Nástrahy pro zaměstnavatele při exekuci vedené proti jeho zaměstnancům

Zaměstnavatelé se někdy ve snaze pomoci svým zaměstnancům dostávají do zbytečných nesnází a vystavují se značným rizikům. Jejich motivace může samozřejmě být altruistická. Je pochopitelné, že mají podnikatelé starost o svůj kolektiv spolupracovníků. Často se takové vztahy pohybují na přátelské bázi. Ani to by nemělo však zatemnit chladnou úvahu nad možnými riziky. Podnikatel však může přemýšlet i čistě utilitaristicky. Daného zaměstnance si potřebuje udržet, je tedy ochoten mu vyjít vstříc v otázkách, které ho domněle příliš nestojí. Zde by měla mít chladná úvaha ještě pevnější místo.

Exekuci ukládající zaplacení peněžité částky lze provést několika způsoby, taxativně vymezenými v exekučním řádu.[1] Jedním z nich je způsob provedením srážek ze mzdy a jiných příjmů. Z pojmového hlediska je exekuce srážkami ze mzdy svou podstatou exekucí přikázáním pohledávky, jejímž předmětem je nikoliv mzda, ale nárok na její výplatu.

Uvalení exekuce ukládající zaplacení peněžité částky srážkami ze mzdy a jiných příjmů s sebou pokaždé přináší odpovídající povinnosti nejen zaměstnanci, ale i zaměstnavateli. Zde právě přichází možnost určité „spolupráce“ zaměstnance a zaměstnavatele a tedy rizika pro zaměstnavatele. Zaměstnavatel by podle zákona měl spolupráci či součinnost poskytovat zejména exekutorovi. Měl by mu předat potřebné informace včetně takových údajů, jako je sdělení čísla bankovního účtu zaměstnance.[2] Podstatou spolupráce je pak samozřejmě fakt, že přímo zaměstnavatel povinnému zaměstnanci strhává ze mzdy přesně vypočítané splátky a zasílá dle počtu pohledávek buď rovnou oprávněnému, nebo na účet exekutora. Nařízení exekuce srážkami ze mzdy a jiných příjmů ať již soudem, exekutorem nebo finančním úřadem však může zaměstnavateli přinést několik konkrétních komplikací.

První z možných rizik souvisí již s pouhým opomenutím oznámení. Zaměstnavatel by neměl obecně svého zaměstnance nijak krýt. Dříve než zaměstnavatel zaměstnance přijme, měl by si od něj vyžádat tzv. zápočtový list, nejdéle před vyplacením první mzdy.[3] Kromě osobních údajů a informací o předchozím zaměstnání obsahuje list také položku pro nařízené srážky ze mzdy. Pokud je vyplněná, má zaměstnavatel povinnost oznámit tuto skutečnost příslušnému soudu, který ho následně vyrozumí o detailech pohledávky a účastnících řízení. Neoznámí-li zaměstnavatel záležitost soudu, může od něj následně obdržet pořádkovou pokutu až do výše 50 000 Kč. Stejnou pořádkovou pokutu obdrží i předchozí zaměstnavatel povinného, který takové potvrzení nevystavil, uvedl v něm nepravdivé údaje či do týdne nenahlásil soudu, že u něj povinnému zaměstnanci skončil pracovní poměr. [4]

Dalším rizikem je chybné vyúčtování srážek. Zaměstnavatel by neměl z nedbalosti a samozřejmě ani úmyslně špatně stanovit výši čisté mzdy zaměstnance, např. s vidinou toho, že mu trochu ulehčí. Srážky se provádějí z čisté mzdy, která se vypočte způsobem popsaným v ustanovení § 277 Občanského soudního řádu. Pro stanovení výše srážek je třeba určit čistou mzdu, ze které se odečítají daně a pojistné, nezabavitelná částka a dále částka za každou vyživovanou osobu. Stane se, že nepozorný zaměstnavatel započte omylem do čisté mzdy i částky, které tam nepatří. Většinou představují poskytnutí náhrady nákladů spojených s pracovním výkonem, např.: cestovné, stravné, výdaje za ubytování a podobně.[5]  Plátce mzdy má i možnost obrátit se na soud, který určí, jaká částka má být v příslušném výplatním období ze mzdy sražena a kolik ze sražené částky má připadnout jednotlivým oprávněným. Právo určit výši srážek má (s výjimkou případů, kde je více oprávněných) také i soudní exekutor.[6]

Zaměstnavatel by měl být opatrný proto, že vlastně ručí za poskytnutí daných srážek. Odpovědnost za provádění srážek nese totiž plátce mzdy. Jestliže neprovede srážky ze mzdy povinného vůbec nebo v menším než stanoveném rozsahu nebo jestliže je neprovede včas, umožňuje § 292 Občanského soudního řádu oprávněnému podat tzv. poddlužnickou žalobu a domáhat se po plátci mzdy, aby mu zaplatil částky, které měly být ze mzdy povinného sraženy.[7] Je vysoce pravděpodobné, že zaměstnavatel pak kromě náležitých srážek bude nucen zaplatit ještě náhradu nákladů řízení.

Výše srážek se nedá ovlivnit ani směrem nahoru. Pokud zaměstnavatel s povinným uzavřou dohodu, ve které výslovně stanovují vyšší částku srážek a s ní dobrovolný souhlas povinného, stále na ni bude nahlíženo jako na neplatnou. Vyšší srážka je považována za nedůvodné zkrácení mzdy pracovníka, provedené v rozporu s ustanovením zákoníku práce. Nárok na zaplacení této částky je bez ohledu na to, jak s ní bylo dále naloženo, mzdovým nárokem pracovníka vůči organizaci – zaměstnavateli, která srážky provedla a zaměstnanec se dokonce může žalobou domáhat výplaty této části mzdy. [8]

Náklady spojené s odesláním sražené částky oprávněnému hradí ze svého plátce mzdy[9], nicméně je možné uzavřít dohodu o tom, že zaměstnance bude plátci mzdy hradit výši nákladů, které mu při realizaci vzniknou.

Velmi často nastává situace, kdy je zároveň s exekučním příkazem na mzdu vydán i příkaz k zablokování účtu do výše dlužné částky. V praxi jsme se pak setkali s případy, kdy se zaměstnavatel zmýlí a odešle sraženou částku na obstavený účet zaměstnance místo na účet exekutora. Tím dojde k porušení principu exekuce, třebaže povinný s prostředky na obstaveném účtu nakládat nesmí a k zaslaným penězům se až do uspokojení pohledávky nedostane. V takových případech záleží pouze a jen na domluvě s příslušným exekutorem, který může vyjít zaměstnavateli vstříc přijetím srážky z účtu povinného na svůj. Pokud však srážku provedenou tímto vadným způsobem nepřijme, hledí se na ni, jako kdyby nebyla poskytnuta a zaměstnavatel je povinen doručit částku znovu a na správný účet.

Typickým případem snahy vyhovět důležitému či oblíbenému zaměstnanci je snaha zaměstnavatele uměle snížit jeho příjem a dorovnávat ho „bokem“. Taková praxe je velmi riziková. Vrcholem je pak snaha obejít exekutora vyplácením mzdy tzv. ‚fiktivnímu zaměstnanci“. Jedná se o situaci, kdy zaměstnavatel výrazně sníží mzdu povinnému zaměstnanci, ze které budou nadále odváděny srážky, ale vzhledem k hodnotě snížené mzdy, jen ve velmi malých částkách. Na zbytek peněz určených zaměstnanci uzavře fiktivní pracovní poměr (nebo jiný poměr) s třetí osobou, a její mzda je bokem vyplácena povinnému. Takové jednání nelze doporučit, pokud způsobená škoda oprávněnému přesáhne 25 000 Kč, může se zaměstnavatel takovým trikem dopustit trestného činu poškozování věřitele. Takového trestného činu se dopustí ten, kdo byť jen částečně zmaří uspokojení věřitele jiné osoby (tedy věřitele svého zaměstnance) tím, že zničí, poškodí, zatají, zcizí, učiní neupotřebitelnou nebo odstraní byť i jen část majetku dlužníka. [10] Pokud by takovou situací byly sníženy i povinné odvody sociálního a zdravotního pojištění a odvody daňové, mohlo by hrozit i jejich zpětné vymáhání. Paradoxně by si však mohl stěžovat a domáhat se svého práva u soudu i samotný povinný zaměstnanec, kterému byla mzda takovým razantním způsobem snížena. Pokud by nevyšel najevo skutečný důvod snížení, jednání zaměstnavatele by mohlo být považováno za diskriminační a kromě nároku na dorovnání rozdílu ve mzdě zaměstnance by mohl být plátce mzdy pokutován až do výše 500 000 Kč dle ustanovení zákona o inspekci práce[11]. Jelikož zaměstnanci postižení exekucemi nejsou často úplně stabilní, lze varovat i před takovýmto vývojem.

Je tedy zřejmé, že v oblasti srážek ze mzdy může platit beze zbytku heslo: Pro dobrotu na žebrotu. Zaměstnavatel by si měl dávat pozor i v případě dobrovolných srážek.[12] Na druhou stranu je nutné poznamenat, že současná úprava stále zaměstnavatele neúměrně zatěžuje, a že je pochopitelné jejich stranění vlastním zaměstnancům, za které by neměli být a priori penalizovaní. Zaměstnavatelé a exekutoři by se měli snažit vzájemně co nejvíce vyjít vstříc. 

---

[1] Zákon č. 120/2001 Sb. Exekuční řád ve znění pozdějších předpisů

[2] Kasíková M. a kol. Exekuční řád. Komentář. 3. vydání. Praha: C.H.Beck, 2013, s. 144.

[3] Bureš, J., Drápal, L., Krčmář L., Krčmář. Z., a kol.: Občanský soudní řád, Komentář: 2. Díl. 7. vydání, Praha: C. H. Beck, 2006 s. 1526.

[4] Bureš, J., Drápal, L., Krčmář L., Krčmář. Z., a kol.: Občanský soudní řád, Komentář: 2. Díl. 7. vydání, Praha: C. H. Beck, 2006 s. 1530.

[5] TRIPES A. Exekuce v soudní praxi. 3. Vydání. Praha: C .H.Beck,2006, s. 236.

[6] Bureš, J., Drápal, L., Krčmář L., Krčmář. Z., a kol.: Občanský soudní řád, Komentář: 2. Díl. 7. vydání, Praha: C. H. Beck, 2006 s. 1517.

[7] Kasíková M. a kol. Exekuční řád. Komentář. 3. vydání. Praha: C.H.Beck, 2013, s. 392

[8] MS Praha 12 Co 11/79

[9] Bureš, J., Drápal, L., Krčmář L., Krčmář. Z., a kol.: Občanský soudní řád, Komentář: 2. Díl. 7. vydání, Praha: C. H. Beck, 2006 s. 1511

[10]  Trestný čin dle §222 zákona č. 40/2009 Sb. Trestního zákoníku ve znění pozdějších předpisů

[11] § 13 zákona č.251/2005 Sb., o inspekci práce v platném znění

[12] Např. i ve velmi liberálním státě Massachusetts došlo pře časem k popření možnosti zaměstnavatele srážet ze mzdy své nároky vůči zaměstnanci. Viz: BRISTOL, Benjamin. Woluntary Wage Deduction. BusinessWest, 11.4.2011. 

Promlčení v novém občanském zákoníku - k počátku běhu a délce promlčecí lhůty

Myslím, že je potřeba trochu oživit náš skomírající blog, a proto se této úlohy zhostím v rámci tohoto postu.

Právní úpravu promlčení považuji společně s úpravou dědictví a bezdůvodného obohacení za nejkomplikovanější oblasti nového občanského zákoníku. V případě promlčení a bezdůvodného obohacení však nejde o komplikovanost v pravém slova smyslu, neboť nová právní úprava je pouze velmi složitě čitelná, zatímco při jejím pochopení je její výklad podle mě snadný. Cílem tohoto článku je zpřístupnit srozumitelnější cestou právní úpravu promlčení v novém občanském zákoníku. Zejména otázku počátku běhu a délky promlčecí lhůty, která si myslím není úplně nejšťastněji řešena v nové právní úpravě (byť jen z hlediska čitelnosti této právní úpravy). Článek nemá rozhodně ambici nabídnout cokoli jiného, než je uvedeno v zákoně. Nicméně způsob výkladu zákona je v tomto článku podle mě lépe přizpůsoben zažitému chápání promlčení ve starém občanském zákoníku (navíc se snaží některá ustanovení spojit), a proto někomu může prospět v praxi či při studiu.  

Ač to nový občanský zákoník trochu skrývá, stojí podle mě na obecné koncepci, že se právo promlčuje v subjektivní nebo objektivní promlčecí lhůtě. To je podle mě novinka, neboť starý občanský zákoník zaváděl subjektivní promlčí lhůty jen pro některá práva (např. právo na náhradu škody), zatímco jinak platilo (např. u práva na plnění), že se promlčovalo okamžikem, kdy mohlo být vykonáno poprvé (§ 101 odst. 1 starého občanského zákoníku). 

Mladá Fronta DNES již není Mladá Fronta?

Úřad průmyslového vlastnictví zneplatnil v rozhodnutí o rozkladu ochrannou známku Mladá Fronta DNES.

 

Toto rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví (ÚPV) tak opět rozvířilo vody dlouholetého sporu mezi žalovanou mediální skupinou Mafra, které patří jeden z nejčtenějších deníků Mladá Fronta Dnes a žalující stranou, vydavatelstvím Mladá Fronta. Spor o název deníku se vedl již od roku 2005, kdy se k Městskému soudu v Praze dostala žaloba a nařčení z nekalosoutěžního jednání od vydavatelství Mladá Fronta, která požadovala, aby se skupina MAFRA zdržela pojmenování deníku Mladá Fronta DNES. Se žalobou neuspěla následně u soudu Vrchního ani Nejvyššího a dokonce i Ústavní soud v červenci 2013 odmítl stížnost Mladé Fronty na nespravedlivý soudní proces.
Kombinovaná ochranná známka Mladá Fronta byla zapsána roku 1994 a nyní byla zrušena rozhodnutím předsedy ÚPV z 2. srpna letošního roku. V odůvodnění mimo jiné uvádí, že logo vydavatelství Mladé Fronty představuje prioritně starší ochrannou známku a že vzhledem k velikosti a tradici obou vydavatelství je záměna u spotřebitelské veřejnosti velmi pravděpodobná. 

Rozhodnutím o neplatnosti byla  známka zneplatněna ex tunc, tj. již od svého zapsání a vydavatelství Mladá Fronta prohlašuje, že se chystá skupinu Mafra za ušlý zisk žalovat.

Nicméně dané rozhodnutíé nám nabídlo i několik dalších zajímavých otázek.  ÚPV například usoudil, že ačkoliv  vlastník napadené ochranné známky vydává deník Mladá fronta DNES již 20 let, tato skutečnost neznamená, že daná ochranná známka nemůže klamat veřejnost. Jedná se o dva silné nakladatelské domy působící na stejném trhu, a s ohledem na dlouhý časový úsek od počátku vydávání deníku „mladá fronta“ není možno s jistotou tvrdit, že u spotřebitelské veřejnosti, která již prošla několika generacemi, záměna uvedených produktů/služeb nenastává. Kromě toho, jak již bylo judikováno, není potřeba prokazovat, že k takovéto záměně skutečně, popř. kolikrát, došlo, stačí její potenciální možnost.

K poukazu vlastníka na ustanovení § 12 zákona č. 441/2003 Sb., podle něhož po uplynutí doby 5 let od zápisu nelze požadovat výmaz ochranné známky, ÚPV lakonicky uvádí, že sankce v podobě ztráty možnosti zakázat užívání pozdější ochranné známky se vztahuje výhradně na vlastníka starší ochranné známky a uživatele nezapsaného označení. Výkladem tohoto ustanovení lze dle ÚPV dovodit, že se v případě návrhu na neplatnost vztahuje výlučně na návrhy podané podle ustanovení § 32 odst. 3 zákona č. 441/2003 Sb., tedy na návrhy uplatňované třetími osobami ze soukromoprávních (relativních) důvodů.

Podle tiskové zprávy společnosti Mafra se rozhodnutí ÚPV, vzhledem k předchozím soudním rozhodnutím, deníku Mladá Fronta DNES nedotýká, hodlá ho dále vydávat a proti rozhodnutí ÚPV nejspíše podá žalobu k Městskému soudu v Praze. Nic tedy parně není úplně definitivní.

Přihlašování přeshraničních pohledávek v insolvenčním řízení

Finský Nejvyšší soud nedávno vydal zásadní rozhodnutí (KKO:2013/16) týkající se přihlašování přeshraničních pohledávek v insolvenčním řízení. Rozsudek se váže i k u nás účinném Nařízení Rady o úpadkovém řízení (č. 1346/2000) – dále jen „nařízení Rady“. 

Insolvenční správce finské společnosti v úpadku vyzval švédského věřitele (shodou okolností mateřskou společnost zkrachovalé finské společnosti) k přihlášení pohledávky do insolvenčního řízení.  

Výzva byla ve švédštině, ale nebyla vydána v souladu s článkem 42 nařízení Rady, které vyžaduje užít zvláštní formulář „Výzva k přihlášení pohledávky. Závazné lhůty“ a to ve všech oficiálních jazycích EU!

Švédský věřitel pohledávku řádně nepřihlásil, nicméně zaslal neformální přehled svých pohledávek a požadavků. 

Dle finského insolvenčního práva věřitelé obdrží stejně jako u nás část z konkurzní podstaty majetku podle rozvrhu vypracovaného správcem a potvrzeného soudem. Věřitelé musí řádně a včas přihlásit své pohledávky, aby získali tento nárok.

Oddíl 13, § 16 ods. 2 finského zákona o úpadku (z. č. 120/2004), však poskytuje výjimku a stanoví, že  ozvrh uspokojení věřitelů může být pozměněn, pokud byl nějaký nárok vynechán z důvodu chyby, nedbalosti nebo jiné srovnatelné důvodu, který nelze přičítat věřiteli.
 

Otázka tedy zněla, zda výše uvedené formální pochybení insolvenčního správce zavdává důvod k tomu, aby neformální písemnost věřitele byla považována za řádnou formální přihlášku z důvodů chyb v řízení. Nejvyšší soud dovodil, že se nejedná o takovou chybu v řízení, která by ospravedlnila vadnou přihlášku do řízení začlenit a na jejím základě plnit. 

V daném případě švédský věřitel tvrdil, že nemohl přihlásit svůj nárok z důvodu chyby správce, protože správce nedoručil švédskému věřiteli výzvu ve správné podobě v souladu s článkem 42 nařízení Rady. Tvrdil také, že jeho neformální podání mělo být za přihlášku považováno.

Nejvyšší soud uvedl, že přihláška pohledávky je projev vůle přijímat platby z konkurzní podstaty, ve které musí být pohledávky a jejich důvody dostatečně vymezeny a to i podpůrnými dokumenty. Neformální dopis věřitele za takovou přihlášku být považován nemůže (neobsahoval žádnou podpůrnou dokumentaci ani žádné vyjádření záměru přijímat platby z konkurzní podstaty).

Poté Nejvyšší soud posuzoval správcovu nedůslednost stran výzvy k přihlášení pohledávek. Soud potvrdil, že se o chybu jednalo. Nicméně výzva byla ve švédštině a obsahovala stejné informace jako vyžadují články 40 a 42 nařízení Rady. Nejvyšší soud tedy usoudil, že švédský věřitel potřebné informace v jazyce, jemuž rozuměl obdržel a měl tak všechny předpoklady k tomu přihlášku řádně podat.

Soud proto konstatoval, že správce neporušil práva švédského věřitele a nebylo potřeba opravit nebo změnit potvrzený rozvrh. Nárok švédského věřitele ve výši několika milionů eur byl zcela zamítnut.

Je otázkou zda tento případ nebude mít dohru v rámci evropské jurisdikce. V každém případě z něja však plyne ponaučení, že nedodržení jasných formálních náležitostí dle nařízení Rady ještě nemusí dle národní soudní instance vést k narušení práva zahraničního věřitele a nelze na něj tedy spoléhat.

Kogentní ustanovení zákona o obchodních korporacích

Již více než před rokem vyšel ve Sbírce zákonů pod č. 90/2012 Sb. zákon o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích (dále jen „ZOK“ nebo „zákon“)). Jeho účinnost je shodně s novým občanským zákoníkem stanovena na 1.1.2014. 

Naprosto zásadní povinností všech existujících společností bude uvedení ujednání společenských smluv a stanov do souladu s těmi ustanoveními ZOK, od nichž se nelze odchýlit. Ke splnění těchto povinností zákon stanoví šesti měsíční lhůtu, tj. do 30.6.2014. Pokud tomu nebude do té doby učiněno, rejstříkový soud společnost písemně vyzve ke splnění této povinnosti a poskytne jí dodatečnou lhůtu. V případě, že ani po jejím uplynutí společnost základní dokumenty neupraví, soud bude oprávněn na návrh rejstříkového soudu či jiné osoby s právním zájmem společnost zrušit!

Písemná forma smlouvy v novém občanském zákoníku

Těší mě, že se zde začínají objevovat posty o novém občanském zákoníku (dále jen "NOZ"). Ne se vším, co zde Ondra napsal, souhlasím (vlastně spíše nesouhlasím) a svůj nesouhlas dávám najevo v komentářích pod jeho příspěvky. Dovoluji si nicméně přidat krátký post na téma občanského zákoníku i já (ať se zase čtenář může pustit do mě - třeba se zde rozproudí podnětná debata). Věřím rovněž, že mi čas dovolí, abych se o novém občanském zákoníku rozepsal více, protože na rozdíl od Ondry a Roberta Pelikána (aspoň to tak z posledních filipik vyplývá), jsem zastáncem toho, že se řada ustanovení dá vyložit rozumným způsobem. Stačí pouze velmi pozorně (opakuji velmi pozorně - a ještě jednou - velmi pozorně) číst a především číst zákon jako celek. Ač jeho čitelnost není nejlepší, pokud se čte postupně a ne na "přeskáčku", jeho výklad je snažší.

Ale nyní k věci. Pokusím se krátce demonstrovat, že výklad nového občanského zákoníku není tak tragický, pokud se na to jde systematicky. Vezmu si jako příklad formu smlouvy, kterou do jisté míry pranýřoval  právě Ondra ve filipice č. 1.

Filipika proti novému občanskému zákoníku II. (neplatnost)

Tento post navazuje na mou nedávnou obecnou filipiku proti NOZ vyprovokovanou účastí na velmi podnětném kavárenském semináři s Robertem Pelikánem na obdobné téma. 

Každý zastánce NOZ dříve či později vynese jako žaludské eso otázku neplatnosti, na které směle demonstruje „modernost“ nového kodexu a jeho rozchod s paternalistickým, nefunkčním a zastaralým přístupem současného OZ a naopak příklon k autonomii vůle, svobodě stran bez státní ingerence.

Filozofie je jasná, proč máme právní vztahy zatěžovat absolutní neplatností, která často zasahuje do právní jistoty mnoha na sobě nezávislých právních vztahů? Téma absolutní vs. relativní neplatnost by si samozřejmě zasloužilo vlastní příspěvek a v budoucnu se ho určitě i na těchto stránkách dočkáme. 

Vraťme se však zpět k NOZ a jeho údajnému příklonu k autonomii vůle. Je pravdou, že NOZ se od absolutní neplatnosti výrazně odklání a pokud o neplatnosti hovoří má v zásadě na mysli neplatnost relativní, kterou je možné zhojit, je možné s ní pracovat a tak se jeví pro naši dobu mnohem vhodnější a tvárnější. 

Potud je argument validní. Nejeden zastánce NOZ uznává jeho dílčí chyby, ale již jen pro tuto zásadu pro něj má kodex smysl.

O to větší může nastat rozčarování. Robert Pelikán totiž upozorňuje mimo jiné na fakt, že NOZ téměř nic nezakazuje, jeho formulace jsou jiné, brutálnější. Ve více než 120 ustanoveních totiž NOZ přikazuje, že se k něčemu vůbec nepřihlíží.

Filipika proti novému občanskému zákoníku I.

Nedávno jsem se zúčastnil velmi podnětného kavárenského semináře s Robertem Pelikánem, civilistou, který přináší racionální kritiku nového občanského zákoníku („NOZ“), který má vstoupit v účinnost již na konci tohoto roku.

Pelikán předkládá několik koncepčních argumentů proti současné podobě NOZ. V prvé řadě je dle něj chyba vůbec tvořit občanský zákoník na zelené louce. S tím souvisí i přílišný rozmach inspirace, která není postavena na několika stěžejních zdrojích, ale podlehla inflaci informací, čerpá od Rakouska po Québec. Nečerpá však důsledně, dle Pelikána se má právní institut spíše kopírovat doslova otrocky, tak jako sověti okopírovali ukořistěný americký bombardér i s fotoaparátem, který pilot zapomněl na sedačce. Nebyli si jistí, zda nějakým způsobem neslouží k letu. Pokud něčemu nerozumíme, tím spíše je lepší to převzít doslovně. Zákonu je dále vytýkaná přehnaná inspirace předchozími českými kodexy, které sám považuje za totalitní (např. v otázce prekluze). Obecně je pak možné kritizovat zahledění do minulosti (právo pastvy atd.) a archaický jazyk přispívající k neintuitivní skladbě.

Kritici zákona se však pouštějí na tenký led. I když poukážou na konkrétní chybu, jsou okamžitě odmítnuti s tím, že brání totalitní právo a nepřejí zásadě autonomie vůle.

Co je však ideologického na upozornění, že si jednotlivá ustanovení odporují?

Ustanovení 1878 odst. 2 NOZ stanoví: Spojí-li se pohledávka a dluh v osobě jednoho ze spoluvěřitelů, zanikají tím i pohledávky ostatních spoluvěřitelů vůči dlužníku. § 1994 naopak stanoví: Splynutím práva věřitele a povinnosti jednoho z dlužníků zavázaných společně a nerozdílně zaniká dluh do výše odpovídající podílu tohoto spoludlužníka. Splynutím povinnosti dlužníka a práva jednoho z věřitelů oprávněných společně a nerozdílně zaniká pohledávka do výše odpovídající podílu tohoto spoluvěřitele.Zřejmá kontradikce.

To samé platí o podstatném ustanovení § 564 NOZ, podle kterého platí, že vyžaduje-li zákon pro právní jednání určitou formu, lze obsah právního jednání změnit projevem vůle v téže nebo přísnější formě; vyžaduje-li tuto formu jen ujednání stran, lze obsah právního jednání změnit i v jiné formě, pokud to ujednání stran nevylučuje.

Dle NOZ tedy můžete změnit písemnou smlouvu i ústní dohodou, pokud to v písemné smlouvě výslovně nezapovíte!

Nebo ne? § 1906 stanoví: Ujednání o novaci nebo o narovnání vyžaduje písemnou formu, byl-li i původní závazek zřízen v písemné formě, nebo činí-li se o právu již promlčeném.Jak je to s autonomií vůle a jaká je základní filozofie zákona bude předmětem dalšího postu.

Tituly v obchodním rejstříku a myč záchodků

Nedávno jsem se setkal s další změnou v praxi rejstříkových soudů, které odmítají napříště do OR zapisovat akademické tituly statutárních orgánů a společníků, jak bylo dříve zvykem.

V důsledku napojení obchodního rejstříku na základní registry zřízené zákonem č.111/2009 Sb., o základních registrech, přebírá obchodní rejstřík údaje o fyzických osobách zapisovaných do obchodního rejstříku z registru obyvatel (§ 16 a násl. zák. č. 111/2009 Sb.) a jelikož akademické tituly nejsou referenčním údajem evidovaným v registru obyvatel (§ 18 odst. 1 zák. č. 111/2009 Sb.), nestávají se tak ani údajem obchodního rejstříku.

Naděje pro oběti amnestie

V souvislosti s amnestií vyhlášenou 1.1. 2013 prezidentem Václavem Klausem se hodně hovoří o poškození obětí trestných činů. Jde zejména o oběti podvodů z báječných let s Klausem (90. léta), které toužebně očekávali rozsudky v dlouhých složitých ekonomických kauzách a oprávněně se mohli patrně domoci alespoň nějaké části své škody.

Prezident v čl. II své amnestie však stanoví: Nařizuji, aby bylo zastaveno pravomocně neskončené trestní stíhání, s výjimkou trestního stíhání proti uprchlému, od jehož zahájení k 1. lednu 2013 uplynulo více než 8 let, pro trestné činy, za něž trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující deset let.

Moderní sekularismus aneb Cyril a Metoděj přinášejí osvětu i po 1150 letech

V souvislosti s drastickým prosazením círekvních restitucí se i v naší veřejné debatě otevřel nevídaný prostor náboženským otázkám, které jinak v naší spoelčnosti zůstávájí stranou. Nejde však jen o peníze a právní či morální nárok na ně. Téma by mohlo zahrnovat i  individuální náboženské svobody, diskuze se může vést o celé náboženské tradici, o významu religiozity, o sekularizaci a neutralitě moderního státu.

Týden po "restitucích" se pak objevil případ zákazu svatozáře na nových slovenských mincích. Ten může vyvolat protievropské a protisekuralistické nálady, ukazuje však, že koncept sekularizovaného státu je životný a neustupuje, jak by se mohlo zdát například po případu Lautsi uzavřenému v roce 2011.

Případ Soile Lautsi vs. Italská republika u Evropského soudu pro lidská práva (ESLP)[1] a zejména diskuze nad jeho dvěma naprosto rozpornými závěry ukázal, jak může být vnímání sekularismu v Evropě rozporné. 

Vyčíslení pohledávky v cizí měně v insolvenčním řízení - některá uskalí přepočtu podle § 175 insolvenčního zákona

Podle § 175 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona (dále jen "InsZ") platí, že pohledávka v cizí měně musí být přepočítána na českou měnu podle kurzu devizového trhu vyhlášeného Českou národní bankou v den zahájení insolvenčního řízení, a stala-li se pohledávka splatnou dříve, podle kurzu vyhlášeného v den její splatnosti. Přepočet pohledávky v cizí měně na českou měnu není jen škodolibostí zákonodárce. Přepočet je důležitý např. pro hlasování na schůzi věřitelů, kdy podle § 49 odst. 1 InsZ platí, že na každou 1 Kč pohledávky připadá jeden hlas. 

Ustanovení § 175 InsZ představuje na první pohled jasnou instrukci, jak přepočet cizoměnové pohledávky realizovat. Zdání však může klamat. Insolvenční zákon totiž neodpovídá zejména na to, jakým způsobem přepočítat příslušenství pohledávky. Tato otázka má význam tam, kde nastala splatnost příslušenství cizoměnové pohledávky před zahájením insolvenčního řízení (pokud totiž nastala splatnost po zahájení insolvenčního řízení, přepočte se všechno kurzem platným v den zahájení insolvenčního řízení). 

Na co Alexy neodpověděl?

V pondělí 15.10.2012 poctil svou návštěvou pražskou Právnickou fakultu Univerzity Karlovy jeden z nejslavnějších a nejvlivnějších německých právníků a teoretiků Robert Alexy.

Ač podle zlých jazyků tohoto představitele iusnaturalismu v soudobé právní teorii zná pouhé 1  % studentů pražské fakulty, dorazilo opravdu mnoho posluchačů. Naše fakuta na tom patrně přeci jen není tak zle, což dokazuje i vlemi kvalitní diskuze po samotné úvodní přednášce.

Vztek, naděje a nároky poškozených prodejců alkoholických nápojů

Stále více se hovoří o možných požadavcích prodejců alkoholu na kompenzaci ušlého zisku v souvislosti s „prohibicí“ uvalenou na českou republiku v předvečer páteční noci. Jaké právní nástroje by mohli prodejci dychtící po satisfakci využít? 

V prvé řadě je nutné vymezit, v jakém právním režimu se zde pohybujeme. Nebyl vyhlášen žádný z krizových stavů a tak nejsme na bází zvláštní komplexní úpravy. Ministerstvo zdravotnictví využilo kompetence, kterou získalo v reakci na moravskou povodeň z roku 1997. Zákon umožňuje, aby MZ bezodkladně nařídilo mimořádná opatření mimo jiné při výskytu nebezpečných a z nebezpečnosti podezřelých výrobků, pokud mají být provedena celostátně nebo na území několika krajů (§ 80 odst. 1 z.č. 258/2000 Sb.). Mimořádnými opatřeními můžou být zákaz nebo omezení prodeje a jiného nakládání s potravinami a dalšími výrobky, kterými může být šířeno infekční onemocnění, popřípadě příkaz k jejich zničení (§ 69 z.č. 258/2000 Sb.). Důležitý je moment účinnosti těchto opatření. Může jím být již okamžik jejich vyhlášení prostřednictvím rozhlasového a televizního vysílání (§ 95 z.č. 258/2000 Sb.). Ministerstvo tedy postupovalo v rámci tohoto nástroje v souladu s účelem zákona a nelze mu patrně dosud nic právně vytknout. Jak a na kom by tedy mohly výrobci a prodejci tvrdého alkoholu žádat náhradu škody? 

Důkaz odkazem na spis v rejstříkovém řízení aneb jak uvažuje úředník

Proč je vedení rejstříkového řízení neprostupnou džunglí a proč nemůže úředník zajít do vedelší kanceláře a ověřit skutečnost, která je jasná jako korupčníkova vina?

Pojďme na to však od začátku. Obchodní rejstřík je veřejný seznam, do kterého se zapisují zákonem stanovené údaje o podnikatelích. Slouží k publicitě základních údajů zejména o podnikajících právnických osobách. Tyto subjekty vyžadují rychlé a předvídatelné jednání. Ač je vedení (ve smyslu spíše parovodu než managementu) rejstříku velmi konzervativní a nepřátelské každé novotě či neobvyklosti, předvídatelností někdy bohužel úplně neoplývá.

Zpeněžení zástavy podle nového občanského zákoníku

Ustanovení § 165a odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen "ObčZ") stanoví, že zástavu lze zpeněžit na návrh zástavního věřitele ve veřejné dražbě nebo soudním prodejem zástavy. Učebnice občanského práva (srov. Knappová, M. Občanské právo hmotné 1. 4., aktualizované a doplněné vydání. ASPI, 2005, str. 456 a násl.) toto ustanovení interpretuje tak, že se zástavnímu věřiteli pro zpeněžení zástavy nabízejí tři možnosti. Podle učebnice může zvolit klasický postup, který spočívá v žalobě proti dlužníku na splnění závazku a navazujícím výkonu rozhodnutí na základě rozsudku v tomto sporném nalézacím řízení (zde má učebnice patrně na mysli možnost výslovně deklarovanou v § 165a odst. 3 ObčZ). Druhou možností je dle učebnice zpeněžení zástavy ve veřejné dražbě podle zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách (dále jen "ZoVD"). Třetí možností je dle učebnice soudní prodej zástavy podle občanského soudního řádu.