Finský Nejvyšší soud nedávno vydal
zásadní rozhodnutí (KKO:2013/16) týkající se přihlašování přeshraničních
pohledávek v insolvenčním řízení. Rozsudek se váže i k u nás účinném
Nařízení Rady o úpadkovém řízení (č. 1346/2000) – dále jen „nařízení Rady“.
Insolvenční správce finské společnosti
v úpadku vyzval švédského věřitele (shodou okolností mateřskou společnost
zkrachovalé finské společnosti) k přihlášení pohledávky do insolvenčního
řízení.
Výzva byla ve švédštině, ale
nebyla vydána v souladu s článkem 42 nařízení Rady, které vyžaduje užít zvláštní
formulář „Výzva k přihlášení pohledávky. Závazné lhůty“ a to ve všech
oficiálních jazycích EU!
Švédský věřitel pohledávku řádně
nepřihlásil, nicméně zaslal neformální přehled svých pohledávek a požadavků.
Dle
finského insolvenčního práva věřitelé obdrží stejně jako u nás část z konkurzní
podstaty majetku podle rozvrhu vypracovaného správcem a potvrzeného soudem. Věřitelé
musí řádně a včas přihlásit své pohledávky, aby získali tento nárok.
Oddíl 13, § 16 ods. 2 finského
zákona o úpadku (z. č. 120/2004), však poskytuje výjimku a stanoví, že ozvrh uspokojení věřitelů může být pozměněn,
pokud byl nějaký nárok vynechán z důvodu chyby, nedbalosti nebo jiné
srovnatelné důvodu, který nelze přičítat věřiteli.
Otázka tedy zněla, zda výše
uvedené formální pochybení insolvenčního správce zavdává důvod k tomu, aby
neformální písemnost věřitele byla považována za řádnou formální přihlášku z důvodů
chyb v řízení. Nejvyšší soud dovodil, že se nejedná o takovou chybu v
řízení, která by ospravedlnila vadnou přihlášku do řízení začlenit a na jejím základě
plnit.
V daném případě švédský věřitel tvrdil, že nemohl přihlásit svůj nárok z důvodu chyby správce, protože správce nedoručil švédskému věřiteli výzvu ve správné podobě v souladu s článkem 42 nařízení Rady. Tvrdil také, že jeho neformální podání mělo být za přihlášku považováno.
Nejvyšší soud uvedl, že přihláška pohledávky je projev vůle přijímat platby z konkurzní podstaty, ve které musí být pohledávky a jejich důvody dostatečně vymezeny a to i podpůrnými dokumenty. Neformální dopis věřitele za takovou přihlášku být považován nemůže (neobsahoval žádnou podpůrnou dokumentaci ani žádné vyjádření záměru přijímat platby z konkurzní podstaty).
Poté Nejvyšší soud posuzoval správcovu nedůslednost stran výzvy k přihlášení pohledávek. Soud potvrdil, že se o chybu jednalo. Nicméně výzva byla ve švédštině a obsahovala stejné informace jako vyžadují články 40 a 42 nařízení Rady. Nejvyšší soud tedy usoudil, že švédský věřitel potřebné informace v jazyce, jemuž rozuměl obdržel a měl tak všechny předpoklady k tomu přihlášku řádně podat.
Soud proto konstatoval, že
správce neporušil práva švédského věřitele a nebylo potřeba opravit nebo změnit
potvrzený rozvrh. Nárok švédského věřitele ve výši několika milionů eur byl
zcela zamítnut.
Je otázkou zda tento případ nebude mít dohru v rámci evropské jurisdikce. V každém případě z něja však plyne ponaučení, že nedodržení jasných formálních náležitostí dle nařízení Rady ještě nemusí dle národní soudní instance vést k narušení práva zahraničního věřitele a nelze na něj tedy spoléhat.
Je otázkou zda tento případ nebude mít dohru v rámci evropské jurisdikce. V každém případě z něja však plyne ponaučení, že nedodržení jasných formálních náležitostí dle nařízení Rady ještě nemusí dle národní soudní instance vést k narušení práva zahraničního věřitele a nelze na něj tedy spoléhat.