně jen nárok na náhradu škody. Před prodejem z volné ruky (mimo dražbu) by totiž patrně nebylo nutno si obstarat exekuční titul jako je tomu v případě nedobrovolné veřejné dražby, nebylo-li by to sjednáno jako podmínka zpeněžení. Proti neoprávněnému zpeněžení by se tak zástavce nemohl bránit (např. z důvodu zániku zajištěné pohledávky).

Určitým řešením problematického ustanovení by mohlo být zmocnění zástavního věřitele k dobrovolné dražbě podle 17 odst. 4 ZoVD. Takovým způsobem totiž neopouštíme meze, které vytyčil § 1359 NOZ v rámci "defaultního řešení", které veřejnou dražbu preferuje (neříká přitom, zda se má jednat o dražbu dobrovolnou či nedobrovolnou). Zároveň by podle mě bylo nutné kvalifikovat důvody odvolání tohoto zmocnění ve smyslu § 442 NOZ, aby se předešlo tomu, že dojde k odvolání zmocnění zástavcem z "nekvalifikovaného důvodu". Tento postup však asi nebude možný např. u nemovitostí, kde nebude zástavní věřitel oprávněn s předmětem dražby hospodařit, jak vyžaduje § 17 odst. 4 ZoVD (v případě zástavy odevzdané zástavnímu věřiteli bychom mohli oprávnění hospodařit dovozovat z § 1356 odst. 1 NOZ).

Výklad pojmu "libovolný způsob zpeněžení" bude zřejmě otázkou judikatury. Bohužel jsem prozatím v důvodové zprávě k NOZ nenašel ustanovení, které by něco o prodeji z volné ruky říkalo (např. v tom smyslu, že smyslem úpravy zástavního práva v NOZ je umožnit prodej z volné ruky). Existuje proto riziko, že prodej z volné ruky bude ve většině případů (vzhledem k § 1315 odst. 3 NOZ) možný nadále jen v insolvenčním řízení (tzv. prodej mimo dražbu).

P.S. Prozatím zastávám názor, že § 1315 odst. 2 NOZ je relativně neplatný. Dovozuji to ze znění § 1315 odst. 3 NOZ, který používá "tvrdší" formulaci ("se nepřihlíží" na rozdíl od "zakazuje se"). Pokud by se tedy zástavce neplatného ujednání v zástavní smlouvě nedovolával, šlo by patrně o platné ujednání.