Via Legis

Úroková doložka ve směnce - otázka možnosti použití nestandardních úrokových sazeb

2012-02-04T10:23:00.007+01:00

Ustanovení Čl. 1, § 5 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen "ZSŠ") stanoví, že ve směnce splatné na viděnou nebo na určitý čas po viděné může výstavce ustanovit zúrokování směnečné sumy. V jiné směnce platí tato doložka za nenapsanou. Z ustanovení vyplývá, že lze úrokovat toliko vistasměnky a lhůtní vistasměnky.

Standardní úroková doložka může znít např. "s úrokem ve výši 10%" nebo "s úrokem ve výši 5% p.a.". Lze však zajísté zvolit flexibilnější variantu úrokové doložky jako např. "s úrokem ve výši 3M PRIBOR + 3% p.a. do zaplacení". Pokud jde o posléze uvedený příklad, může být taková úroková doložka neplatná, neboť se objevují názory (ne úplně špatně odůvodněné), že až do zaplacení směnku nelze úročit a ji lze úročit toliko do okamžiku její splatnosti (sankci za nezaplacení poté přebírají sankční šestiprocentní úroky ve smyslu Čl. 1, § 48 ZSŠ).

Celá situace se značně zkomplikuje v případě, že má směnka např. zajišťovat úvěr úročený procentní sazbou 5% p.a., u kterého se však taková procentní sazba stane součástí jistiny každé čtvrtletí a tudíž jistina (ze které se úroková sazba 5% počítá) neustále proporcinálně narůstá. Problém je v tom, že v těchto případech dochází k transformaci úroků na jistinu a smluvní úroky (tedy příslušenství pohledávky) svou roli příslušenství pohledávky plní de facto jen jednou za čtvrtletí, tj. předtím, než se stanou součástí jistiny. Výhodou pro věřitele je, že se takto transformované příslušenství úročí a v případě prodlení se splacením takto úročené jistiny jsou tak smluvené úroky úročeny navíc úroky z prodlení (což by jinak možné nebylo, neboť z příslušenství pohledávky se úrok z prodlení neplatí). Nic pak podle mě nebrání stranám sjednat (i při vzniku závazkového právního vztahu), že i úroky z prodlení se stanou po určité době součástí jistiny a pokud prodlení přetrvává, růst pohledávky se velmi umocní. Tyto závěry zdá se nejsou v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu - srov. např. rozsudek ze dne 24.3. 2004, sp. zn. 35 Odo 101/2002 nebo rozsudek ze dne 31.5.2010, sp. zn. 29 Cdo 1610/2007.

Je otázkou, zda jde takto sofistikované úrokové doložka vměstnat do směnky. Úrokový projev totiž musí být přímo ve směnce (srov. čl. 1, § 5 odst. 1 ZSŠ). Krom toho je zde problém, že tím, že se stávají úroky (ať už smluvní nebo z prodlení) součástí jistiny, jistina se nám neustále zvyšuje. Ve směnce však musí být stanovena pevná částka a nelze v ní podle mě platně transformovat příslušenství na jistinu, a to ani ujednáním o úrokové doložce. Kdyby se nám totiž podařilo takto náročnou úrokovou doložku skutečně do směnky vepsat, potom z hlediska směnečného vztahu by jistina zůstávala v čase neměnná a rostly by jen její úroky. Takové úroky by se sice počítaly shora uvedeným "eskalačním" mechanismem, avšak jejich charakter by se v čase neměnil a do směnečné sumy by nepřirůstaly (z tohoto důvodu by se pak takové peníze neúročily úroky z prodlení). Konečně pokud chceme směnku použít jako zajištění úvěru, pak zde máme velký problém v případě, že jsou správné shora uvedené závěry o tom, že lze vistasměnku a lhůtní vistasměnku úročit jen do data její splatnosti (nikoli do zaplacení). Dlužník, který svůj dluh neplní totiž bude nejspíš nadále v prodlení, takže vychytralý věřitel, který si sjednal sofistikovanou úrokovou doložkou pak směnkou nemusí mít zajištěnou celou svou "astronomickou" pohledávku.

Řešením takto sofistikovaných úrokových doložek může být blankosměnka, tj. částečně nevyplněná směnka, kterou věřitel (remitent nebo další nabyvatel směnky) vyplní v souladu s dohodou o směnečném vyplňovacím právu uzavřenou mezi výstavcem a remitentem (eventuelně s jinými osobami). V dohodě o směnečném vyplňovacím právu lze samozřejmě dohodnout shora uvedenou sofistikovanou úrokovou doložku a věřitel si pak na základě takové dohody může vyplnit směnku příslušnou směnečnou sumou (odpovídající eskalované jistině) a předložit k placení (eventuelně k jinému úkonu, pokud jde např. o směnku cizí). Dlužník by se samozřejmě měl bránit přinejmenším tím, že do směnky napíše, že ohledně směnky bylo sjednáno směnečné vyplňovací právo. V lepším případě samozřejmě vyloučit převoditelnost rubopisem doložkou "nikoli na řad". Otázka vyplňování takové zajišťovací blankosměnky však již přesahuje cíl tohoto příspěvku.

Jak je vidět, i ve směnečném právu existují řešení, jak ochránit vychytralého věřitele, který chce mít úročeno naprosto vše!

Proč se zbavujeme konkurenceschopnosti?

2012-02-03T10:57:00.006+01:00

V čem tkví naše konkureceschopnost? Mimo jiné v našem demokratickém právním státě. Vynutitelnost práva, právní jistota a předvídatelnost rozhodnutí státních orgánů je jednou z největších konkurenčních výhod našeho společesnkého zřízení vůči asijským a nově i jihoamerckým ekonomickým dravcům.

Co však činí česká elita, aby si tuto výhodu uchovala a rozvinula ji. Nic? Naopak, snaží se jí zničit. V poslední době se množí trestuhodné aféry v mnoha oblastech státní správy. Pověst justice se rozpouští v nekonečné řadě skandálů, sousloví justiční mafie se běžně používá a jeho užití je chráno i soudně (bohužel oprávněně:)

Komentátoři nejen Mladé fronty Dnes tepají "právnictvo", jako škodlivou část společnosti tyjící ze zákrut paragrafů a nepřehledného právního systému. Přeci by vše šlo dělat lépe podle toho co je dobré a co zlé, každý přeci ví, jak to je, tak nač nějaký proces.

Právnici si však za tyto nešvary mohou sami. Neslavný (pravděpodobný) konec plzeňské právnické fakluty dlouho sloužil jen jako námět na zábavný rozhovor, nikoliv rozhořčený návrh něco dělat. Prezidentův kandidát na nového ústavního soudce, předseda pražského soudu městského, budí despekt některých odborníků a obavy o nezávislost dalšího justičního orgánu. Podnikatelké záměry některých advokátů a exekutorů jsou pak (částečně) zneužívány k vykreslení těchto jako nesolidních chamtivců. Reforma vyskokoškolského studia by v současné logice měla asi právnímu vědomí a důvěře v právníky v dlouhodobém horizonu zasadit ránu z milosti.

To vše v situaci, kdy je právní rámec společnsoti snad nejdůležitější v historii. Snad se však objeví nějaká gorila a situaci mocně zvrátí.

Co to znamená sjednat v pracovním právu?

2012-01-15T16:44:00.007+01:00

Podle zákoníku práce ve znění účinném do půlnoci 31.12.2011 platilo, že u vedoucích zaměstnanců může být mzda sjednána již s přihlédnutím k případné práci přesčas, je-li současně v rámci limitu práce přesčas v kalendářním roce sjednán rozsah práce přesčas, k níž bylo přihlédnuto. V takovém případě dosažená mzda a příplatek ani náhradní volno nepříslušely (§ 114 odst. 3).

Jinými slovy, pokud si to vedoucí zaměstnanec (tedy pracovník, jemuž podléhají jiní zaměstnanci, je tedy v organizační struktuře minimálně na střední pozici) se zaměstnavatelem dohodl, práci přesčas již neměl nijak honorovanou. Počítalo se s tím, že manažeři často pracují nehledě na pracovní dobu a spíše jsou odměňováni za své výsledky. Jejich honoráře tomu také odpovídaly.

Nicméně od časného rána 1.1.2012 se zavádí možnost sjednání mzdy s přihlédnutím k práci přesčas v rozsahu až 150 hodin za kalendářní rok u všech zaměstnanců; u vedoucích může být takto přihlédnuto až k celkovému rozsahu práce přesčas (zde se tedy nic nemění).

Co však znamená, že byla mzda sjednána? Objevily se názory, že novela přináší velmi výhodné uvolnění pro zaměstnavatele, kteří v pracovní smlouvě sjednají se zaměstnancem, že mu bude mzda určena mzdovým výměrem, a že zároveň takto sjednaná mzda pokryje i práci přesčas.

To je však nepřesná představa. „Sjednat“ by nemělo být zaměňováno s „určit“. Zaměstnanec nemůže být nucen souhlasit s pokrytím 150 hodin přesčasové práce mzdou, kterou mu může zaměstnavatel kdykoliv změnit.

Zaměstnavatel tedy od nového roku stojí před určitým dilematem. Buď mávne rukou a novou možnost paušálních přesčasů nevyužije a bude pokračovat v určování mzdy mzdovým výměrem. Nebo může vyhodnotit větší výhodnost „zničení“ přesčasů za cenu pevně sjednané částky přímo v pracovní smlouvě či v dohodě o mzdě a mzdové výměry opustit.

Zákon tedy přináší možnost volby, nikoliv bezbřehou svobodu.

Na závěr nutno podotknout, že např. být ústavním činitelem je poslání bez nároku na odměnu za práci přesčas, nakolik je však toto pravidlo možné aplikovat na každého zaměstnace, je otázkou.

Autorskoprávní aspekty internetových vyhledávačů I.

2011-11-27T14:30:00.003+01:00

Caching, neboli dočasné meziukládání informací

V dnešním světe internetu vyvstává pro právní teorii řada problémů, se kterými je nutno se vypořádat. Vzhledem k (ne)dostupným publikacím, dynamice technického vývoje a také díky nedávné přednášce špičky evropského informačního práva Prof. Hugenholtze v Praze na podobné téma jsem se rozhodl o nástin určitých problémů, se kterými se můžeme setkat v souvislosti s činností internetových vyhledávačů. V této první části bych se rád věnoval problémům spojených s podstatou fungování vyhledávačů – cachingu, tedy dočasnému (mezi)ukládání informací na server vyhledávače.

Caching je služba, nebo spíše metoda, která na základě požadavku na konkrétní data dokáže vzít jejich kopii, umístěnou na místě s lepší dostupností[1]. Činí se tak prostřednictvím Cache-serveru, což je zařízení, které se snaží zmenšit objem informací přenášených skrze internet. Místo toho, aby WWW prohlížeče uživatelů navazovaly přímá spojení se vzdálenými servery v internetu, předávají své dotazy blízkému vyrovnávacímu serveru (Cache-serveru), který je za ně vyřídí a získané informace jim předá zpět. Současně s tím se získaná data ukládají do vyrovnávací paměti serveru; pokud se některá žádost o informaci bude opakovat častěji, může vyrovnávací server použít lokální kopii a vyřídit tak tuto žádost rychleji, bez potřeby přenášet data ze vzdáleného WWW serveru. Důvodem pro činnost zavádění cach-serverů je kromě rychlosti i šetření nákladů, kdy poskytovatel může díky této technologii ušetřit až 40% nákladů za přenos informací k uživateli[2].

Obecně jsou případy odpovědnosti za obsah přenášených informací dle § 4 zákona č. 480/2004 Sb. o některých službách informační společnosti (dále ZNSIS) vyčteny při cachingu v případech kdy poskytovatel:

a) změní obsah informace

b) nevyhoví podmínkám přístupu k informaci

c) nedodržuje pravidla o aktualizaci informace, která jsou obecně uznávána a používána v příslušném odvětví

d) překročí povolené používání technologie obecně uznávané a používané v příslušném odvětví s cílem získat údaje o užívání informace, nebo

e) ihned nepřijme opatření vedoucí k odstranění jím uložené informace nebo ke znemožnění přístupu k ní, jakmile zjistí, že informace byla na výchozím místě přenosu ze sítě odstraněna nebo k ní byl znemožněn přístup nebo soud nařídil stažení či znemožnění přístupu k této informaci.

Bude tedy velmi záležet jak soudy budou ad hoc přistupovat k interpretaci těchto ustanovení, kdy každé písmeno tohoto paragrafu nechává vzniknout řadu otazníků. Velkou roli budou jistě hrát znalecká posouzení daných případů, stejně tak jako erudice soudců a rozhodců.

V odborné literatuře jsem se setkal s odlišnými názory na právní zařazení služeb vyhledávačů. O tom, že se jedná o poskytovatele služeb informační společnosti[3], není sporu. Pokud ale chceme určit jejich druh, stanoviska se liší. Např. na serveru ITprávo.cz[4] jsou vyhledávače zařazeny do kategorie poskytovatele služeb, spočívajících v automatickém meziukládání informací, poskytnutých uživatelem neboli tzv. caching. Co se týče stránky právního ukotvení cachingu, jedná se o automatické dočasné meziukládání informací, čímž se rozumí ukládání informací poskytnutých uživatelem, které slouží výhradně pro co možná nejúčinnější následný přenos těchto informací na žádost jiných uživatelů (§2 odst. h) zákona č. 480/2004 Sb. ZNSIS). Díky této definici jsme schopni říci, že z hlediska technického se jedná o funkci tzv. cache serverů nebo také proxy serverů, nikoliv však vyhledávačů, jejichž role v síti internet je mnohem obsáhlejší. O vyhledávačích, jakožto poskytovatelích druhu caching se nezmiňují ani jiné odborné publikace.

Nebudu zabíhat do technických podrobností, ale vyhledávače tedy např. společnosti Google Inc. fungují především na principu kombinace indexování (automatická tvorba tabulek - databází vyhledávaných slov zadávaných uživateli) a metody crawling (vyhledávač automaticky prohledává celou síť internet a určité webové stránky si uchová až několik měsíců na svém virtuálním prostoru, zároveň si je i zaindexuje). Domnívám se tedy, že proces indexování nemůže pracovat tak, aby byl schopen porušit jakékoliv autorské právo. S metodou crawling, ale nastávají určité problémy, kdy toto jednání může být posouzeno jako rozmnožování díla dle § 13 zák. č. 121/2000 Sb., zákona o právu autorském.. (dále jen AZ), a tedy neoprávněné užití díla. Pro případy užití díla pro účely cachingu ale máme legislativní berličku v podobě §38a odst. 1 AZ, který říká:

Do práva autorského nezasahuje ten, kdo provádí dočasné úkony rozmnožování děl, které jsou pomíjivé nebo podružné, tvoří nedílnou a nezbytnou součást technologického procesu, nemají žádný samostatný hospodářský význam a jejich jediným účelem je umožnit

a) přenos díla počítačovou nebo obdobnou sítí mezi třetími stranami uskutečněný prostředníkem, nebo

b) oprávněné užití díla.

Je tedy nutno se vypořádat s jistými kaučukovými termíny dočasný, pomíjivý a především nedílná a nezbytná součást technologického procesu, k čemuž nám má dopomoci (zatím nepočetná) judikatura, komentáře, abychom mohli vyloučit či založit odpovědnost poskytovatele.

Z popisu crawlingu dovozuji, že vyhledávač může obsahovat funkce, které je možno v určitých případech podřadit pod zákonnou definici cachingu[5], nicméně určité odchylky od zákonných ustanovení povolujících určité chování zde jsou, a tak vyhledávače nemůžeme zaškatulkovat do průniku množin tří[6] typů poskytovatelů služeb informační společnosti, a nemohou tedy spoléhat na zbavení odpovědnosti z titulu druhu služby těchto poskytovatelů.

S pojmem caching se začíná v současné době vypořádávat judikatura, kdy 5. května 2011 vydal belgický odvolací soud poměrně průlomový a dle mého názoru dosti odvážný, judikát ve sporu belgického nakladatelství Copiepresse versus Google Inc., kde bylo konstatováno, že proces ukládání informací do cache paměti Googlu je rozmnožování díla podle belgického autorského práva[7]. Odpovědnost Googlu dovozuje z neunesení důkazního břemene, kdy Google měl prokázat, že podstatou funkcí jeho vyhledávače byl technologický proces, který je integrální[8] a podstatnou součástí procesu přenosů v síti, který má charakter dočasný, což dle názoru belgického odvolacího soudu uchovávání určitého obsahu po dobu několika měsíců není.

Dále konstatuje, že odkaz poskytnutý vyhledávačem na obsah uložený v cache paměti vyhledávače je užití díla ve formě sdělování veřejnosti.[9] Toto chování je tedy způsobilé založit soukromoprávní odpovědnost z titulu neoprávněného užití díla.

Nechci se zde zastávat Googlu, ale upřímně řečeno tyto služby nabízí každý větší vyhledávač, nebo i úzce vymezená služba (RSS čtečky apod.). Bez cachingu ve všech jeho možných formách se fungování dnešních vyhledávačů neobejde. Svým způsobem na každém počítači existuje cache paměť, jejíž vymazání je na dispozici uživatele. Dočkáme se tedy snad judikátu, který vyvodí odpovědnost i z tohoto jednání? Činnost vyhledávačů je fundamentálním elementem internetového života a podobná rozhodnutí jsou pro všechny zúčastněné značně kontraproduktivní. Ad absurdum výkladem autorskoprávních norem můžeme poměrně jednoduše začít blokovat či výrazně omezovat jednu službu za druhou. Z těchto důvodů vidím jako nutné nastavit doktrínu tolerovaného a spravedlivého užití díla ("fair use"), která se bude aplikovat podobně jako třístupňový test při uplatnění výjimek autorského práva dle AZ.

Toliko k problému dočasnému meziukládání informací, neboli cachingu. V příští části bych se rád věnoval problematice užití díla ve vyhledávacích výsledcích, tedy případy, kdy vyhledávač použije části autorského textu do svého náhledu, dále problematice vyhledání odkazů na stránky s ilegálním obsahem a problematice náhledů celých stránek umístěných mimo prostor vyhledávače.

[1] KRSEK, Michal. LUPA.CZ [online]. 2000-07-03 [cit. 2011-08-17]. Jak funguje trh Internetu (17): Kešování obsahu. Dostupné z WWW: .

[2] RANDUS, Jiří. Jiri.Randus.cz [online]. 2000 [cit. 2011-08-17]. Vyrovnávací servery pro WWW. Dostupné z WWW: .

[3] Dle ZNSIS je poskytovatelem služby informační společnosti každá osoba poskytující službu pomocí elektronických prostředků na individuální žádost uživatele podanou elektronickými prostředky, poskytovaná zpravidla za úplatu. Blíže k tomuto pojmu viz. např. Polčák, Radim. Právo na internetu Spam a odpovědnost ISP. 2007. Str. 44

[4] Janák, Martin. Odpovědnost poskytovatelů služeb informační společnosti působících na Internetu. ITprávo.cz . [Online] 2. 2 2009. [Citace: 22. červenec 2011.] http://www.itpravo.cz/index.shtml?x=2149387

[5] §4 ZNSIS, tedy případ kdy odpovědnost poskytovatel služby inf. spol. nemůžeme dovozovat.

[6] §3-5 ZNSIS tedy Acces provider, Caching a Hostprovider.

[7] Belgická úprava užití díla a jeho způsoby je prakticky totožná s českou vhledem k proběhlé harmonizaci autorského práva v rámci EU.

[8] včleněnou a nezbytnou pozn. autora

[9] Zde má belgický soud na mysli především náhledy zpráv v archivu na stránce http://news.google.com/

Zakládá registrace ke směnárenské činnosti právo provádět tuto činnost? Aneb osvědčení a "uvědomění" jako prostředek, kterým se rozhoduje o veřejných subjektivních právech

2011-11-27T10:24:00.002+01:00

Podle ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 219/1995 Sb., devizového zákona (dále jen "DZ") nabízet nebo provádět směnárenskou činnost jako podnikání může pouze fyzická nebo právnická osoba, která byla k této činnosti předem registrována Českou národní bankou (dále jen "ČNB"). K žádosti o registraci ke směnárenské činnosti musí doložit žadatel řadu dokumentů uvedených ve vyhlášce ČNB č. 376/2009 Sb., o směnárenské činnosti. Jedná se zejména o výpisy z rejstříků trestů osob, které vykonávají vliv na žadatele v rámci jeho korporátní struktury. Zároveň je třeba ČNB doložit, kdo je skutečným vlastníkem žadatele ve smyslu zákona č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu (lidově nazývaný jako zákon o praní špinavých peněz). ČNB je přitom poměrně restriktivní a opatrná a není tak jednoduché ji přesvědčit o tom, že žadatel skutečného vlastníka nemá. Jsou známy případy renomovaných společností, které registrovány nebyly právě s poukazem na to, že neodkryly dostatečně svou korporátní strukturu.

Ustanovení § 3 odst. 1 DZ je poměrně zřejmé. Říká mimo jiné to, že registrace u ČNB ke směnárenské činnosti podmiňuje oprávnění provozovat nebo nabízet směnárenskou činnost. Vypadá to tedy, že ČNB o registraci rozhoduje, tj. svým rozhodnutím o registraci zakládá, mění nebo ruší práva anebo povinnosti jmenovitě určené osoby ve smyslu § 67 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen "SŘ"). Aplikační praxe je zdá se odlišného názoru. ČNB totiž aspoň z mé zkušenosti registraci toliko osvědčuje ve smyslu § 154 SŘ. Vyjádření, osvědčení, sdělení však nejsou způsobilými správními úkony, které by mohly založit veřejná subjektivní práva. Je tedy otázkou, zda takové "osvědčení" skutečně může založit právo žadatele provozovat směnárenskou činnost.

Ustanovení § 3 odst. 1 DZ podle mého názoru předpokládá, že provozování směnárenské činnosti bude autorizováno konstitutivním správním rozhodnutím. Zákonodárce se nevydal cestou jako v případě živnostenského zákona, kde oprávnění provozovat živnost vzniká již ohlášením (§ 10 odst. 1 zákona č. 455/1991 Sb., živnostenského zákona (dále jen "ŽZ")) a o existenci živnostenského oprávnění se rozhoduje deklaratorní formou, tj. zápisem do živnostenského rejstříku (§ 47 ŽZ - zápis do živnostenského rejstříku podle mě nepředstavuje správní rozhodnutí, ale specifickou formu deklaratorního správního aktu, možná dokonce i osvědčení, kterému nepředchází správní řízení - správní řízení zahajuje správní orgán teprve za situace, kdy žadatel nesplňuje podmínky stanovené živnostenským zákonem a na toto správní řízení navazuje deklaratorní správní akt - srov. § 47 odst. 6 ŽZ).

ČNB však "rozhoduje" o oprávnění provozovat směnárenskou činnost (tj. o veřejném subjektivním právu) konstitutivním osvědčením, což je contradicto in adjecto.

A nyní trochu teorie:

Za první republiky považoval "osvědčení" pro svou významnost za správní akt např. Hoetzel, avšak ten údajně rozlišoval mezi "osvědčovacími akty" a "dobrým zdáním" správního úřadu. Osvědčení však vždy kopíruje filosofii deklaratorního správního aktu (tj. něco deklaruje) a nemůže tak mít konstitutivní formu. Hendrych ve své učebnici uvádí, že "na rozdíl od deklaratorního správního aktu se osvědčení vydává v případech, kdy není třeba autoritativního zjištění (kdy není o věci pochybnost nebo spor a kdy není zapotřebí ani jinak použít správního uvážení nebo vyloužit neurčitý pojem - osvědčují se skutečnosti úředně zřejmé, zpravidla z vnitřních zdrojů vykonavatele veřejné správy, který osvědčení vydává)" (srov. Hendrych, D. Správní právo. Obecná část. Praha: C.H.Beck, 6. vydání, str. 301). Podle Hendrycha se proti osvědčení nelze bránit opravným prostředkem, nýbrž důkazem opaku.

Registrace ke směnárenské činnosti nepředstavuje věc, která je bez jakýchkoli pochybností. Jde navíc o správní úkon, kterým se konstitutivně zakládají práva v oblasti správního práva a uplatňuje se zde správní uvážení. ČNB tedy nesporně postupuje protizákonně, což může mít pro řadu neúspěšných žadatelů (ale potenciálně i těch úspěšných) neblahé důsledky.

Tímto způsobem si život neusnadňuje jen ČNB, ale celá řada jiných správních úřadů. Tak např. Ministerstvo školství "rozhoduje" o žádosti o zápis školy nebo školského zařízení rovněž osvědčením (minimálně v případě, že jde o žádost, kde se má uplatnit správní uvážení z hlediska "důvodů zvláštního zřetele hodných" podle § 146 odst. 2 zákona č. 561/2004 Sb., školského zákona). I zde se nesporně rozhoduje o veřejných subjektivních právech, ale Ministerstvo školství na takové žádosti reaguje nestandardním způsobem, navíc naprosto nepřípustně takovým způsobem "rozhoduje" v situaci, kdy se má uplatnit jeho správní uvážení týkající se výkladu neurčitého právního pojmu.

V případě, že správní úřad žádosti vyhoví, nic moc se snad neděje (přestože je zde riziko, že existenci takového "osvědčení" kdokoli vyvrátí důkazem opaku). Problém nastává v situaci, kdy správní úřad žádosti osvědčením nevyhoví. Pokud nedojde k vydání osvědčení, správní úřad by o tom měl žadatele na požádání uvědomit (§ 155 odst. 3 SŘ) a proti takovému "uvědomění" nelze podat ani odvolání, ani rozklad. Zamítavé uvědomění (a ostatně také kladné "osvědčení") lze patrně "napadnout" cestou podle § 156 odst. 2 SŘ, popř. se domáhat konverze takového správního úkonu v rozhodnutí podle § 157 SŘ. Podle mého názoru by však neměla být vyloučena ani možnost považovat takový správní akt za běžné rozhodnutí a napadnout ho řádným odvoláním nebo rozkladem. Jakýkoli takový postup by přitom neměl vyloučit možnost se domoci přezkumu tohoto "paaktu" ve správním soudnictvím, a to bez ohledu na to, kterou cestu zvolí dotčený žadatel.

Hra o trůny, aneb státověda v praxi

2011-11-14T21:18:00.004+01:00

Seriál na motivy knižní předlohy G.R.R. Martina je dle mého názoru velmistrovským dílem a zároveň by mohl sloužit jako jednoduchá rukověť ke studiu státovědy. Jistě, mnoho fantasy a sci-fi literatury má ambici barevně a sofistikovaně předvést „hru o trůny“, tedy státovědecké či politologické úvahy a body jejich eminentního zájmu.

Nicméně seriál z produkce HBO tento cíl naplňuje s takovou bravurou, až se téměř tají dech. Nutí nás promýšlet témata jako jsou monarchie vs. demokracie, čest vs. hédonismus, jednotlivec vs. společnost, civilizace vs. kultura, právo vs. svoboda, spravedlnost vs. pragmatismus atd.
Instituce a právo! To jsou však pojmy, které se při sledování výpravného seriálu často derou na mysl (tedy alespoň někomu). Právo je zde zosobněno ve svých obou formách.

Tedy jako právo jednotlivce, subjektivní právo. Typicky samozřejmě právo na trůn, ale i právo na to být následován, poroučet, či naopak povinnost sloužit, pracovat či vládnout.

Na druhé straně je zde právo vyobrazeno jako řád. Důsledné prolínání dvou světů – civilizace, kde feudální panovník těží z institutu „trůnu“ a tradičního práva na něj a nemusí o něj surově bojovat stylem muž proti muži. Civilizace je protknuta instituty jako soukromé vlastnictví, či rodina, jejíž členové mají práva a uchovávají si své postavení i jako mrzáci (Bran), od narození znevýhodnění (Tyrion ), či bastardi (Snow).

Druhým světem je naopak kultura - nezkrotná horda nomádů, kteří žijí bez civilizačních institucí, přesto podle daných pravidel. Ten osobně nejsilnější a nejzdatnější je i nejmocnějším. Pravidla jsou mystická a kladou mnohem více nároků na aktuální stav, nekonzervují mocenský řád.

Oba systémy více či méně stojí a padají na kvalitách aktérů, přesto je ten civilizační zárodkem dlouhodobě udržitelnějšího a válek prostšího systému institucionalizace vlády, která dříve či později povede k absolutismu a pak k demokracii. Král nemusí být nejlepší voják, atlet a samec. Sama funkce je zárodkem moci, ostatní tomu však musí věřit a král nesmí dělat přehmaty (Burn them all!).

Avšak vlastně je zde ještě třetí svět, ten za zdí, kde pravidla neplatí. Kde nejsou žádné instituce či kulturní vzorce. Platí zde jen síla a iracionální děs.

Civilizace je pokročilejší formou společenské smlouvy. Smlouvy, kterou v každé společnosti implicitně uzavíráme na ochranu společnosti i jednotlivců, jejich práv a dalších generací. Je zárodkem státu, který teprve plní úlohu skutečné ochrany a garanta blahobytu.
Státověda v praxi, ne?

PS: Zjistil jsem, že závislost na seriálu je zdaleka tou nejhorší. Nejenže je nemožné odvyknout, ale nelze si ani objektivně drogu opatřit v situaci, kdy seriál bude k dispozici až v dubnu dalšího roku. Případné substituty pak mohou vést k prohloubení závislosti a navíc mohou vytvořit novou posedlost.

Kdo se bojí nového občanského zákoníku? Laik nebo právník?

2011-11-13T11:13:00.001+01:00

Již delší dobu uvažuji, že napíšu post, který bude mít tak trochu filosofický charakter a bude pojednávat o poslaneckou sněmovnou čerstvě schváleném návrhu nového občanského zákoníku (dále jen "NOZ"). Vládní návrh je k dispozici zde, důvodová zpráva potom zde.

Dlouhou dobu jsem podléhal negativním iluzím, že NOZ je úplná blbost, protože přináší terminologické novoty, na které běžní lidé nejsou zvyklí a že tedy srozumitelnost NOZ pro laiky (což je údajně jeden z jeho hlavních cílů), natož pak pro právníky, bude komplikovaná. Musím přiznat, že na tomto stanovisku trvám bohužel nadále. NOZ bude skutečně ne příliš dobře srozumitelný díky své "diskontinuitní" terminologii, způsobu vyjadřování a příliš technické systematice - a to pro obě skupiny čtenářů!

Nicméně pokud se člověk do NOZ řádně začte a pochopí jeho filosofii, zjistí, že je to z hlediska právní vědy velice zdařilé dílo, které je při pochopení jeho struktury myšlenkové konzistentní a navíc i přiměřeně srozumitelné. K tomu všemu přináší opravdovou revoluci v českém, podle mého názoru, lehce zdegenerovaném, právním myšlení!

Tou hlavní změnou je, podle mého názoru, princip autonomie vůle, který začíná v § 1 odst. 2 NOZ a pokračuje potom v řadě dalších ustanovení. Ne nadarmo je tento princip stavěn na první místo i samotnou důvodou zprávou. Podle § 1 odst. 2 NOZ platí, že nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázaná jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti. Toto je obecné pravidlo, které odstraňuje dosud nepříliš zdařilou a nejasnou konstrukci, že se zakazuje odchýlení od ustanovení, z jehož povahy vyplývá, že se od něj odchýlit nejde (§ 2 odst. 3 ObčZ). Tento princip autonomie vůle je poté doplněn a podpořen novou právní úpravou neplatnosti právních jednání. Podle § 566 NOZ se má hledět na právní jednání spíše jako platné a neplatné (mimochodem "právní úkon", který odpovdá spíše slovenské právní terminologii se přestane používat, namísto toho budeme používat české sousloví "právní jednání"). Toto obecné pravidlo je pak podpořeno obecně preferovanou úpravou relativní neplatnosti (§ 578 odst. 2 NOZ). To neznamená, že absolutní neplatnost už nemá v NOZ žádné místo, ale bude přenechána pouze těm případům, kdy bude právní jednání zjevně odporovat dobrým mravům, anebo odporovat zákonu a zároveň zjevně narušovat veřejný pořádek (§ 580 NOZ). Princip relativní neplastnosti samozřejmě může mnohem víc zatížit soudy, které si již neporadí s případem jednoduše tím, že namítnou, že si strany sjednaly něco neplatně. Naopak soudy budou, podle mého názoru, muset respektovat i ta ustanovení, která sice budou v rozporu se zákonem, avšak nebudou zjevně odporovat dobrým mravům, anebo nebudou zjevně narušovat veřejný pořádek, pokud se oprávněná strana nebude dovolávat neplatnosti takových ustanovení.

Navíc je jasné, že princip relativní neplatnosti se prosazuje ve všech moderních právních úpravách, neboť zásada absolutní neplatnosti spíše odpovídá principům totalitního státu, kde je prioritní nikoli jednotlivec a rozvoj jeho soukromého života, ale zachovávání řádu ve společnosti, resp. státní ideologie (srov. k tomu důvodou zprávu, která tyto myšlenky krásně rozebírá).

Věřím, že právní úprava relativní neplatnosti udělá přítrž hypertrofii absolutní neplatnosti v českém právním řádu. Paradoxně je hypertrofie absolutní neplatnosti v českém právním řádu podporována samotnými soudy, které namísto restriktivního výkladu stran neplatnosti používají nesprávně v mnoha případech výklad extenzivní. Typickým případem je rozšiřování normativního dopadu § 196a občanského zákoníku, s jehož nedodržením je tradičně spojena absolutní neplatnost smlouvy. Soudy nejen, že vyvozují z dikce tohoto ustanovení něco, co tam není (tedy ustanovení, které obsahuje zásah do smluvní volnosti vykládají extenzivně, což je v moderním demokratickém právním státě nesmysl), ale narušují neplatnost jakýchkoli dalších dispozic s majetkem nabytým v rozporu s tímto ustanovením bez ohledu na dobrou víru nabyvatele (která se navíc paradoxně vykládá restriktivně). Tento nesmyslný výklad konečně mění novela obchodního zákoníku, která byla nedávno schválena senátem a která mimo jiné stanoví, že "byl-li majetek nabytý v rozporu s odstavci 1 až 3 dále zcizen, použije se ustanovení § 446 přiměřeně" (text je možné najít zde).

V judikatuře Nejvyššího soudu se objevují i jiné perličky. Např. záměr obce zcizit svůj nemovitý majetek zpravidla vyžaduje zveřejnění na úřední desce obecního úřadu po určitou dobu. Jestliže pak obec nepřesně identifikuje majetek údaji podle katastru nemovitostí, potom se nabyvatel nestane vlastníkem bez ohledu na jeho dobrou víru (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.9.2010, sp. zn. 30 Cdo 1250/2009). Další perličkou je např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.11.2009, sp. zn. 26 Cdo 3714/2008, který uvedl, že "nájemní smlouva, jejímž předmětem jsou nezkolaudované stavby, je neplatná podle § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem" (pozn. - je sporné, zda se tento judikatorní závěr uplatní i dnes).

Oba judikáty mají společné dvě věci. Za prvé nechrání dobrou víru nabyvatele/nájemce, za druhé zapomínají na to, že je soukromé právo a veřejné právo odděleno (byť slovy Ústavního soudu nikoli "čínskou zdí"), a proto by se nedodržení veřejnoprávního předpisu podle mého názoru nemělo projevovat soukromoprávně, resp. by se mělo projevovat minimálně (ostatně máme tady veřejnoprávní sankce).

Shora uvedené příklady dokumentují, že i Nejvyšší soud má stále co dohánět a že jde naprosto proti interpretačním trendům, které jsou patrné v moderním demokratickém právním státě (srov. např. judikaturu Evropského soudního dvora k výkladu tržních svobod v EU). Paradoxně závěry Nejvyššího soudu tohoto typu jsou v rozporu s velice důležitým a přesto dosud hodně podceňovaným nálezem Ústavního soudu ze dne 11.5.2005, sp. zn. II. ÚS 87/04, který stanovil, že "závěr, že určitý právní úkon je neplatný pro rozpor se zákonem nebo proto, že zákon obchází, se musí opírat o rozumný výklad dotčeného zákonného ustanovení....v soukromoprávní sféře ne každý rozpor se zákonem má za následek absolutní neplatnost právního úkonu. Smyslem ochrany legality v soukromoprávní sféře není jen ochrana zájmů státu, ale především ochrana soukromoprávních vztahů, tedy především ochrana smluvních vztahů podle zásady "pacta sunt servadna" (smlouvy se musí dodržovat)". Jestliže tedy změnu v totalitním výkladovém postupu na Nejvyšším soudu (který aniž si to možná uvědomuje chrání stát, nikoli jednotlivce) nevyvolá ani Ústavní soud, musí tuto změnu vzít do rukou zákonodárce.

NOZ uvádí v § 1 odst. 1, že uplatňování soukromého práva je nezávislé na uplatňování práva veřejného. Myslím si, že toto ustanovení není pouhou legální explikací, nýbrž by mělo mít významné normativní dopady a bránit tomu, že se budou podobné závěry Nejvyššího soudu opakovat. Ostatně tímto principem je NOZ nádherně "prozářený". Věřím proto, že změna dogmatu absolutní neplatnosti společně s důrazným odlišováním práva soukromého a veřejného přispějí k podpoře skutečného principu autonomie vůle, který je patrně nejdůležitější zásadou NOZ.

V dnešní době je trendem, že se na český právní trh dostávají po právní stránce velice zdařilá díla, která však postrádají srozumitelnost pro laika. Typickým příkladem je podle mě insolvenční zákon, který je sice výborným právním dílem, avšak jeho čtení je velmi komplikované a dokonce řada mých právních kolegů podléhá některým iluzím a neporozuměním při jeho výkladu, které bohužel pramení z nejasnosti některých jeho ustanovení. Jeho výklad je totiž vždy nutno korigovat s ohledem na principy a obecnou znalost fungování insolvenčních principů, což je mnohdy nemožné pro juniorního právníka (kterým jsem i já), natož pak pro laika. Myslím si, že po stránce srozumitelnosti byl stávající občanský zákoník opravdu kvalitním dílem, které bylo poměrně dobře čitelné i pro laika. Nový občanský zákoník se nikomu číst dobře nebude, na druhou stranu je výborným právním dílem, který snad přinese mnoho pozitivního zejména pro jeho adresáty právních norem - tj. pro širokou veřejnost, které je určen primárně. Uvidíme, jaký postoj zaujme k návrhu občanského zákoníku senát a zejména potom soudní praxe, která si bude muset poradit i jinak než tím, že označí téměř každý právní úkon (slovy NOZ právní jednání) za neplatný.

Nezabiješ

2011-09-28T11:08:00.001+02:00

Chtěl bych tímto postem otevřít novou sérii – reflexe práva a kultury v tom nejširším možném slova smyslu.

Tento nápad nosím v hlavě již delší dobu, nicméně první díl nové série Soukromých pastí mě konečně dotlačil k jeho realizaci.

Televizní film s názvem Nezabiješ s Jiřím Langmajerem v hlavní roli je možné shlédnout na tomto odkaze: http://voyo.nova.cz/multimedia/soukrome-pasti-nezabijes.html?s=0

Prosím čtenáře, aby se nyní rozdělili do tří skupin. První skupina jsou ti, co film viděli, ti nechť rovnou přeskočí příští odstavec. Druhá skupina nechť jsou ti, kdo film neviděli a chtějí si ho užít…těm radím, ať vůbec dál nečtou a nejprve si film pustí. Poslední skupinou jsou ti, kterým nevadí zničení uměleckého zážitku a zároveň je zajímá můj rozbor.

Pozor spoiler: Jiří Langmajer je spořádaný otec, vtipný a úspěšný businessman. Má pěknou ženu a malou holčičku. Jednoho večera však Langmajerově ženě nabídne odvoz mimořádně slizký Michal Dlouhý. Znásilní ji a zabije. Zároveň je to vykořisťovatelský tip podnikatele – naprosto záporná postava. Langmajerovi se zhroutí svět, v práci se stane nerudným, pije…Nicméně je silnou osobností a překoná to. Policie a hlavně vyšetřovatel Vladimír Kratina v mezičase nelení a Dlouhého vypátrají a obviní. Ovšem Dlouhý má dost peněz na skvělého právníka, a jelikož nejsou žádné přímé důkazy, je propuštěn. Langmajer se rozhodne vzít spravedlnost do vlastních rukou, ač ho před tím Kratina zrazuje. Starou puškou po dědovi Dlouhého chladnokrevně zastřelí, vytvoří si alibi a dál vychovává svou dceru. Kratina objeví nábojnici patrně Langmajera usvědčující, nicméně ho nezatkne, jen podrobí zevrubnému výslechu a nakonec mu nábojnici vrátí. Tolik film…

Série soukromých pastí je přijímána kritikou i diváky jako velmi kvalitní a pro TV Nova netypické dílo. Řeší navíc aktuální problémy naší společnosti, nejde jen po povrchu.

O to závažnější je podle mě sdělení epizody Nezabiješ. Vlastně říká: Slušný člověk nechť vezme spravedlnost do vlastních rukou, systém nefunguje, právníci jsou zavrženíhodní obhájci zla.

Není však tento obraz pro naši společnost nebezpečný? Ve filmu je vše krásně nalajnované. Policista prohlašuje: Já vím, že ji zabil, ale nemám dostatečně přesvědčivé důkazy. Právník poškozeného zase smutně konstatuje, že advokát vraha je nejlepší ve svém oboru a každého svého klienta zachrání před sebemenším trestem. Kdy však v realitě můžeme s takovou lehkostí tvrdit, že víme, že je někdo vrah. I kdybychom to však věděli, jak bychom mohli ospravedlnit další vraždu. Chceme snad návrat pravidla zub za zub, oko za oko? Kdo je v realitě nevinný slušný člověk a kdo sprostý zločinec?

Naše civilizace předstihla ostatní právě díky fungujícímu morálnímu a právnímu systému, který zajistil elementární vymahatelnost práva a odstranil všudypřítomný strach o své statky a blízké. Jakmile bychom se vrátili k ideálu pomsty, ztratili bychom to, co naši společnost drží pohromadě. Násilí je výsadou státu a je to tak dobře.

Je samozřejmě pravdou, že se lehce konstatuje, pokud není člověk v bezvýchodné situaci zatažen na dno kafkovskými soudy. Nehovořím zde však o osobním postoji, ale o společenském konsenzu. Příběhy jako Nezabiješ jsou pro takový společenský konsenzus, pro právní stát jako takový určitým nebezpečím.

Nekritizuji tímto scénáristu a tvůrce tohoto dílu. Zpracování hodnotím jako zdařilé. Mám však rozpolcený pocit, zdá se mi, že jeho vznik je symptomem doby, která se pomalu odvrací od ideálu lidských práv a právního státu.

K doručování podle pracovního práva

2011-07-22T09:57:00.004+02:00

V právní praxi se dříve nebo později každý právník střetne s problémem doručování, ať již podle občanského soudního řádu, správního řádu či nějakého jiného předpisu. Nejzajímavější je však každodenní doručování mezi smluvními stranami bez ingerence státní moci, nejpozoruhodnější je pak doručování podle pracovního práva.

V běžném životě se doručuje každodenně zejména na bázi prachobyčejných společenských interakcí, různé oferty nabízené v metru, letáky ve schránkách, dopisy podvodníků i samaritánů, pozvánky či složenky, doporučené balíky či elektronické výhrůžky…to vše běžně dostáváme a často nereflektujeme, někdy však do nových právních vztahů vstupujeme.
Kdy je však běžně doručeno, pokud nedojde k přímé interakci? Občanský zákoník je poměrně lakonický: Projev vůle působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí dojde, dí odst. 1 § 45 občanského zákoníku. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 32 Odo 442/2003 pak tuto normu rozvádí a vysvětluje takto: „Právní úkon není perfektní, nedošel-li adresovaný projev vůle jednajícího do sféry adresáta. Projev vůle adresátovi dojde v okamžiku, kdy se dostane do sféry jeho dispozice, tedy jakmile nabude adresát objektivní možnost seznámit se s obsahem projevu vůle. Od tohoto okamžiku je právní úkon pro jednající subjekt závazný a nelze jej jednostranně odvolat. To, aby se adresát seznámil s obsahem právního úkonu přitom není nezbytné; dostačuje, že měl objektivně možnost seznat jeho obsah“.

Je to přístup jasný a praktický z hmotněprávního hlediska. Procesně je však již trochu náročnější. Jak dokázat, že se projev vůle dostal do něčí dispozice? Často jde o jednostranný úkon, který zašleme poštou. Co když neznáme adresu protistrany? Nebo tušíme, že se protistrana na dané adrese prakticky nezdržuje a je připravena to prokázat?

Pracovní právo nám poskytuje upřesnění a podává nám pomocnou ruku. § 334 zákoníku práce (ZP) stanoví:

(1) Písemnosti týkající se vzniku, změn a skončení pracovního poměru..atd…(dále jen "písemnost"), musí být doručeny zaměstnanci do vlastních rukou.

(2) Písemnost doručuje zaměstnavatel zaměstnanci do vlastních rukou na pracovišti, v jeho bytě nebo kdekoliv bude zastižen anebo prostřednictvím sítě nebo služby elektronických komunikací; není-li to možné, může zaměstnavatel písemnost doručit prostřednictvím provozovatele poštovních služeb.

(3) Nedoručuje-li zaměstnavatel písemnost prostřednictvím sítě nebo služby elektronických komunikací nebo prostřednictvím provozovatele poštovních služeb, považuje se písemnost za doručenou také tehdy, jestliže zaměstnanec přijetí písemnosti odmítne.

(4) Je-li písemnost doručována prostřednictvím provozovatele poštovních služeb, vybere zaměstnavatel takovou poštovní službu, aby z uzavřené poštovní smlouvy vyplývala povinnost doručit poštovní zásilku obsahující písemnost za podmínek stanovených tímto zákonem.

Mnoho nového nám tedy toto ustanovení nepřináší. Pouze určuje, jaké právní úkony je nutné činit do vlastních rukou. Prostředky pak ponechává standardní.

§ 335 ZP pak rozvádí jeden konkrétní způsob, který je patrný již z jeho názvu „Doručování zaměstnavatelem prostřednictvím sítě nebo služby elektronických komunikací“. Úkon tedy lze učinit i elektronicky, nicméně zaměstnanec musí s touto formou souhlasit a zaměstnavatel musí disponovat zaručeným elektronickým podpisem.

V praxi je však nadále běžnější doručování zaměstnavatelem prostřednictvím provozovatele poštovních služeb podle §336 ZP, který ve zkratce umožňuje náhradní doručení desítidenním uložením na poště.

Zdá se tedy, že vše je jasné a není tedy nutné uvažovat o jakémkoliv zapojení pravidla uvedeného výše pro každodenní interakci v rámci běžných hmotněprávních vztahů.

Je tomu však skutečně tak?

Tato pravidla se vztahují jen a pouze k úkonům výše označeným jako písemnosti (např. výpověď, mzdový výměr atd.). Co však jiné úkony? Takové, které není nutné doručit do vlastních rukou? Lze použít konstrukci fiktivního doručení dle § 336 odst. 4 ZP? Co když potřebuji rychle doručit bez nějaké lhůty uložení?

Klasickým příkladem je akutní potřeba vypovědět konkurenční doložku těsně před vypršením výpovědní lhůty. Zaměstnanec může tento jednostranný úkon odmítnout převzít. Hmotněprávně je sice konkurenční doložka vypovězena, je to však jen slovo proti slovu, pokud odmítnutí nebyli přítomni svědci či alespoň záznamová zařízení.

Jak tedy postupovat? Užití pošty může být problematické z několika důvodů. Jednak nemusí být známo současné bydliště zaměstnace, který může uvádět jako oficiální adresu místo svého trvalého pobytu na venkově, kde se však ve skutečnosti nezdržuje. Tento fakt by velmi oslabil možnost užití doměnky o sféře dispozice daného adresáta. Ještě pádnějším problémem spojeným s využitím držitele poštovní licence, je prostá otázka času. Pokud je výpověď konkureční doložky potřeba doručit v řádu hodin, pošta prostě není východisko.

Je tedy v takovém případě tato „písemnost“ nedoručitelná a tedy neúčinná? Nikoliv. Lze se vrátit zpět k pravidlu o sféře dispozice zaměstnace. Je možné zaměstnace fyzicky vyhledat a to kdekoliv se zdržuje (na chodníku, v kavárně, doma či v bazénu) a tam mu za přítomnosnti svědků písemnost předat. Na tuto službu se již zaměřují i některé detektivní kanceláře. V dokonalém případě, by svědkem předání byl např. exekutor, který by mohl za úplatu o tomto úkonu sepsat ověřený zápis.

Podivná praxe rejstříkových soudů při digitalizaci obchodního rejstříku podle vyhlášky 562/2006 Sb.

2011-06-18T10:51:00.002+02:00

V nedávné době jsem narazil na podivnou praxi rejstříkových soudů - přinejmenším Městského soudu v Praze, který údajně vyžaduje k listinnému návrhu na zápis do obchodního rejstříku přiložení CD s naskenovanými přílohami ve formátu pdf, které dokládají skutečnosti uvedené v návrhu.

Při nahlédnutí do vyhlášky č. 562/2006 Sb., o digitalizaci obchodního rejstříku (dále jen "Vyhláška") a zejména pak do obchodního zákoníku jsem byl překvapen touto praxí, která patrně pramení z nepochopení celé problematiky zápisů do obchodního rejstříku vyššími soudními úředníky (bohužel se zdá se nikdo zatím neodvolal). Přijde mi, že pokud na Městském soudu v Praze vyžaduji, aby navrhovatel při listinném podání dodával CD s přílohami v pdf, nemá tato praxe oporu v textu zákona ani Vyhlášky.

Vyhláška stanoví v § 2, že listiny, které se zakládají do sbírky listin, jimiž se nedokládají skutečnosti uvedené v návrhu na zápis nebo změnu anebo výmaz zápisu v obchodním rejstříku, se podávají pouze v elektronické podobě ve formátu Portable Document Format (přípona pdf). Tyto listiny lze rejstříkovému soudu zaslat elektronickou poštou nebo s využitím datového nosiče Compact Disc Recordable (CD-R). Rejstříkový soud doručené nosiče dat nevrací a po uplynutí 6 měsíců od doručení je skartuje.

Podle ustanovení § 33 odst. 3 ObchZ navíc platí, že návrhy a listiny doručené v listinné podobě převede rejstříkový soud bez zbytečného odkladu do elektronické podoby. Z tohoto ustanovení vyplývá spíše to, že je odpovědností rejstříkového soudu realizovat převedení předložených listinných příloh do formátu pdf za účelem zveřejnění ve sbírce listin na internetu. Ustanovení § 33 odst. 4 ObchZ stanoví výjimku, když uvádí, že [Ministerstvo spravedlnosti] může vyhláškou stanovit, které návrhy na zápis a listiny lze podávat pouze v elektronické podobě. To Ministerstvo spravedlnosti učinilo v § 2 vyhlášky, který jsem citoval shora, ale jen pro listiny, jimiž se nedokládají skutečnosti uvedené v návrhu na zápis do obchodního rejstříku. Listinami, jimiž se nedokládají skutečnosti uvedené v návrhu na zápis do obchodního rejstříku jsou přitom např. podpisové vzory nebo účetní závěrky.

Podle mého názoru to s výjimkou listin uvedených v § 2 Vyhlášky není navrhovatel, kdo je musí předkládat v (listinné a také) elektronické podobě, ale je to naopak soud, který musí listiny převádět do pdf v souladu s § 1 Vyhlášky a § 33 odst. 3 ObchZ.

Z uvedeného vyplývá jednoznačně, že vyšší soudní úředníci pochopily text Vyhlášky jinak a přenášejí povinnost převedení listin do elektronické podoby na navrhovatele. Tímto však naprosto devalvují ustanovení § 33 odst. 4 ObchZ. Podle rejstříkové praxe je to totiž tak, že návrh v listinné podobě musí být podán zároveň v elektronické podobě (byť bez nutnosti elektronické konverze - viz níže) a pouze listiny k založení do sbírky listin, které nedokládají zapisované skutečnosti se podávají rejstříkovému soudu v elektronické podobě. Myslím si však, že by tomu mělo být naopak a listinné návrhy (s listinnými přílohami) by měly zůstat listinnými návrhy (s listinnými přílohami, které rejstříkový soud převede do pdf bez zbytečného odkladu) a nikoli listino-elektronickými hybridy.

Pokud jde o návrhy, které se posílají v elektronické podobě, tam je situace jednodušší za předpokladu, že listinné podklady pro zápis zkonvertujeme podle zákona 300/2009 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů (zde už naštěstí kreativita vyšších soudních úředníků nevede k tomu, že bychom museli ke zkonvertovanému dokumentu přidávat ještě listinu, která byla podkladem konverze). Pokud konverzi neprovedeme, jsem toho názoru, že sice můžeme návrh podat elektronicky se zaručeným elektronickým podpisem, ale listiny dokládající zapisované skutečnosti stejně budeme muset předložit v hybridní podobě.

Poruší vláda založením Aeroholdingu zákaz privatizace Letiště Praha?

2011-05-04T20:58:00.002+02:00

Vzhledem k tomu, že toho brzy budou patrně plné noviny, rozhodl jsem se některé novináře předběhnout s jednou čerstvou aktualitou.

3.5.2011 vydalo Ministerstvo financí tiskovou zprávu týkající se otázky privatizace obchodní společnosti Letiště Praha, a.s. (dále jen "Letiště Praha"). Tato zpráva byla vydána v reakci na článek na serveru Česká pozice s názvem "Kalousek našel elegantní trik jak pustit investora do Letiště Praha". Podle tiskové zprávy Ministerstva financí s akciemi Letiště Praha sice proběhne transakce, ale zákaz privatizace Letiště Praha uvedený v kontroverzním zákoně č. 69/2010 Sb., o vlastnictví letiště Praha - Ruzyně (dále jen "Zákon") nebude porušen (zákon je kontroverzní, neboť ho prosadila levice s podporou některých dalších poslanců přes veto prezidenta republiky). V Zákoně najdeme jedinou normativní větu, a to, že Letiště Praha-Ruzyně, jakož i veškeré nemovitosti k němu náležející, zejména územně vymezená a vhodným způsobem upravená plocha včetně souboru staveb a zařízení letiště, trvale určená ke vzletům a přistávání letadel a k pohybům letadel s tím souvisejícím, smí být jen ve vlastnictví České republiky (dále jen „stát“), anebo právnických osob se sídlem ve státě, v nichž má stát stoprocentní majetkovou účast (stoprocentní podíl).

Pro ty, kdo zapomněli na to, že existuje nějaká Listina základních práv a svobod (dále jen "Listina") dodávám, že Zákon je provedením čl. 11 odst. 2 Listiny, na který Zákon odkazuje a který stanoví, že zákon stanoví, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu smí být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob; zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice.

Tisková zpráva Ministerstva financí možná nebude pro všechny úplně čitelná, a proto se pokusím jeho záměr s Letištěm Praha vysvětlit, protože se s komplikovanějšími vlastnickými strukturami v obchodních společnostech setkávám poměrně často v práci.

Podle tiskové zprávy dojde k následujícímu:

Letiště Praha v současné době 100% vlastněné státem převede nemovitosti související s letištěm v Ruzyni (zejména majetek uvedený v Zákoně) do vlastnictví Českého aeroholdingu, což bude akciová společnost založená vládou (dále jen "Aeroholding");
Stát, který v současné době vlastní 100% balík akcií Letiště Praha poté vloží jako nepeněžitý vklad do Aeroholdingu akcie Letiště Praha;
Aeroholding tak bude ve vlastnictví státu a bude vlastnit 100% Letiště Praha;
Letiště Praha poté bude platit Aeroholdingu dividendy plynoucí z účasti Aeroholdingu v Letiště Praha a zároveň si od Aeroholdingu bude pronajímat dříve převedené nemovitosti;
Zákon se touto transakcí neporuší, protože Aeroholding bude 100% vlastněn státem a stát bude mít Letiště Praha pod kontrolou prostřednictvím své 100% účasti v Aeroholdingu (tedy přesně, jak stanoví dikce § 1 Zákona).

Celá transakce s Letištěm Praha je součástí širšího záměru vlády založit holding (Aeroholding), pod kterým budou operovat jeho dceřinné společnosti, mimo jiné pak Letiště Praha a České aerolinie, a.s. (dále jen "ČSA"). Přitom strategický investor má koupit účast právě v ČSA poté, kdy podle tiskové zprávy proběhne jejich restrukturalizace (nemá tedy kupovat majetkovou účast v Letiště Praha, jak naznačuje Česká pozice).

Zdá se tedy, že Česká pozice povykuje pro nic a Kalousek zdá se nic závratného nevymýšlí (ani holding podle mě není jeho vlastním výmyslem). Majetkové uspořádání podobné plánovanému Aeroholdingu je přitom u velkých podniků typické a zvyšuje, podle mě, flexibilitu při potenciálních nadnárodních transakcích, ke kterým přinejmenším v ČSA brzy patrně dojde.

Smrt bez pomoci právníků

2011-05-03T22:31:00.003+02:00

Dokonalý člověk je nejlepší z živočichů, pokud je ale oddělen od zákona a spravedlnosti, je nejhorší ze zvířat, říká Aristoteles.

Nic jiného než kulku do čela si ten uctívač smrti nezasloužil. Žádný rádoby spravedlivý proces, v němž by mohl zneužívat soudní procedury a rozmělňovat svou vinu pomocí právníků. Žádný život za mřížemi, kde by si mohl hrát na mučedníka a stěžovat si třeba na kvalitu matrací. Nic, komentuje Teodor Marjanovič, redaktor Mladé Fronty Dnes dopadení Usámy bin Ládina a pokračuje: Náležela mu jen rychlá smrt a pak likvidace ostatků takovým způsobem, aby mu nikdo nemohl postavit mauzoleum…A vůbec si lze jen přát, ať duše, která tu jeho na do moře shozenou mrtvolu opustila, prostě navěky hnije v pekle. Je to slavnostní, radostný okamžik pro celý svět (Teodor Marjanovič: Teroristova smrt, MF Dnes 3.5.2011).

Kam se poděly kořeny naší civilizace? Kam nyní směřuje? Právo na spravedlivý proces je přeci základem naší koncepce trestního práva, lidských práv vůbec. Tato koncepce je však zdá se přežitá, vždyť bez mučení a ponižování by Terorista dopaden nebyl. Účel světí prostředky a katalogy lidských práv jsou jen cáry papíru. Samozřejmě nic není takto jednoduché, takto šablonovité. Schvalovat nezaujatě smrt kohokoliv bez jakéhokoliv byť sebemenší milosti je však prvním krokem do pekla (kde ovšem Usámu nenajdete, ten spokjojeně dlí ve svém fundamentalistickém nebi pro zasloužilé mučedníky).

Nad promlčením práv věřitele v závazkových právních vztazích, ve kterých nebyla sjednána lhůta splatnosti

2011-04-05T20:17:00.004+02:00

Pravidelná otázka u advokátních zkoušek zní následovně:

Bude na tom po pěti letech od uzavření smlouvy o půjčce po právní stránce lépe (A) věřitel, který se svým dlužníkem ve smlouvě sjednal, že dlužník zaplatí na výzvu věřitele (popř. o splatnosti ve smlouvě o půjčce s dlužníkem nic nesjednal), anebo (B) věřitel, který s dlužníkem sjednal, že "zaplatí až bude moct"? Pro někoho možná bude překvapením, že (B) je správně! Nárok věřitele (A) je totiž po pěti letech již promlčen, kdežto v případě (B) má možnost věřitel se svými nároky stále něco udělat. Podle ustálené judikatury totiž platí, že nárok věřitele v případě (A) se promlčuje den poté, kdy věřitel uzavřel smlouvu o půjčce. Pokud tedy bude takový věřitel žalovat po pěti letech od uzavření smlouvy na plnění a dlužník namítne promlčení, žaloba věřitele bude zamítnuta. Naopak v případě (B) věřitel musí podat u soudu žalobu na nahrazení projevu vůle dlužníka ohledně doby plnění podle § 163 odst. 3 OSŘ (nejde přitom o žalobu na určení, a proto se v těchto případech nemusí dokládat naléhavý právní zájem) a teprve poté, kdy dobu plnění určí soud a zesplatní tak dluh, může věřitel, v případě, že dlužník nebude plnit, podat žalobu na plnění. V každém případě věřitel (B) ještě může se svým závazkem něco učinit a nespoléhat se jen na to, že jeho dlužník námitku promlčení u soudu nevznese. Postavení věřitele (B) je navíc výhodné v tom, že právo podat žalobu podle § 163 odst. 3 OSŘ se podle ustálené judikatury nepromlčuje.

Pro znalce judikatury odpověď na výše uvedenou otázku patrně není velkým překvapením, a proto by můj příspěvek mohl skončit právě v tomto místě. Přesto si myslím, že judikatura, o které budu hovořit v tomto příspěvku ne zcela uspokojivě řeší otázku, co se vlastně v případě (A) promlčuje. I když s judikaturou v podstatě souhlasím, pokusím se ji podrobit krátké kritice.

Ustanovení § 563 ObčZ stanoví, že není-li doba splnění dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí, je dlužník povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán. Naopak ustanovení § 564 ObčZ říká, že je-li doba plnění ponechána na vůli dlužníka, určí ji na návrh věřitele soud podle okolností případu tak, aby to bylo v souladu s dobrými mravy. Obdobnou právní úpravu obsahuje obchodní zákoník v § 340 odst. 2, resp. 341. Obchodní závazkové vztahy však obsahují určitá specifika, která v nedávné době artikuloval Nejvyšší soud a která zmíním v závěru tohoto článku.
Ustálená judikatura činí tradičně rozdíl mezi § 563 a 564 ObčZ, když uvádí následující (rozsudek Nejvyššího soudu ze 30.11.1981, sp. zn. 3 Cz 99/81):

V ustanoveních § 78 a § 79 o. z. [pozn. dnešní § 563 a 564 ObčZ] jsou upraveny dvě odlišné skutkové podstaty...V každém z uvedených případů nastává možnost věřitele vykonat právo poprvé ve smyslu ustanovení § 101 o. z. za zcela jiných podmínek.

Možnost vyvolání splatnosti závazku, daná věřiteli obecným ustanovením § 78 o. z. nese s sebou současně i právo věřitele vymáhat splnění závazku; pak (objektivně posuzováno) může své právo také vykonat. První objektivní možnost výkonu práva je dána okamžikem, kdy věřitel nejdříve mohl o splnění požádat. V těchto případech je třeba považovat ten den, který následuje po vzniku právního vztahu sjednaného na neurčitou dobu. Proto jde-li o právo z časově neomezeného právního vztahu, je pro počátek promlčecí doby rozhodný den následující po dni, kdy došlo ke vzniku tohoto právního vztahu, a nikoli den, kdy došlo ke splatnosti dluhu. Právní názor, podle něhož je běh promlčecí doby vázán na splatnost dluhu, jež nastává prvního dne po tom, kdy byl o splnění věřitelem požádán, by znamenal nepřípustné posunutí počátku běhu promlčecí doby (ve zřejmém rozporu s účelem institutu promlčení)) prakticky na neomezenou dobu.

Naproti tomu bylo-li dohodnuto, že dlužník zaplatí, až bude chtít nebo moci, tj. byla-li doba splnění ponechána na vůli dlužníka, je věřitel povinen přijmout plnění, jakmile mu je dlužníkem nabídnuto; nemůže však sám (a to ani tím, že by požádal dlužníka o splnění dluhu, jako je tomu v případech uvedených v ustanovení § 78 o. z.) dobu splnění určit; může jen navrhnout, aby ji určil soud. Jestliže se tak nestane, není dlužník povinen plnit a žalobní návrh požadující uložení povinnosti k plnění, aniž mu předcházelo pravomocné rozhodnutí určující dobu, kdy má dlužník splnit, nemůže být pro předčasnost úspěšný. Z toho vyplývá, že nemůže začít běžet ani promlčecí doba, neboť věřitel může své právo vykonat ve smyslu ustanovení § 101 o. z. teprve po uplynutí lhůty splatnosti určené takto soudním rozhodnutím.

I když se jedná o rozsudek z 80.let (z dalších je možno zmínit rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.8.1983, sp. zn. 3 Cz 51/83), na tyto závěry odkazuje rovněž recentní judikatura (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.5.2004, sp. zn. 32 Odo 680/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9.4.2009, sp. zn. 28 Cdo 464/2009 a další).

Ponechme nyní stranou otázku § 564 ObčZ, která je podle mě jasná a zaměřme se na problematiku § 563 ObčZ. Nejvyšší soud v podstatě ve svých rozhodnutích říká, že nárok věřitele se může promlčet ještě předtím, než nastane jeho splatnost. Byť to v judikatuře nezaznělo takto naplno, jedná se podle mě o důsledek shora uvedených právních závěrů Nejvyššího soudu. Tento právní závěr je prvním, nad kterým lze vztyčit prostředníček.

Dále mi sice přijde odůvodnění počátku běhu promlčecí doby možností "objektivního výkonu práva" jako legitimní, ale osobně bych takovou argumentaci používal spíše podpůrně a raději bych se zamyslel, zda se podle § 563 ObčZ nepromlčuje spíše právo věřitele požádat dlužníka o plnění. Mám totiž za to, že právo věřitele učinit žádost podle § 563 ObčZ je majetkovým právem, které by se mělo promlčovat v obecné promlčecí době. I když občanský zákoník toto ustanovení neobsahuje, můžeme se nechat při této argumentaci inspirovat ustanovením § 391 odst. 2 ObchZ, který stanoví, že u práv uskutečnit právní úkon běží promlčecí doba ode dne, kdy právní úkon mohl být učiněn, nestanoví-li tento zákon něco jiného. V obchodním zákoníku totiž pro určení počátku běhu promlčecí lhůty zákonodárce rozlišuje mezi právem vymahatelným u soudu (§ 391 odst. 1 ObchZ) a právem uskutečnit právní úkon (§ 391 odst. 2 ObchZ). Přestože je toto ustanovení spíše zapomenutým ustanovením obchodního zákoníku, zdá se, že distinkce, o které hovořím, není českému zákonodárci cizí a bylo by zajímavé zjistit, co bylo motivací zákonodárce vložit § 391 odst. 2 do obchodního zákoníku [zda to bylo (a) jen bezmyšlenkovité opisování z jiného pramene, (b) vůle zákonodárce modifikovat některé judikatorní závěry Nejvyššího soudu pro obchodní závazkové vztahy - což se patrně nepodařilo, jak uvádí Nejvyšší soud v níže uvedeném rozsudku nebo (c) vědomí, že obecná úprava počátku běhu promlčecí doby v občanském zákoníku neodpovídá uspokojivě na některé případy právních skutečností]. Pokud by byla na straně Nejvyššího soudu vůle (což nepředpokládám, protože judikatura v těchto případech je už tak rozsáhlá, že by to znamenalo vskutku revoluční změnu), mohl by judikatorně poukazem na obecné principy promlčení přijmout tuto distinkci mezi "právem učinit relevantní právní úkon" a "právem uplatnit svůj nárok u soudu". V našem případě by právním úkonem mohla být právě žádost věřitele o plnění ve smyslu § 563 ObčZ, která by se promlčovala v obecné promlčecí lhůtě. Nepromlčoval by se tak nárok věřitele na zaplacení jako takový, neboť splatnost podle § 563 ObčZ bez žádosti věřitele nenastává. Nemyslím, že by to přitom bylo v rozporu s § 101 ObčZ, protože právo požádat o plnění je podle mě rovněž majetkovým právem, které může být poprvé vykonáno den po vzniku právního vztahu, v jehož rámci nebyla sjednána lhůta splatnosti. Po třech letech by sice mohl věřitel nadále o plnění požádat, jeho právo tuto žádost učinit by však již bylo promlčeno a v rámci žaloby na plnění by dlužník mohl vznést námitku promlčení práva učinit žádost s tím, že již věřitel po třech letech nebyl oprávněn žádost o plnění učinit a tím pádem i zesplatnit dluh.

I když by se mohlo zdát, že jde v podstatě o jeden a ten samý právní závěr, není tomu tak. V mém případě by totiž věřitel, který před uplynutím tříleté promlčecí doby učinil žádost o plnění ve smyslu § 563 ObčZ, mohl v další tříleté promlčecí lhůtě od této žádosti kdykoli zažalovat dlužníka o plnění jeho dluhu. Věřitel by tak byl nucen zesplatnit svou žádostí dluh sice do tří let, ale poté by měl další tři roky k tomu, aby se obrátil na soud a domáhal se u něj zaplacení vůči dlužníkovi. Má distinkce mi přijde jednak po právní stránce srozumitelnější a zároveň podle mě více chrání zájmy věřitele, aniž by to bylo na úkor filosofie institutu promlčení, která primárně směřuje k prohlubování právní jistoty a hmotněprávní a procesní diligenci.

Nejvyšší soud zdá se touto cestou nejde a dá se říci, že absolutizuje a sjednocuje promlčecí dobu do jedné jediné promlčecí doby, nic neříkající o tom, co se vlastně v případě § 563 ObčZ promlčuje. Z rozsudku Nejvyššího soudu 33 Odo 846/2006 ze dne 24.7.2008 (mimochodem má velmi dlouhou, doslova bilanční, právní větu) lze vypíchnout následující: "Přijetí názoru odvolacího soudu o vázanosti počátku běhu promlčecí doby na den splatnosti dluhu a nikoli na den vzniku právního vztahu, ze kterého dlužníku vznikla povinnost k plnění, by znamenalo nepřípustné posunutí počátku běhu promlčecí doby (ve zřejmém rozporu s účelem institutu promlčení) prakticky na neomezenou dobu. Jestliže odvolací soud při posouzení otázky promlčení práva na plnění ze smlouvy o půjčce nevázal počátek běhu tříleté promlčecí doby podle § 101 obč. zák. na okamžik, kdy dluh žalovanému vznikl, nýbrž kdy se dluh stal na požádání splatným, je jeho právní posouzení věci v rozporu s hmotným právem a ustálenou judikaturou [pozn. v rozsudku je uvedena hromada judikátů]." Z tohoto ustanovení lze podle mě vyvodit, že se Nejvyšší soud neztotožňuje s distinkcí, na kterou poukazuji v mém příspěvku, ale je také možné, že se myšlenkou rozdílu mezi promlčování práva učinit žádost o plnění (tj. zesplatnit dluh) a promlčením práva domáhat se vlastního plnění u soudu dosud příliš nevěnoval (resp. touto distinkcí nebylo účastníky řízení před Nejvyšším soudem argumentováno).

Pokud jde o obchodně závazkové vztahy, Nejvyšší soud v nedávné době rozhodl následovně:

Na rozdíl od úpravy promlčení v občanském zákoníku, podle níž (s výjimkou práva na plnění ve splátkách) se i právo na plnění - ať s určenou nebo neurčenou splatností - promlčuje uplynutím obecné tříleté promlčecí doby s počátkem počítaným ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé (§ 101 obč. zák.), stanoví obchodní zákoník v § 392 odst. 1 u práva na plnění závazku počátek běhu promlčecí doby odchylně od počátku běhu obecné čtyřleté promlčecí doby (§ 391 odst. 1 obch. zák.) tak, že běží ode dne, kdy měl být závazek splněn nebo mělo být započato s jeho plněním (doba splatnosti). Jde-li o právo na plnění, jehož splatnost byla ve smlouvě určena (i tím způsobem, že byla ponechána na vůli věřitele), řídí se počátek běhu promlčecí doby u tohoto práva ustanovením § 392 odst. 1 obch. zák. (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8.12.2010, sp. zn. 31 Cdo 5241/2007).

V tomto případě se zdá se Nejvyšší soud vydal odchylnou cestou a stanovil nový způsob určení počátku běhu promlčecí lhůty podle § 392 odst. 1 ObchZ, který stanoví, že u práva na plnění závazku běží promlčecí doba ode dne, kdy měl být závazek splněn nebo mělo být započato s jeho plněním (doba splatnosti). Toto řešení pro obchodně závazkové vztahy je šalamounské a výrazně chrání věřitele. Nejvyšší soud se zdá se nezabýval ustanovením § 391 odst. 2 ObchZ, neboť pro obchodně závazkové vztahy zde máme zvláštní ustanovení o počátku běhu promlčecí lhůty v § 392 odst. 1 ObchZ. Je samozřejmě možné namítnout, že tento závěr je v rozporu s principy, na které poukazuje judikatura z 80.let, s čímž se Nejvyšší soud vypořádává ve svém rozsudku velmi lakonicky.

Aby si snad čtenáři nemysleli, že tyto úvahy mají význam pouze u sousedských půjček, doplňuji, že jsou to legitimní úvahy i v jiných případech, ve kterých je plnění povinné osoby závislé na vůli věřitele. Jedná se např. o nárok na vydání bezdůvodného obohacení nebo subrogační nárok ručitele na náhradu plnění poskytnutého věřiteli dle § 550 ObčZ (§ 308 ObchZ).

Přímá volba je zbytečnou chybou

2011-03-06T17:49:00.002+01:00

An election is a moral horror, as bad as a battle except for the blood; a mud bath for every soul concerned in it.

George Bernard Shaw

Tak jako se malé pramínky a potůčky stávají stále mohutnější řekou, tak v průběhu posledních let roste šance na zakotvení přímé volby prezidenta do českého ústavního systému. Z občasných opozičních zmínek se tato ústavní změna stala prioritou většiny relevantních politických sil a tak se blíží její reálná implementace.

Proč je však celá tato iniciativa nešťastná a podbízivá? Občané přeci ke své hlavě státu vzhlížejí, proč by si ji neměli volit přímo?

To je nevhodně položená otázka. Měli bychom si položit otázku jinou, důležitější. Jaká je úloha prezidenta v našem ústavním systému, respektive v naší společnosti?

Je prezident tvůrcem politiky? Je úřadem odpovědným za vývoj ekonomiky, mezinárodních vztahů nebo např. justice? Nebo by měl být spíše sjednocujícím prvkem, důstojným reprezentantem, ceremoniářem a vykupitelem vládních či ústavních krizí?

Náš systém není prezidentský a přes veškerou snahu hlav státu ani nebude. Výkonnou moc má provádět vláda pod dohledem parlamentu, respektive jeho poslanecké sněmovny.

Prezident je do jisté míry personifikací státu a jako takový by neměl být zakřiknutý, ale také příliš kontroverzní. Neměl by to být populista ani šedý stín…Měl by být uvážlivý, moudrý, nebudící vášně, ale zároveň hodný sympatie a obdivu. Měl by být sto vyřešit krizi, neměl by se však angažovat zbytečně a často.

Je to utopie? Možná částečně, nicméně takto vymezená role prezidenta nás vede k další správné otázce: Jak dosáhnout toho, aby byl vybrán člověk nejlépe připravený na roli, kterou po něm žádáme?

Jistě je pravda, že nepřímá volba často selhává ve výběru podobného člověka. Podle mého názoru však bude přímá volba při mnohonásobně větších nákladech i mnohonásobně méně úspěšná.

Ani v tzv. „poloprezidnetském“ systému nepůsobí přímá volba často pozitivně. Ve Francii byla doplněna až dodatečně, nepřinesla však jen pozitiva. Naopak, dochází k nepříjemným střetům v rámci tzv. kohabitace, kdy jasně vyprofilovaný „politický“ prezident čelí vládě a parlamentní většině z opačného tábora. Navíc mnohdy není bezproblémový ani vztah prezidenta a premiéra ze stejného názorového proudu. Premiér tak osciluje od naprosté bezvýznamnosti až po každodenní válku se „svým „ prezidentem o moc, vliv i čas v médiích.
V torii by měl francouzský prezident vytyčovat politiku, premiér ji pak provádět. Měl by zde panovat vztah obecného a konkrétního managementu. To je však v praxi nedostižný vzor.

Již z toho je zřejmé, že v českém systému není přímá volba volbou moudrou. Stav politické kultury je tristní již dnes a trvalé vytvoření tenze mezi hlavou státu, legitimně očekávající podíl na reálném rozhodování a vládní většinou snažící se prosadit svůj jistě vždy „nejlepší“ program a „nutné“ reformy, by celou věc pouze ještě znepříjemnil.

Neposledním argumentem jsou i samotné volby. Jak napovídá citát v úvodu, nepůjde jistě o zápas gentlemanů o to, kdo zaplatí společnou útratu. Jinými slovy, naše politická reprezentace se nás chystá uvrhnout do víru pěstního souboje z čínského přístavu s nádechem pozlátka z pražského hradu.

Nejde vůbec o to, že by prostý volič byl méně kvalifikovaný k volbě presidenta než senátor či poslanec. To jistě ne. Okolnosti jsou však pro pozitiva přímé volby zdrcující. Naše demokracie by měla řešit jiné otázky a zaměřit se na fungování parlamentu, základní středobod celého systému!

Nach Berlin (za Dworkinem)

2011-02-25T11:29:00.006+01:00

S určitým odstupem bych rád referoval o své nedávné návštěvě Berlína a zároveň tím otevřel novou rubriku - právních cestopisů.

Ve dnech 28. a 29. ledna se v Berlíně konala vědecká konference „Constitutionalism in a New Key“, poeticky přeloženo jako „Konstitucionalismus v nové tónině“ věnovaná aktuálním otázkám ústavního a mezinárodního práva ale i právní filozofie. Hlavním lákadlem konference byla účast právnické „star“ první kategorie Ronalda Dworkina, ale i účast českého zástupce Jana Komárka, v barvách London School of Economics (elitní to univerzitě, na které však nenechá Sir. Humphrey Appleby nikdy nit suchou…)

Konferenci inicioval profesor Mattias Kumm z berlínského Výzkumného centra sociálních věd (WZB), které ji spolupořádalo s Humboltovou univerzitou. Obě tyto instituce pak postupně poskytly své prostory..

Berlín jsem si pamatoval ze své dosud jediné letní návštěvy jako ohromující a svěží město. Zeleň zalitá sluncem, prostorné třídy a rozlehlé paláce. V duchu jsem pak později cítil záchvěvy soucitu s křivdou, když nebyl Berlín nikdy uváděn jako příklad krásného města s příjemnou atmosférou.

Z tohoto přesvědčení jsem však prozřel. Ubytovna U tří malých prasátek v Berlíně byla sice relativně přívětivá, nicméně její okolí na Stresemanstraße bylo depresivní a berlínské paláce mi přišly spíše sychravé než velkolepé.

První den se pak konference konala přímo ve středu Humboltovy univerzity na hlavní třídě Unter den Linden, což představovalo „krásnou“ půlhodinovou procházku. Berlín však již tehdy nastavil jinou tvář…mrazivou, strohou a mrtvou…Jen najít možnost se rozumně napojit a najíst byl úkol hodný Herkula..

Samotná konference a zejména její styl však mrazivou atmosféru prolomily. Překvapila mě relativně malá účast publika, organizace však byla téměř německy přesná. Všemi panely se jako červená nit vinula myšlenka ústavního pluralismu, mezinárodního konstitucionalismu a ústavnosti za hranicí „vestfálského“ státu. Příspěvky byly doplněny bohatou a živou diskuzí, která často obrušovala příliš vysoké ambice teoretických konceptů jednotlivých účastníků.

Náročný program polevil večer a tak bylo možné ochutnat typické berlínské turecké jídlo a výborné pivo. Druhý den se však konference přesunula ještě do neutěšenějších lokací urbanistického marasmu na břehu místního kanálu…

Zato Ronald Dworkin prokázal, že je i ve svých letech stále obrovskou osobností a ač s ním autor těchto řádek většinou nemůže souhlasit, vzbudil v něm patřičný respekt. Ve svém příspěvku pak provokativně nastínil reformu mezinárodního práva na bázi OSN, v jejímž rámci by byl princip konsenzu nahrazen principem salience (významné většiny) v rámci valného shromáždění OSN. Tento utopický model je patrně spíše výkřikem do vzdálené budoucnosti, ale říká se nikdy neříkej nikdy…

Celkově byla konference rozporuplná. Její myšlenky byly až moc odtrženy od praxe a opuštění modelu „vestfálských“ států také nedostalo pořádného argumentačního zastání..nicméně bylo zajímavé takové vize slyšet a kriticky zhodnotit...

Závěrem jen nutno dodat, že počasí tentokráte Berlínu nedodalo na síle a nebyl čas projít místní úchvatná muzea...takže nové hodnocení tohoto gigantického města není úplně objektivní, stejně tak jako hodnocení vědecké konference pohledem nadnárodního skeptika...

Výklad pojmu "autor" v § 61 autorského zákona, aneb k některým otázkám ochrany autorských děl vytvořených na základě smlouvy o dílo

2011-02-19T10:27:00.003+01:00

V nedávné době jsem narazil na zajímavou právní otázku týkající se ochrany autorských práv ve smlouvách o dílo. Ustanovení § 61 autorského zákona (dále jen "AZ") upravuje zjednodušeně řečeno zákonnou licenci, jejíž smyslem je ochrana oprávněných majetkových zájmů objednatele ve smlouvách o dílo (soutěžní díla pro účely tohoto článku pomíjím). Ustanovení § 61 AZ stanoví, že je-li dílo autorem vytvořené na základě smlouvy o dílo (dílo vytvořené na objednávku), platí, že autor poskytl licenci k účelu vyplývajícímu ze smlouvy, není-li sjednáno jinak. Toto ustanovení je zajímavé zejména v souvislosti s právní úpravou zaměstnaneckých děl (§ 58 AZ), která rovněž zohledňují určitá zákonná omezení autorských práv tentokrát ve prospěch zaměstnavatele. Podle § 58 odst. 1 AZ platí, že není-li sjednáno jinak, zaměstnavatel vykonává svým jménem a na svůj účet autorova majetková práva k dílu, které autor vytvořil ke splnění svých povinností vyplývajících z pracovněprávního či služebního vztahu k zaměstnavateli nebo z pracovního vztahu mezi družstvem a jeho členem (zaměstnanecké dílo). Obě ustanovení jsou dispozitivní, ale řekl bych, že se právní poměry objednatele a zhotovitele, resp. autora a zaměstnavatele ve většině případů drží právě této dispozitivní úpravy.

Zajímavé právní otázky bych rád demonstroval na následujícím příkladu. Řekněme, že architektonická kancelář Architekti s.r.o. vytvoří pro svého klienta na základě smlouvy o dílo nákres a následně projektovou či jinou dokumentaci (dále jen "projektová dokumentace") pro zhotovení stavby. Stavba je navržena tak, že je nesporným výsledkem jedinečné tvůrčí činnosti, aby splňovala znaky autorského díla ve smyslu § 2 odst. 1 AZ. K vyjádření architektonického díla obsaženého v projektové dokumentaci dojde zhotovením stavby na jejím základě stavební firmou. Kancelář Architekti s.r.o má zaměstnance, přičemž jeden z nich je autorem této projektové dokumentace. Vzhledem k tomu, že autor projektovou dokumentaci připravil pro kancelář Architekti s.r.o. ke splnění svých povinností vyplývajících z pracovněprávního vztahu k zaměstnavateli, jedná se o zaměstnanecké dílo a kancelář Architekti s.r.o. vykonává svým jménem a na svůj účet autorova majetková práva k dílu (zejména má právo dílo užít ve smyslu § 12 AZ). Ve smlouvě o dílo si klient s architektonickou kanceláří právní úpravu ochrany autorských práv nijak výslovně nedohodne.

Jednou z otázek, kterou bude nutno vyřešit po zhotovení stavby podle projektové dokumentace je otázka, jakým způsobem může klient nakládat s takto zhotovenou stavbou. Autorský zákon stanoví pro architektonická díla bezúplatnou zákonnou licenci v § 38d. Do práva autorského tedy nezasahuje ten, kdo pronajímá, půjčuje nebo vystavuje originál nebo rozmnoženinu architektonického díla vyjádřeného stavbou a dále do něj nezasahuje ani ten, kdo navrhne nebo provede změnu dokončené stavby, která je vyjádřením architektonického díla, v míře nezbytně nutné a při zachování hodnoty díla.

Jakými dalšími právy však disponuje objednatel (vlastník stavby)?

Na začátku mého článku jsem již naznačil, že bychom se mohli podívat na ustanovení § 61 AZ. Objednatel by tedy teoreticky měl být oprávněn využít dílo k účelu vyplývajícímu ze smlouvy o dílo s kanceláří Architekti s.r.o. na základě presumpce uvedené v § 61 AZ. Presumpce by tedy objednatele opravňovala např. k hospodářskému využití díla zbudováním stavby, avšak např. pro účely poskytnutí projektové dokumentace třetí osobě ke zhotovení obdobného díla by již objednatel potřeboval licenci zhotovitele.

Při pozornějším přečtení § 61 AZ však zjistíme, že toto ustanovení při jazykovém výkladu svádí k závěru, že smlouvu o dílo musí v tomto případě uzavřít přímo sám autor, jinak objednatel nebude benefitovat z této presumované licence [§ 61 AZ říká, že je-li dílo autorem vytvořené na základě smlouvy o dílo (dílo vytvořené na objednávku), platí, že autor poskytl licenci k účelu vyplývajícímu ze smlouvy, není-li sjednáno jinak]. Autorem se přitom rozumí osoba uvedená v § 5 odst. 1 AZ, tedy fyzická osoba, která dílo vytvořila. Autorem tak není kancelář Architekti s.r.o., ale její zaměstnanec, a to přesto, že kancelář Architekti s.r.o. má nesporně právo vykonávat majetková práva spojená s autorským dílem vytvořeným svým zaměstnancem podle § 58 odst. 1 AZ.

Renomovaný komentář k autorskému zákonu od Becka z roku 2007, jehož autory jsou Telec a Tůma na tuto otázku odpovídá nejasně. Na str. 581 zaujímají autoři následující výklad:

Omezení autorského práva k dílu na objednávku ve prospěch objednatele nevzniká, pokud je zhotovitelem ze smlouvy o dílo (popř. smlouvy obdobné) jiná osoba než sám autor, zejména zaměstnavatel autora. Zde je zákonným vykonavatelem majetkových autorských práv k zaměstnaneckému dílu zaměstnanec autora, který může oprávnění k výkonu majetkových autorských práv se souhlasem autora na objednatele postoupit, popř. mu může v rámci svého vykonavatelského oprávnění poskytnout k užití díla smluvní licenci (srov. rovněž Kříž, Holcová, Kordač, Křesťanová , 2005). V případě existence obchodně závazkového vztahu mezi objednatelem a zaměstnavatelem autora jako zhotovitelem ze smlouvy o dílo se uplatňují rovněž ustanovení § 556 až § 558 ObchZ , vždy však při zachování zásady nemo plus iuris.

Toto ustanovení je značně nepřesné a nedává příliš logiku (viz zejména druhá věta, která při pozorném přečtení nedává smysl vůbec). Autoři však pravděpodobně zaujímají restriktivní výklad k § 61 AZ naznačený mnou výše, tedy argumentují, že pokud smlouvu o dílo neuzavřel autor sám, nýbrž jeho zaměstnavatel, nedisponuje klient (objednatel ve smlouvě o dílo) presumovanou licencí podle § 61 AZ (právo dílo užít k účelu stanovenému ve smlouvě). Tento výklad však považuji za nesprávný a také za velmi nebezpečný zejména pro vlastníka budoucí stavby. Pokud bychom totiž tento výklad přijali, potom by stavebník porušil zhotovením stavby autorská práva zaměstnance Architekti s.r.o., který by se mohl domáhat právní ochrany (pro účely tohoto článku nebudu zatím předjímat, čeho všeho by se mohl "poškozený" autor domáhat).

Setkal jsem se rovněž s názorem (a je naznačen rovněž ve shora uvedeném citátu), že právo dílo užít k účelu stanovenému ve smlouvě vyplývá z ustanovení § 557 ObchZ, který stanoví, že je-li předmětem díla podle § 556 výsledek činnosti, který je chráněn právem z průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví, je objednatel oprávněn použít jej pouze k účelu vyplývajícímu z uzavřené smlouvy o dílo (v podstatě jde o obdobu § 61 AZ). Vzhledem k tomu, že jde v našem případě o dílo zaměstnanecké a kancelář Architekti s.r.o. vykonává majetková práva svého zaměstnance (autora) svým jménem a na svůj účet, objevuje se názor, že objednatel bude benefitovat právě z licence uvedené v § 557 ObchZ (nebude-li dohodnuto jinak).

S tímto závěrem nesouhlasím. Jsem toho názoru, že § 558 ObchZ nelze pro účely autorského zákona využít z několika důvodů. Autorský zákon obsahuje explicitní právní úpravu v § 61, která by měla dostat přednost před ustanovením § 556 ObchZ. Právní věda je jednotná v tom, že autorský zákon je patrně spíše zvláštním předpisem, a to jak ve vztahu k občanskému, tak ve vztahu k obchodnímu zákoníku. I když je pravda, že někdy se obecné principy speciality určitého právního předpisu ve vztahu k občanskému či obchodnímu zákoníku mohou prolamovat, což je patrno např. na některých ustanoveních zákona o cenných papírech, v tomto případě však není, podle mého názoru, nutno vztah speciality autorského zákona k občanskému a obchodnímu zákoníku prolamovat. Je to i proto, že § 58 odst. 7 AZ výslovně řeší vazbu tohoto ustanovení na § 61 AZ když uvádí, že ustanovení § 61 AZ se nevztahuje na počítačové programy vytvořené na objednávku (u počítačových programů má postavení zaměstnavatele přímo objednatel počítačového programu). A contrario lze argumentovat, že ve všech ostatních případech se § 61 AZ uplatní. Aplikace § 558 ObchZ tak, podle mého názoru, zůstává použitelná pouze pro případy práv z průmyslového vlastnictví (při absenci vlastní právní úpravy).

Na druhou stranu nesouhlasím ani s restriktivním výkladem, který patrně zaujímá právě výše uvedený komentář, neboť si myslím, že by měl být pojem "autor" podle § 61 AZ vykládán extenzivněji a zahrnovat rovněž osobu disponující majetkovými právy autora ve smyslu § 58 AZ. Mám za to, že pojem "autor" je do jisté míry legislativní zkratkou, která je prolamována některými instituty typu zaměstnaneckého díla (§ 58 AZ). Např. v úvodu § 46 odst. 1 AZ se stanoví, že licenční smlouvou autor poskytuje nabyvateli oprávnění k výkonu práva dílo užít (licenci) k jednotlivým způsobům nebo ke všem způsobům užití. I zde se hovoří o autorovi avšak věřím, že by mi čtenář dal za pravdu, že se v tomto ustanovení nemá na mysli jen autor sám, ale v případě zaměstnaneckých děl rovněž zaměstnavatel (osoba od autora odlišná), který disponuje majetkovými právy autora ve smyslu § 58 AZ. Nevidím důvod, proč bychom se měli od tohoto výkladu odchylovat rovněž v případě § 61 AZ, neboť restriktivní interpretace pojmu autor by v podstatě naprosto paralyzovala institut zaměstnaneckých děl, u kterých jsou práva autora (dispozitivně) omezena s poukazem na to, že zde zpravidla nese náklady na zhotovení autorského díla práva zaměstnavatel. Navíc i z praktického hlediska by bylo nevhodné, kdyby na sjednávání podmínek smlouvy o dílo participoval nejen zaměstnavatel autora, ale také autor sám jako zaměstnanec.

Za správný výklad autorského zákona tedy považuji závěr, že klient, který si objednal projektovou dokumentaci od kanceláře Architekti s.r.o. bude disponovat licenčním oprávněním dílo užít k účelu vyplývajícímu ze smlouvy o dílo na základě presumpce udělení licence zhotovitelem (kanceláří Architekti s.r.o.) podle § 61 AZ.

Podíl na likvidačním zůstatku v naturální podobě

2011-01-15T11:52:00.002+01:00

Je jen málo otázek týkajících se života obchodní společnosti, které ujdou podrobnému zájmu právních praktiků i teoretiků.

Jednou z takto do jisté míry opomíjených otázek je otázka formy podílu na likvidované společnosti.

Vezměme si typicky společnost s ručením omezeným, nejběžnější to nástroj podnikání. Každý společník má nárok na podíl na likvidačním zůstatku, samozřejmě za předpokladu, že zde nějaký zůstatek je (§ 153 Obchodního zákoníku „ObZ“). § 75 odst. 1 ObZ stanoví, že bez zbytečného odkladu po provedení všech úkonů nezbytných k provedení likvidace sestaví likvidátor zprávu o průběhu likvidace s návrhem na rozdělení čistého majetkového zůstatku, jenž vyplyne z likvidace (likvidační zůstatek), mezi společníky.

Majetek je v ObZ chápán šířeji než jen jako pouhé finanční prostředky (srov. § 6 ObZ)[1].

Z toho lze tedy dovodit, že jako likvidační zůstatek lze rozdělit i movité věci či práva.

Nicméně tento výklad částečně relativizuje ustanovení § 75a odst. 1 ObZ, kde se hovoří výslovně o vyplacení: Po rozdělení likvidačního zůstatku sestaví likvidátor seznam společníků, kterým vyplatil podíl na likvidačním zůstatku.

Je tedy nakonec možné opravdu jen zůstatek zpeněžit a vyplatit výnos v penězích?

Abychom odpověděli, posuňme se nyní k akciové společnosti. Největší odborník na obchodní společnosti, Jan Dědič se našeho tématu dotýká právě v souvislosti se společností akciovou řka: Z žádného ustanovení obchodního zákoníku nelze dovodit, že právo na podíl na likvidačním zůstatku je právem na peněžité plnění. V ustanovení § 220 ObZ se hovoří o "rozdělení", nikoliv o vyplacení likvidačního zůstatku a z § 61 odst. 4 ObZ žádná charakteristika podílu na likvidačním zůstatku neplyne.[2]

Nicméně tento jeho závěr je již částečně překonaný, jelikož dnes již ust. § 220 odst. 3 ObZ používá jinou dikci: Nárok na vyplacení podílu na likvidačním zůstatku vzniká akcionáři vrácením listinných akcií společnosti předložených na výzvu likvidátora. Slovo vyplatit je tedy opět na scéně.

Dědič ve svém článku dál dovozoval, že způsob rozdělení likvidačního zůstatku zákon neurčuje, protože je závislý na struktuře majetkových hodnot, které po skončení likvidace zůstanou majetkem společnosti. Lze si představit nejrůznější formy od zpeněžení veškerého majetku a jeho rozdělení mezi společníky až po vznik podílového spoluvlastnictví[3]. Navíc ještě dodává ve svém stěžejním díle (Akciové společnosti z roku 2007, tedy již se znalostí nového znění § 220 ObZ), že pokud by společnost poskytla akcionáři podíl na likvidačním zůstatku v naturální podobě, považuje se toto plnění za zdanitelné plnění z hlediska DPH, pokud byl uplatněn odpočet daně.[4]

Domnívám se, že by nebylo na místě výkladem opřeným pouze o gramatickou interpretaci slova „vyplatit“ dovodit nemožnost „vyplacení“, resp. šťastněji rozdělení likvidačního zůstatku i ve formě naturální. Byl by to výklad zbytečně restriktivní, který by zároveň zamezoval určitým korporátním transakcím. Domnívám se tedy, že je možné zrušit společnost, přičemž po její úspěšné likvidaci přejde celý její majetek do rukou jediného společníka např. i včetně akcií vlastněných zrušenou společností.

[1] § 6

Obchodním majetkem podnikatele, který je fyzickou osobou, se pro účely tohoto zákona rozumí majetek (věci, pohledávky a jiná práva a penězi ocenitelné jiné hodnoty), který patří podnikateli a slouží nebo je určen k jeho podnikání. Obchodním majetkem podnikatele, který je právnickou osobou, se rozumí veškerý jeho majetek.

[2] Dědič, Jan. Obecně o právech a povinnostech akcionáře (Obchodní právo č. 1/1996)
[3] Tamtéž
[4] Dědič, Jan. Akciová společnsot (6.vydání). Str. 618.

Exorbitantní novinka v českém soutěžním právu - české soudnictví se otevírá Evropě

2011-01-11T21:11:00.000+01:00

Zákonem č. 152/2010 Sb. byl významným způsobem novelizován obchodní zákoník v oblasti práva proti nekalé soutěži. Novinkou v obchodním právu je tak od 1.7.2010 např. změna generální klauzule na ochranu proti nekalé soutěži (§ 44 odst. 1 ObchZ v novelizovaném znění), ale také velice kontroverzní ustanovení § 55 ObchZ, které stanoví, že smlouva, její část nebo její jednotlivé ustanovení, při jejímž uzavření byl porušen zákaz nekalé soutěže (§ 44 až 52), je od počátku neplatná. Poněkud stranou diskusí je potom novelizovaný § 43 odst. 2 ObchZ, který mimo jiné stanoví, že ochranu proti nekalé soutěži poskytuje české osobě český soud nebo jiný český orgán i tehdy, pokud byla mezi českou a zahraniční osobou uzavřena dohoda, podle níž by měl rozhodovat cizozemský soud nebo jiný cizozemský orgán. Toto ustanovení zakládá nově pravomoc českých soudů poskytovat ochranu českým osobám, včetně osob zahraničních, které na našem území podnikají podle obchodního zákoníku (§ 43 odst. 2, věta první ObchZ).

Umístění tohoto ustanovení do obchodního zákoníku nepovažuji za šťastné ze dvou důvodů. Prvním z důvodů je, podle mého názoru, nesystematické "zaškatulkování" tohoto ustanovení do obchodního zákoníku. S ohledem na to, že se jedná o ustanovení, které podle mě zakládá pravomoc českých soudů v nekalosoutěžních právních vztazích s mezinárodním prvkem, mělo by se toto ustanovení nacházet spíše v zákoně č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním (dále jen "ZMPS") jako jedno ze zvláštních pravidel pro určení soudní pravomoci českých justičních orgánů (§ 37 a násl. ZMPS).

Pomineme-li špatné systematické zařazení § 43 odst. 2, věty druhé ObchZ, považuji toto ustanovení za nešťastné i s ohledem na jeho exorbitantnost, která je (a zároveň i není - vysvětlím dále) v rozporu s evropským právem pokud jde o státy EU. O exorbitantních pravidlech soudní pravomoci jsem psal již dříve v mém příspěvku, který je možné si přečíst zde. Jen pro rychlé připomenutí toho, co to je exorbitantní pravidlo soudní pravomoci uvádím, že jde o pravidlo, které zakládá pravomoc soudu na základě určité právní skutečnosti vztahující se k žalobci (národnost žalobce, aktiva žalovaného nacházející se na území určitého státu, úspěšné doručení "writ of summons" žalovanému apod.). Např. pouhý fakt, že má žalobce francouzské občanství zakládá příslušnost francouzského soudu řešit jeho spor s cizincem za předpokladu, že k uzavření smlouvy došlo na území Francie (čl. 14 Code Civil) [citováno z mého článku, na který je možné se prokliknout z tohoto příspěvku].

Exorbitantní pravidla soudní pravomoci jsou uvedena v příloze č. 1 k nařízení č. 44/2001, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech - tzv. nařízení Brusel I (dále jen "Nařízení"). Podle čl. 3 odst. 2 Nařízení platí, že proti v EU domicilovaným osobám (žalovaným) nelze tato exorbitantní pravidla soudní pravomoci použít. V České republice je tak např. zakázáno použít proti v EU domicilovanému Francouzovi ustanovení § 86 OSŘ o místní příslušnosti k tomu, aby došlo k založení pravomoci českého soudu ve smyslu § 37 odst. 1 ZMPS. Ustanovení § 86 OSŘ se totiž dostalo na "blacklist" exorbitantních pravidel soudní pravomoci uvedený v novelizované příloze č. 1 k Nařízení. Mám přitom za to, že § 43 odst. 2, věta druhá ObchZ bude brzy § 86 OSŘ následovat. Důvodová zpráva k zákonu o této skutečnosti mlčí a já tak trochu podezřívám tvůrce zákona, že na tento problém pozapomněl a neuvědomuje si tradičně evropský dopad své novelizace. Ustanovení § 43 odst. 2, věta druhá ObchZ má přitom nesporně exorbitantní povahu, neboť chrání žalobce bez ohledu na to, zda v rozhodném právním vztahu byla zvolena prorogační dohoda zakládající pravomoc soudu jiného státu. Pro založení pravomoci českého soudu je totiž podstatné, zda jde o českou osobu, resp. jde o zahraniční osobu podnikající na našem území podle obchodního zákoníku. S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že § 43 odst. 2, věta druhá ObchZ patrně nebude uplatnitelný proti žalovaným, kteří jsou domicilovaní v členských státech EU, neboť ve vztahu k takovým žalovaným by šlo o založení soudní pravomoci v rozporu s Nařízením.

Ale tím, pravděpodobně naprosto nezamýšlená, regulativní tvořivost českého zákonodárce nekončí. Pokud si ještě nekdo pamatuje na můj původní článek o exorbitantní jurisdikci, vzpomínal jsem v něm rovněž na čl. 4 Nařízení. Ten stanoví, že nemá-li žalovaný bydliště na území některého členského státu, určuje se příslušnost soudů každého členského státu podle jeho vlastních právních předpisů, s výhradou článků 22 a 23 Nařízení. Odstavec 2 tohoto článku potom stanoví, že proti takovému žalovanému se každá osoba, která má bydliště na území některého členského státu, může v tomto státě odvolávat bez ohledu na svou státní příslušnost na pravidla pro určení příslušnosti platná v tomto státě, zejména na pravidla uvedená v příloze I, stejným způsobem jako jeho vlastní státní příslušníci (jakýsi zákaz diskriminace z hlediska určování soudní pravomoci v EU). Toto ustanovení nám říká to, že se např. Francouz, který je domicilovaný v EU může dovolávat českých exorbitantních pravidel soudní pravomoci (např. § 86 OSŘ) a žalovat žalované, kteří nejsou domicilovaní v EU před českými soudy. Pokud je tedy můj závěr o exorbitantnosti § 43 odst. 2, věty druhé ObchZ správný, má toto ustanovení mnohem širší dopady z hlediska určování soudní pravomoci než jaké z něho na první pohled vyplývají. Ustanovení § 43 odst. 2, větu druhou ObchZ (ve spojení s čl. 4 Nařízení) lze totiž vykládat tak, že ochranu proti nekalé soutěži poskytuje v EU domicilované osobě český soud i tehdy, pokud byla mezi takovou v EU domicilovanou osobou a jinou osobou uzavřena dohoda, podle níž by měl rozhodovat cizozemský soud nebo jiný cizozemský orgán. V tomto případě tedy nejde jen o českou osobu a zahraniční osobu podnikající na našem území podle obchodního zákoníku, ale o všechny v EU domicilované osoby, které se obrátí na český soud s žádostí o ochranu před nekalou soutěží.

Novelizace obchodního zákoníku tedy, podle mého názoru, otevírá českou justici Evropě. Obávám se však, že zejména s ohledem na to, že vyčíst opravdovou podstatu novelizovaného § 43 odst. 2 ObchZ nebude pro neznalce evropského práva příliš snadou záležitostí, budou si muset v EU domicilovaní žalobci nechat o českém soudnictví jenom zdát (je samozřejmě otázkou, jestli tím o něco přicházejí).

P.S. V článku jsem trochu pominul otázkou ochrany "jiným českým orgánem" ve smyslu § 43 odst. 2 ObchZ. Zde se má patrně na mysli správněprávní ochrana. Otázka ochrany tohoto druhu však nemá z hlediska mého článku příliš velký význam. Rovněž opětovně upozorňuji, že jsem si vědom rozdílu pojmu "pravomoc" a "příslušnost" v českém právním řádu, avšak z hlediska tohoto postu nemá toto dělení příliš velký význam (jsem připraven na případné komentáře, které o tomto chtějí polemizovat).

Glosa o tajné dohodě a změně formy vlády

2010-12-29T16:07:00.003+01:00

Česká republika je de iure republikou parlamentní. Vrcholným orgánem moci výkonné je tedy vláda, která odvozuje své postavení od většiny v poslanecké sněmovně Parlamentu.

Vrcholným představitelem exekutivy je premiér, který práci vlády řídí a s nímž také vláda spojuje svou existenci. Premiérem navíc podle zažitých konvencí bývá povětšinou předseda nejsilnější (koaliční) strany a je tedy i neformálním představitelem většiny v parlamentu (respektive alespoň ve sněmovně). Je tedy nejen představitelem moci výkonné, ale i moci zákonodárné. Dělba moci na legislativu a exekutivu je tedy v praxi spíše teoretická.

Na druhou stranu prezident je dle naší Ústavy hlavou státu, často se mu však přezdívá „kladeč věnců“. Ve skutečnosti jsou však jeho pravomoci poměrně silné a jelikož současný prezident neúnavně a soustavně pracuje na jejich dalším posílení, politický vliv jeho úřadu narůstá.

Letošní Vánoce přinesly zásadnější zlom.

Prezident sice nové pravomoci nenašel pod stromečkem, vládní koalice mu je však nadělila již v předstihu a redefinovala tak do jisté míry naší republiku na poloprezidnetský francouzský model. Prezident totiž s představiteli koalice uzavřel tajnou smlouvu. O této dohodě je známo pouze, že se strany měly zavázat do konce ledna přijmout protikorupční strategii, zákon o generální inspekci bezpečnostních sborů a základní koncept reforem, které chce vláda prosadit v následujícím období. Důležitým bodem byl patrně také odchod policejního prezidenta…Krásné na celé věci však je, že nikdo neví jistě, co konkrétně vlastně v dohodě je…

"Oceňuji postoj pana prezidenta, který uklidnil situaci a přijal roli mediátora," uvedl k tomu premiér Petr Nečas.

Zásadní je tedy forma úmluvy. Zúčastnění nesepsali žádnou dohodu, ale garantem nepsaných výsledků jednání je sám prezident, jen on vlastně rozhoduje o tom, na čem se strany dohodly.

"Nesepisovali jsme žádnou dohodu, u které bychom si odsouhlasili jednotlivá slova. Ale všichni souhlasili s tím, že garantem dohodnutých věcí je prezident republiky... Já jsem připraven vše, co jsem zástupcům stran slíbil, v následujících dnech a týdnech splnit," ujistil prezident.

V případě, že nějaká strana principy dohody poruší, prezident to prý veřejně oznámí.

Kdo je tedy teď vrcholným hybatelem? Je to stále předseda vlády třímající potvrzenou většinu ve sněmovně.

Nikoliv, prezident má nyní právo jako garant rozhodovat o bytí a nebytí vlády. Tato jeho prerogativa je pouze faktická, nicméně o to je důležitější. Forma vlády se nám tedy posouvá směrem k semiprezidentské republice, či jak by mnozí řekli, ke konstituční monarchii…

Prezident jako garant je jediným vykladačem a jediným soudcem příštích vládních kroků. Vláda již není ve svém počínání suverénní a to ani s nebývalou většinou, kterou alespoň formálně disponuje.

Závěrem nutno zdůraznit, že posun k semiprezidntskému modelu pokládám za nelegitimní a neopodstatněný.
(citace v tomto postu pocházejí ze zpravodajských serverů aktualne.cz a lidovky.cz)

Zákaz prodeje marihuany v maastrichtských coffee shopech potvrzen

2010-12-25T15:11:00.003+01:00

Dne 16. prosínce dospěl Soudní dvůr (dále jen "ESD") k závěru, že osobám, které nemají svůj pobyt v Maastrichtu může být zakázán přístup do tamějších coffee shopů. ESD v podstatě potvrdil závěr generálního advokáta Yvese Bota, který považoval zákaz přístupu nerezidenů do coffee shopů v Maastrichtu za odůvodněnou překážku volného pohybu služeb. K jeho stanovisku jsem se vyjádřil před pár měsíci zde. Tehdy jsem rozbor provedl toliko na základě znalostí tiskové zprávy, protože stanovisko generálního advokáta nebylo k dispozici v angličtině. Dnes je již k dispozici rozhodnutí ESD, a proto se můžu krátce vyjádřit k jeho závěrům a poukázat na některé zajímavé nuance, které se zajisté neobjeví v novinových článcích! Zároveň se zde možná trochu uvedu na pravou míru svůj předchozí článek. Rozsudek ESD s referenčním názvem C-137/09 Josemans si můžete přečíst zde.

Jen pro krátké připomenutí skutkové geneze případu uvádím, že se v Maastrichtu rozhodli, že učiní přítrž drogové turistice tím, že omezí přístup do coffee shopů pouze těm, kdo jsou nizozemskými rezidenty. Pan Josemans je jedním z provozovatelů coffee shopu, který se omezením neřídil, a tak starosta rozhodl o dočasném uzavření jeho provozovny. Pan Josemans proto podal žalobu proti rozhodnutí starosty a soud v Maastrichtu podal ESD několik předběžných otázek. V těchto otázkách se maastrichtský soud zeptal v podstatě na to, zda spadá poskytování marihuany pod volný prodej zboží, služeb, resp. zda je omezování přístupu nerezidentů do coffee shopů v Maastrichtu v rozporu se zákazem diskriminace.

S ohledem na to, že si každý může přečíst rozhodnutí ESD sám, pokusím se zde pouze vypíchnout klíčové části rozsudku, které snad poskytnout dobrý základ pro jeho čtení. Snad se mi tak zároveň podaří vyvrátit některé mýty, které panují o zemi tulipánů a větrných mlýnů.

V prvé řadě ESD poukazuje na to, že prodej v marihuany není v Nizozemsku legální. Podle ESD totiž tolerance prodeje drog v coffee shopech ze strany příslušných veřejnoprávních autorit neznamená legalizaci tohoto prodeje. Toto je docela zajímavá myšlenka, ke které jsem se stavěl kriticky i v mém předchozím příspěvku. ESD totiž většinou vykládá právo funkčně, tj. nikoli formalisticky, a proto by se, podle mého názoru, dalo argumentovat i tak, že faktická tolerance nizozemskými úřady v podstatě legalizuje prodej marihuany v coffee shopech. Na druhou stranu ESD v tomto ohledu rozumím a souhlasím s ním, že pro tentokrát zvolil právě formalistický přístup (zatím spíše z hlediska mého právního citu). ESD k tomu poznamenává, že tolerance je zde v podstatě dána stanovováním priorit orgánů činných v trestním (správním) řízení ve vztahu k výkonu státního dozoru nad dodržováním zákonnosti. Podle ESD je tak v pořádku, že se dává priorita stíhání jiných deliktů před stíháním prodeje marihuany v coffee shopech, což však nečiní prodej jako takový bez dalšího legálním. Výborně je tato myšlenka shrnuta v § 43 rozsudku.

Dále bych rád poznamenal, že vzhledem k zákazu prodeje marihuany v Nizozemsku, nespadá tento druh prodeje ani pod volný pohyb zboží ani pod volný pohyb služeb. Stojí tedy mimo rozsah působnosti ("scope") evropského práva. To je něco, na co jsem trochu poukazoval i v mém předchozím příspěvku, kde jsem psal, že spor v podstatě představuje "wholly internal situation", do které nemá ESD co kecat. Jestliže totiž prodej marihuany (pro jiné než pro lékařské účely) není výkonem tržních svobod (ani zboží, ani služeb), myslím si, že jsou členské státy bez omezení pokud jde o opatřění, která zvolí za účelem regulace této činnosti a prodejci marihuany se tak nemohou dovolávat volného pohybu. Čtenáře rozsudku by, podle mého názoru, nemělo zmást, že ESD nakonec provedl tradiční přezkum toho, zda maastrichtské omezení není v rozporu s volným pohybem služeb. ESD totiž provedl zajímavou distinkci mezi prodejem marihuany v coffee shopu a prodejem nealkoholických nápojů a občerstvení v coffee shopu. Prodej marihuany v coffee shopu není službou ve smyslu evropského práva, kdežto prodej nealkoholických nápojů a občerstvení ano. S ohledem na to, že Maastricht zakazuje přístup do coffee shopu nerezidentům, v podstatě jim brání nejen konzumaci drog v coffee shopech, ale také v coffee shopech omezuje prodej nealkoholických nápojů a jídla. A z tohoto důvodu se tedy musel ESD nakonec vypořádat s tím, zda je takové omezení volného pohybu služeb (resp. prodeje nealkoholických nápojů a občerstvení) odůvodněno smluvní výjimkou nebo kategorickým požadavkem a zda je tato restrikce proporcionální. ESD nakonec v § 84 dospěl k tomu, že zejména z důvodu boje proti drogové turistice jde o odůvodněné omezení volného pohybu služeb. Učinil tak i s ohledem na to, že je v Maastrichtu přibližně 500 dalších stravovacích alternativ, kde se může turista najíst nebo napít.

Snad tento krátký komentář vnese trochu světla do filosofie uvažování ESD a vyvrátí tak některé nepřesnosti, se kterými se možná člověk setká při čtení novinových článků.

Skutečně je konec s diskuzí na téma nepromlčitelnosti práva na náhradu nemajetkové újmy v penězích?

2010-12-16T19:47:00.006+01:00

V prvním čísle loňské Jurisprudence nalezneme i zmínku o rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu sp. Zn.31 Cdo 3161/2008, který má být tečkou za diskuzí na téma nepromlčitelnosti práva na náhradu nemajetkové újmy v penězích.[1][1]

Je tomu však opravdu tak?

Podle ustanovení § 11 občanského zákoníku ( dále jen “o.z.”) má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Ustanovení § 13 o.z. pak fyzické osobě dotčené v její osobnostní sféře dává mimo jiné právo požadovat z tohoto důvodu odpovídající zadostiučinění (a to morální nebo případně i majetkové). Podle ustanovení § 100 odst. 2 věta první o.z. se promlčují všechna práva majetková s výjimkou práva vlastnického.

Od zavedení tohoto práva na začátku 90. let minulého století se okamžitě rozhořel spor o to, zda jde o právo majetkové, které podléhá promlčení jako každé jiné, či zda jde o právo čistě osobnostní, které je nepromlčitelné ze své podstaty. Je tedy opravdu debata u konce? Patrně nebude tato otázka již činit významnější interpretační problémy, nicméně by bylo krátkozraké považovat debatu tohoto typu za úplně vyhaslou.

Přibližme si argumentaci obou stran na modelovém soudním sporu.

Žalovaný v modelovém sporu namítá promlčení žalobcem uplatňovaného práva na náhradu nemajetkové újmy z titulu ochrany osobnosti. Namítá, že toto právo se svou satisfakční funkcí přibližuje reparační funkci práva na náhradu škody a jako takové podléhá tříleté promlčecí době. Svou argumentaci podporuje rozhodnutím Vrchního osudu v Olomouci ze dne 17.2. 2004, sp. Zn. 1 Co 63/2003 a jinými konstantními právně teoretickými názory.

Žalobce opáčí, že je skutečně pravdou, že Vrchní soud v Olomouci konstantně judikuje ve prospěch promlčitelnosti práva na náhradu nemajetkové újmy. Tím se však dostává do rozporu s judikaturou soudu Nejvyššího, který jeho rozhodnutí po dovolání dokonce ruší (viz. rozhodnutí ze dne 1.listopadu 2007 30 Cdo 997/2007) a Nejvyšší soud naopak opakovaně trval na právní větě (zásadě), že právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle § 13 odst. 2 o. z. je nepromlčitelným nárokem (poprvé tak judikoval v rozhodnutí ze dne 25.9.2003, sp.zn. 30 Cdo 1542/2003).

Dále doplní, že přiměřené zadostiučinění nemá podle důvodové zprávy k občanskému zákoníku charakter peněžité náhrady, tedy majetkového plnění, ale je výlučně prostředkem morálního, ale i materiálního působení na škůdce. Dále zdůrazní, že jelikož právo na ochranu osobnosti fyzické osoby (všeobecné osobnostní právo) občanský zákoník upravuje jako jednotné právo, jehož úkolem je v rámci občanskoprávní oblasti zabezpečit respektování osobnosti fyzické osoby a její všestranný svobodný rozvoj, není možné ho podřadit pod práva majetková, která promlčení podléhají. Shodně s Nejvyšším soudem je tedy podle modelového žalobce možné dovodit, že úvahy zdůrazňující údajnou podobnost zmiňovaného nároku s reparační funkcí majetkových nároků a závěr, že nárok na přiznání satisfakce v podobě náhrady nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 o.z. se promlčuje v obecné tříleté promlčecí lhůtě, nemají jakýkoliv zákonný podklad, přičemž odlišnost tohoto institutu se naznačuje i v rámci kontrastu k úpravě náhrady škody, na niž odkazuje ustanovení § 16 o.z.

Žalovaný však opět namítne, že dnes je tomu stran judikatury již jinak a zmíní výše uvedený rozsudek soudu sp. Zn.31 Cdo 3161/2008 a převládající názor doktríny, která se přiklání k promlčitelnosti tohoto institutu jmenovitě prostřednictvím prof. JUDr. Jiřího Švestky, DrSc. či svého času i prof. JUDr. Karla Knappa, DrSc a dalších.[2][2]

Žalovaný ještě doplní parafrázi s výše zmíněného rozsudku, že dané právo vzniká tehdy, kdy morální satisfakce jako ryze osobní právo nedostačuje, a byť jde o satisfakci v oblasti nemateriálních osobnostních práv jeho vyjádření peněžním ekvivalentem způsobuje, že jde o osobní právo majetkové povahy (viz R 4/2008).

Dále žalobce patrně přímo ocituje závěr Nejvyššího soudu:

Je-li obsahem nároku na náhradu nemajetkové újmy požadavek na zaplacení peněžní částky, pak princip právní jistoty vylučuje, aby plynutí času nebyly přiznány žádné právní účinky. Přípustnost námitky promlčení proti takovému nároku umožňuje přihlédnout k omezeným možnostem prosaditelnosti práva a obrany proti němu. Podle názoru Nejvyššího soudu je to obsah nároku, a nikoliv předmět jeho ochrany, co činí pro povahu nároku určující, zda se uplatní obecný právní institut (promlčení) oslabující jeho vymahatelnost v závislosti na okamžiku jeho uplatnění u soudu.[3][3]

Žalobce se však nevzdá ani v této chvíli. Když mohl NS jednou změnit své zásadní rozhodnutí, proč by to nemohl učinit znovu? Navíc s novým občanským zákoníkem v zádech. Ten výrazně stupňuje ochranu práv spojených s osobností člověka. Porušení těchto práv musí být odčiněno zadostiučiněním. Nově se ale bude dávat přednost peněžitému zadostiučinění, které bude muset být poskytnuto vždy, nestačí-li jiný způsob (např. omluva) ke skutečnému a dostatečně účinnému odčinění způsobené újmy. Dojde tedy k obrácení preference zadostiučiní.[4][4] Námitky k výše uvedeným vývodům NS se tedy jistě objeví nejen v diskuzi o nové legislativě. Proč by například neměl rozhodovat spíše předmět nároku než jeho obsah? Obsah je v tomto případě přeci jen pouhý nástroj! Princip právní jistoty pak nemůže být v rozporu s ostatními principy právního státu a tak dále…

Je zřejmé, že argumentace vrchního i nejvyššího soudu je poměrně konzistentní a má vnitřní logiku. Nikdy však není možné vyloučit konkrétní případ, který prolomí bariéru automatické promlčitelnosti a rozbouří opět moře konstantních soudních rozhodnutí.

[1][1] Jurisprudence 1/2009, Str. 57 - 58.

[2][2] (např. publikace Ochrana osobnosti, nakladatelství Linde Praha, a. s., Praha 1996, str. 162 - 163, Občanský zákoník, komentář, 5. vydání 1999, C. H. BECK, str. 216, ale i novější vydání komentářové literatury)

[3][3] Rozsudek NS sp. Zn.31 Cdo 3161/2008

[4][4] Nový o.z. však přesto patrně spíš podpoří poslední vývody NS. Viz. http://obcanskyzakonik.justice.cz/cz/obecna-cast-zakoniku/co-upravuje-obecna-cast-zakoniku.html#2

Zákaz sebeobviňování v trestním řízení

2010-12-11T13:08:00.001+01:00

Koukám, že tady nemáme na blogu ještě žádný článek na trestní právo. Navrhuji proto tuto praxi trochu změnit.

Dne 30.11.2010 vydal Ústavní soud (dále jen "ÚS") stanovisko pléna Pl.ÚS-st 30/10. Plenární stanovisko bylo vydáno v souvislostí s ústavní stížností proti uložení pořádkové pokuty podle § 66 trestního řádu (dále jen "TŘ"). Pořádková pokuta byla stěžovateli uložena, neboť nevyhověl výzvě policejního orgánu podle § 114 TŘ a odmítl odběr pachové srovnávací stopy. Plénum ÚS se sešlo "na popud" JUDr. Balíka (soudce zpravodaje v řízení o ústavní stížnosti), který konfrontoval závěry dvou nálezů ÚS z předchozí doby vedené pod sp. zn. I. ÚS 671/05 a III. ÚS 655/06. Oba nálezy se v dřívější době vypořádaly s problematikou zákazu sebeobviňování. Zjednodušeně řečeno dříve dospěl ÚS k tomu, že zákaz donucování jiného k sebeobvinění vlastní výpovědí lze chápat v širším rozsahu tak, že ani jiné důkazy není nikdo povinen proti sobě poskytovat, z čehož vyplývá mimo jiné to, že uložení pořádkové pokuty za neposkytnutí vzorku vlasů a bukálních stěrů je protiústavní (rozpor se zákazem sebeobviňování, který je implicitně součástí práva na spravedlivý proces).

JUDr. Balík (resp. jeho II. senát) měl na celou věc jiný názor, a proto předložil věc plénu k vydání stanoviska. Toto stanovisko je možné si přečíst v celém znění zde (včetně disentu Elišky Wágnerové). Stanovisko mě zaujalo v tom smyslu, že z velké části kopíruje judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), který se problematikou zákazu sebeobviňování rovněž nekolikrát zabýval. Se stanoviskem pléna i s ohledem na mou rámcovou znalost judikatury ESLP souhlasím. Mám však drobné výhrady ke způsobu citace judikatury ESLP a k některým dalším věcecm. ÚS např. na některých místech doslovně překládá závěry ESLP, ale neobtěžuje se odkázat na příslušný paragraf rozsudku, ze kterého čerpá. Jakákoli kontextuální kontrola stanovisek pléna tak, podle mého názoru, činí věc značně komplikovanou, protože čtenář musí prohlédnout celý rozsudek ESLP (v angličtině nebo francouzštině), aby se dostal k ÚS citovaným závěrům. Je také problematické odlišit, kdy ÚS pouze cituje a kdy do svých závěrů přidává i něco ze své kuchyně. Myslím si, že tento neduh je u českých soudů spíše pravidlem a věřím, že se ta přehlednost judikatury v tomto ohledu zlepší (myslím, že to už někdo v minulosti kritizoval i na Jiném právu).

Plenární stanovisko vychází hodně z rozsudku Jalloh proti Německu, který osobně považuji za hraniční případ mezi oblastí dovoleného a zakázaného způsobu získávání důkazů z hlediska zákazu sebeobviňování. Myslím si, že je vhodné se na tomto místě s tímto rozsudkem ESLP blíže seznámit, protože umožňuje dobrý vhled do výše uvedeného plenárního stanoviska. Skutkové okolnosti se trochu pokusím odlehčit.

Pan Jalloh obchodoval s drogami způsobem, který spočíval v tom, že si do pusy umístil sáček s kokainem a po uzavření transakce s klientem jej z pusy vyndal a klientovi předal. Jednoho dne na něj při takové transakci vybafla německá policie, která ho při jedné z těchto transakcí sledovala. Pan Jalloh sáček s heroinem proto polknul a policie u něj nic nenašla. Prokurátor se však s tímto nesmířil, a proto nařídil, aby policie převezla pana Jalloha do nemocnice, kde mu měla být aplikována emetika (přípravky vyvolávající zvracení). Jalloh tato emetika dobrovolně nepozřel, a proto mu byla emetika aplikována násilnou cestou, kdy ho drželi čtyři policisté na zemi a lékaři mu strčili přes nos hadičku do žaludku a aplikovali mu příslušnou látku na zvracení (příšerná představa). Výsledkem bylo to, že Jalloh vyzvracel sáček heroinu, který byl poté použit v trestním řízení.

ESLP většinou začíná svá rozhonutí studií obecných principů, které vyplývají z jeho judikatury. Klíčová je, podle mého názoru, sumarizace v § 102 tohoto rozhodnutí, ze kterého lze dovodit to, že ESLP dlouhodobě judikuje, že zákaz sebeobviňování (ve skutečnosti jde o právo neobviňovat sebe sama, ale v tomto článku budu vycházet z kratšího označení "zákaz sebeobviňování") se zabývá primárně respektováním vůle obviněného zůstat mlčet. Nevztahuje se však na získání a použití důkazního materiálu, který byl získán orgány činnými v trestním řízení použitím síly a který existuje nezávisle na vůli obviněného - např. domovní prohlídka, krevní zkouška, moč, vlasy, hlasový projev, lidská tkáň pro účely testování DNA apod. Jinými slovy je rozdíl mezi případy, kdy musí obviněný aktivně (volním projevem) participovat na získávání důkazního materiálu, anebo je tento důkazní materiál získáván nezávisle na jeho aktivním volním projevu. Toto stanovisko přijímá rovněž ÚS ve svém stanovisku, když v § 24 uvádí:

"Důkazy získané na základě úkonů dle § 114 trestního řádu spadají do kategorie důkazů, které existují nezávisle na vůli podezřelého, tj. těch, jež lze za splnění určitých podmínek...získat i za pomoci zákonného donucení, aniž by bylo porušeno pravidlo nemo tenetur. Jedná se o postupy, jejichž provedení obviněný (podezřelý) pouze snáší, nejčastěji má toliko povinnost strpět zajištění objektivně existujícího vzorku hmoty. Tělo obviněného (podezřelého) je pasivním objektem ohledání, nevyžaduje se žádná jeho aktivní součinnost. Dostavení se a samotná účast na úkonu za „aktivní jednání“ ve smyslu výše uvedeném považováno není, stejně jako vykonání normálních fyziologických funkcí (například při odběru dechu, moči nebo vzorku hlasu)."

Tuto důkazní distinkci považuji za naprosto legitimní závěr, protože opačný přístup by naprosto paralyzoval účel trestního řízení. Obviněný by mohl např. znemožnit prohlídku svého obydlí poukazem na to, že se v jeho bytě mohou nacházet důkazy, které ho usvědčí z trestného činu, obviněný by mohl odmítnout test DNA s poukazem na to, že ho může usvědčit z toho, že se nacházel v míste spáchání trestného činu apod. Proto mi není úplně jasné, proč se shora uvedené nálezy prvního a třetího senátu natolik odchylovaly od závěrů a lá Jalloh a svým způsobem absolutizovaly zákaz sebeobviňování. Zaráží mě to i proto, že se tato důkazní distinkce objevila v argumentaci třetího senátu ÚS v nálezu III. ÚS 644/05 (březen 2006) a v nálezu III. ÚS 655/06 (květen 2007) o této důkazní distinkci nepadla žádná zmínka. Myslím si přitom, že se jedná o naprosto klíčovou myšlenku judikovanou ESLP, ze které čerpá rovněž shora uvedené plenární stanovisko (srov. výše uvedený § 24).

Plenární stanovisko poukázalo právě na tuto důkazní distinkci a nakonec uvedlo následující:

"Na úkony dle § 114 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád)...spočívající v sejmutí pachové stopy, odebrání vzorku vlasů a bukálního stěru, jejichž cílem je získání objektivně existujících důkazů pro forenzní vyšetření, a které nevyžadují aktivní jednání obviněného či podezřelého, ale toliko strpění jejich provedení, nelze pohlížet jako na úkony, jimiž by byl obviněný či podezřelý donucován k ústavně nepřípustnému sebeobviňování. K zajištění součinnosti obviněného či podezřelého při opatřování těchto důkazů je tudíž možno užít zákonných donucovacích prostředků."

Pokud souhlasíme s § 102 rozsudku ve věci Jalloh, můžeme uzavřít, že i závěr ÚS je v tomto ohledu konformní s Evropskou úmluvou o lidských právech. Vraťme se však ke skutkovému vývoji v případě Jalloh. Dokazování spočívající v aplikaci emetik, jejichž výsledkem bylo získání usvědčujícího důkazu ze žaludku Jalloha, bylo také, podle mého názoru, získáváním důkazního materiálu nezávislého na aktivním volním projevu obviněného. Ve své podstatě se totiž tento způsob provedení důkazu v ničem neodlišuje od odběru krve nebo bukálního stěru. ESLP však nakonec přesto shledal, že došlo v Jallohově případě k porušení Evropské úmluvy o lidských právech (dále jen "Úmluva").

U Jalloha dovodil ESLP, že i když způsob, jakým byly důkazy opatřeny, nepředstavoval mučení, přesto šlo o způsob, který spadá pod rozsah působnosti čl. 3 Úmluvy (tzv. scope of application). Použití donucovacích prostředků (zafixování Jalloha na zemi a zavedení trubice s emetiky do žaludku přes nos) totiž dosahovalo tzv. "minimum level of severity", a proto spadalo pod scope of application čl. 3 Úmluvy (ÚS "minimum level of severity" překládá jako "minimální hranice závažnosti", ale myslím si, že by se to mělo překládat spíše jako "minimální hranice krutosti", protože čl. 3 Úmluvy hovoří o "mučení nebo nelidském či ponižujícímu zacházení" a slovo "severity", které se vztahuje k rozsahu působnosti čl. 3 zde podle mě neznamená české "závažnost", nýbrž "krutost"). ESLP tedy na jednu stran uznal, že u Jalloha šlo o opatření důkazu, jejichž existence je nezávislá na vůli obviněného (a tudíž je možné použít k jeho opatření donucovací prostředky), ale na druhou stranu ESLP poukázal na tři elementy uvedené v § 113 až 115 rozsudku, které ho dovedly k tomu, že zákaz sebeobviňování je aplikovatelný v tomto případě (§ 116 rozsudku). To vedlo ESLP k tomu, že nakonec provedl jakýsi test proporcionality. Ten spočíval ve zkoumání čtyř hledisek, a to povahy a intenzity donucení, existence relevantních procesních záruk, závažnosti veřejného zájmu na vyšetření a potrestání daného trestného činu a způsobu a účelu použití takto získaných důkazů (§ 117) [dále jen "čtyřstupňový test"]. ESLP nakonec v případě Jalloh dovodil, že tento test proporcionality nebyl naplněn, a proto byl u Jalloha porušen zákaz sebeobviňování (rozpor s čl. 6 Úmluvy).

Rozhodnutí ve věci Jalloh je velmi těžko čitelné, protože na jednu stranu ESLP připouští, že aplikace emetik se příliš neliší od krevních testů a podobných způsobů provedení důkazů (které normálně nespadají pod rozsah působnosti zákazu sebeobviňování), na druhou stranu však říká, že způsob, jakým byly použity donucovací prostředky byl natolik závažný, že spadá pod rozsah působnosti zákazu sebeobviňování, a proto je nutno aplikovat čtyřstupňový test. Možná by bylo lepší, kdyby se ESLP s případem vypořádal spíše bez vazby na zákaz sebeobviňování a poukázal na to, že získání důkazu v rozporu s čl. 3 Úmluvy (zákaz mučení) a nelidského zacházení) je nepřípustné. ESLP to sice na začátku svého odůvodnění udělal, ale poté svou argumentaci tahal přes zákaz sebeobviňování, čímž učinil rozsudek ve věci Jalloh velmi nečitelný.

ESLP při aplikaci Úmluvy vždy nejdříve zkoumá, jestli daný veřejnoprávní zásah spadá pod rozsah působnosti a teprve poté se zabývá otázkou samotného porušení. Je to patrné i na případu zákazu sebeobviňování, který vyplývá z čl. 6 Úmluvy. Do rozsahu působnosti zákazu sebeobviňování nespadá, podle mého názoru, dokazování, které nenarušuje existenci nezávislé vůle obviněného. Z toho vyplývá, že nemůže dojít k porušení tohoto zákazu např. použitím krevního testu proti obviněnému. Naopak v případě, že je nezávislost vůle obviněního provedeným dokazováním dotčena a použijí se donucující prostředky, ESLP aplikuje svůj čtyřstupňový test (§ 117 rozsudku). ÚS k tomu uvádí následující (§ 14 plenárního stanoviska):

"V souvislosti s možností opatření věcného důkazu i za pomoci fyzického donucení, vyvstala před Evropským soudem otázka stanovení hranic státního donucení. Ve své judikatuře za nepřípustné označil nejen již zmiňované vynucování aktivního přispívání osoby ke svému obvinění, ale dále v jednotlivých případech, kdy obviněný (podezřelý) odmítl součinnost při získání důkazů, hodnotí, zda povaha a stupeň donucení nepřekročila dovolený rámec, jinými slovy zda stupeň použitého donucení nepřevyšuje intenzitu donucení obvykle nutnou pro získání důkazů tohoto typu. Hrozba a uložení sankcí za neposkytnutí informací orgánům činným v trestním řízení jsou podle něj neslučitelné s právem na spravedlivý proces, pokud by v podstatě zničily samotnou podstatu práva neobviňovat sama sebe. Při posuzování, zda použití donucení orgány činnými v trestním řízení za účelem zajištění důkazů porušilo právo neusvědčovat sám sebe, Evropský soud přitom bere do úvahy čtyři kriteria. Jsou jimi povaha a intenzita donucení, existence relevantních procesních záruk, závažnost veřejného zájmu na vyšetření a potrestání daného trestného činu a způsob a účel použití takto získaných důkazů (viz např. rozsudek ve věci Jalloh proti Německu č. 54810/00 ze dne 11.července 2006)."

ESLP v Jallohovi čtyřstupňový test aplikoval teprve poté, kdy dovodil, že provedení důkazů spadá pod rozsah působnosti zákazu sebeobviňování (srov. § 116 a 117 rozsudku). To je velice zajímavé, protože to do jisté míry naznačuje, že by se dalo vybalancovat i použití donucujících prostředků při dokazování, které narušuje volní integritu obviněného. Rozsudek ve věci Jalloh je v tomto ohledu mimořádně špatně čitelný a bylo k němu vydáno i několik disentů a konkurujících stanovisek. Pro účely tohoto článku jsem tyto disenty a konkurující stanoviska nestudoval. Nejsem si proto úplně jistý, jak to vlastně všechno ESLP myslel. Zejména potom jeho zajímavý "crossover" v § 113 až 116 rozsudku je na pováženou.

Lze tedy uzavřít, že ÚS od vydání plenárního stanoviska začíná aplikovat evropskou "důkazní distinkci", která rozlišuje mezi získáváním důkazních prostředků, jejichž exitence je nezávislá na vůli obviněného a důkazních prostředků, které vyžadují určitý volní projev obviněného při jejich provádění a získávání. První skupina důkazních prostředků může být získávána i za pomoci donucujících prostředků (např. pořádkových pokut), kdežto druhá skupina narušuje zákaz sebeobviňování, a proto je jakékoli donucování ze strany orgánů činných v trestním řízení vyloučeno (s výhradami, které se objevily v mém článku).

S ohledem na to, že už se tady dlouho k žádnému článku nediskutovalo, zajímalo by mě, zda s takovou důkazní distinkcí čtenáři našeho blogu souhlasí.

Solidární, dílčí, nedílné závazky a ještě něco navíc? K otázce věřitelské a dlužnické plurality v právních vztazích

2010-11-18T21:16:00.002+01:00

Po troše řádění na poli působnosti evropského práva a ochrany lidských práv v rámci Rady Evropy a EU se opět tímto krátkým příspěvkem vracím do české kotliny, a to k teorii soukromého práva. V podstatě každá učebnice občanského nebo obchodního závazkového práva se tu a tam dotkne otázky plurality subjektů závazkových právních vztahů. Občanský zákoník upravuje subjektivní kumulaci v § 511 a násl. a obchodní zákoník v § 293 a násl. (právní úprava v obchodním zákoníku je přitom jen částečná). V literatuře se běžně uvádí, že v případě, že na jedné straně závazkového právního vztahu (dále rovněž jen "závazku") vystupuje více subjektů, můžeme rozlišovat závazek dílčí, solidární nebo nedílný. Smyslem tohoto příspěvku je poukázat na některé anomálie, které v soukromém právu vznikají při mnohosti subjektů závazkových právních vztahů.

Dílčí závazky představují nejjednodušší případ spoluvěřitelské či spoludlužnické plurality. Jsou upraveny v § 512 odst. 1 ObčZ. Dílčí závazky vycházejí z toho, že každý spoludlužník je zavázán co do výše svého dluhu, resp. každý spoluvěřitel je oprávněn co do výše své pohledávky. U dílčích závazků jde v podstatě o agregaci jednotlivých dílčích závazků a každý ze spoludlužníků (spoluvěřitelů) má stejné postavení, jako by byl samostatným dlužníkem (věřitelem).

U solidarity se rozlišuje solidarita aktivní a pasivní. Aktivní solidarita se uplatní na straně více věřitelů a solidarita pasivní na straně více dlužníků. Pasivní solidarita spočívá v tom, že více dlužníků má témuž věřiteli splnit dluh společně a nerozdílně. Věřitel je potom oprávněn požadovat plnění na kterémkoli ze solidárně zavázaných dlužníků. V tomto případě jsou podíly dlužníků ve vztahu k věřiteli irelevantní a na významu nabývají teprve při vzájemném vypořádání mezi spoludlužníky (následný regres). U aktivní solidarity je dlužník zavázán ke stejnému plnění několika věřitelům, kteří jsou vůči němu oprávněni společně a nerozdílně. Dlužníka může kdokoli z věřitelů požádat o celé plnění a dlužník je povinen splnit v celém rozsahu tomu, kdo o plnění požádá první (§ 513 ObčZ). Splněním jednomu z věřitelů dojde k zániku dluhu. Dlužník je povinen plnit tomu věřiteli, kdo o plnění požádá jako právní. Pokud k požádání nedojde, je oprávněn dlužník plnit kterémukoli věřiteli.

Nejkomplikovanější situace nastává v případě nedílných závazků. Dílčí a solidární závazky se týkaly dělitelného předmětu plnění (tj. takového předmětu plnění, který umožňuje, aby každý dlužník plnil, resp. každý věřitel přijal pouze díl - např. peníze). V případě, že předmětem závazku je nedělitelné plnění a ve vztahu k předmětu plnění nastaně subjektivní pluralita, hovoříme o nedílných závazcích. Nedílné závazky přitom zákon upravuje pouze pro případ více věřitelů (§ 512 odst. 2 ObčZ, resp. § 296 ObchZ). U nedílných závazků podle občanského zákoníku je dlužník povinen plnit buď jen všem spoluvěřitelům najednou, anebo pouze jednomu z nich, avšak se souhlasem ostatních spoluvěřitelů. Naopak u nedílných závazků podle § 296 ObchZ platí, že může plnění požadovat kterýkoli z věřitelů, nevyplývá-li ze zákona nebo smlouvy něco jiného (pro obchodní závazkové vztahy se proto neuplatní třetí a čtvrtá věta § 512 odst. 2 ObčZ).

První z anomálií na straně plurality účastníků právních vztahů je případ tzv. společného obchodního podílu podle § 114 odst. 3 ObchZ (v této souvislosti jen krátce upozorňuji, že obchodním podílem podle § 114 odst. 3 ObchZ je nejen obchodní podíl v "podílovém spoluvlastnictví", ale také obchodní podíl ve společném jmění manželů, který byl nabyt oběma manžely současně - pokud se mnou chcete někdo diskutovat o této otázce, určitě se tomu nebráním a přidám argumentaci pod tento příspěvek).

Ustanovení § 114 odst. 3 ObchZ stanoví, že obchodní podíl může být ve společném majetku více osob. Svá práva ze společného obchodního podílu mohou tyto osoby vykonávat jen společným zástupcem a k splácení vkladu jsou zavázáni společně a nerozdílně. Na vztahy mezi osobami, jimž náleží obchodní podíl, se použijí přiměřeně ustanovení občanského zákoníku o spoluvlastnictví.

Na první pohled to u společného obchodního podílu podle § 114 odst. 3 ObchZ vypadá, že zde máme klasický případ aktivní a pasivní solidarity. Zdání však, podle mého názoru, klame.

Pokud jde o pasivní solidaritu, postupem času se pomocí teleologického výkladu dospělo k tomu, že se pasivní solidarita u spolumajitelů obchodního podílu nevzahuje jen ke splacení vkladu (jak nevhodně říká § 114 odst. 3 ObchZ), ale také k plnění dalších povinností společníka ve společnosti s ručením omezeným (pro úplnost doplňuji, že půjde, podle mého názoru, nejen o plnění povinností peněžitých, ale také nepeněžitých). Dá se tedy uzavřít, že u obchodního podílu v "podílovém spoluvlastnictví" máme určitě pasivní solidaritu.

Mnohem více otázek však vyvolává otázka aktivní solidarity. Pokud se vůbec někdo touto otázkou zabývá, potom tvrdí, že v návaznosti na přiměřené použití § 139 odst. 1 ObčZ, který se týká právních úkonů s věcí v podílovém spoluvlastnictví (pozn. § 114 odst. 3 ObchZ odkazuje na přiměřené použití ustanovení o spoluvlastnictví), mají spolumajitelé obchodního podílu postavení společně a nerozdílně oprávněných věřitelů. Jinými slovy právní věda tvrdí, že u spolumajitelů obchodního podílu máme jak pasivní, tak aktivní solidaritu. V minulosti tento závěr podpořila např. doc. Štěnglová a ústně jsme na toto téma diskutovali rovněž s JUDr. Čechem. Myslím si však, že jde o trochu zjednodušený závěr (abych byl fér, tak musím doplnit, že JUDr. Čech tehdy se mnou diskutoval bez jakékoli přípravy).

Vzhledem k tomu, že § 114 odst. 3 ObchZ obsahuje zcela jasné ustanovení o tom, že práva ze společného obchodního podílu (práva společníka plynoucí z účasti na společnosti s ručením omezeným) mohou jeho spolumajitelé vykonávat jen společným zástupcem, pak je podle mého názoru aktivní spolumajitelská solidarita v tomto ohledu do značné míry omezena, ne-li rovnou vyloučena. Aktivní solidarita spočívá v tom, že v právním vztahu vystupuje více věřitelů, z nichž každý může po dlužníku požadovat celé identické plnění. Dlužník je povinen plnit jen jednou a uspokojí-li jednoho ze solidárních věřitelů, solidární závazek tím zaniká a ostatní věřitelé již po něm nemohou nic žádat (volná citace Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. Občanský zákoník II. Praha : C.H. Beck, 2008, str. 765). V rámci právní úpravy solidarity v závazkově právních vztazích se dále, podle mého názoru, projevují prvky zastoupení. Proto každý ze spoludlužníků nebo spoluvěřitelů může být považován za zástupce ostatních spoludlužníků nebo spoluvěřitelů. Vzhledem k tomu, že § 114 odst. 3 ObchZ obsahuje ve vztahu k výkonu práv z obchodního podílu ke společnosti s ručením omezeným to, že budou vykonávána společným zástupcem, potom je možnost zastoupení jiným spolumajitelem na straně věřitelské, podle mého názoru, vyloučena (pokud nebude společným zástupcem). Obchodní zákoník je v tomto smyslu zvláštním právním přepisem, který vylučuje, aby byl zástupcem všech spolumajitelů každý jednotlivý spolumajitel obchodního podílu, a to přesto, že mezi právní úpravou v občanském zákoníku (§ 139 odst. 1 ObčZ) a právní úpravou v obchodním zákoníku (§ 114 odst. 3 ObchZ) panují v tomto smyslu terminologické odlišnosti. Pokud tedy z právních úkonů týkajících se společného obchodního podílu (resp. při výkonu práv z obchodního podílu) vznikne spolumajitelům nějaké právo, je toto právo oprávněn, podle mého názoru, uplatňovat pouze společný zástupce spolumajitelů, který jedná jejich jménem a pouze tomuto společnému zástupci má být z titulu existence tohoto práva plněno. Jinými slovy pohledávku odpovídající např. právu na podíl na zisku nemůže společnost splnit tak, že bude plnit kterémukoli ze spolumajitelů obchodního podílu (jak by tomu bylo za běžných okolností v rámci aktivní solidarity), ale oprávněnou osobou k tomuto plnění bude společný zástupce spolumajitelů, resp. společný zástupce, kterého si za účelem výkonu tohoto práva spolumajitelé zvolí (byť společný zástupce nebude věřitelem).

Při debatě s JUDr. Čechem v minulosti jsem nebyl ještě natolik teoreticky připraven, abych dokázal vyvrátit jeho argument, že je nutno i takovou pluralitu označit jako aktivní solidaritu. Tehdy mi argumentoval tím, že zde buď bude dána aktivní solidarita, anebo půjde o dílčí závazky. A s ohledem na to, že jsme se shodli na tom, že o dílčí závazky nejde, potom uzavřel, že jde o aktivní solidaritu. V diplomové práci jsem nakonec zvolil opatrné označení "aktivní solidarita sui generis", ale v dnešní době bych se nebál tvrdit, že zde o aktivní solidaritu nejde vůbec, nýbrž jde o věřitelskou pluralitu sui generis (bez vazby na aktivní solidaritu jako takovou). Mám totiž za to, že zvláštní případy plurality nastávají v právním řádu i v jiných případech a ani zde nemůžeme vystačit s běžně traktovanou trichotomií dílčích, solidárních a nedílných závazků.

Dalším případem, kdy nám prostě tato teoretická trojka nevystačí je případ převzetí dluhu podle § 531 odst. 2 ObčZ, tj. převzetí dluhu bez dohody s původním dlužníkem na základě smlouvy s věřitelem. Jestliže totiž někdo bez dohody s dlužníkem převezme dluh smlouvou s věřitelem, stane se dlužníkem vedle původního dlužníka. I když se v tomto případě postaví nový dlužník vedle původního dlužníka, nepůjde o pasivní solidaritu. Nový dlužník se totiž sice stává dlužníkem vedle původního dlužníka a plněním věřiteli dluh (obou) zanikne (neurčí-li smlouva s věřitelem podle § 531 odst. 2 ObčZ jinak). Přesto však v tomto případě mezi oběma dlužníky nenastane po splnění dluhu případ, že se mezi sebou budou vypořádávat podle výše svých podílů. Neuplastní se zde tedy § 511 odst. 3 ObčZ, který je typický pro pasivní solidaritu. I v případě převzetí dluhu podle § 531 odst. 2 ObčZ proto můžeme tvrdit buď to, že jde o pasivní solidaritu sui generis, anebo prostě tvrdit, že jde o zvláštní případ dlužnické plurality, pro který právní věda (podobně jako v případě věřitelské plurality podle § 114 odst. 3 ObchZ) nenabízí vhodnou škatulku.

Myslím si, že lze argumentovat oběma způsoby, ale jsem přesvědčen, že tyto dva případy nejsou jediné, kdy v právním vztahu vystupuje více subjektů na straně věřitelské či dlužnické a přitom nejde o dílčí, solidární ani nedílné závazky.

Evropský soud pro lidská práva a Soudní dvůr EU - přezkum evropského práva po přistoupení EU k Evropské úmluvě o lidských právech

2010-11-04T10:03:00.003+01:00

Myslím, že je na čase dokončit můj "triptych" o lidských právech v EU. Sliboval jsem, že na blog přidám mou vizi přezkumu lidských práv v EU po přistoupení EU k Evropské úmluvě o lidských právech (dále jen "Úmluva"). Přistoupení EU k Úmluvě vyvolává, podle mého názoru, v podstatě dvě právní otázky. První z nich se týká změny v systému ochrany lidských práv v rámci EU z pohledu fyzických a právnických osob, tj. stěžovatelů na porušení základních lidských práv. Druhá otázka se pak týká vnějších vztahů EU a má více mezistátní charakter. V Antverpách jsem se přibližně před půl rokem vydal právě první cestou, tj. změnou v systému ochrany lidských práv v EU z pohledu stěžovatele. Otázka vnějších vztahů EU však není o nic méně zajímavá. Přidávám zde odkaz na článek (od Tobiase Locka), ve kterém se autor mimo jiné vypořádává s mezistátními stížnostmi podle čl. 33 Úmluvy, a to včetně otázek problematických rozhodnutí Evropského soudního dvora (dále jen "ESD") typu Mox Plant. Lockův článek si lze přečíst zde.

Na úvod krátký příspěvek obecně. ESD dlouhodobě judikuje, že členské státy mají povinnost dodržovat základní lidská práva (a zejména potom Úmluvu, která tvoří integrální součást obecných principů evropského práva) v případě, že jednají v rozsahu působnosti evropského práva ("act within the scope of european law"). Něco podobného zaznělo už v mém předchozím článku, kde jsem hodnotil rozsah působnosti Charty základních práv EU (dále jen "Charta"). I u Charty se totiž prosadila omezená působnost (čl. 51) namísto obecného referenčního hlediska kontroly ústavnosti, jak se domnívají někteří čeští politici. Otázka, kdy členské státy jednají v rozsahu působnosti evropského práva je klíčová. Na toto téma se rozšiřuje judikatura a v mnoha otázkách se jedná o velice kontroverzní rozsudky. Bible evropského práva (učebnice od Craiga a de Búrcy) perfektně zobecňuje závěry judikatury v této oblasti a rozděluje případy, kdy členské státy jednají v rozsahu působnosti evropského práva (a tím pádem jsou vázáni Úmluvou) na tři případy:

Jestliže aplikují ustanovení evropských předpisů založených na ochraně základních lidských práv ("apply provisions of EU legislation based on protection for human rights"),
Jestliže implementují nebo vymáhají akty EU ("act as “agents” implementing or enforcing EU measures"),
Jestliže se odchylují od aktů evropského práva ("derogate from measures of EU law").

Ve všech shora uvedených případech byl dosud ESD kompetentní k hodnocení souladu jednání členského státu s Úmluvou. V mém článku se tohoto schématu přidržuji a hodnotím, kdo by měl být zodpovědný za případná porušení Úmluvy.

Blog 2

Dosud se o těchto věcech příliš nepsalo, ale pro zájemce zde přidávám odkaz na článek na SSRN od Tobiase Locka, který byl publikován teprve pár měsíců po odevzdání mé práce v Antverpách. Tento článek se zabývá rovněž změnami v systému ochrany lidských práv v EU z pohledu stěžovatelů na porušení Úmluvy. Těší mě, že jsem výše uvedený článek napsal právě před Lockem. Na řadu otázek jsem zdá se zapomněl, ale aspoň mohu říct, že jsem byl jedním z prvních, kdo se nad změnou systému soudní ochrany v EU z pohledu jednotlivce zamyslel.

Všemocný loutkář zaměstnavatel?

2010-10-17T18:28:00.007+02:00

Nejvyšší soud v létě tohoto roku poměrně razantně zasáhl do vnímání místa výkonu práce a otevřel nové možnosti, jak ho pro zaměstnavatele pohodlně sjednat a dokonce jednostranně měnit! Místo výkonu práce je jedno z nezbytných ujednání v pracovní smlouvě. Musí být sjednáno určitě, srozumitelně a logicky, tak, aby obě strany pracovněprávního vztahu byli chráněny právní jistotou.

Z hlediska určitosti ujednání o místě výkonu práce jde o to, zda je z něho možno vyvodit kdy zaměstnanec koná práci v místě, které je takto určeno pracovní smlouvou, a kdy vykonává (nebo je po něm požadováno, aby vykonával) práci v jiném místě.

Místo práce je samozřejmě vhodné sjednat přiměřeně obecně. Napříkald preferujeme obecné "Praha" před "Praha 1, Pštrossova ulice 22". Tím odstraňujeme zbytečnou nutnost měnit smlouvu při každém sebemenším stěhování zaměstnavatele, ale zároveň chráníme zaměstnance, před nuceným stěhováním na druhý konec republiky bez dalšího vyjdnávání. Přeci jen právo je tu zejména k ochraně lidí a jejich zájmů...

Nicméně, jak bylo naznačeno výše, Nejvyšší soud prohlásil, že ujednání o místě výkonu práce ve znění ,,výrobní a obchodní provozovny zaměstnavatele“, jasně definuje, které části zaměstnavatele (jeho provozovny) a jakého druhu (výrobní a obchodní) mohou být místem výkonu práce. V takovém případě bylo místo výkonu práce určeno naprosto jednoznačně a srozumitelně a určitě.

(z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29.7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 4213/2009)

Navíc místo výkonu práce sjednané mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem jako ,,výrobní a obchodní provozovny zaměstnavatele,,( vzhledem ke své definici) se může měnit podle toho, zda a k jakým změnám v organizační struktuře zaměstnavatele dochází. Podle soudu je tedy napříště naprosto konformním i místo, které zaměstnavatel de facto určí až během trvání zaměstnání vybudováním např. nové provozovny na druhém konci republiky (nebo snad i v zahraničí).

Pokud zaměstnanec odmítne na takovémto místě nastoupit do práce, může s ním zaměstnavatel okamžitě zrušit pracovní poměr! Jestliže totiž zaměstnanec dává zřetelně najevo, že odmítá vykonávat práci podle pracovní smlouvy, nelze podle soudu po zaměstnavateli spravedlivě požadovat, aby čekal, až se zaměstnanec dopustí neomluvené nepřítomnosti na pracovišti ve větším rozsahu. Zaměstnanec obchodního řetězce (např. prodavač) v Karlových Varech tak může dostat v pátek příkaz, že od pondělí nastupuje v Rožnově pod Radhoštěm nebo dokonce někde uprostřed státu Washington, přijde Vám to normální?

Mezinárodní únos dítěte - Charta základních práv EU a její potenciální vliv na interpretaci národního práva ve vztazích s mezinárodním prvkem

2010-10-06T13:47:00.004+02:00

V mém minulém příspěvku jsem rozebral některé případy, kdy se Evropský soud pro lidská práva (dále jen "ESLP") zabýval interpretací evropského práva před přistoupením EU k Evropské úmluvě o lidských právech (dále jen "Úmluva"). Dříve, než zde publikuji druhou část mého příspěvku, která bude mapovat otázky interpretace evropského práva Štrasburkem po přistoupení EU k Úmluvě, hodím sem zajímavou aktualitu, která má s touto problematikou rovněž souvislost.

Před pár dny vydal Evropský soudní dvůr (dále jen "ESD") zajímavé rozhodnutí týkající se výkladu nařízení 2201/2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti - tzv. nařízení Brusel IIa (dále jen "nařízení Brusel IIa"). Rozhodnutí o předběžné otázce ve věci McB. se týkalo neoprávněného odebrání nezletilých dětí jejich matkou od jejich biologického otce a vzhledem k předmětu sporu bylo rozhodnutí vydáno urgentně (pozn. vydání rozhodnutí o předběžné otázce trvá normálně okolo 2 let, toto rozhodnutí bylo vydáno během 2 měsíců!).

Ne, že by mě nějak výraznějši zajímalo rodinné právo, ale tento případ je mimořádně zajímavý z hlediska vlivu Charty základních práv EU (dále jen "Charta") a také Úmluvy na interpretaci evropského a potenciálně rovněž národního práva. Případy mezinárodních únosů dětí jsou mimořádně složité z hlediska určování soudní příslušnosti a procesních otázek. Celou situaci komplikuje rovněž to, že zde musíme sledovat nejen nařízení Brusel IIa, ale také tzv. Haagskou úmluvu o civilních aspektech mezinárodních únosů dětí. I proto se budu snažit maximálně příspěvek zjednodušit, aby byl článek přiměřeně čitelný i pro toho, kdo se o mezinárodní právo soukromé příliš nezajímá.

Bylo, nebylo, v Irsku žil nesezdaný pár, který měl tři nezletilé děti. Vzhledem k tomu, že mezi rodiči byly rozepře, matka se rozhodla opustit Irsko i s dětmi a zamířila do Anglie. Biologickému otci se tato skutečnost nelíbila, a proto se obrátil na soudy v Anglii, aby nařídily návrat dětí do Irska. Soudy v Anglii otce vyzvaly, aby ve smyslu čl. 15 Haagské úmluvy o civilních aspektech mezinárodních únosů dětí z roku 1980 doložil rozhodnutí nebo jiné určení od příslušné autority v Irsku, že odebrání dětí z Irska jejich matkou bylo podle tamějšího práva protiprávní. Podle čl. 2 (11) nařízení Brusel IIa přitom platí, že neoprávněným odebráním nebo zadržením se rozumí odebrání nebo zadržení dítěte, kterým je porušováno právo péče o dítě vyplývající ze soudního rozhodnutí, ze zákona nebo z právně závazné dohody podle právních předpisů členského státu, ve kterém mělo dítě své obvyklé bydliště bezprostředně před odebráním nebo zadržením (ještě je zde druhá podmínka, ale tato není pro případ relevantní). Otec se tedy obrátil na příslušný irský soud se žádostí, aby mu bylo vydáno rozhodnutí o protiprávnosti odebrání dítěte. Podle irského práva však platí, že otec, který není manželem matky, má rodičovskou zodpovědnost pouze v případě, že je určena soudním rozhodnutím [srov. čl. 2 (11) nařízení Brusel IIa]. Je tedy na otci, aby inicioval v této věci soudní řízení, ve kterém mu soud určí pečovatelská práva ve vztahu k dítěti. Otec se v minulosti dokonce pokusil takové řízení zahájit, ale bohužel se mu nepodařilo ještě před únosem dětí do Anglie doručit matce "writ of summons", a proto k zahájení řízení nedošlo (doručování žalob v EU je vůbec velice zajímavý problém, o kterém možná v budoucnu něco napíšu). Příslušný soud v Irsku tedy zamítl žádost otce o určení jeho pečovatelských práv, kterou otec potřebuje pro řízení v Anglii o nařízení návratu dětí do Irska. Otec se odvolal a poukazoval na to, že jeho základní lidská práva jako rodiče dětí jsou porušena tím, že irské právo přiznává rodičovskou zodpovědnost a priori matce a otec, který není jejím manželem musí o přiznání rodičovské zodpovědnosti požádat soud. Poukazoval přitom zejména na rozpor s čl. 7 Charty. Celá věc se nakonec dostala k irskému Nejvyššímu soudu, který položil ESD předběžnou otázku. Irský soud se v podstatě zeptal ESD na následující:

Zda musí být nařízení Brusel IIa interpretováno tak, že zakazuje členskému státu podmiňovat nabytí rodičovských práv otce, který není manželem matky, předchozím soudním rozhodnutím o jeho právech k dítěti ve smyslu čl. 2 (11) nařízení Brusel IIa?

Pozn. znovu opakuji, že toto rozhodnutí o existenci rodičovských práv je esenciální pro řízení v Anglii, ve kterém musí anglický soud vyřešit předběžnou otázku protiprávnosti odebrání dítěte pro to, aby mohl rozhodnout o případném návratu nezletilých dětí do Irska. Otázka protiprávnosti odebrání dítěte přitom závisí na tom, zda má podle irského práva otec práva k dítěti (a v Irsku platí, že biologický otec nemá rodičovská práva přímo ze zákona, ale jen na základě soudního rozhodnutí).

Pomiňme nyní některé detaily řízení. ESD je v podstatě postaven před zajímavou otázku. Nařízení Brusel IIa v čl. 2 (11) odkazuje na použití národního práva, podle něhož má být určena případná protiprávnost odebrání dítěte z Irska. ESD se tedy musí zabývat otázkou, zda irské národní právo, které podmiňuje vznik rodičovské zodpovědnosti otce (který není manželem matky) předchozím soudním rozhodnutím, je kompatibilní s čl. 7 Charty, resp. s čl. 8 Úmluvy. Při odpovědi na tuto otázku je nutno brát přitom v potaz působnost Charty uvedenou v čl. 51, který mimo jiné stanoví, že ustanovení této Charty jsou při respektování zásady subsidiarity určena institucím a orgánům Unie a členským státům, pokud aplikují právo Unie a dále, že tato Charta nezakládá žžádnou novou pravomoc nebo povinnost Společenství nebo Unie, ani nemění pravomoci a povinnosti stanovené Smlouvami. Podobné výkladové pravidlo platí rovněž pro otázky vlivu Úmluvy na evropské právo a členské státy. I zde platí, že působnost Úmluvy je omezená jen na případy, kdy členské státy implementují evropské právo. Jinými slovy působnost Charty i Úmluvy je omezena (pozn. i proto jsou naprosto nesmyslné Klausovy argumenty o zpochybnění platnosti Benešových dekretů, neboť Charta ani Úmluva není obecným referenčním hlediskem kontroly ústavnosti, ale jejich působnost je zjednodušeně řečeno omezena na otázky implementace evropského práva).

Ve shora uvedeném případu se však dostáváme na tenký led, neboť se má ESD vyjádřit k tomu, zda irské národní právo [odkazem uvedeným v čl. 2 (11) nařízení Brusel IIa] není v rozporu s Chartou, popř. Úmluvou. ESD si této kontroverzní otázky byl možná vědom, a proto nedal nějakou principální odpověď na tuto otázku. V § 52 rozsudku uvádí následující (volný překlad):

"...v kontextu tohoto případu by měla být Charta vzata do úvahy pouze pro účely interpretace nařízení 2201/2003 a nemělo by zde dojít ke zkoumání národního práva jako takového. Přesněji řečeno, otázka je, zda Charta brání výkladu nařízení, který je uveden v paragrafu 44 tohoto rosudku, přičemž je třeba vzít v úvahu zvláště odkaz nařízení [čl. 2 (11)] na národní právo..."

Tuto větu považuji z právního hlediska za vnitřně rozpornou (možná je to mým překladem, ale ani v angličtině to není o moc lepší). ESD na jednu stranu říká, že nebude zkoumat národní právo, ale na druhou stranu ve druhé větě naznačuje, že se interpretaci národního práva nevyhne, a to proto, že čl. 2 (11) nařízení Brusel IIa odkazuje na irské národní právo. Podle mého názoru zde proto stojíme před závažnou právní otázkou dopadu Charty na interpretaci národního práva pro případ, že půjde o právní vztahy s mezinárodním prvkem. Zdá se totiž, že nebude zase tolik problematické odůvodnit působnost Charty na právní vztahy s mezinárodním prvkem, pokud bude rozhodné právo určováno na základě evropských nařízení (k čemuž v řadě případů dochází). V případě právních vztahů s mezinárodním prvkem totiž určením rozhodného práva (prostřednictvím kolizní normy) zjistíme příslušnou hmotněprávní úpravu tohoto vztahu (která je dána národním právem). Při výkladu této úpravy potom můžeme narazit na otázky potenciálního rozporu hmotněprávní národní úpravy s Chartou. Odkazem v kolizní normě příslušného nařízení, které upravuje rozhodné právo pro daný právní vztah s mezinárodním prvkem (např. Řím I) tak v podstatě rozšíříme dopad působnosti Charty, neboť ESD bude mít pravomoc posuzovat soulad rozhodného národního práva s Chartou. Je otázka, jak to ve skutečnosti ESD myslel, ale mám za to, že se jedná o velmi zajímavý problém. Nechme tuto otázku zatím otevřenou, neboť je tento případ možná první vlaštovkou tohoto druhu. Těším se na to, kam se bude budoucí judikatura v otázkách vlivu Charty na právo členských států ubírat (pokud někdo znáte judikaturu na toto téma, sem s ní).

Jen pro zájemce doplňuji, že ESD nakonec aplikoval ustálenou judikaturu ESLP a uzavřel, že irské právo i přes zvýhodňování práv matky není v rozporu s Chartou. Otázku toho, zda se jednalo meritorně o správné rozhodnutí nechávám nezodpovězenou.

V příštím článku se k otázce vlivu lidských práv na implementaci evropského práva členskými státy vrátím a pokusím se zhodnotit, jak bude vypadat vztah ESLP a ESD v budoucnu.

Evropský soud pro lidská práva a Soudní dvůr EU - přezkum evropského práva před přistoupením EU k Evropské úmluvě o lidských právech

2010-09-26T20:01:00.007+02:00

Rozhodl jsem se zde publikovat mou závěrečnou práci z Antverp na téma přezkumu evropského práva Evropským soudem pro lidská práva před a po přistoupení EU k Evropské úmluvě o lidských právech. Práci, v lehce zredukované podobě, zde budu publikovat pro přehlednost ve dvou částech. První část se zabývá přezkumem evropského práva ve Štrasburku v současné situaci, kdy EU není smluvní stranou Evropské úmluvy o lidských právech (dále jen "Úmluva"). Zejména se zde zabývám tzv. Bosporskou presumpcí (ve skutečnosti jde spíše o Bosphorskou presumpci, ale v článku tuto domněnku raději počeštím), která zakládá vyvratitelnou domněnku souladu sytému ochrany lidských práv v EU s Úmluvou. Přidávám zde však rovněž další případy, ve kterých se Štrasburk "pustil" do překzumu evropského práva a jeho aktů. Práce je sice v angličtině, ale myslím, že vyznat se v ní nebude pro našeho čtenáře problém. Pokusím se však rovněž připsat krátký příspěvek, který uvede čtenáře do problematiky a zároveň doplnit krátký závěr, který zhodnotí Bosporskou presumpci s ohledem na jiné případy výkonu extrateritoriální jurisdikce Evropského soudu pro lidská práva.

Již v minulosti se objevily pokusy o to, aby EU (dříve Evropské společenství, "ES") přistoupila k Úmluvě. Evropský soudní dvůr (dále jen "ESD") ve svém slavném posudku 2/94 vyloučil existenci externí kompetence ES (ať už explicitní či implicitní) a uzavřel, že za stávajícího znění zakládacích smluv nemůže ES přistoupit k Úmluvě. Pro zájemce o ústavní právo doplňuji, že byl posudek vydán v rámci preventivní abstraktní kontroly ústavnosti podle nynějšího čl. 218 odst. 11 Smlouvy o fungování EU (dále jen "SFEU"). Lisabonská smlouva absenci externí unijní kompetence změnila, když nyní Smlouva o EU obsahuje čl. 6 odst. 2, který stanoví, že Unie přistoupí k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

Skutečnost, že EU nebyla a dosud stále není stranou Úmluvy však neznamená, že se Evropský soud pro lidská práva (dále jen "ESLP") nezabýval v minulosti kontrolou evropského práva. V mé práci uvádím několik případů, kdy byla podána stížnost pro porušení Úmluvy členským státem, popř. všemi členskými státy EU, přestože stěžovatel žádal ve skutečnosti kontrolu aktů Evropských společenství. Celá situace vyvrcholila schválením tzv. Bosporské presumpce kompatibility systému ochrany lidských práv v EU s Úmluvou. Bosporská presumpce do jisté míry připomíná presumpci Solange a mám za to, že si ji ve Štrasburku tak trochu vypůjčili právě z Německa (byť je zde jeden zajímavý rozdíl, na který v mé práci poukazuji). Presumpce založila systém vzájemného respektu a uznávání mezi dvěma nejvytíženějšími soudy na světě. Můj rozbor v angličtině následuje zde:

Blog1

Je zajímavé srovnat závěry vyplývající z Bosporské presumpce s judikaturou ESLP, která se týká exteritoriální jurisdikce, a to zejména pokud jde o případ BEHRAMI AND BEHRAMI v. FRANCE and SARAMATI v. FRANCE, GERMANY AND NORWAY. V tomto případě ESLP odmítl stížnosti (tj. vydal nemeritorní rozhodnutí) několika stěžovatelů na porušování základních lidských práv misemi KFOR v bývalé Jugoslávii. ESLP je tradičně restriktivní co se týče výkonu exteritoriální jurisdikce, a tak lze říct, že v případě, že smluvní strana Úmluvy jedná za hranicemi svého území, Úmluva na ni zpravidla nedopadá. Úmluva zavazuje smluvní strany v případě, že působí na území jiného státu pouze výjimečně (např. efektivní kontrola území jiného státu při okupaci apod.). Ve shora uvedeném rozhodnutí ESLP dospěl k závěru, že aktivity KFOR byly přičitatelné OSN, která je samostatným subjektem mezinárodního práva. ESLP tímto odmítl přičítat odpovědnost jednotlivým smluvním stranám za porušení lidských práv v bývalé Jugoslávii, neboť za aktivity KFOR měla odpovědnost OSN, pod jejíž taktovkou tato mise operovala. Je zajímavé, že v rozhodnutí Bosphorus uvedeném v mém rozboru však ESLP takto shovívavý nebyl a připustil, že by mohl být členský stát EU odpovědný za porušení Úmluvy, a to přesto, že jen implementoval evropské nařízení (tato skutečnost nesmí být zaměňována s přijetím Bosporské presumpce kompatibility, která v konečném důsledku shovívavá je, avšak spíše z meritorních důvodů, nikoli z důvodů přípustnosti stížnosti jako takové). ESLP se poukouší vysvětlit tento dichotomický závěr v § 150 shora uvedeného rozhodnutí, ve kterém se, podle mého názoru, snaží naznačit, že implementace evropského nařízení v případě Bosphorus se udála bezprostředně na území členských států, kdežto mise KFOR probíhaly mimo území smluvních stran Úmluvy (v bývalé Jugoslávii). Jinými slovy je rozdíl, jestliže dochází k přenosu kompetencí na mezinárodní organizaci a poté dochází k implementaci rozhodnutí této mezinárodní organizace na vlastním území jejího člena, anebo jestliže dochází k implementaci rozhodnutí mezinárodní organizace mimo území jejího člena. V prvním případě přenosem kompetence na mezinárodní organizaci nedochází ke ztrátě odpovědnosti za případná porušování lidských práv rozhodnutími této organizace, ve druhém případě naopak nemá ESLP pravomoc spor řešit.

Z mého příspěvku však vyplývá, že ESLP případ Bosphorus vyřešil nakonec stejně šalamounsky, když schválil, dnes již slavnou, Bosporskou presumpci. Přestože tedy vztyčil ukazováček nad otázkami odpovědnosti za porušování lidských práv v EU, ve skutečnosti nad případným porušováním v podstatě mávnul rukou, protože Lucemburku zjednodušeně řečeno silně důvěřuje. V mém příštím příspěvku se budu zabývat otázkou, zda přistoupení k EU přinese potenciálně něco nového do tohoto systému vzájemného uznávání a respektu.

P.S. Kdyby na tento příspěvek narazil nějaký odborník na extrateritoriální judikaturu ESLP, potom dodávám, že jsem musel štrasburské závěry trochu zjednodušit, aby byl tento, i tak hodně náročný článek, čitelný i pro toho, kdo o těchto věcech mnoho neví.

K doménovým jménům a svárům o ně

2010-09-22T19:42:00.005+02:00

Ze všech stran nás stále zaplavují informace o vlivech ekonomické krize na nejroztodivnější aspekty našich životů jen pomalu střídané zprávami o ekonomickém oživení. Například zpráva, že obchod s doménami je krizí nezasažen a kvete dále. Navzdory krizi je velký zájem o české domény, jejichž cena se za posledních několik let znásobila. S doménami se čile obchoduje a kdo dnes nemá svou vlastní doménu, jako by nebyl. To nás však přivádí k zamyšlení. Doménové jméno je přeci předmětem právních úkonů a jako takové musí být i předmětem zájmu právníků.

Co je to doména? Jak se vyvíjel náhled na doménová jména jako taková? Kdo je spravuje a jak? Jaké spory se kolem nich děly a dějí?

Začněme stručnou definicí. Označení doména a doménové jméno je v literatuře používáno promiskuitně, přestože správnější je pojem doménové jméno. Nicméně pojem doména je kratší a více zaběhnutý, přidržím se ho tedy i ve svém článku. Doména je nehmotné právo na označení, pod kterým nalezneme konkrétní webovou adresu. Domény se pak ještě dělí na několik stupňů podle své obecnosti, kdy doména prvního (nejvyššího) stupně je např. označení „.CZ“. Z hlediska každodenního práva je však nejpodstatnější doména druhého stupně, např. PODNIKATELXY.CZ.

Domény tedy patří mezi práva k nehmotným statkům, která nejsou nikde komplexně upravena. Přesněji řečeno se jedná o tzv. „jinou majetkovou hodnotu“ dle ustanovení §118 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „občanský zákoník“).

Ač je doména velmi podstatným právem, řídí se v České republice v zásadě soukromoprávní úpravou a vnitřními předpisy zájmového sdružení právnických osob jménem CZ.NIC, které domény spravuje čistě na soukromoprávní bázi. Není zde žádný předpis, který by se doménami zabýval, tak jako se právo zabývá ochrannými známkami či vynálezy. V zákonech tento pojem nalezneme jen opravdu okrajově. Je to stav poměrně zajímavý i z širší historické perspektivy. Celý fenomén internetu, se kterým dnes stojí a padá naše každodenní civilizace, stojí na veřejnoprávně opomíjených právních základech.

Doména je tedy považována za právo, které stojí někde mezi právem na označení a právem osobnostním. S návrhem nového občanského zákoníku se však můžeme dočkat její kvalifikaci za nehmotnou věc, tak jako například u ochranné známky[2]. Jelikož domény byly okamžitě po svém vzniku podstatným nástrojem v hospodářské soutěži (nehledě na to, zda byly považovány za práva či věci), staly se nevyhnutelně i předmětem právních sporů. Tyto spory mají také svou historickou gradaci.

V zásadě se v 90. letech a na přelomu tisíciletí doménové spory řešily u krajských soudů jako soudů první instance. Šlo o širší paletu sporů, které však měly stejné jádro, tedy zneužívání jména či názvu. Např. rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 21.12. 2000 sp.zn. 22 Cm 38/2000. Soud v tomto rozhodnutí došel k názoru, že registrace doménového jména nemá žádný statut jako ochranná známka či obchodní jméno a je tak pouze na žadateli o zápis příslušné domény, aby se vyvaroval porušování něčí ochranné známky či obchodního jména. Oprávněný nositel obchodního jména, resp. majitel ochranné známky, může se, dle názoru soudu, domáhat ochrany, pokud je dotčen, kromě jiného, nebezpečím vyvolání záměny, či parazitování na pověsti – viz §§ 47, 48 ObchZ. Při podnikání ve stejném oboru činnosti, t.j. textilní výrobě, může pak dojít k nebezpečí záměny o výrobci alespoň u spotřebitelské obce používající Internet.

Objevilo se však obrovské množství „doménových spekulantů“, kteří registrací stovek českých domén spekulovali na jejich pozdější výhodný prodej zejména zahraničním uživatelům. Za všechny uveďme protřelou podnikatelku Vladanu Malou, která v oblasti „domain grabbing“ opravdu vynikla a dodnes se v ní pohybuje. Spekulant jednoduše registruje doménu PODNIKATELXY.CZ a čeká, zda mu dotyčná společnost za její převod nezaplatí většinou přemrštěnou částku. Pro mnohé poškozené bylo a dodnes mnohdy je výhodnější doménu vykoupit za desetitisícové částky, nicméně okamžitě se začaly hledat cesty, jak problém řešit jinak a hlavně levněji. Jako právní nástroje se okamžitě začaly užívat nekalá soutěž (v několika jejích formách od klamavé reklamy po parazitování na pověsti), osobnostní práva, ochrana firmy, práva k ochranným známkám atd.

Stále více se však tyto spory přenáší od soudu k rozhodčímu institutu, tak jak to od roku 2004 umožňují Pravidla alternativního řešení sporů sdružení CZ.NIC. Každý držitel domény se podle nich neodvolatelně veřejně podrobuje pravomoci Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky (dále jen „rozhodčí soud“), v rozhodčím řízení před tímto rozhodčím soudem podle zvláštního dodatku Řádu rozhodčího soudu pro rozhodčí řízení on-line zveřejněného v Obchodním věstníku. Toto řízení lze použít ve věci majetkového sporu, o němž lze uzavřít smír a to za předpokladu, že se poškozený dobrovolně podrobí pravomoci výše zmíněného rozhodčího soudu. Je to tedy čistě věc žalobce a žalovaný držitel domény jeho rozhodnutí nemůže zpochybnit.

Nicméně možné je i využít rozhodce ad hoc, pokud se na tom shodnou obě strany a nebo služeb nezávazné mediace v případě, že strany chtějí konflikt řešit přátelsky. Postupným vývojem se také stále více v žalobách upouští od žalování sdružení CZ.NIC jako „druhého žalovaného“, po kterém se dříve v žalobách požadovala blokace domény a dispozice s ní. CZ.NIC již od roku 2004 požaduje náhradu nákladů řízení a zároveň se ve svých vnitřních Pravidlech registrace zavazuje, že zruší registraci Doménového jména, Doménové jméno převede na jinou osobu a pozastaví možnost převodu Doménového jména na jinou osobu, pokud tak stanoví vykonatelné soudní nebo správní rozhodnutí nebo výrok rozhodce či rozhodčího soudu, a to i v případě, že sdružení CZ.NIC samo nebylo účastníkem řízení, ve kterém bylo takové rozhodnutí vydáno.[3]

Je však nutné poznamenat, že téměř polovina „doménových sporů“ končí zpravidla smírem. Soudy se ve své praxi inspirovaly zahraničními zkušenostmi a ve většině případů dávají za pravdu poškozeným podnikatelům. Vznikla tedy poměrně bohatá a přehledná judikatura, ze které můžou čerpat i rozhodčí tribunály.[4]

Z praxe je také známo, že se soudy nebrání nařizování předběžných opatření, pokud důvodně hrozí převod domény a tím ztráta pasivní legitimace žalovaného. To ovšem jen za předpokladu, že se nejedná o trvalejší stav, který se žalobce rozhodne řešit tak říkajíc z ničeho nic ač mu například půl roku zjevně nepřikládal patřičnou pozornost.

Tolik tedy ke sporům o domény. Ty však mnohdy jsou značně sofistikovanější, než bylo na tomto vymezeném prostoru možné předestřít. Jsem však přesvědčen, že vždy je nějaká možnost, jak se domoci svého práva vůči finanční spekulaci, zejména pro vlastníky konkrétních ochranných známek.

Závěrem by bylo vhodné poznamenat, že svět internetu a domén čeká v příštích letech stále další rozvoj. Právo je pomalejší než lidská podnikavost, nicméně jednou dohoní i výše zmíněný fenomén. V době zavádění eJustice a datových schránek však stále stojíme na počátku dlouhé cesty.

[2] Viz. návrh nového občanského zákoníku a pojetí věci v něm. http://obcanskyzakonik.justice.cz/cz/vlastnictvi-a-dalsi-vecna-prava/konkretni-zmeny.html#2
[3] Čl. 16.4 Pravidel registrace CZ.NIC
[4] Viz. výběr z rosudků na stánkách CZ.NIC www.nic.cz

Může podnikatel podnikat mimo svůj obor?

2010-09-10T15:51:00.005+02:00

Od 1. července 2008 je účinná dnes již zaběhnutá velká novela živnostenského zákona. Hlavním cílem této poměrně rozsáhlé novely bylo zjednodušení vstupu do živnostenského podnikání začínajícím podnikatelům a další snížení administrativní zátěže podnikatelů při styku se živnostenskými úřady.

Jednou ze základních změn bylo zavední pouze jedné živnosti volné. Toto nová jednotná volná živnost, tedy pedantským jazykem „Výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona“ v sobě z právního hlediska zahrnuje oprávnění k výkonu všech činností náležejících do jednotlivých oborů této živnosti, jakéhosi jejího vnitřního členění.

Obory, o které nám v této úvaz jde, jsou specifikovány ve čtvrté příloze živnostenského zákona. Patří mezi ně například poskytování služeb pro zemědělství, vydavatelské činnosti, velkoobchod a maloobchod, správa nemovitostí, ubytovací služby a řada dalších specializovaných činností.

Podnikatel, který měl dříve specifickou volnou živnost, získává automaticky tuto novou „sběrovou“ volnou živnost avšak s obory, jež též automaticky odpovídají jeho dřívějším živnostenským oprávněním.

Pokud si někdo zařizuje živnostenské oprávnění již podle nového zákona, sám se svobodně rozhodne, jak si obory živnosti volné vymezí, jaké si ze čtvrté přílohy vybere.

„Staří“ podnikatelé tedy jaksi bez svého výběru získali obecnou volnou živnost, ovšem s danými obory.

Co se však stane, pokud právě „starý“ podnikatel, který má kupříkladu v rámci volné živnosti pouze jeden obor a to maloobchod a velkoobchod (obor 48), tedy obor ke kterému dříve měl ŽL, začne vyhotovovat na svůj živnostenský list (potažmo výpis z ŽR) lesní hospodářské plány a osnovy (obor 4)?

Podniká neoprávněně? Překračuje své oprávnění? Ohrožuje sebe či své smluvní partnery?

Dle mého názoru nikoliv. Tento podnikatel má živnostenské oprávnění na živnost volnou, tím pádem jedná v rámci svého oprávnění. Nemá sice výslovně obor své činnosti uveden ve svém výpisu z ŽZ, přesto ho vykonávat může. Rozdělení na obory je totiž do jisté míry nadbytečné a jejich striktní dodržování by bylo příliš přísné a v důsledku nesmyslné. Zákon v souvislosti s oprávněním určitou činnost provozovat vždy hovoří o živnostenském oprávnění, o živnosti, nikdy o oboru. Podstatné tedy je mít volnou živnost jako takovou a nikoliv jednotlivé obory.

Je otázkou, na co vlastně obory máme? Patrně spíše pro lepší orientaci, nikoliv jako rozhodující rozlišení. Je to informativní nástroj, nikoliv nástroj státní represe.

Má česká obchodní společnost povinnost mít účet v české bance?

2010-08-27T14:13:00.004+02:00

Zdá se, že jde o poměrně jednoduchou právní otázku. Povinnost tu buď je, či není. Pokud by existovala, musela by plynout z konkrétního zákona, z konkrétního ustanovení.

Jak je tedy možné, že na takovouto veskrze praktickou klientskou otázku dle mého názoru není stoprocentně jasná odpověď?

Položme si však ještě jednoduší otázku: „Má česká obchodní společnost povinnost mít jakýkoliv bankoví účet?“ Dle mého názoru dojdeme k tomu, že nikoliv.

Literatura v ASPI je podobného názoru, nicméně § 33 Zákona o správě daní a poplatků stanoví Registrační povinnost daňových subjektů a mimo jiné: (6) Při plnění své registrační nebo oznamovací povinnosti je daňový subjekt povinen sdělit své plné jméno nebo název…, též čísla účtů u bank a spořitelních a úvěrních družstev, na nichž jsou soustředěny peněžní prostředky z její podnikatelské činnosti.
Dále např. zákon č. 266/2006 v § 84 stanoví: „(1) Zaměstnavatel je povinen přihlásit se nejpozději do 8 kalendářních dnů od svého vzniku na předepsaném formuláři u okresní správy sociálního zabezpečení, v němž uvede své identifikační údaje, včetně bankovního spojení. Tuto povinnost má i v případech zániku zaměstnavatele nebo změn údajů, které uvedl ve formuláři. Dále je povinen….“

Je tedy touto oznamovací povinností založena mít povinnost bankovní účet? Absurdně bychom doslovným výkladem dovodili, že je potřeba mít jednak účet u banky, spořitelny i úvěrového družstva. Oznamovací povinnost má tak tedy jen ten, kdo daný účet již má a soustřeďuje na něm peněžní prostředky z podnikatelské činnosti. Otázka bankovního spojení je však trochu zamlženější, nicméně i tam bych spíše dovodil jen informační povinnost.

Ukazuje se zde však jistá nejednotnost právního řádu, který hovoří o bankovních účtech, bankovním spojení, platebních službách atd.

Pokud bychom tedy vzali za své, že obchodní společnost nemusí mít vůbec účet odpověděli bychom zdánlivě i na otázku, zda může mít pouze účet v zahraničí (samozřejmě oznámený ČNB a MF ČR podle stále platné oznamovací povinnosti stanovené devizovým zákonem).

Může však tento účet v klidu používat jako svůj „podnikatelský“ účet?

Nesmíme zapomínat na omezení hotovostního platebního styku (§ 4 zákona č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti stanoví limit pro platby v hotovosti do 15.000 EUR). To však není vše. Další velká kapitola se nám otvírá v oblasti práva boje proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a proti financování terorismu. To však ponechme stranou, byl by to příliš velký exkurz.

Další překážkou by mohlo být danění úroků na cizozemském účtu. Ve skutečnosti to však není problém a cizí banky (nebo alespoň ty v EU) nehledě na bankovní tajemství pilně informují český stát o takovýchto příjmech.

Na kámen úrazu však narazíme při platbě daní a dalších veřejných pojištění. Podle § 59 zákona o správě daní a poplatků sice „(3) Daň lze platit a) na příslušný účet správce daně vedený u poskytovatele platebních služeb…“ Ovšem to neznamená, že tomu tak jde ze zahraničního účtu. Marně člověk argumentuje výkladem pojmu poskytovatel platebních služeb, tak, že zahrnuje i zahraniční banku. Vždyť zákon č. 284/2009 o platebním styku v § 5 přibližuje tento pojem takto: „Poskytovat platební služby mohou pouze tyto osoby: a) banky za podmínek stanovených zákonem upravujícím činnost bank, b) zahraniční banky a zahraniční finanční instituce za podmínek stanovených zákonem upravujícím činnost bank….“

Co je bankou? Co znamená za podmínek stanovených zákonem o bankách? Ten definuje banku jen pro své potřeby, nikoliv pro celý právní řád. Proč bychom za banku nemohli obecně považovat jakoukoliv banku?

Netřeba vést další diskuzi. Finanční úřad prostě odmítá platby z cizozemských účtů. Tím pádem je pro větší obchodní společnost nutnost mít účet český. Přitom např. zákon o DPH v § 83 uvažuje: „Vracení daně zahraničním osobám povinným k dani: odst. 9) Zahraniční osobě, které vznikl nárok na vrácení daně, daň se vrátí nejpozději do 6 měsíců ode dne následujícího po dni podání žádosti nebo po dni odstranění vad žádosti. Daň se vrací v částce zaokrouhlené na celé koruny. Správce daně vrátí schválenou částku na účet uvedený v žádosti o vrácení daně. Schválená částka se vrací v tuzemsku nebo v jakémkoli jiném státě. Pokud je schválená částka vrácena v jakémkoli jiném státě, poplatky za převod schválené částky jdou k tíži zahraniční osobě.

Tak proč by to nešlo u osoby české? Je to těžké…ale zdá se, že mít v české bance účet je pro české obchodní společnosti nutností...

Zakončeme však moudrým téměř souvisejícím citátem: The only thing that hurts more than paying an income tax is not having to pay an income tax. (Lord Thomas R. Dewar (1864-1930), Scottish peer, whiskey distiller and aphorist)

§ 178 insolvenčního zákona a odpovědnost insolvenčního správce za svá rozhodnutí

2010-08-20T09:47:00.004+02:00

Aniž bych nějak výrazněji ovládal insolvenční právo, v praxi jsem narazil na hodně palčivý problém spojený s některými ustanoveními zákona č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona (dále jen "IZ"). Aby věřitelé mohli uspokojit své pohledávky v insolvenčním řízení, musí zpravidla podat přihlášku své pohledávky. Ta se podává na předepsaném formuláři. Věřitelé podávají přihlášky pohledávek u insolvenčního soudu od zahájení insolvenčního řízení až do uplynutí lhůty stanovené rozhodnutím o úpadku. Přihláška pohledávky má podobný charakter jako žaloba v běžném nalézacím řízení. Po přihlášení pohledávek se koná přezkumné jednání, na kterém se pohledávky přezkoumávají. Dlužník a insolvenční správce mají právo popřít pravost, výši a pořadí přihlášené pohledávky. Tolik zjednodušeně o jedné fázi insolvenčního řízení.

Podle § 178 IZ potom platí, že bude-li po přezkoumání přihlášená pohledávka zjištěna tak, že skutečná výše přihlášené pohledávky činí méně než 50 % přihlášené částky (dále jen "nadhodnocená pohledávka"), k přihlášené pohledávce se nepřihlíží ani v rozsahu, ve kterém byla zjištěna. Věřiteli, který takovou pohledávku přihlásil, insolvenční soud uloží, aby ve prospěch majetkové podstaty zaplatil částku, o kterou přihlášená pohledávka převýšila rozsah, ve kterém byla zjištěna. Podle důvodové zprávy toto ustanovení směřuje k tomu, aby nedocházelo k uplatňování přehnaných (neopodstatněných) pohledávek v insolvenčním řízení nebo k neopodstatněněným pokusům o uspokojení pohledávky v lepším pořadí. Přijetí § 178 IZ bylo údajně odůvodněno problémem původní právní úpravy, kde se možností podávat nadhodnocené přihlášky do konkursního řízení hodně zneužívalo za účelem vykonávání práv v rámci věřitelských orgánů. Ustanovení § 178 IZ nově přináší v podstatě dvojí sankci. V prvé řadě se k nadhodnocené pohledávce nepřihlíží ani ve zjištěném rozsahu a dále platí, že dotčeného věřitele stíhá povinnost zaplatit ve prospěch majetkové podstaty částku, o kterou přihlášená pohledávka převýšila rozsah, ve kterém byla zjištěna. Ke zmírnění této drakonické sankce má sloužit § 180 IZ, který stanoví, že povinnost zaplatit tuto částku nelze uložit věřiteli, který práva spojená s nezjištěnou pohledávkou v průběhu řízení nevykonával (tím se má na mysli zejména výkon hlasovacích práv na schůzi věřitelů, ale další výklad tohoto pojmu činí potíže). Sankce uvedené v § 178 IZ přitom insolvenční soud uložit musí, ledaže dojde k naplnění výjimky uvedené v § 180 IZ. Podle mého názoru je tato právní úprava protiústavní a navíc ve spojení s jinými ustanoveními insolvenčního zákona vyvolává určité paradoxní situace, na které bych rovněž rád upozornil.

Podle mého názoru je ustanovení § 178 IZ v rozporu zejména s právem na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny a také čl. 6 Evropské úmluvy o lidských právech (dále jen "EÚLP"). Objevuje se však i názor, že toto ustanovení zasahuje do čl. 11 Listiny o ochraně vlastnického práva a čl. 3 odst. 3 Listiny, podle něhož nikomu nesmí být způsobena újma na právech pro uplatňování jeho základních práv a svobod (takto argumentuje zejména Vrchní soud v Praze - srov. rovněž níže). Právo na spravedlivý proces, podle mého názoru, § 178 IZ porušuje zejména proto, že brání v účinném uplatňování věřitelova práva prostřednictvím insolvenčního řízení. Svou drakonickou povahou totiž podle mě brání v přístupu k soudní ochraně. Jestliže totiž hrozí věřiteli takto bezprecedentní sankce uvedená v § 178 větě druhé, věřitel si může z důvodů obav z jejího uložení rozmyslet, zda svou přihlášku nakonec skutečně podá, tedy zda využije soudní ochrany insolvenčního řízení (přístupu k soudu) za účelem ochrany svých subjektivních práv. A nic na tom nemění fakt, že věřitel s potenciálně ne úplně jistou pohledávkou může zůstat procesně nečinný a vyčkat až do výsledku popření své pohledávky insolvenčním správcem (eventuelně dlužníkem).

Podle ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva ("ESLP") přitom platí, že omezení přístupu k soudu je kompatibilní s čl. 6 (1) EÚLP jen tehdy, pokud sleduje legitimní cíl a pokud je u něj dána rozumná míra proporcionality ve vztahu mezi použitým nástrojem a cílem sledovaným tímto omezením (Weissman and Others v. Romania, App. no 63945/00, § 36). ESLP se v tomto kontextu v minulosti vypořádal např. se soudními poplatky, které mohou rovněž za určitých okolností bránit v přístupu k soudu, a to tehdy, jestliže narušují samotnou podstatu tohoto práva (např. FC Mretebi v. Georgie, App. no. 38736/04). Podle mého názoru si sankce uvedená v § 178 IZ v ničem nezadá s podobnými omezeními přístupu k soudu jako v případě excesivních soudních poplatků. Jak soudní poplatky, tak ustanovení § 178 IZ totiž směřují např. proti šikanóznímu výkonu práva. Oba instituty však, podle mého názoru, mohou porušit právo na spravedlivý proces za předpokladu, že nejsou uplatněny proporciálně. V případě § 178 IZ zde totiž sice máme bezesporu legitimní cíl spočívající v prevenci před podáváním nadhodnocených přihlášek a blokování řádného průběhu insolvenčního řízení ze strany nepoctivých věřitelů, na druhou stranu se, podle mého názoru, jedná o naprosto neproporcionální omezení, které zejména dostatečně nezohledňuje dobrou víru věřitele. Věřitelova absence dobré víry se totiž v případě sankce uvedené v § 178 IZ implicitně presumuje a věřitel nemá možnost tuto domněnku jakkoli vyvrátit. Navíc při absenci jakékoli soudní diskrece, podle mého názoru, zákon a priori eliminuje "balancování" zájmů státu na zdárný průběh insolvenčního řízení (veřejný zájem) a zájmů věřitele na ochranu své pohledávky v insolvenčním řízení (soukromý zájem). Konečně má, podle mého názoru, přezkumné jednání, na kterém se mimo jiné popírají přihlášené pohledávky úplně jiný průběh než jednání před soudem v nalézacím řízení, a tak i samotné dokazování má trochu odlišný charakter, který neumožňuje dostatečně zohlednit práva věřitele na obranu svého nároku vůči dlužníkovi v úpadku (přestože může vyvolat dotčený věřitel incidenční spor).

Je samozřejmě možné namítnout, že věřitel může zůstat procesně nečinný a tím benefitovat z výjimky uvedené v § 180 IZ. Soudní praxe však v tomto případě za prvé neví, jak vykládat pojem "nevykonávání práv spojených s nezjištěnou pohledávkou", za druhé věřitel v dobré víře nebude zajisté předpokládat, že by mohla být jeho pohledávka popřena. V konečném důsledku se tak může stát, že věřitelé budou z důvodů předběžné opatrnosti a priori procesně nečinní, aby tak zamezili případné sankci pro případ, že dojde k popření jejich pohledávky. Tento tlak na procesní nečinnost v tomto smyslu, podle mého názoru, vede k dalšímu potlačování práv věřitele, které ad absurdum může vyústit v to, že na schůzi věřitelů nebude nikdo hlasovat, nikdo z věřitelů nebude souhlasit s angažováním ve věřitelském orgánu apod. Tím nesporně hrozí popření samotné podstaty insolvenčního řízení. Navíc je sporné, zda samotná pasivní účast na schůzi věřitelů, která je určující pro kvórum nezkládá rovněž "vykonávní práv spojených s pohledávkou" ve smyslu § 180 IZ.

Celá situace má však rovněž další stinnou stránku. Tou je zejména výrazná neodpovědnost insolvenčního správce za svá rozhodnutí, mezi které lze, podle mého názoru, zařadit rovněž popření pohledávky věřitele při přezkumném jednání. Podle § 202 IZ totiž platí, že ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci. Naopak však platí, že insolvenční správce na náhradu nákladů řízení právo má a může se dokonce nechat zastoupit pro tento incidenční spor advokátem. Náklady incidenčního sporu, které vzniknou insolvenčnímu správci se přitom hradí z majetkové podstaty. Odst. 2 potom stanoví výjjimku, podle které platí, že náklady řízení, které vznikly zaviněním insolvenčního správce nebo náhodou, která se mu přihodila, nese on sám a ostatním účastníkům je povinen je nahradit. Z ustanovení § 202 IZ lze, podle mého názoru, dovodit, že insolvenční správce v podstatě může svévolně rozhodovat o popření pohledávky a z následujícího incidenčního sporu (ke kterému nemusí z různých příčin ani dojít) mu nehrozí ze strany úspěšného věřitele prakticky žádná sankce. Věřitel by totiž musel ve smyslu § 202 odst. 2 IZ patrně prokázat, že se insolvenční správce při popírání přihlášené pohledávky zprotivil požadavkům odborné péče, což je však poměrně problematické. Navíc popřená pohledávka insolvenčním správcem může věřitele podstatným způsobem vystrašit, zvlášť v případě, že již vykonával svá práva spojená s pohledávkou v insolvenčním řízení (např. proto, že byl v dobré víře o tom, že mu právo náleží). Je rovněž otázkou, zda by nemohlo být za výkon práva spojeného s nezjištěnou pohledávkou ve smyslu § 180 IZ považováno také podání určovací žaloby proti insolvenčnímu správci, který popřel věřitelovu pohledávku. V tomto případě opět docházíme k otázce naprosté devalvace práva věřitele se domáhat u soudu svých práv.

Konečně drakonická právní úprava podle § 178 IZ se výrazně profiluje např. v případě oddlužení. Podle § 414 má dlužník, který splní řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení právo na osvobození od placení pohledávek, zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny. Toto osvobození se vztahuje také na věřitele, k jejichž pohledávkám se v insolvenčním řízení nepřihlíželo, a na věřitele, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili, ač tak měli učinit (§ 414 odst. 2 IZ). Toto osvobození se tak bude vztahovat také na pohledávky, které byly řádně přihlášeny, ale byly úspěšně popřeny insolvenčním správcem, popř. pohledávky, které byly vzaty zpět. V tomto případě je tak sankce za nadhodnocenou pohledávku v podstatě trojí. Nejen, že se k pohledávce nebude přihlížet ani ve zjištěném rozsahu a soud uloží sankci doplnit majetkovou podstatu rozdílem mezi zjištěnou výší a výší přihlášenou (v případě, že nebude možno uplatnit osvobození podle § 180 IZ), ale zároveň dojde k osvobození dlužníka od povinnosti tuto pohledávku platit v budoucnu, čímž bude upřeno věřiteli právo se domáhat zaplacení pohledávky v nalézacím řízení aspoň ve sníženém rozsahu - došlo-li k částečnému popření (ledaže se § 414 odst. 2 IZ interpretuje tak, že se osvobození vztahuje jen na pohledávku v rozsahu jejího úspěšného popření).

Když tedy člověk čte tato ustanovení, dospívá k závěru, že práva věřitele jsou v insolvenčním řízení natolik okleštěna, že až člověk pochybuje nad smyslem celé právní úpravy insolvenčního zákona, který by měl spíše směřovat k ochraně věřitele (aspoň já si ho tak vykládám). Vždyť je to ostatně věřitel, kdo hmotněprávně (zpravidla) neporušil žádnou povinnost.

Ustanoveními § 178 až 182 IZ se bude v brzké době zabývat rovněž Ústavní soud. Problematická část zákona totiž neunikla pozornosti nejen právnické veřejnosti, ale ani Vrchnímu soudu v Praze, který přerušil řízení o odvolání proti rozhodnutí o uložení sankce podle § 178 IZ a předložil věc Ústavnímu soudu k posouzení ústavnosti této části zákona. Návrh na zrušení zákona si lze přečíst zde. Vrchní soud v Praze argumentuje rozsáhlejí, a to zejména čl. 11 odst. 1 Listiny. Kritizuje pak mimo jiné to, že se nepřihlíží k pohledávce věřitele ani ve zjištěném rozsahu (tj. nekritizuje jen sankci uvedenou v § 178 větě druhé).

Úsměvné historky z právní praxe, aneb všeho moc (někdy) škodí

2010-08-12T20:46:00.009+02:00

Tento příspěvek nebude o žádném rozsudku ani o nějaké složité právní problematice. Bude se tak trochu zabývat některými neduhy, se kterými se setkávám v právní praxi. Je pravda, že za sebou nemám dosud desítky let zkušeností, myslím si však, že na odůvodněnou kritiku rutinních postupů některých poskytovatelů právních služeb už jsem připraven jak odborně, tak intelektuálně. Jedná se čistě o můj osobní názor a věřím, že se nedotkne žádného z případných čtenářů. Doufám rovněž, že tato kritika ode mě nebude příliš troufalá. Přeci jen jsem ještě "mladý pivo".

V praxi tu a tam participuji při sjednávání smluv a nejednou se stává, že jsem to já, kdo připravuje jejich návrh. V nedávné době jsem připravoval jednu trochu komplikovanější smlouvu o převodu nemovitostí. Když jsem obdržel protinávrh, zhrozil jsem se nad množstvím změn, které v něm byly obsaženy. Po bližším zkoumání jsem však zjistil, že smlouva zase tak změněná není. Tento protinávrh použiju jako jednu z perliček, která se ke mně dostala. Vypíchnu pár úsměvných změn:

Smlouvu jsem označil jako "smlouvu o převodu rodinného domu a přilehlých pozemků", což mi bylo v protinávrhu změněno na "smlouvu o převodu nemovitostí".
Smluvní strany jsem označil jako "převodce" a "nabyvatele", což mi bylo změněno na "prodávající" a "kupující".
U pozemků jsem nevypisoval jejich výměry, protože to zákon nevyžaduje a zbytečně proto nebudu zahlcovat smlouvu nepodstatnými údaji. Protinávrh samozřejmě doplnil k pozemkům jejich výměru.
V závěru mi samozřejmě doplnili, že smlouva nabývá platnosti a účinnosti okamžikem podpisu a dále, že smluvní strany podepisují smlouvu "nikoli v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek".

Pokud jde o první formalistickou změnu. Ano, smlouva je typově smlouvou o převodu nemovitostí. Na druhou stranu to, že smlouvu označím pro přehlednost jinak z ní nečiní smlouvu neplatnou. Naopak když takovou smlouvu hledám, mrknu jen na její název a vím přesně, že je to ta smlouva, kterou jsem si koupil barák a ne smlouva, kterou jsem si kupoval zahrádku.

Druhá změna také nemá rovněž valného významu. Proč měnit označení smluvních stran na "prodávající" a "kupující", když má naprosto stejný význam označení "převodce" a "nabyvatel"? Označení smluvního typu "smlouva o převodu nemovitostí" (§ 46 ObčZ) navíc svádí spíše k použití posléze uvedených pojmů "převodce" a "nabyvatel". Je jasné, že se jedná o kupní smlouvu podle občanského zákoníku, na druhou stranu takovou smlouvu zákon neoznačuje explicitně jako "smlouvu o koupi nemovitostí", ale naopak jako "smlouvu o převodu nemovitostí" v § 46 ObčZ, když mimo jiné stanoví pro smlouvy o převodu nemovitostí písemnou formu a požadavek, že podpisy účastníků takové smlouvy musí být na téže listině. Chápu, že označení "prodávající" a "kupující" je rovněž správné označení, neboť smlouva o převodu nemovitostí je kupní smlouvou podle občanského zákoníku. Smlouva však nebude neplatná jen proto, že jsem zvolil jiné označení smluvních stran. Mám takový pocit, že by mi v příslušné advokátní kanceláři řekli, že "převodce" a "nabyvatel" se používají např. u převodu členských práv v bytovém družstvu či u převodu obchodního podílu. To mají samozřejmě pravdu, ale podstatou převodu nemovitostí je rovněž převod práva, tj. práva vlastnického, a tak není důvod být aktivistický a měnit označení smluvních stran. Pak se totiž stane, že příslušný "korektor" zapomene v některých ustanoveních označení stran změnit, a tak protinávrh smlouvy nakonec obsahuje "prodávající", "kupující" a zároveň i "převodce" a "nabyvatele". A zde potom musíme dovozovat z kontextu, že převodcem se myslí ve skutečnosti prodávající apod. A to už zavání tak trochu neprecizností, která by neměla být typická pro právní dokumenty. Takže pokud už chci být aktivistou, opravuji aspoň precizně a všechno!

Pokud jde o třetí změnu, tj. o doplnění výměry pozemků, potom je samozřejmě naprosto zbytečné u pozemků vypisovat jejich výměru. Podle zákona č. 344/1992 Sb., katastrálního zákona se pozemky označují parcelním číslem s uvedením názvu katastrálního území, ve kterém leží, a v případě, že jsou v katastrálním území pozemky vedeny ve dvou číselných řadách, též údajem, zda se jedná o pozemkovou nebo stavební parcelu. Pro označení pozemku ve formě parcely tak není nezbytné uvádět ani jeho druh, ani jeho výměru. Zcela záměrně tyto údaje proto ve smlouvách nepoužívám. Zvláště pak, když jde o více pozemků, se kterými musím pracovat v jedné větě, může přílišné lpění na zbytečném označování parcel vést např. k větě na celou stránku. Ne nadarmo se říká, že méně je někdy více.

Čtvrtá změna se týkala doplňování typických závěrečných klauzulí typu, že smlouva nabývá platnosti a účinnosti okamžikem podpisu oběma stranami, popř., že je podpis činěn nikoli v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. Taková ustanovení jsou již naprosto zbytečná, neboť buď vyplývají přímo ze zákona, anebo nemají žádnou relevanci. Člověk v tísni podepíše jakoukoli smlouvu, tj. i smlouvu s nápadně nevýhodnými podmínkami, a tak je takové ustanovení naprosto nadbytečné. Je to něco jako kdyby si do smlouvy někdo napsal, že smlouvu podepisuje "nikoli s pistolí u spánku". Takové ustanovení totiž také nezabrání dotčenému subjektu se domáhat neplatnosti smlouvy s poukazem na bezprávní výhružku. Člověk se zbraní u spánku totiž podepíše cokoli.

Celá situace se shora uvedenými "změnami" smlouvy by mě samozřejmě tolik nenaštvala, kdyby nakonec nedošlo i k některým, vskutku paradoxním změnám skutečného obsahu. Ve smlouvě jsem upravoval rozvazovací podmínku. Aktivistický rukopis zástupce protistrany se však podepsal na tom, že ke stejné právní skutečnosti, ke které se vázala rozvazovací podmínka, doplnil navíc oprávnění "prodávajících" odstoupit od smlouvy. Jinými slovy smlouva v protinavrhované verzi spojuje s jednou právní skutečností jednak možnost odstoupení od smlouvy, jednak rozvázání ve smyslu § 36 ObčZ. Takové ujednání je však rozporné, a proto neplatné. Nelze totiž odstupovat od smlouvy, která již zanikla v důsledku rozvazovací podmínky, a tak buď budeme kontrahovat zánik smlouvy na základě naplnění určité právní skutečnosti, anebo s touto právní skutečností spojíme právo na odstoupení od smlouvy. V žádném případě však, podle mého názoru, nelze použít obojí. Myslím si proto, že by bylo vhodné, kdyby se zástupce protistrany soustředil raději na tyto skutečnosti a nahradil (tj. nikoli doplnil) ustanovení o rozvazovací podmínce možností odstoupit od smlouvy. Bylo by to ostatně lepší, než aktivisticky měnit označení smluvních stran a poté svou nepozorností učinit smlouvu v příslušném ustanovení vnitřně rozpornou a tudíž neplatnou.

Tím ale úsměvné historky z praxe nekončí. V nedávné době jsem převáděl obchodní podíl. Jednalo se rovněž o složitější smlouvu, kde se vypořádání řešilo zápočty pohledávek. Návrh smlouvy jsem nedělal já, ale dělal ho nějaký advokát nebo notář. Já jsem měl posoudit jeho obsah. Když jsem do smlouvy nahlédnul, nevěřil jsem svým očím. Relativně složitému způsobu vypořádání byly věnovány dva odstavce a zbytek smlouvy (kromě nezbytných náležitostí smlouvy o převodu nemovitostí) se věnoval způsobu doručování písemností mezi smluvními stranami. Poměr skutečného obsahu smlouvy a výplňku v podobě ustanovení o způsobu doručování mezi stranami tak byl přibližně 1:5. To by ještě tolik nevadilo za předpokladu, že by způsob vypořádání mezi stranami byl náležitě upraven tak, aby ho šlo skutečně právoplatně zrealizovat i v případě soudního sporu. Mám za to, že příslušný advokát či notář použil část nějakých všeobecných obchodních podmínek a vtělil ji do smlouvy o převodu obchodního podílu.

Konečně přibližně před rokem jsem navrhoval mandátní smlouvu. Mandátní smlouva je prakticky celá dispozitivní (až na základní ustanovení), a tak jsem této možnosti využil a obsah práv a povinností hodně modifikoval. Když jsem dostal protinávrh, tak kromě změn v podobném duchu, o kterém jsem hovořil výše, přidával protinávrh rovněž některá další ujednání do smlouvy, která prostě jen kopírovala dispozitivní ustanovení mandátní smlouvy. Toto by také nebylo na škodu, kdyby protistrana nezapomněla vypustit mé smluvní modifikace téhož dispozitivního ustanovení. Tak se např. stalo, že sjednávaná smlouva obsahovala ustanovení, že "mandant může smlouvu vypovědět s jednoměsíční výpovědní lhůtou" (mnou modifikované dispozitivní ustanovení ve zjednodušeném znění) a zároveň, že "mandant může smlouvu kdykoli částečně nebo v celém rozsahu vypovědět" a že "nestanoví-li výpověď pozdější účinnost, nabývá účinnosti dnem, kdy se o ní mandatář dověděl nebo mohl dovědět" (znění protinávrhu, které nevypustilo ustanovení o tom, že "mandant může smlouvu vypovědět s jednoměsíšní výpovědní lhůtou").

Posléze uvedené případy, podle mého názoru, už doslova hraniční s postupem non lege artis. Problém je v tom, že se takové věci těžko vysvětlují laikovi. Pro něj prostě slovo advokát či notář má váhu, stejně jako jimi realizované modifikace. Pro mě jsou však tyto příklady spíše odstrašujícím případem toho, jak by poskytování právních služeb nemělo vypadat. Je jasné, že je třeba návrh smlouvy tu a tam celkově překopat. Na druhou stranu však může takové neodůvodněné překopání rozklížit celou smlouvu natolik, že bude přinejmenším zčásti neplatná. A to jistě není zájmem ani jedné strany...

Do Holandska už jen na tulipány a na větrné mlýny?

2010-07-27T16:58:00.031+02:00

Řada z vás jistě zavítala do Holandska, aby navštívila tamější coffee shopy. Před Soudním dvorem ("ESD") je nyní mimořádně zajímavý případ, v jehož důsledku možná dojde k omezení drogové turistiky v zemi tulipánů. Jedná se o případ C-137/09 Josemans v. Burgemeester van Maastricht. Generální advokát Yves Bot je toho názoru, že obec Maastricht může zakázat vstup do coffee shopů osobám, které nejsou rezidenty v Nizozemsku. Bohužel se nemohu dostat k jeho názoru v angličtině, a proto budu vycházet z tiskové zprávy a pokusím se krátce zhodnotit tento případ.

V nejstarším městě Nizozemska se rozhodli, že učiní přítrž drogové turistice tím, že omezí přístup do coffee shopů pouze těm, kdo jsou rezidenty v Nizozemsku. Pan Josemans je jedním z provozovatelů coffee shopu, který se omezením neřídil, a tak starosta rozhodl o dočasném uzavření jeho provozovny. Pan Josemans proto podal žalobu proti rozhodnutí starosty a soud v Maastrichtu podal ESD několik předběžných otázek. Maastrichtský soud se ptá v podstatě na následující otázky (ve zjednodušeném znění):

Zda opatření o přístupu nerezidentů do coffeeshopů spadá do působnosti ustanovení o volném pohybu zboží nebo služeb nebo zákazu diskriminace zakotveného v článku 12 SES ve spojení s článkem 18 SES?
Pokud se použijí ustanovení smluv volném pohybu zboží nebo služeb, je zákaz přístupu nerezidentů do coffeeshopů vhodným a přiměřeným prostředkem pro boj s drogovou turistikou a s ní souvisejícími škodlivými vlivy?
Pokud se použije čl. 12 ES ve spojení s článkem 18 ES na právní úpravu o přístupu nerezidentů do coffeeshopů, je potom nepřímé rozlišování mezi rezidenty a nerezidenty odůvodněné, a je zákaz přístupu nerezidentů do coffeeshopů vhodným a přiměřeným prostředkem pro boj s drogovou turistikou?

Generální advokát Bot nejdříve analyzuje právní úpravu drogové problematiky v Nizozemsku. Držení „měkkých drog“ pro vlastní potřebu není trestné a jejich prodej v coffee shopech, ačkoliv je zákonem zakázán, je orgány tolerován. Podle mého názoru, správně uvádí, že prodej marihuany patrně nespadá pod volný pohyb zboží. Generální advokát totiž uvádí, že měkké drogy nejsou zbožím ve smyslu zakládacích smluv, neboť je jejich uvádění na trh zakázáno ve všech členských státech. Bot uvádí, že do působnosti právní úpravy volného pohybu zboží spadají pouze omamné látky pro lékařské a vědecké účely.

Bot dále uvádí, že prodej měkkých drog není rovněž službou ve smyslu čl. 56 SFEU. Generální advokát tak činí s poukazem na to, že prodej je marihuany je zakázán všemi členskými státy. Zde pravděpodobně aplikuje judikaturu týkající se čerpání služeb zakázaných v jednom členském státě, které jsou legální v jiném členském státě (např. sázení přes internet, prostituce apod.). Škoda, že Botovo stanovisko dosud není v angličtině, protože by mě zajímalo, jak se vypořádává s otázkou legality prodeje měkkých drog právě v Nizozemsku. ESD totiž právní pojmy zpravidla nevykládá dogmaticky, a tak bych se generálního advokáta rád zeptal, zda nelze toleranci prodeje měkkých drog nizozemskými úřady považovat za faktickou legalizaci prodeje marihuany v Holandsku. Pokud bychom na tuto otázku odpověděli kladně, určitě bych se ptal dále a zajímalo by mě, zda legalita prodeje marihuany pouze v jednom členském státu implikuje to, že bude tato služba považována za službu ve smyslu čl. 56 SFEU. ESD se totiž ještě nevyjádřil naplno k tomu, zda legalita služby pouze v jednom členském státu rozšiřuje dopad působnosti ustanovení čl. 56 SFEU (např. zda by eutanazie mohla být považována za službu ve smyslu čl. 56 SFEU v případě, že by byla legální aspoň v jednom členském státu EU).

Generální advokát Bot tím, že vylučuje aplikaci ustanovení o volném pohybu zboží a služeb, dále odpovídá na otázku, zda diskriminační opatření v Maastrichtu nespadá pod zákaz diskriminace na základě státní příslušnosti (čl. 18 SFEU). Čl. 18 SFEU neupravuje absolutní zákaz diskriminace, neboť stanoví, že "v rámci použití Smluv, aniž jsou dotčena jejich zvláštní ustanovení, je zakázána jakákoli diskriminace na základě státní příslušnosti". Evropské právo tak umožňuje členským států, aby odůvodnili diskriminaci na základě státní příslušnosti požadavky veřejného pořádku, neboť použitím čl. 18 SFEU nejsou dotčena zvláštní ustanovení o výjimkách z volného pohybu zboží, služeb, osob a kapitálu. Bot uzavírá, že vzhledem k tomu, že drogová turistika představuje skutečnou a dostatečně závažnou hrozbu pro veřejný pořádek v Maastrichtu, vyloučení osob, které nejsou rezidenty v Nizozemsku, je nezbytným opatřením pro ochranu obyvatel obce před problémy vyvolávanými tímto jevem.

K mým předchozím poznámkám bych ještě doplnil, že by mě zajímalo, jakým způsobem odůvodňuje generální advokát Bot existenci unijního rozměru tohoto případu. Podle mého názoru se totiž jedná o klasickou "wholly internal situation", neboť dotčený provozovatel coffee shopu je zajisté nizozemským občanem, resp. maastrichtským rezidentem a generální advokát vyloučil aplikovatelnost volného pohybu služeb na tento případ. Jestliže tedy provozovatel coffee shopu neposkytuje službu ve smyslu čl. 56 SFEU (ani zboží), nevidím zde žádný unijní rozměr, který by odůvodňoval aplikaci evropského práva. Osobně bych tedy po vyloučení aplikace volného pohybu služeb (a rovněž zboží) spíše navrhoval jiný způsob vypořádání se s předběžnými otázkami, který by poukazoval právě na absenci unijního charakteru sporu. Jiná situace by samozřejmě nastala v případě, že by příslušné opatření Maastrichtu napadl nerezident Maastrichtu. Potom by se zajisté dalo dokončit úvahu o přípustnosti nepřímé diskriminace odůvodněné požadavkem veřejného pořádku.

Každopádně máme před ESD zajímavý případ zejména pro média, který úzce souvisí rovněž s posledním Ondrovým příspěvkem o německé šikaně z důvodu drogové kriminality. Osobně na tuto věc dosud nemám úplně vyhraněný názor, ale je pravda, že do Holandska se budu rád vracet i v případě, že nedostanu v coffee shopu jointa.

Jakub Morávek - nový blogger

2010-07-21T08:18:00.000+02:00

Rád bych tímto přivítal nového přispěvatele na tomto blogu. Jakub Morávek je interní doktorand na katedře pracovního práva Univerzity Karlovy a pracovník Úřadu na ochranu osobních údajů. Jsme rádi, že rozšířil náš skromný autorský tým a že sem tu a tam utrousí rovněž nějaké moudro. Vzhledem k tomu, že jsem se Jakuba nezeptal, zda mu zde mohu vystavit krátký uvítací příspěvek, který bezesporu obsahuje hromadu osobních údajů, k jejichž zvěřejnění nedal souhlas, věřím, že mi absenci svého souhlasu odpustí a nedostanu tak v dohledné době z jeho úřadu nějaký výhružný dopis. Takže ještě jednou vítej, Jakube!

Zlaté akcie jako překážka volného pohybu kapitálu na jednotném evropském trhu

2010-07-16T11:00:00.016+02:00

Před pár dny vydal Soudní dvůr ("ESD") zajímavé rozhodnutí v řízení o žalobě pro porušení smluv C-171/08 Komise v. Portugalsko. V tomto rozsudku ESD dospěl k závěru, že existence tzv. zlatých akcií (tj. akcií spojenými se zvláštními oprávněními) může představovat překázku volného pohybu kapitálu. K tomuto sice dospěl ESD už i dříve, ale rozhodnutí přesto stojí za pozornost.

V Portugalsku probíhala v devadesátých letech rozsáhlá privatizace sektoru telekomunikací. Privatizace vedla k založení společnosti Portugal Telecom SGPS SA ("Telecom"), která vznikla fůzí někokolika dalších podníků převážně s veřejnou kapitálovou účastí. Podle portugalského práva platilo, že stanovy společnosti, která měla být privatizována mohly v některých případech upravit zlaté akcie, a to za předpokladu, že byl tento požadavek odůvodněn veřejným zájmem. Zlaté akcie mohly být pouze ve vlastnictví státu, přičemž o jejich založení rozhodovala příslušná společnost ve stanovách. V roce 1995, v době, kdy mělo Portugalsko podíl na základním kapitálu Telecomu ve výši 54,2 %, byly přijaty stanovy této společnosti, které kromě toho, že stanovily, že základní kapitál Telecomu bude tvořen přibližně miliardou kmenových akcií, stanovily rovněž, že bude vydáno 500 zlatých akcií, které zůstanou v rukou portugalské vlády. V následných fázích privatizace došlo k rozprodání kmenových akcií (jejichž valnou část v době přijetí stanov vlastnilo Portugalsko), avšak zlaté akcie zůstaly ve státním vlastnictví, popř. ve vlastnictví veřejnoprávních korporaci. Bez souhlasu většiny vlastníků zlatých akcií přitom nešlo změnit stanovy, nešlo zvyšovat základní kapitál, nemohla být přijámána rozhodnutí týkající se schvalování obecných cílů společnosti apod. Komisi se existence zlatých akcií v portugalském Telecomu nelíbila, a proto zahájila řízení pro porušení smluv, které skončilo až před ESD.

Pomineme-li argumenty týkající se přijatelnosti žaloby, lze shrnout argumenty Komise a Portugalska do následujících bodů:

Portugalsko se hájilo tím, že zlaté akcie v Telecomu byly zřízeny soukromoprávním rozhodnutím (tj. rozhodnutím o změně stanov), a proto se nejedná o státní opatření ve smyslu čl. 56 SES (čl. 63 Smlouvy o fungování EU, dále jen "SFEU"). Právní řád Portugalska totiž umožňoval zřídit zlaté akcie rozhodnutím ve stanovách, ale bylo jen a jen na dotčené společnosti, zda zlaté akcie skutečně vydá.
Portugalsko dále tvrdí, že i kdyby se jednalo o státní opatření ve smyslu čl. 56 SES, jedná se o zvláštní výjimku uvedenou v čl. 295 SES (čl. 345 SFEU), který stanoví, že smlouvy se nijak nedotýkají úpravy vlastnictví uplatňované v členských státech. Jinými slovy Portugalsko tvrdí, že držení zlatých akcií představuje základní právo (vlastnické) ve smyslu čl. 345 SFEU.
Komise tvrdí, že držení zlaté akcie narušují jak přímé, tak portfoliové investice do portugalského Telecomu a z tohoto důvodu představují omezení volného pohybu kapitálu, jakož i svobody usazování. Podle názoru Komise zlaté akcie omezují možnost akcionářů skutečně se účastnit na řízení a kontrole Telecomu v poměru k hodnotě držených akci. Zároveň, podle Komise, ztěžují zlaté akcie akvizice podílů ve společnosti.
Podle Komise navíc nelze omezení volného pohybu kapitálu odůvodnit žádnými výjimkami z volného pohybu. Portugalsko přitom argumentovalo zejména nezbytností zajistit dostupnost telekomunikační sítě v případě krizových situací, války, teroristického útoku (požadavek veřejné bezpečnosti).
Portugalsko navíc, poněkud nejasně argumentuje, že se jedná o "selling arrangement" ve smyslu rozhodnutí Keck a Mithouard (C‑267/91 a C‑268/91, Recueil, s. I‑6097). K vysvětlení, co je to selling arrangement srov. níže.

ESD nejdříve připomněl, jakým způsobem definuje pohyb kapitálu, když uvedl, že pohyb kapitálu představují jak "přímé investice", tak „portfoliové investice“ (pozn. portfoliové investice jsou takové investice, kde není záměrem investora příslušnou společnost řídit a ovládat, ale pouze investovat za účelem zisku, spekulací s účastnickým cenným papírem apod.). Podle ESD pak musejí být kvalifikována jako zásah do volného pohybu kapitálu ta vnitrostátní opatření, která mohou zabránit nebo omezit nabytí akcií v dotčených podnicích nebo mohou odradit investory jiných členských států od investování do kapitálu těchto podniků. S prvním argumentem Portugalska, totiž že zřízení zlatých akcií bylo toliko soukromoprávním rozhodnutím, se ESD vypořádal rychle a uvedl, že v době, kdy byly zlaté akcie vydány disponovalo Portugalsko majoritním podílem, a tak bez problému realizovalo "diskreční" oprávnění valné hromady uvedené v portugalském předpisu (srov. výše). S druhým argumentem Portugalska se vypořádal ESD tak, že čl. 295 a úprava vlastnictví není odůvodněním překážek z volného pohybu. ESD se naopak ztotožnil s argumenty Komise uvedené výše pod bodem tři. Držení zlatých akcií totiž může, podle ESD, odradit subjekty z jiných členských států od provádění přímých investic i portfoliových investic do portugalského Telecomu. Pokud jde o portugalské argumenty uvedené výše pod bodem čtyři, totiž, že omezení volného pohybu je odůvodněno požadavkem veřejné bezpečnosti, ESD zde rovněž odkázal na svou judikaturu, když uvedl, že požadavky veřejné bezpečnosti musí být jakožto odchylka od základní zásady volného pohybu kapitálu vykládány restriktivně. To znamená, že by se mohlo Portugalsko dovolávat požadavku veřejné bezpečnosti jen v případě skutečné a dostatečně závažné hrozby, kterou je dotčen základní společenský zájem. ESD se zároveň nechal do jisté míry svést k meditaci nad tím, zda se nejedná o "selling arrangement" ve smyslu rozhodnutí Keck (srov. bod č. 5). ESD stejně tak, jak byly nejasné portugalské argumenty ohledně "selling arrangementu", odpověděl stejně nejasně v tom smyslu, že i když v projednávaném případě platí, že jsou dotčená omezení použitelná bez rozdílu jak na rezidenty, tak na nerezidenty, je třeba nicméně konstatovat, že se dotýkají postavení nabyvatele účasti jako takové, a tedy jsou způsobilá odradit investory z jiných členských států od takových investic a podmínit tak přístup na trh.

Pokud jde o můj názor, s rozhodnutím ESD samozřejmě souhlasím. Na druhou stranu mám pár výhrad k argumentaci účastníků řízení i k argumentaci ESD samotného. V prvé řadě, podle mého názoru, mělo Portugalsko více akcentovat absenci unijního rozměru. Nemyslím si sice, že by s tímto argumentem uspělo, ale trochu by donutilo ESD se touto stránkou věci blíže zabývat. Tato otázka totiž souvisí s, podle mého názoru, velice problematickou částí rozsudku, která se vypořádává s judikaturou ESD o "selling arrangementu" ve smyslu rozhodnutí Keck (srov. výše).

"Selling arrangement" se česky překládá jako opatření týkající se způsobu prodeje. Podle judikatury navazující na rozhodnutí Keck platí, že taková opatření nepředstavují omezení volného pohybu zboží za předpokladu, že jsou tato opatření 1) použitelná na všechny dotčené subjekty provozující stejnou činnost na vnitrostátním území a 2) postihují stejným způsobem, právně i fakticky, uvádění tuzemských výrobků i výrobků pocházejících z jiných členských států na trh (C‑384/93 Alpine Investments [1995] ECR I‑1141, § 37). Je sice pravda, že se Keckovská judikatura do jisté míry prosadila i u dalších tržních svobod , zejména služeb (zrovna Alpine Investments se týká volného pohybu služeb), přesto je nutno, podle mého názoru, nezaměňovat "selling arrangement" s nediskriminačními překážkami volného pohybu (byť se obě problematiky do značné míry překrývají). Pokud bychom totiž dospěli k závěru, že se jedná o selling arrangement, potom by takové opatření nespadalo pod předmět regulace volného pohybu (za předpokladu, že by byly splněny výše uvedené podmínky). Generální advokát Maduro ve svém slavném názoru ve věci C-158 and 159/04 Alfa Vita řekl, že judikatura týkající se "selling arrangements" se neprosadila v rámci jiných tržních svobod. I když si nemyslím, že je to tak úplně pravda (zvlášť když člověk čte Alpine Investments), platí to podle mě rozhodně u volného pohybu kapitálu. U volného kapitálu totiž stěží můžeme mluvit o nějakém selling arrangementu, tj. o opatření upravujícím způsob prodeje, neboť zde, podle mého názoru, k žádnému prodeji na území jiného členského státu nedochází. Podle mého názoru proto měla portugalská argumentace směřovat spíše tím směrem, že se jedná o nediskriminační opatření, které nemá za následek zákazat, ztížit nebo učinit méně atraktivní investice z jiných členských států. Je sice pravda, že se tímto dostáváme trochu k podobné argumentaci jako v případě Alpine Investments (srov. výše druhá podmínka), přesto však v jiném smyslu a v jiném kontextu. Zde se totiž nepokoušíme vyjmout příslušné opatření z dopadu regulace volného pohybu (jako je tomu v případě selling arrangementu), nýbrž se buď snažíme odůvodnit neexistenci překážky volného pohybu (v případě, že opatření nemá za následek zákazat, ztížit nebo učinit méně atraktivní investice z jiných členských států), anebo v případě, že zde taková překážka bude, ji odůvodnit kategorickými požadavky, anebo výjimkami uvedenými v SFEU. ESD tímto směrem, podle mého názoru, směřoval, ale argumentaci trochu odfláknul, stejně tak, jako svou obhajobu nezvládlo Portugalsko.

Pokud mám uzavřít můj komentář k rozhodnutí ESD. Podle mého názoru se jedná o naprosto správné rozhodnutí, které se však z právně-teoretického hlediska ubírá nesprávným směrem. Pochopení post-Keckovské judikatury tak nadále zůstává trochu nejasné a bude patrně na nějakém aktivním generálním advokátovi, aby ESD k nějakým koherentním závěrům popíchl (např. tak jako se o to pokusil kdysi generální advokát Jacobs před rozsudkem UPA). Závěr tedy zní, že zlaté akcie mohou představovat překážku volného pohybu kapitálu v případě, že nebudou odůvodněny nějakým kategorickým požadavkem nebo výjimkou podle SFEU, a proto by se měly mít členské státy na pozoru.

U nás rovněž existovaly zlaté akcie. Tyto akcie byly vydávány v procesu privatizace. Právo k jejich vydávání bylo zakotveno v zákoně č. 210/1993 Sb., který novelizoval zákon o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby (čl. 4 bod 2). Tento zákon umožňoval, aby stanovy společnosti založených v privatizačních procesesch Fondem národního majetku ČR nebo Pozekovým fondem ČR přiznaly určitým akciím zvláštní hlasovací práva. Tato práva mohly vykonat jako akcionáři pouze výše uvedené fondy. Po převodu těchto akcií na jinou osobu nešlo akcionářská práva spojená s touto akcií vykonávat. Fond národního majetku již zanikl (Pozemkový fond ČR však nadále funguje). Po zběžném prohlédnutí stanov některých českých společností, které vydaly v minulosti zlaté akcie se rovněž zdá, že jejich základní kapitál již tvoří jen kmenové, anebo prioritní akcie (jak předpokládá § 157 odst. 7, poslední věta ObchZ). Na druhou stranu např. stanovy Vodovodů a kanalizací Zlín, a.s. nebo Československé plavby labské, a.s. (toho času v konkurzu) nadále obsahují ustanovení o zlaté akcii v držení Fondu národního majetku (který byl již zrušen). Zajímavé je rovněž to, že i aktuální výpis z obchodního rejstříku pro Vodovody a kanalizace Zlín, a.s. obsahuje zmínku o zlaté akcii. Podle zákona č. 178/2005 Sb. dnem zrušení Fondu národního majetku zanikla rovněž zvláštní práva spojená se zlatými akciemi. Mám takový pocit, že zákon č. 178/2005 Sb. zrušil rovněž zvláštní práva spojená se zlatými akciemi v držení Pozemkového fondu (pokud vůbec Pozemkový fond v době přijetí zákona tyto zlaté akcie držel). Vzhledem k rejstříkovým výpisům (a také dikci zákona č. 178/2005 Sb.) však vypadá, že na našem území stále existují zlaté akcie, ale v současné době jsou již bez zvláštních práv (představují tak standardní kmenovou akcii). Pokud je můj závěr správný, žádné žaloby nám ze strany Komise nehrozí. Nicméně pokud by na našem území nadále existovaly reziduální zlaté akcie se zvláštními právy, mohla by ČR přesto vytáhnout podstatně pádnější argumenty a vyrukovat zejména s kategorickým požadavkem týkajícím se transformace vlastnických vztahů po roce 1989. Mám za to, že by taková argumentace mohla mít úspěch.

P.S. Pokud někdo víte o osudu zlatých akcií v České republice, doufám, že se o to podělíte.

Úvaha nad zánikem účasti společníků v komanditní společnosti

2010-07-08T09:05:00.046+02:00

Rád bych se v tomto příspěvku odklonil od psaní v příspěvků o evropském právu, soudnictví a jiných zajímavostech a vrátil se zpět do české kotliny - k mému starému oblíbenci obchodnímu právu. Chtěl bych zde hodit krátkou glosu nad právní úpravou komanditní společnosti. Je známo, že společníci v komanditní společnosti se dělí na komplementáře, kteří ručí za závazky společnosti celým svým majetkem a komanditisty, kteří ručí za závazky společnosti do výše svého nesplaceného vkladu zapsaného v obchodním rejstříku. Komanditní společnost musí mít vždy minimálně jednoho komplementáře a jednoho komanditistu. Komplementáři mají v podstatě obdobné postavení jako společníci veřejné obchodní společnosti a komanditisté se svou povahou blíží společníkům ve společnosti s ručením omezeným. Z uvedeného vyplývá rovněž to, že při vzniku a zániku účasti komplementáře se uplatní právní úprava pro veřejnou obchodní společnost (účast komplementáře v komanditní společnosti je přitom nezbytná a se zánikem jeho účasti dochází zpravidla ke zrušení společnosti). U komanditistů je právní úprava zániku jejich účasti dána speciální úpravou komanditní společnosti, která se kombinuje s úpravou platnou pro společníky společnosti s ručením omezeným. Na rozdíl od zániku účasti komplementáře, kde dochází zpravidla ke zrušení samotné společnosti rozhodnutím soudu podle § 68 odst. 6 písm. c) ObchZ, u komanditisty platí, že se zánikem jeho účasti není nutně spojen zánik komanditní společnosti jako takové.

Ustanovení § 102 ObchZ stanoví některé důvody zániku účasti komanditisty v komanditní společnosti. Jen namátkou se jedná o prohlášení konkursu na majetek komanditisty či pravomocné nařízení výkonu rozhodnutí postižením podílu komanditisty nebo smrt komanditisty. Z dalších skutečností se potom jedná o zánik právnické osoby - komanditisty s likvidací a některé další skutečnosti. Obchodní zákoník v § 102 explicitně uvádí, že zánik účasti komanditisty spojený s těmito skutečnostmi není důvodem pro zrušení společnosti. Toto je sice v zásadě pravda, ale v úvodu jsem naznačil, že komanditní společnost musí mít pro svou existenci nezbytně aspoň jednoho komanditistu (a jednoho komplementáře). V případě tedy, že šlo o komanditní společnost jen s jedním komanditistou, u které dojde k některé ze skutečností uvedených výše, nastane ve společnosti problém.

Prvním z případů je, že komanditní společnost má více než jednoho komplementáře. Potom mohou zbylí komplementáři rozhodnout do 3 měsíců od zániku účasti posledního komanditisty, že komanditní společnost změní svoji právní formu na veřejnou obchodní společnost podle § 375 zákona č. 125/2008 Sb., o přeměnách obchodních společností a družstev ("zákon o přeměnách"). Pokud tak v této lhůtě neučiní, společnost je nutno zrušit podle § 68 odst. 6 písm. c) ObchZ. Druhým z případů je to, že komanditní společnost má pouze jednoho komplementáře. Zde nezbývá než společnosti zamávat a zrušit ji podle § 68 odst. 6 písm. c) s likvidací, neboť veřejná obchodní společnost (kterou šlo "vytransformovat" v předchozím případě) nemůže mít pouze jednoho společníka a navíc to vyplývá z § 375 zákona o přeměnách, který hovoří o "všech komplementářích" (tedy má na mysli alespoň dva).

S ohledem na výše uvedené platí, že bych nedoporučoval komanditním společnostem s jediným komanditistou a jediným komplementářem vylučovat dědění podílu komanditisty ve společenské smlouvě, neboť přílišná horlivost při této regulaci může vést k tomu, že po smrti komanditisty - fyzické osoby dojde k zániku komanditní společnosti jako takové, neboť nebude možno využít § 375 zákona o přeměnách a komanditní společnost nemůže nadále působit bez komanditisty. Zároveň bych komanditním společnostem doporučoval, aby v případě, že se jejich komanditisté dostanou do finančních problémů a bude jim hrozit exekuce, eventuelně konkurs, zvyšovaly pro jistotu počty komanditistů ve společnosti tak, aby i po zániku účasti komanditisty s finančními problémy zůstal ve společnosti aspoň jeden další komanditista (minimální vklad je jen 5.000,- Kč, takže by to neměl být problém). Komanditní společnost pak vyplatí vypořádací podíl komanditisty, kterému zanikla účast ve společnosti, avšak může nadále působit bez něj. Těmito opatřeními se mohou komanditní společnosti vyhnout nepříjemné skutečnosti spojené s nevynuceným zrušením jejich společnosti.

Celá situace se do značné míry zkomplikuje v případě, že je jediným komanditistou právnická osoba. Dojde-li totiž k zániku takového komanditisty (právnické osoby) bez právního nástupce (tj. s likvidací), nastane buď skutečnost předpokládaná v § 375 zákona o přeměnách (v případě, že má komanditní společnost aspoň dva komplementáře), anebo dojde ke zrušení komanditní společnosti podle § 68 odst. 6 písm. c) ObchZ (v případě, že společnost má jen jednoho komplementáře nebo nedojde ke schválení rozhodnutí podle § 375 zákona o přěměnách).

Když na to tak koukám, tak je asi spíš lepší si komanditní společnost nezakládat. U nás si myslím, že takových společností příliš není. Dočetl jsem se však, že v Rakousku se jedná o velice oblíbenou formu podnikání pro malé a střední podniky, zejména ty rodinného rázu. Je zde rovněž pravidlem, že komanditistou je většinou právnická osoba, což by v našich luzích a hájích bylo velice riskantní v případě, že by právnická osoba byla jediným komanditistou ve společnosti a společnost by měla buď jen jednoho komplementáře (v tomto případě by došlo ke zrušení společnosti bez dalšího), anebo více komplementářů, kteří by schválili (resp. by byli nuceni schválit) rozhodnutí podle § 375 zákona o přěměnách.

A to ani nemluvím o problémech, které nastanou v případě zániku účasti komplementáře v komanditní společnosti. Takový zánik by totiž byl pro společnost likvidační v případě, že šlo pouze o jediného komplementáře ve společnosti. V případě, že by v komanditní společnosti zbyli dva a více komplementářů (tj. v případě, kdy původní společnost měla aspoň tři komplementáře), je možné uvažovat o schválení sanačního rozhodnutí podle § 88 odst. 2 ObchZ, které se týká skutečností navazujících na zánik účasti společníka ve veřejné obchodní společnosti (věřím, že takové rozhodnutí by bylo snad možné). Rozhodnutím podle § 88 odst. 2 ObchZ by se možná dalo komanditní společnost zachránit (je však otázkou, zda by k tomuto rozhodnutí byli kompetentní rovněž komanditisté, anebo by se jednalo o rozhodnutí ryze v režii komplementářů).

Na druhou stranu si všímám, že aplikace § 88 odst. 2 ObchZ úplně nezapadá do účelu právní úpravy komanditní společnosti. Význam § 88 odst. 2 ObchZ je jasný pokud jde o veřejnou obchodní společnost (ta pojmově nemůže existovat jako jednočlenná společnost, a proto rozhodnutí podle § 88 odst. 2 mohou provést pouze dva a více společníků). Na druhou stranu při doslovné aplikaci tohoto ustanovení na komanditní společnost docházíme k závěru, že komanditní společnost musí mít původně aspoň tři komplementáře, aby mohla přežít zánik účasti jednoho z nich rozhodnutím podle § 88 odst. 2 ObchZ. Komanditní společnost však potřebuje ke své existenci jen jednoho komplementáře a jednoho komanditistu. Pokud tedy připustíme aplikaci § 88 odst. 2 ObchZ i na komanditní společnost, proč bychom měli trvat právě na účasti dvou (z původních tří) komplementářů pro toto rozhodnutí? Jinými slovy proč by takové sanační rozhodnutí nemohl učinit jen jediný zbývající komplementář (v případě, že před zánikem účasti komplementáře v komanditní společnosti měla tato společnost dva komplementáře)? Literatura se touto otázkou příliš nezabývá a v případě, že jde o zánik účasti komplementáře, odkazuje na přiměřené použití úpravy zániku účasti společníka veřejné obchodní společnosti. Pozorný čtenář se však zajisté bude ptát jako já, proč by měla být k sanačnímu rozhodnutí podle § 88 odst. 2 ObchZ nutná existence dvou a více komplementářů, když k platné existenci komanditní společnosti vyžaduje zákon pouze jednoho komplementáře a jednoho komanditistu.

Jednoznačnou odpověď nemám. Ale pokud by se chtěl někdo přidat do diskuse, rád se s ním o jeho názory podělím.

Německá šikana

2010-07-01T11:48:00.008+02:00

Motto: „Nedávno jsme oslavili dvacetileté výročí pádu železné opony a tato opona jako by se znovu vracela v podobě mobilních hraničních kontrol.“ Tento citát nepronesl nějaký český národovec či slavný eurospektik, ale je z článku na stránkách českého ministerstva vnitra, které však krom stesků nic nepodniklo[1].

Nedýchatelný vzduch se tetelí všude kolem, tmavý autobus zpomaluje a nepříjemná kontrola začíná, nečeká nás však jen zběžná prohlídky cestovních dokladů, policisté požadují mimo jiné moč. Tak se dnes také projevuje svoboda pohybu v rámci tzv. Shengenského systému. Význam této svobody dobře vyjadřuje stále platná Amsterodamská smlouva. Její článek 18 stanoví, že "každý občan unie má právo svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států", toto právo je ve výčtu práv uvedeno jako první. Je zařazeno i před tak důležité ustanovení, jako je to obsahující právo volit a být volen do Evropského parlamentu a obecních zastupitelstev v zemi, kde občan EU pobývá atd.

Jak je to však se Schengenským prostorem, respektive se Schengenskými dohodami? Součástí celkového acquis communautaire a dnes tedy acquis EU je od vstupu v platnost Amsterodamské smlouvy tzv. acquis Schengenu. Vyplývá to zejména z Protokolu o začlenění schengenského acquis do rámce EU, který je přílohou právě Amsterodamské smlouvy. Přílohou tohoto tzv. Schengenského protokolu je seznam dokumentů tvořících schengenské acquis. Těmi jsou jednak obě Schengenské dohody z roku 1985 a 1990 a protokoly a dohody o přistoupení nových států k Schengenu, jednak rozhodnutí a prohlášení bývalého Výkonného výboru Schengenu, jakož i dalších subjektů, na něž Výkonný výbor přenesl své rozhodovací pravomoci. Do kategorie schengenského acquis jsou řazeny i navazující odvozené právní akty EU. Česká republika je pak součástí Schengenského prostoru na základě Rozhodnutí rady ze dne 6. prosince 2007 (2007/801/ES).

Co plyne z členství v tomto systému volného pohybu? První Schengenská dohoda o postupném odstraňování kontrol na společných hranicích některých států ES z roku 1985, jak název napovídá, zaručuje postupné a dnes již dokonané odstranění hraničních kontrol a tedy praktické naplnění zásady zmíněné výše. K jejímu provedení pak byla v červnu 1990 sjednána prováděcí úmluva.

Jak je tedy možné, že Německá spolková republika a republika Rakousko postupují in fraudem legis a určité kontroly neustále uplatňují a to selektivně se zaměřením na české státní občany, resp. vozidla registrovaná v ČR? Česká republika se několikrát vůči tomuto postupu diplomaticky i politicky ohradila, neučinila však žádné právní opatření s výjimkou zveřejnění návodu jak postupovat v případě odebírání moči německými orgány, kde se mimo jiné dočteme, že ve výjimečných případech může být se souhlasem kontrolované osoby proveden (odběr) přímo v místě kontroly; za takové situace je respektována intimita kontrolovaného a odběr je proveden stranou provozu tak, aby související proceduru nemohla sledovat veřejnost. Žádné další podmínky při odběru moči na místě (z hlediska hygieny apod.) nejsou stanoveny. Nicméně alespoň i to, že daný odběr je naštěstí nevynutitelný.[2]

Jak by tedy měla ČR postupovat? Cesta je jasná. Kompetentním orgánem je v tomto případě Komise. Ta jako "strážkyně smluv" prosazuje evropské právo a dohlíží na jeho dodržování, tzn. že je zodpovědná za zajištění řádného uplatňování předpisů EU (včetně Schengenských dohod) ve všech členských zemích. Pokud zjistí, že některá členská země neuplatňuje právní předpis EU, zahájí tzv. řízení pro porušení práva, kdy nejprve zašle oficiální dopis dané vládě s odůvodněním své domněnky a stanovením lhůty na vysvětlení. Jestliže stát včas nepodá uspokojivé vysvětlení ani nezjedná nápravu, zašle Komise další dopis, v němž stanoví lhůtu, do kdy je třeba situaci napravit. Pokud ani tentokrát členský stát požadavky nesplní, je věc postoupena Soudnímu dvoru, který může uložit finanční sankce. ČR by tedy měla formálně iniciovat, aby se Komise touto věcí začala zabývat. Čeští občané by měli „tlačit“ na své zástupce, aby nenechali přetrvávat nelichotivý právní stav na našich západních hranicích.

[1] http://www.mvcr.cz/clanek/za-schengen-bez-hranicnich-kontrol.aspx
[2] http://www.mvcr.cz/clanek/aktualni-upozorneni.aspx?q=Y2hudW09Mw%3d%3d

Nový důvod pro nepřijatelnost stížnosti ve Štrasburku poprvé v praxi!

2010-07-01T09:02:00.003+02:00

V nedávné době jsem zde psal krátký článek o tom, jak se od 1.června 2010 změnilo fungování Evropského soudu pro lidská práva ("ESLP") poté, co vstoupil v platnost Protokol č. 14. Zásadní novinkou byl nový důvod pro nepřijetí stížnosti. Stížnost může být nově prohlášena za nepřijatelnou (tj. odmítnuta, aniž by došlo k meritornímu přezkumu), jestliže 1) stěžovatel neutrpěl podstatnou újmu. To však neplatí v případě, kdy 2) dodržování lidských práv zaručených v Úmluvě a v jejích Protokolech vyžaduje meritorní přezkoumání ("respect for human rights as defined in the Convention and the Protocols thereto requires an examination of the application on the merits") a také to neplatí v případě, kdy by měla 3) být na základě tohoto důvodu prohlášena za nepřijatelnou stížnost, která nebyla důsledně posouzena vnitrostátním soudem ("duly considered by a domestic tribunal"). Můj předchozí příspěvek si lze přečíst zde.

Na HUDOCu (databázi rozhodnutí ESLP) se objevila jedna stížnost, která byla zčásti prohlášena za nepřijatelnou právě s poukazem na toto nové kritérium (ne)přijatelnosti. Jedná se o stížnost Adrian Mihai Ionescu v. Romania. Odmítnutí stížnosti provedl sedmičlenný senát, takže lze usoudit, že se jedná o důkladně zvážené rozhodnutí. Jak tedy vypadá aplikace tohoto nového kritéria v praxi?

Ionescu je rumunský občan, který si stěžoval na porušení práva na spravedlivý proces (čl. 6 Úmluvy) ve sporu o 90 Euro s mezinárodní přepravní společností. Porušení Evropské úmluvy o lidských právech ("Úmluva") spatřoval v tom, že soud prvního stupně v Rumunsku neprovedl některé důkazy, které navrhoval a dále si stěžoval na to, že Nejvyšší soud ("High Court") nenařídil veřejné jednání a že prohlášení dovolání za nepřijatelné bylo založeno na pouhém formalistickém přezkumu a svévolném rozhodnutí (porušení práva na přístup k soudu).

Pokud jde o rozhodnutí rumunského soudu prvního stupně, ESLP označil tuto část stížnosti jako zjevně nepodloženou [tedy stížnost zčásti odmítl na základě starého známého kritéria uvedeného v čl. 35 odst. 3 písm. a) Úmluvy]. Řízení před rumunským Nejvyšším soudem však ESLP přezkoumal již na základě nového důvodu nepřijatelnosti. Z rozhodnutí, podle mého názoru, jasně vyplývá, že tři podmínky uvedené nově v čl. 35 odst. 3 písm. b) musí být splněny kumulativně, aby mohla být stížnost prohlášená za nepřijatelnou. ESLP se tedy nejdříve zabýval tím, zda stěžovatel utrpěl podstatnou újmu. Soud uvedl, že vzhledem k nízké částce, která byla předmětem sporu a vzhledem k osobním finančním poměrům stěžovatele zde skutečně nedošlo k podstatné újmě (§ 35 rozhodnutí). Soud poté zkoumal druhou podmínku, a to zda dodržování lidských práv zaručených v Úmluvě a v jejích Protokolech vyžaduje meritorní přezkoumání. ESLP odkázal na svou judikaturu a uzavřel, že ustanovení soudního řádu, na který si Ionescu stěžoval byla již zrušena, a tak měla jeho stížnost toliko historický význam (§ 38 a 39). Konečně pokud jde o poslední podmínku, totiž zda byla stížnost důsledně posouzena vnitrostátním soudem, ESLP uzavřel, že soud v Bukurešti se zabýval případem meritorně, a proto umožnil stěžovateli uplatnit svá práva v kontradiktorním řízení alespoň před jedním domácím soudem (§ 40).

Příliš květnatné argumentace se v samotném rozhodnutí nedočteme, ale je třeba zdůraznit, že se jednalo o nemeritorní rozhodnutí, které je zpravidla mnohem stručnější (i když znám nemeritorní rozhodnutí, která jsou velice rozsáhlá a těžko se v tomto ohledu odlišují od těch meritorních - např. rozhodnutí týkající se jurisdikce ESLP nebo odmítání stížností ratione materiae). Na druhou stranu rozhodnutí jasně ukazuje, že ESLP musí podniknout trojí test za účelem prohlášení stížnosti za nepřijatelnou podle čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy. Na ECHR blogu se ještě uvádí, že postup, kdy ESLP částečně odmítnul stížnost jako zjevně nepodloženou a částečně ji odmítl z důvodu, že stěžovatel neutrpěl podstatnou újmu, může do budoucna snížit efektivnost tohoto nového kritéria nepřijatelnosti. S tímto závěrem nelze než souhlasit, neboť rozsáhlá rigorózní analýza nemeritorního rozhodnutí může Štrasburk nepřiměřeně zatěžovat. Možná se však jednalo o pouhou první vlaštovku a tento rigorózní postup nebude pravidlem. Snad tak dojde k tomu, že hrozivé číslo přes 100.000 nevyřízených stížností se začne postupně snižovat.

Případová studie ze stavebního práva - výzva pro odvážné čtenáře

2010-06-21T15:14:00.003+02:00

Jeden z našich čtenářů mě požádal, zda bychom nemohli na blogu prodiskutovat otázku postupu stavebního úřadu v Horní Dolní. Přestože stavební právo není zrovna mou nejsilnější stránkou, dovolím si zde napsat skutkové okolnosti případu, včetně návrhu mého řešení. Budu rád, když se se mnou o správné řešení podělíte. Toho hmotného stavebního práva tam zase tolik nebude...

Bylo, nebylo jedno společenství vlastníků jednotek s právní subjektivitou Kabelka (dále jen "společenství"). Společenství se rozhodlo provést zateplení svého domu v Horní Dolní a prostřednictvím svého pověřeného vlastníka, pana Stavaře, se proto obrátilo na stavební úřad v Horní Dolní, který je věcně a místně příslušný k projednání žádosti o stavební povolení podle zákona č. 183/2006 Sb., stavebního zákona (dále jen "STZ"). Žádost o stavební povolení byla podána dne 8.4. Dne 14.4. stavební úřad v Horní Dolní zaslal společenství požadavky k doplnění žádosti o stavební povolení. Dne 26.4. byly požadavky doplněny a 30.4. stavební úřad oznámil zahájení stavebního řízení. Dne 28.5. stavební úřad vyvěsil na úřední desku úřadu v Horní Dolní výzvu k zaplacení správního poplatku 300,- Kč, aniž by výzva byla zaslána společenství. Dne 16.6. byl správní poplatek zaplacen. Panu Stavařovi se zejména nelíbí, že řízení trvá příliš dlouho a taky to, že společenství nebyla zaslána výzva k zaplacení správního poplatku. Postupoval správní úřad správně? Eventuelně nevhodným způsobem?

Vzhledem k tomu, že stavební zákon neupravuje lhůty pro vydání rozhodnutí a navíc je jeho úprava stavebního řízení poměrně kusá, je nutno číst jeho příslušná ustanovení v kombinaci se zákonem č. 500/2004 Sb., o řízení správním (dále jen "SŘ"). Stavební řízení je upraveno v § 109 - 116 STZ. Tato ustanovení upravují účastníky stavebního řízení (§ 109), náležitosti žádosti o stavební povolení (§ 110), některé záležitosti vyřizování vadných podání (§ 111), zahájení stavebního řízení (§ 112), přizvání autorizovaného inspektora (§ 113), vyřizování námitek účastníků řízení (§ 114), stavební povolení (§ 115) a uzavření veřejnoprávní smlouvy namísto stavebního povolení (§ 116). V těchto ustanoveních se o lhůtách příliš nedozvíme. Jediná explicitní lhůta je upravena v § 112 odst. 1 STZ, který stanoví, že stavební úřad oznámí účastníkům řízení a dotčeným orgánům zahájení stavebního řízení nejméně 10 dnů před ústním jednáním, které spojí s ohledáním na místě, je-li to účelné (oznámení o zahájení stavebního řízení v tomto smyslu učinil stavební úřad dne 30.4.).

Podle § 44 odst. 1 SŘ platí, že řízení o žádosti je zahájeno dnem, kdy žádost, došla věcně a místně příslušnému správnímu orgánu. Jestliže byla žádost podána dne 8.4., řízení bylo, podle mého názoru, zahájeno téhož dne. Na tom nic nemění skutečnost, že stavební úřad dostal imperfektní podání, a proto vyzýval k odstranění nedostatků podání ve smyslu § 111 odst. 3 STZ, což mu patrně umožnilo řízení přerušit současně s výzvou k odstranění nedostatků vadného podání podle § 45 odst. 2 SŘ. Skutečnost, která mě zaráží je to, že stavební úřad téměř po celý květen v řízení neučinil jediný úkon, až dne 28.5. vyvěsil na úřední desku úřadu v Horní Dolní výzvu k zaplacení správního poplatku 300,- Kč. Podívejme se ale, co na toto říká správní řád.

Podle § 65 odst. 1 SŘ platí, že lhůta pro vydání rozhodnutí ve věci přestává běžet již dnem, kdy nastal některý z důvodů uvedených v § 64 odst. 1, a neskončí dříve než 15 dnů ode dne, kdy přerušení řízení skončilo. Lhůta pro vydání rozhodnutí tedy, podle mého názoru, neběžela od 8.4., kdy bylo podáno stavebnímu úřadu imperfektní podání ve smyslu § 64 odst. 1 písm. a) SŘ a vzhledem k tomu, že vady podání byly odstraněny dne 26.4., potom se měla lhůta pro vydání rozhodnutí rozběhnout někdy okolo 11.5. Předpokládejme tedy, že lhůta pro vydání rozhodnutí potom skutečně běžela od 11.5. až do doby, kdy stavební úřad, patrně podruhé, přerušil řízení s výzvou k zaplacení správního poplatku, kterou vyvěsil na úřední desce dne 28.5. [§ 64 odst. 1 písm. b) SŘ]. Správní poplatek byl zaplacen dne 16.6., takže pokud je má úvaha správná, lhůta pro vydání stavebního povolení začne běžet někdy okolo 1.7. (s tím, že část lhůty pro vydání rozhodnutí běžela již v měsíci květnu - od 11.5. do 28.5.). Podle mě však lze rovněž hájit názor, že lhůta pro vydání stavebního povolení neběžela ani v této době, protože skutečnost uvedená v § 64 odst. 1 písm. b) SŘ zde byla dána od samotného zahájení stavebního řízení (osobně se k tomuto řešení spíše přikláním).

Ustanovení § 71 SŘ upravuje lhůty pro vydání správního rozhodnutí. Stavební povolení je přitom druhem správního rozhodnutí. Podle § 71 odst. 3 SŘ platí, že pokud nelze rozhodnutí vydat bezodkladně, je správní orgán povinen vydat rozhodnutí nejpozději do 30 dnů od zahájení řízení, k nimž se připočítává doba až 30 dnů, jestliže je zapotřebí nařídit ústní jednání nebo místní šetření (ústní jednání i místní šetření přitom zpravidla stavební zákon předpokládá v § 112). V případě tedy, že stavební úřad nařídí ústní jednání a ohledání na místě (místní šetření), bude lhůta pro vydání rozhodnutí činit 60 dnů. Když si tedy uvědomíme, že lhůta k vydání rozhodnutí se ještě nerozběhla (to, že běžela částečně v květnu považuji spíše za nesprávný závěr), má stavební úřad v Horní Dolní ještě poměrně hodně času na to, aby vydal stavební povolení, neboť lhůta pro vydání stavebního povolení začne běžet někdy okolo 1.7.

Pokud jde o vyvěšení výzvy k zaplacení správního poplatku na úřední desce (tzv. doručení veřejnou vyhláškou), pak platí, že se má realizovat pouze vůči osobám neznámého pobytu nebo sídla a osobám, jimž se prokazatelně nedaří doručovat, jakož i osobám, které nejsou známy, a v dalších případech, které stanoví zákon. Takovou zákonnou výjimkou je např. § 144 SŘ, který upravuje řízení s velkým počtem účastníků (řízení s více než 30 účastníky). Je proto třeba, podle mého názoru, zkontrolovat počty účastníků řízení, neboť se stavebním řízením, ve kterém figuruje společenství vlastníku jednotek mám již zkušenosti a vím, že vlastníci jednotek jsou účastníky řízení. Na druhou stranu mé zkušenosti se vztahují ke společenstvím vlastníků jednotek bez právní subjektivity a společenství vlastníků jednotek Kabelka právní subjektivitu má. Doporučil bych proto panu Stavařovi zkontrolovat účastníky řízení, které bude mít určitě vypsané na oznámení o zahájení stavebního řízení podle § 112 odst. 1 STZ. Nicméně i kdyby se jednalo o řízení s velkým počtem účastníků, výzva k zaplacení správního poplatku měla být, podle mého názoru, adresována stavebníkovi - společenství vlastníků Kabelka (které je žadatelem o stavební povolení), a proto doručení takové výzvy veřejnou vyhláškou považuji za nesprávné.

Mám-li tedy shrnout můj závěr. Pokud jde o lhůty, stavební úřad zřejmě dosud žádnou neprošvihnul, neboť se pořád pohybuje v intencích relativně benevolentního správního řádu. Na druhou stranu patrně postupoval nevhodně a nehospodárně tím, že nespojil výzvu k odstranění nedostatků společně s výzvou k zaplacení správního poplatku. Pochybení vidím snad jen v doručování veřejnou vyhláškou výzvy k zaplacení správního poplatku, která, podle mého názoru, měla být doručena do vlastních rukou i kdyby se jednalo o řízení s velkým počtem účastníků.

Věřím, že k řešení případové studie se připojí i ostatní bloggeři a čtenáři blogu.

P.S. K těm lhůtám se stavte trochu benevolentně. Přeci jen počítání lhůt na přesný den není žádná sranda. Mé výpočty jsou proto jen přibližné (plus/minus jeden den).

Nabývají evropské předpisy účinnosti?

2010-06-11T20:24:00.015+02:00

Rád bych zde hodil takovou malou glosu nad účinky evropských předpisů. Při studiu evropského práva jsem narazil na některé zajímavosti týkající se právních účinků sekundárních právních aktů EU. V České republice platí, že právní předpisy jsou platné okamžikem jejich vyhlášení ve Sbírce zákonů a účinnosti nabývají patnáctým dnem po vyhlášení, pokud není stanoveno jiné datum. Mezi platností a účinností potom plyne tzv. legisvakanční lhůta, která má směřovat k tomu, aby se adresáti právních norem seznámili s obsahem příslušného právního předpis předtím, než je začne zavazovat (srov. zejména § 3 zákona č. 309/1999 Sb., o Sbírce zákonů a Sbírce mezinárodních smluv).

Ale jak je to vlastně s evropskými právními předpisy? Podle čl. 297 Smlouvy o fungování EU ("SFEU") platí, že legislativní akty se vyhlašují v Úředním věstníku Evropské unie. Vstupují v platnost dnem, který je v nich stanoven, jinak dvacátým dnem po vyhlášení. To platí obdobně pro nelegislativní akty přijaté v podobě nařízení či směrnic, ve kterých není uvedeno, komu jsou určeny. Ostatní nelegislativní akty v podobě směrnic a rozhodnutí se oznamují a nabývají účinku tímto oznámením.

Na první pohled je zřejmé, že právní úprava účinků právních předpisů v EU a u nás je trochu odlišná. Čl. 297 SFEU hovoří toliko o platnosti. Platnost evropkého předpisu přitom nastává buď v určitý den uvedený v tomto předpisu, anebo dvacátým dnem po vyhlášení. Na druhou stranu český právní předpis nabývá platností okamžikem vyhlášení a účinnosti zpravidla 15 dnem od nabytí platnosti. Dá se tedy říct, že vyhlášení evropského předpisu jako takové neimplikuje žádné právní účinky, neboť jeho platnost nastává teprve po vyhlášení, resp. v okamžik vyhlášení, pokud to stanoví předpis explicitně - nabízí se rovněž otázka, zda by nebylo možné obhájit i pravou retrokativitu. To mě samozřejmě vede k otázce, zda se jedná o vhodný překlad SFEU. Anglické vydání hovoří o "enter into force". Myslím si, že vzhledem k rozlišování pojmů platnost a účinnost v naší kotlině by bylo vhodnější, kdyby český překlad SFEU hovořil namísto "platnosti" spíše o nabytí "účinnosti" evropského předpisu. Na druhou stranu, pozornému čtenáři jistě neuniklo, že SFEU prostě neupravuje účinnost právního předpisu v tradičním českém chápání, a tak se dá, podle mého názoru, hájit buď názor, že 1) účinnost evropských předpisů spadá v jedno s jejich platností, anebo se dá hájit názor, že 2) účinnost evropských předpisů není upravena vůbec a závaznost evropského předpisu je tak spojena s jeho platností.

Ale tím, jak překládat "enter into force" do češtiny celá překladatelská legrace nekončí. Evropské předpisy totiž obsahují rovněž další právní účinek, a to "application" (česky překládáno jako "použitelnost"). Např. nařízení Řím I v čl. 29 stanoví, že toto nařízení se použije od 17. prosince 2009, s výjimkou článku 26, jenž se použije od 17. června 2009. Pokud bych toto ustanovení překládal do právnické češtiny, raději sáhnu po vhodnějším překladu, a to, že "nařízení nabývá účinnosti od 17.prosince 2009", namísto "se použije". Ale problém je v tom, že účinnost evropského předpisu buď nenastává vůbec, anebo již nastala s jeho platností (podle toho, který názor zastáváme). To znamená, že použít v čl. 29 nařízení Řím I pojem "účinnost" by nám rozhodilo shora vymezené pojetí účinků právních předpisů v evropském právu.

Zdá se tedy, že překladatelé zvolili nejlepší vhodné řešení, které zvolit mohli (vzhledem k viditelným odlišnostem časové osy "života" evropského předpisu). Je vidět, že toto řešení není ideální, neboť úplně nekoreluje s tradičním rozlišováním "platnosti" a "účinnosti" v českých luzích a hájích. Na druhou stranu evropské právo představuje svébytný a autonomní právní řád, který nelze vždy dobře napasovat na naše chápání právní reality. Rozlišování platnosti a účinnosti se, pokud vím, příliš neujalo ani u mezinárodních smluv, které jednoduše vstupují v platnost, avšak účinnost v tradičním chápání tohoto slova u nich nenastává (přestože jejich "použitelnost" mnohdy bývá rovněž posouvána k určitému datu či jiné právní skutečnosti). Myslím si proto, že by učebnice teorie práva měly na různé chápání účinků právních předpisů důrazněji upozorňovat a pokud možno je podrobit i nějaké rozsáhlejší kritice a vysvětlení. Ostatně účinky právních předpisů jsou základem chápání právního řádu vůbec.

Glosa k elektronickým volbám

2010-06-11T10:44:00.011+02:00

V tropickém vedru se rodící vládní kolice včera představila své další programové priority. Českou republiku tak možná čeká volební revoluce. Přímé volbě prezidenta se budu věnovat později, nicméně bych chtěl krátce pranýřovat elektronické hlasování.

Podle současných záměrů by se snad již senátní volby za dva roky mohly konat přes internet z pohodlí domova či jakéhokoliv jiného místa. Z hlediska komfortu voliče jistě věc přínosná. Navíc elektronické hlasování již v některých zemích EU funguje (Estonsko) a jinde se o něm dlouho debatuje. Podle komentátorů je největším svízelí zabezpečit technicky hlasování tak, aby nebylo možné ho ovlivnit ani nějak zneužít získané informace.

Dle mého názoru je tu však problém ještě závažnější či minimálně srovnatelně závažný. Článek 18 Ústavy říká, že (1) Volby do Poslanecké sněmovny se konají tajným hlasováním na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva, podle zásady poměrného zastoupení a (2) Volby do Senátu se konají tajným hlasováním na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva, podle zásady většinového systému.

Přímé, rovné, všeobecné a tajné volby jsou základním demokratickým nástrojem. Jak však docílit tajnosti hlasování, když bude člověk sedět doma u počítače. Je přeci nasnadě, že se spousta voličů dostane pod obrovský tlak svých příbuzných, přátel či nadřízených, kteří budou v nejednom případě chtít kontrolovat jejich volbu. Vždyť již dnes nabízejí některé obchody slevy za odevzdání nevhodného hlasovacího lístku jako svého druhu slevového kuponu. Dočkáme se tedy, že bude člověk volit přímo v supermarketu z mobilního telefonu, tak jak velí nějaká reklamní akce, či jak káže dav. Netvrdím, že většina lidí změní své volební návyky, přesto se domnívám, že určité procento občanů přijde o svou soukromou volbu. Volební místnost a plenta mají stále své opodstatnění a každý ochotný volič by měl obětovat část svého času tomuto demokratickému rituálu.

Protokol č. 14 k Evropské úmluvě o lidských právech

2010-06-02T22:35:00.008+02:00

Dne 1. června 2010 vstoupil v platnost Protokol č. 14 k Evropské úmluvě o lidských právech. Důvodů přijetí nového Protokolu byla celá řada. Jedním z nich bylo mimo jiné umožnit přistoupení Evropské unie k Evropské úmluvě o lidských právech ("Úmluva"). O tomto přistoupení se již začalo hlasitě mluvit nejen v EU, ale také na úrovni Rady Evropy. Rovněž na jiném právu se objevil příspěvek, který se týká vědecké konference o této problematice. Jedná se o velice zajímavé téma, na které jsem dokonce psal jeden článek, o jehož závěry se se čtenáři našeho blogu brzy podělím. Nicméně, hlavním důvodem přijetí Protokolu 14 bylo odlehčit Štrasburku - nejpřetíženějšímu soudu na světě (pozn. druhý nejpřetíženější soud na světě je Soudní dvůr EU)!

Do 1.června 2010 fungoval Evropský soud pro lidská práva ("ESLP") na základě dočasného Protokolu 14bis, který již do jisté míry zakomponoval od jeho fungování některé novinky, které měl přinést právě Protokol č. 14. Důvodem schválení tohoto přechodného protokolu byl postoj Ruska, které odmítalo Protokol č. 14 přijmout. Evropský soud pro lidská práva tak již nějakou dobu jede v režimu Protokolu 14 a zdá se, že úspěšně. Jen krátce bych zde nyní shrnul novinky, které přináší Protokol č. 14.

Protokol 14 v prvé řadě nahrazuje systém 3-7-17 systémem 1-3-7-17. Zjednodušeně řečeno, bez protokolu č. 14 (či přechodného 14bis) rozhodovaly tříčlenné výbory, sedmičlenné senáty a sedmnáctičlenný Velký senát. Od Protokolu 14 (resp. Protokolu 14bis) se bude jednat o samosoudce, tříčlenné výbory, sedmičlenné senáty a sedmnáctičlený Velký senát. Samosoudce bude moci rozhodovat o přijatelnosti stížností tam, kde bude možné takové rozhodnutí učinit bez dalšího zkoumání ("without further consideration"). Začne tak vykonávat to, co dosud bylo v kompetenci tříčlenných výborů. V případě, že bude mít samosoudce pochybnosti o přijatelnosti stížnosti, předá věc tříčlennému výboru, anebo sedmičlennému senátu. Další novinkou je to, že tříčlenné výbory budou moci nejen rozhodnout o přijatelnosti stížnosti (což ostatně činili dosud), ale rovněž rozhodnout meritorně, a to v případě, že půjde o případ, který lze rozhodnout bez větších pochybností na bázi ustáleného case-law.

Zásadní novinkou Protokolu 14 (pozn. Protokol 14bis tuto inovaci neobsahoval, a proto se jedná o opravdovou novinku!) je zavedení nového důvodu pro nepřijetí stížnosti. Stížnost může být nově prohlášena za nepřijatelnou (tj. odmítnuta, aniž by došlo k meritornímu přezkumu), jestliže stěžovatel neutrpěl podstatnou újmu. To však neplatí v případě, kdy dodržování lidských práv zaručených v Úmluvě a v jejích Protokolech vyžaduje meritorní přezkoumání ("respect for human rights as defined in the Convention and the Protocols thereto requires an examination of the application on the merits") a také to neplatí v případě, kdy by měla být na základě tohoto důvodu prohlášena za nepřijatelnou stížnost, která nebyla důsledně posouzena vnitrostátním soudem ("duly considered by a domestic tribunal"). Toto ustanovení tedy, podle mého názoru, znamená, že lze odmítat bagatelní stížnosti, avšak pouze tehdy, když se nejedná o důležité otázky týkající se ochrany lidských práv nebo nejde o stížnost, která nebyla důsledně přezkomána vnitrostátními soudy. Vzhledem k posléze uvedeným kvalifikačním podmínkám lze nové kritérium přijatelnosti stížnosti jen uvítat. Pokud by však tyto kvalifikační podmínky Protokol 14 neobsahoval, jednalo by se, podle mého názoru, o cestu nesprávným směrem, neboť i bagatelní spory mohou v sobě obsahovat zásadní právní otázky (vzpomeňme si např. na slavný rozsudek ESD ve věci Costa, kde šlo ve skutečnosti o pár tisíc lir, tedy o pár set korun a ESD zde přesto formuloval patrně nejdůležitější princip evropského práva).

Protokol 14 přináší dále ještě pár změn týkajících se vnitřního fungování soudu (např. otázky týkající se volby soudců apod.) a některých dalších oblastí. Lze však shrnout, že podstatné změny jsou tři, a to možnost přistoupení EU k Úmluvě, změna sytému soudcovských formací a nové kritérium přijatelnosti stížností. Jsem zvědav, zda nový systém odlehčí přetíženému štrasburskému soudu, protože je před ním v současné době něco okolo 120 tisíc nevyřízených stížností a toto číslo patrně s přistoupením EU k Úmluvě ještě poroste (pokud reforma nebude úspěšná)!

Smlouva o úpravě vzájemných vztahů politické strany a kandidáta politické strany pro volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky

2010-05-28T10:07:00.006+02:00

Straně Věci Veřejné, která nedávno úspěšně protrhla zakletí pěti procent a stala se tak reálným politickým hráčem, začíná v den voleb docházet dech…

Radek John však není Jean-Paul Belmondo a u konce s dechem se nechová tak nevázaně, naopak, trvá na zajímavém závazku svých budoucích poslanců.

VV pokračuje v prvorepublikové tradici připomenuté již Sládkem, Mečiarem či Rathem. Zavázat si poslance 7 000 000 Kč smluvní pokutou není nápad nový, jen částka se navýšila. Odhlédněme od toho, že obě velké strany disponují prostředky, které by jim umožnily poslance z toho chomoutu vysvobodit. Vždyť dodnes není jasné, kolik přesně utratila ODS za pány Melčáka , Pohanku, Wolfa…

Je však výše zmíněná smlouva vůbec platně sjednanou a po právu vymahatelnou? Domnívám se, ve shodě s experty na ústavní právo, že nikoliv.[1] Navíc jde o krásný příklad na zde již probírané téma ochrany základních lidských práv v soukromoprávním kontextu. Nejprve nutno zdůraznit, že za základní lidská práva považuji i práva politická a to i práva zvolených zástupců.

Podle zde bráněné teze základní lidská práva nepůsobí přímo v horizontálních vztazích (tj. ve vztazích mezi účastníky soukromoprávních vztahů) a jejich vliv se v nich uplatňuje toliko zprostředkovaně, tj. nepřímo.[2] To znamená, že je zapotřebí zákona, který by tato práva upřesňoval a vykládal a je na státu, aby je chránil.

Strana VV si však ku příkladu se svými kandidáty sjednal toto:

…..v případě kdy Kandidát bude ve Volbách zvolen poslancem Poslanecké sněmovny…..bude vystupovat a činit právní úkony v souladu se zájmy Politické strany a reprezentovat její stanoviska a názory po celou dobu trvání mandátu poslance Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, zejména tím, že :
……
IV.1.3. bude hlasovat na schůzích Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky a v jejích orgánech a komisích při všech hlasováních v souladu se stanoviskem poslaneckého Klubu resp. v souladu se stanoviskem Politické strany, které určuje Rada Politické strany hlasováním nadpoloviční většinou, přičemž v případě rozporu mezi stanovisky Klubu a stanoviskem Politické strany je vázán stanoviskem Politické strany;
IV.1.4. nebude ve veřejných sdělovacích prostředcích prezentovat názor, který je v rozporu s předchozím ve veřejně sdělovacích prostředcích prezentovaným názorem Politické strany či Klubu[3];

Ústava ve svém článku 26 však říká:

Poslanci a senátoři vykonávají svůj mandát osobně v souladu se svým slibem a nejsou přitom vázáni žádnými příkazy.

Je zde tedy jasný rozpor mezi soukromoprávní úpravou a úpravou veřejnoprávní. Ústavní ustanovení je jasně kogentní a nelze se od něj odchýlit. Jde nám zde však zejména o zmíněnou sankci a její vymahatelnost. Poslanec samozřejmě může hlasovat, jak chce, ovšem jako fyzická osoba by mohl čelit žalobě pro porušení nepojmenované výše zmíněné smlouvy. Ta je však v rozporu přímo s Ústavou i s demokratickým právním státem a proto by soud neměl takovouto žalobu reflektovat a to i bez jakéhokoliv prozařování a dle mého názoru by jí nemohl uznat ani bez výslovného ustanovení v Ústavě, právě jen s odkazem na zákaldní principy demokratického právního státu.

Tato smlouva je v některých svých ustanoveních naprosto nevynutitelná a tím pádem cárem papíru. Na druhou stranu není snaha zavázat poslance společné myšlence, volebnímu programu či slibům voličům tak lehce zavrženíhodná. Měla by zde však nastupovat sankce politická a morální. Vždyť přeci není normální, že chod republiky určují přeběhlíci.

[1] Např. Jan Wintr, Ján Grónský na http://aktualne.centrum.cz/domaci/volby/lide/clanek.phtml?id=669300 či opět Jan Wintr, Václav Pavlíček či Jan Kysela v dnešním Právu.
[2] http://vialegis.blogspot.com/2010/03/ochrana-zakladnich-prav-v.html
[3] Celá smlouva např. zde: http://volby.ihned.cz/c1-43852350-dokument-smlouva-kandidatu-veci-verejnych-se-stranou

Ještě jednou k vypalování rybníků v českém správním soudnictví

2010-05-23T11:35:00.002+02:00

Jeden z mých nedávných postů se zabýval otázkou postupu Krajského soudu v Brně poté, co Nejvyšší správní soud zrušil jeho rozsudek ve věci pokuty uložené Úřadem na ochranu hospodářské soutěže několika soutěžitelům za jejich účast v rozsáhlém kartelu. Krajský soud se nehodlal smířit se závěry Nejvyššího správního soudu, a proto položil ESD několik předběžných otázek. Můj předchozí rozbor si lze přečíst zde.

O tomto sporu se už začíná mluvit i v zahraničí (jen u nás na fakultě o něm zatím skoro nikdo neví), protože to bude nejen významný případ z hlediska vztahu Evropské Komise s národními kompetenčními autoritami, ale rovněž umožní ESD formulovat zásadní výklad principu "ne bis in idem" v evropském právu a vyrovnat se s novinkami, které při výkladu tohoto principu mezitím dorazily ze Štrasburku. Je možná dobré, že se jedná právě o předběžnou otázku, protože zásadní principy bude formulovat právě ten "vyšší" soud v lucemburské hierarchii (pozn. Tribunál není dosud oprávněn rozhodovat o předběžných otázkách). Vzhledem k významné relevanci tohoto případu zde proto přikládám dva zajímavé posty z jiných blogů, které se vyjadřuji k otázkám vlivu čl. 6 Evropské úmluvy o lidských právech na soutěžní právo. Příspěvky lze najít EU law blogu a ECHR blogu. Předběžné otázky Krajského soudu v Brně lze najít zde.

Vrácení poštovného při odstoupení od smlouvy uzavřené na dálku

2010-05-11T20:21:00.013+02:00

Dne 15.4.2010 vydal Evropský soudní dvůr ("ESD") významné rozhodnutí týkající se intepretace čl. 6 (1) směrnice 97/7/ES o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených na dálku ("směrnice"). Jedná se o rozhodnutí v právní věci C-511/08 Handelsgesellschaft Heinrich Heine. Čl. 6 (1) této směrnice byl transponován do našeho právního řádu velice benevolentním způsobem v § 53 odst. 7 občanského zákoníku. Toto ustanovení totiž stanoví, že byla-li smlouva uzavřena při použití prostředků komunikace na dálku, má spotřebitel právo od smlouvy odstoupit bez uvedení důvodu a bez jakékoliv sankce do 14 dnů od převzetí plnění. Čl. 6 (1) přitom hovoří toliko o lhůtě 7 pracovních dnů. Consumer friendly transpozice je samozřejmě v pořádku, neboť samotný čl. 14 shora uvedené směrnice stanoví, že "členské státy mohou v oblasti působnosti této směrnice zavést nebo ponechat v platnosti přísnější ustanovení...za účelem zajištění vyššího stupně ochrany spotřebitele" (o právních konsekvencích různého provedení směrnic o ochraně spotřebitele se snad rozepíšu v některém z mých dalších příspěvků).

Před ESD se však dostala otázka, zda je nutno čl. 6 (1) shora uvedené směrnice interpretovat tak, že brání vnitrostátní právní úpravě, podle níž mohou být po spotřebiteli požadovány náklady na zaslání zboží také tehdy, jestliže odstoupil od smlouvy. Klíčovou předběžnou otázku položil německý Nejvyšší soud (pokud "Bundesgerichtshof" překládám špatně, tak mě klidně opravte). Společnost Heinrich Heine byla totiž žalována sdružením spotřebitelů za ustanovení ve svých všeobecných smluvních podmínkách, podle něhož spotřebitel nese za dopravu paušální částku 4,95 eur, kterou si ponechá společnost i tehdy, jestliže spotřebitel odstoupí od smlouvy. Německý Nejvyšší soud byl toho názoru, že toto ustanovení není v rozporu se směrnicí. Přesto však položil ESD shora uvedenou předběžnou otázku. Měl tedy Bundesgerichtshof pravdu?

Podle čl. 6 (2) směrnice platí, že uplatnil-li spotřebitel právo odstoupit od smlouvy podle tohoto článku, je dodavatel povinen bezúplatně vrátit částky zaplacené spotřebitelem. Jedinou platbou, jejíž zaplacení může být po spotřebiteli požadováno, jsou skutečně vynaložené náklady spojené s vrácením zboží.

Bundesgerichthof obhajoval ustanovení všeobených smluvních podmínek společnosti Heinrich Heine mimo jiné tím, že "není jisté, že cíl ochrany spotřebitele, ukládá vrácení nákladů na dopravu zboží...při běžném nákupu totiž spotřebitel nese náklady, které vzniknou v důsledku cesty do obchodu, nehledě na čas věnovaný této cestě". Německá vláda dodala, že "směrnice neupravuje to, kdo ponese náklady na dopravu v případě, že spotřebitel odstoupí od smlouvy. To, kdo tyto náklady ponese, tudíž spadá pod „další podmínky a opatření pro uplatnění práva odstoupit od smlouvy“, jejichž stanovení je věcí členských států". Německá vláda měla proto za to, že vrácení „částek zaplacených spotřebitelem se týká pouze hlavních plnění, zejména pak ceny zaplacené spotřebitelem".

ESD se však s těmito argumenty neztotožnil a zdůraznil, že čl. 6 (2) směrnice ukládá dodavateli v případě, že spotřebitel odstoupí od smlouvy, obecnou povinnost vrácení, která se týká všech částek zaplacených spotřebitelem na základě smlouvy, bez ohledu na důvod jejich platby (§ 43 rozsudku). Tuto intepretaci ESD dovozuje systematickým výkladem směrnice. Dále ESD zdůrazňuje, že je třeba čl. 6 (2), druhou větu směrnice (o tom, že jedinou platbou, jejíž zaplacení může být po spotřebiteli požadováno, jsou skutečně vynaložené náklady spojené s vrácením zboží) vykládat restriktivně s tím, že tato výjimka je vyčerpávající. Podle ESD je smyslem čl. 6, který upravuje odstoupení od smlouvy uzavřené na dálku, že nebude odrazovat "spotřebitele od uplatnění jeho práva odstoupit od smlouvy". Nakonec ESD uzavřel, že povinnost nést náklady na dopravu by mohla zpochybnit vyvážené rozdělení rizik mezi účastníky smluv uzavřených na dálku, jelikož by spotřebitel musel nést veškeré náklady spojené s dopravou zboží (pozn. spotřebitel totiž zpravidla již tak musí nést skutečně vynaložené náklady spojené s vrácením zboží - tj. zejména poštovné, které spotřebitel zaplatí za odeslání vraceného zboží dodavateli). ESD tedy odpověděl německému Nejvyššímu soudu tak, že směrnice brání vnitrostátní právní úpravě, která dodavateli umožňuje, aby ve smlouvě uzavřené na dálku po spotřebiteli požadoval náklady na dopravu zboží v případě, že tento spotřebitel uplatní své právo odstoupit od smlouvy.

Přístup, který ESD zvolil je samozřejmě velice "consumer friendly". Na druhou stranu nelze, podle mého názoru, pominout to, že zde dochází k nevyváženému přenosu rizika na dodavatele zboží (teď mluvím o těch poctivých dodavatelích). Dodavateli totiž nikdo náklady spojené s odesláním zboží neuhradí, a tak na odstoupení od smlouvy prodělává v podstatě dvakrát. Jednou v tom smyslu, že se mu vrací zboží, které už jednoduše nemá punc zboží nového (což se může projevit na ceně, za kterou takové zboží v budoucnu dodavatel skutečně prodá) a podruhé v tom smyslu, že musí spotřebiteli vrátit náklady, které již musel při odesílání uhradit třetí osobě za účelem dopravy. Může se také, podle mého názoru, stát, že toto právo bude spotřebiteli zneužíváno. Navíc smysl odstoupení od smlouvy podle shora uvedené směrnice pro mě směřuje spíše k eliminaci negativních specifik spojených s nákupem pomocí prostředků komunikace na dálku. Má chránit spotřebitele před tím, že při tomto způsobu nákupu nemá možnost si zboží fyzicky vyzkoušet a prohlédnout (tak jako je tomu v běžném kamenném obchodě). Nelze, podle mého názoru, rovněž pominout, že přenos veškerých rizik na dodavatele bude představovat překážku elektronického obchodu. Odůvodnění takové překážky by si pak jistě zasloužilo rozsáhlejší zdůvodnění než jaké předložil ESD ve svém strohém rozsudku.

Lze tedy uzavřít, že všeobecným smluvním podmínkám společnosti Heinrich Heine zazpívala svou píseň zrádná Lorelei z Lucemburku...

Princip země původu ve směrnici o elektronickém obchodu, aneb bude v budoucnu platit na internetu tradiční mezinárodní právo soukromé?

2010-05-06T18:32:00.007+02:00

Vzhledem k tomu, že můj poslední článek z odvětví IT práva rozproudil zajímavou debatu, rozhodl jsem se v této oblasti pokračovat. Tentokrát bude řeč o bibli evropského IT práva, tedy o směrnici o elektronickém obchodu, která se objevila již v mém posledním článku o odpovědnosti Googlu za provozování služby AdWords. V současné době se nachází před Evropským soudním dvorem ("ESD") velice zajímavý případ, který může znamenat významný posun v chápání právního rámce online reality.

Samotný spor se týká ochrany osobnosti, kterou údajně porušila společnosti eDate Advertising GmbH v Rakousku zvěřejněním nelegálního obsahu na svém portálu pro gaye a lesbičky v Rakousku (www.rainbow.at). Klíčovou právní otázkou je nejen otázka soudní pravomoci, ale především potom otázka rozhodného práva. Předběžné otázky položené německým Nejvyšším soudem je možné si přečíst zde (zatím jsou zde pouze předběžné otázky, ale brzy by se na této stránce mělo objevit rovněž stanovisko generálního advokáta a později i samotné rozhodnutí ESD). ESD se v této právní věci bude nucen vyjádřit (pokud nezamítne pravomoc německých soudů) k principu země původu, který je obsažen v čl. 3 (1) a (2) směrnice o elektronickém obchodu. O co tedy ve sporu běží?

Společnost eDate Advertising, která provozuje internetový portál pro gaye a lesbičky www.rainbow.at publikovala ve své sekci informaci o německém občanovi, panu Lauberovi, který byl v Německu odsouzen k trestu odnětí svobody na doživotí za vraždu známého herce Waltera Sedlmayra. Tato zpráva informovala o tom, že bratři Lauberové podali ústavní stížnost týkající se jejich odsouzení. Pan Lauber vyzval prostřednictvím svého právníka provozovatele portálu, aby zprávu stáhnul, což také eDate Advertising učinil. Panu Lauberovi to však bylo málo, a tak požádal německé soudy o rozhodnutí, kterým by zakázaly eDate Advertising v budoucnosti zveřejňovat další informace týkající se jeho trestného činu. eDate Advertising se v prvé řadě brání tím, že německé soudy nemají pravomoc, a to podle nařízení Brusel I (44/2001), které upravuje soudní příslušnost v občanských a obchodních věcech (srov. můj článek o exorbitantní jurisdikci, kde o tomto nařízení byla řeč).

Spor se dostal až k německému Nejvyššímu soudu, který předložil ESD následující předběžné otázky (pro přehlednost opětovně značně zjednodušuji):

Zda čl. 5 (3) nařízení Brusel I, který stanoví, že osoba, která má bydliště na území některého členského státu, může být v jiném členském státě žalována u soudu místa, kde došlo nebo může dojít ke škodné události, je nutno interpretovat tak, že může žalobce žalovat rovněž u soudu v členském státu, kde je stránka přístupná? Anebo vyžaduje čl. 5 (3) nařzení Brusel I zvláštní kritérium, které jde nad rámec pouhé možnosti přístupu na webovou stránku?
Pokud je takové zvláštní kritérium nezbytné, jaké jsou jeho determinanty? Jedná se o úmysl operátora stránky směřovat svou činnost na německý trh? Anebo se jedná o objektivní kritérium, které spočívá v riziku, že může dojít na německém území ke konfliktu právních zájmů provozovatele webové stránky a pana Laubera (konflikt právního zájmu na provozování webové stránky a ochrany jeho osobnosti)? Anebo se jedná o množství přístupů na předmětnou stránku z německého území?
V případě, že dojde k založení pravomoci německých soudů (srov. otázky 1 a 2), zda je nutno čl. 3 (1), (2) směrnice o elektronickém obchodu interpretvat jako ustanovení, která mají kolizní povahu? Anebo se jedná o ustanovení, která představují pouze korektiv na úrovni hmotného práva v tom smyslu, že hmotněprávní řešení nalezené na základě aplikace německého mezinárodního práva soukromého ("MPS") se bude upravovat podle principu země původu (v tomto případě podle rakouského práva, kde je eDate Advertising inkorporován)? V případě, že mají tato ustanovení povahu kolizní normy, zda odkazuji na hmotněprávní ustanovení v příslušném právním řádu, anebo rovněž na pravidla MPS platná v tomto právním řádu (čímž by se umožnila aplikace zpětného odkazu)?

Jak je vidět, otázky jsou poměrně komplikované, pokusím se proto o maximální přehlednost. Nejdříve je nutno vyřešit otázku soudní pravomoci.

Pokud jde o první kolizní kritérium, které bylo navrženo, totiž že pravomoc rozhodovat spor mají německé soudy proto, že je z Německa stránka přístupná, potom lze předpokládat, že takovou extrémní cestou se ESD nevydá. Pokud by totiž takové kolizní kritérium zvolil, potom by poskytovatelé služeb informační společnosti mohli být žalováni v kterémkoli členském státu, neboť webovou stránku lze navštívit z kteréhokoli místa v Evropě (resp. na světě). Lze proto předpokládat, že ESD zvolí některé z dalších navrhovaných zvláštních kritérií, která budou nezbytná k založení soudní pravomoci soudů v jednotlivých členských státech.(srov. otázka č. 2). Nejpřiléhavější se přitom jeví to, že se bude jednat o výše navrhované objektivní kritérium, podle něhož mají pravomoc ty soudy členského státu, na území jejichž jurisdikce může objektivně dojít ke konfliktu zájmů provozovatele webové stránky a poškozeného. Nepředpokládám totiž, že ESD přistoupí na kolizní kritérium spočívající ve směřování služeb informační společnosti na německý trh. Takové kritérium může být rozhodné při elektronickém obchodu, ale bylo by absurdní jej vyžadovat v případě ochrany osobnosti. Lze rovněž, podle mého názoru, vyloučit kritérium počtu návštěv z příslušného členského státu, protože čl. 5 (3) nařízení Brusel I nevyžaduje k založení pravomoci to, aby ke škodě skutečně došlo, ale postačí, jestliže ke škodě mohlo dojít (narážím tím na argument eDate Advertising, podle níž byla webová stránka z Německa navštívena jen jednou, a to právníkem pana Laubera).

Nicméně pomiňme zajímavou otázku jurisdikce a soustřeďme se více na směrnici o elektronickém obchodu a její čl. 3 (1) a (2). Zde se totiž teprve bude lámat chleba (anebo možná také ne, jak ostatně naznačuji níže).

Čl. 3 (1): "Každý členský stát dbá, aby služby informační společnosti poskytované poskytovatelem usazeným na jeho území dodržovaly platné vnitrostátní předpisy z příslušné koordinované oblasti."

Čl. 3 (2): "Členské státy nemohou z důvodů spadajících do koordinované oblasti omezovat volný pohyb služeb informační společnosti z jiného členského státu."

Jak jsem již naznačil v úvodu, tato ustanovení obsahují tzv. princip země původu, který se měl v době, kdy byla směrnice připravována, stát klíčovým ustanovením pro podporu volného pohybu služeb informační společnosti. Bohužel samotná směrnice se úplně nepovedla a pro účely Webu 2.0 již nepostačuje. Patrně se proto v budoucnosti dočkáme směrnice nové. Nicméně vycházejme z toho, co zde máme.

ESD je v tomto případě postaven před otázku, jaké zvolit rozhodné právo pro posouzení sporu mezi panem Lauberem a eDate Advertising.

Při čtení čl. 3 (1) se nabízí řešení, že se jedná o kolizní normu, která vybízí k aplikaci předpisů platných v koordinované oblasti v zemi, kde je poskytovatel služeb informační společnosti založen (v tomto případě rakouské právo). Koordinovaná oblast souvisí s požadavky, které má poskytovatel služeb plnit a které se týkají přístupu přístupu k činnosti služby informační společnosti, např. požadavky na kvalifikaci, povolení nebo oznámení. Koordinovaná oblast souvisí rovněž s výkonem činnosti služby informační společnosti, pokud jde o odpovědnost poskytovatele služby [čl. 2 písm. i)]. Lze proto argumentovat, že odpovědnost za porušení ochrany osobnosti bude řešena podle rakouského práva, neboť odpovědnost poskytovatele služby informační společnosti spadá do koordinované oblasti. Jednalo by se jistě o velice vítané řešení pro všechny poskytovatele těchto služeb, neboť by to pro ně znamenalo, že musí dodržovat v podstatě pouze ty předpisy, které se aplikují v zemi, ve které byli založeni. Tomu, že se jedná o kolizní normu nasvědčuje i způsob implementace v některých evropských zemích. Např. v Lucembursku se čl. 3 (1) transponoval do podoby kolizního normy. Na druhou stranu by takový závěr eliminoval v podstatě použití tradičního MPS na internetu (nařízení Řím I, Řím II apod.). Pokud připustíme myšlenku, že se jedná skutečně o kolizní normu, potom se lze spíše přiklonit k závěru, že kolizní norma směřuje k vyloučení zpětného odkazu, tj. že směřuje k určení hmotného práva platného v zemi původu a nevybízí k aplikaci tamějšího MPS. Tady si myslím, že pochybnosti panovat nebudou.

Další návrh k určení povahy čl. 3 (1) tvrdil, že toto ustanovní zakládá pouze korektiv na úrovni hmotného práva v tom smyslu, že hmotněprávní řešení nalezené na základě aplikace německého MPS se bude upravovat podle principu země původu. Zastánci tohoto řešení se opírají o recitál č. 23 směrnice o elektronickém obchodu, který stanoví, že "předmětem této směrnice není ani vytvoření dodatečných pravidel mezinárodního práva soukromého týkajících se kolizního práva, ani neřeší pravomoc soudů. Předpisy použitelného práva určeného podle pravidel mezinárodního práva soukromého nesmí omezovat volný pohyb služeb informační společnosti ve smyslu této směrnice". Svou argumentaci opírají rovněž o to, že čl. 3 (2) nehovoří o principu země původu, ale pouze o principu zákazu diskriminace, který má podle evropského práva korektivní účinek na úrovni aplikovaného hmotného práva. I když jsem tuto myšlenku původně zamítal (i z toho důvodu, že jsem jí zprvu nerozuměl), v současné době se mi nezdá tolik špatná a jedná se zatím o mého favorita.

Aplikaci tohoto principu korektivu na úrovni aplikovaného hmotného práva je nutno, podle mého názoru, chápat tak, že se budou normálně aplikovat příslušná ustanovení MPS jako kdyby se jednalo o offline spor a teprve rozhodné právo určené na základě aplikace MPS se posoudí z hlediska toho, zda ve smyslu čl. 3 (2) nepředstavuje aplikace rozhodného práva omezení volného pohybu služeb informační společnosti z jiného členského státu. Trochu se dokonce obávám, že ESD k tomuto řešení bude inklinovat, protože zde bude moci aplikovat osvědčené principy platné v oblasti volného pohybu na vnitřním trhu. Na druhou stranu mám za to, že tento přístup povede, podle mého názoru, ke stejnému výsledku jako v případě aplikace principu země původu, neboť negativní integrace prostřednictvím korektivu na úrovni hmotného práva bude mít stejné účinky jako okamžitá aplikace hmotného práva podle principu země původu.

Mám-li tedy shrnout výše uvedené myšlenky. Na jedné straně zde máme možnost aplikovat rakouské právo na základě principu země původu (eDate Advertising je rakouská společnost) a na druhé straně zde máme možnost aplikovat německé právo (resp. právo určené na základě německého MPS), do kterého bude princip země původu "prozařovat" ve smyslu negativního integračního působení judikatury evropských soudů.

Měl jsem možnost mluvit s člověkem z Komise a jejich postup je takový, že doporučí ESD, aby zaujal výklad, že německé soudy mají aplikovat své MPS, neboť v opačném případě by se jednalo o "absolute mess". Podle Komise totiž čl. 3 (1) svým odkazem na koordinovanou oblast směřuje spíše do oblasti veřejnoprávní regulace podnikání (tj. k získání povolení provozovat službu informační společnosti, dodržování právních předpisů týkajících se regulace reklamy apod.). Pokud je tomu tak, potom je velice nešťastně, podle mého názoru, zvolena reference k odpovědnosti poskytovatele služeb informační společnosti v čl. 2 (i) druhá odrážka. Na druhou stranu směrnice o elektronickém obchodu není zase nějaké právně sofistikované veledílo, a proto se není čemu divit, kdyby se jednalo o legislativní omyl (anebo je reference myšlena k veřejnoprávní odpovědnosti za správní delikty, což je také možné). Svůj argument podporuje zaměstnankyně Komise rovněž recitálem č. 35 nařízení Řím II (o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy). Ten totiž stanoví, že "tímto nařízením by nemělo být dotčeno používání jiných nástrojů obsahujících ustanovení, jejichž účelem je přispět k řádnému fungování vnitřního trhu, pokud nemohou být použity ve spojení s právem určeným podle pravidel tohoto nařízení. Uplatňování ustanovení rozhodného práva určeného podle kolizních norem tohoto nařízení by nemělo omezovat volný pohyb zboží a služeb, jak je upraven akty Společenství, například směrnicí...o elektronickém obchodu". Tento recitál, podle mého názoru, znamená, že pokud budeme moci použít čl. 3 (1) směrnice o elektronickém obchodu společně s nařízením Řím II tak, že se nedostanou do vzájemného rozporu, nic by nám tomuto souběžnému použití nemělo bránit. V praxi by to znamenalo použít standardně MPS a pouze v oblasti veřejnoprávní regulace poskytování služeb informační společnosti aplikovat princip země původu podle čl. 3 (1) směrnice o elektronickém obchodu. Tento výklad samozřejmě vylučuje to, že by čl. 3 (1) měl povahu kolizní normy.

Mám-li shrnout shora uvedené způsoby řešení, pak lze uzavřít v podstatě následující:

Pokud má čl. 3 (1) povahu kolizní normy, potom v koordinované oblasti platí princip země původu, a proto se vylučuje aplikace MPS země soudu, který má pravomoc spor řešit. Tento způsob řešení by představoval velice liberální přístup k poskytovatelům služeb informační společnosti, neboť by se mohlli spoléhat na to, že postačí dodržovat předpisy platné v zemi, kde jsou registrováni.
Pokud má čl. 3 (1) povahu korektivu na úrovni rozhodného hmotněprávního předpisu, určeného podle MPS ve státě soudu, potom aplikace hmotného rozhodného práva může představovat zásah do svobody poskytování služeb informační společnosti [čl. 3 (2)]. Takový zásah by se však hodnotil ve smyslu pravidel platných pro volný pohyb na vnitřním trhu. Princip země původu by tak celou řadu potenciálních překážek eliminoval.
Pokud přistoupíme na názor Komise, pak zde již do jisté míry oslabujeme význam principu zěmě původu, neboť aplikujeme MPS, avšak bez jakéhokoli korektivu na úrovni rozhodného hmotného práva. Komise je totiž toho názoru, že koordinovaná oblast směřuje toliko k veřejnoprávní regulaci poskytovatele služeb informační společnosti.

Ať už je to jakkoli, ESD stojí na zásadním rozcestí, které určí budoucí trendy v oblasti poskytování služeb informační společnosti, a to zejména prostřednictvím internetu. Je otázkou, do jaké míry bude vůle na straně ESD formulovat zásadní princip fungování virtuálního právního prostředí. Odpovědi na kontroverzní otázku se totiž může ESD snadno vyhnout tím, že zhodnotí, že eDate Advertising neposkytuje službu informační společnosti ve smyslu směrnice o elektronickém obchodu, a proto aplikuje bez dalšího MPS (tj. bez nutnosti řešit princip země původu). Samotná otázka, zda eDate Advertising skutečně poskytoval službu informační společnosti by však vyžadovala rozsáhlejší studii, která však přesahuje rámec již tak příliš dlouhého článku. Konečně ESD by mohl aplikovat svůj oblíbený "close scrutiny" test a uzavřít, že vydává rozhodnutí pouze na základě specifických skutečností případu před ním. I tento způsob řešení sporů se u ESD objevuje a projevil se naplno např. v případě Lundquist (kde měl ESD rovněž příležitost formulovat základní principy týkající se ochrany osobních údajů na internetu, avšak obecné odpovědi se mistrně vyhnul!). Ať už to dopadne jakkoli, budu s napětím očekávat, jak bude spor vyřešen.

Pro ty z vás, kteří dočetli až dokonce. Které ze shora uvedených řešení se vám zamlouvá nejvíce? Resp. myslíte si, že by na internetu nemělo platít mezinárodní právo soukromé tak, jak ho známe v offline světe (nařízení Řím I, Řím II apod.)?

Poslední se bohužel bude smát Mýval ... aneb „Co děláš o víkendu?“ „Práva v Plzni.“

2010-04-04T09:53:00.004+02:00

Rektor Západočeské univerzity se jal konat a v metropoli piva se chystá první série odebírání vysokoškolských titulů. Jistě by bylo spravedlivé nepoctivce titulu zbavit, ovšem existuje k tomu právní nástroj? Bohužel se zdá, že nikoliv. Naopak se zvolené řešení jeví jako potenciálně nebezpečné pro zachování právní jistoty.

Podle stanoviska Sekce legislativy a práva Ministerstva školství (MŠMT) je v kompetenci vysoké školy provést přezkum vedoucí případně ke zrušení platnosti neoprávněně získaných vysokoškolských titulů. Vysokoškolský zákon sice výslovně nepočítá s možností zpětného odebrání titulu, nicméně z charakteru diplomu jakožto osvědčení o ukončení studia a dokladu o přiznání práva používat akademický titul lze dovodit možnost jeho přezkoumání podle správního řádu. To tvrdí ministerstvo, je to však bohužel kontroverzní názor.

Zákon o vysokých školách ve svém § 55 říká (1) Studium se řádně ukončuje absolvováním studia v příslušném studijním programu. Dnem ukončení studia je den, kdy byla vykonána státní zkouška předepsaná na závěr studia nebo její poslední část. Titul tedy posluchač získává splněním poslední povinnosti, nikoliv vyhotovením diplomu či nějakým správním rozhodnutím (pokud nepočítáme rozhodnutí typu prospěl/neprospěl).

Druhý odstavec zmíněného ustanovení nám předkládá definici vysokoškolského diplomu : Dokladem o ukončení studia a o získání příslušného akademického titulu je vysokoškolský diplom a dodatek k diplomu. § 57 odst. 4 pak tautologicky dodává: Vysokoškolský diplom je dokladem o absolvování studijního programu v příslušném studijním oboru.

Vysokoškolský diplom je tedy pouhým dokladem. Je možné považovat tento doklad za osvědčení podle § 154 správního řádu, ale ani to není jisté, jelikož se může jednat o správní akt sui generis. Nicméně dále budeme předpokládat, že jde opravdu o osvědčení.

Co je to vlastně osvědčení? Osvědčení, nebo také potvrzení má natolik významný právní význam, že dříve bylo chápáno jako správní akt. Osvědčení úředně potvrzuje skutečnosti, které jsou v něm uvedeny. Osvědčení je veřejnou listinou a platí pro něj presumpce správnosti. Proti osvědčení se nelze bránit žádným opravným prostředkem, nýbrž důkazem opaku. Povahu osvědčení má např. řidičský průkaz nebo živnostenský list. Někdy je možné se s pojmem osvědčení setkat v jiném smyslu, který zde neuvažujeme. Může se stát, že jako osvědčení může být samotný správní akt (viz. např. § 18a zákona o státním občanství a osvědčení o nabytí státního občanství ČR prohlášením). Osvědčení jako správní akt však nebude vydáváno podle části čtvrté správního řádu, ale v klasickém správním řízení.

Pokud by tedy byl vysokoškolský diplom osvědčením, jak nám to pomůže?

§ 156 správního řádu říká: (1) Jestliže vyjádření, osvědčení nebo sdělení správního orgánu trpí vadami, které lze opravit, aniž tím bude způsobena újma některé z dotčených osob, správní orgán je opraví usnesením, které se pouze poznamená do spisu. (2) Vyjádření, osvědčení nebo sdělení správního orgánu, které je v rozporu s právními předpisy a které nelze opravit podle odstavce 1, zruší usnesením správní orgán, který je vydal nebo učinil, a to s účinky ode dne, kdy bylo zrušované vyjádření nebo osvědčení vydáno anebo sdělení učiněno, nestanoví-li zákon jiný postup…

Samotné osvědčení však v rozporu s právními předpisy není! V rozporu může možná být průběh studia, ale diplom osvědčuje pouze jeho formálně řádné ukončení, nikoliv průběh jednotlivých zkoušek a náležitostí.

V bodě 5. společného březnového vyjádření děkana plzeňské Právnické fakulty a rektora Západočeské univerzity se dočteme, že správní rozhodnutí o zrušení vysokoškolského diplomu bude provedeno podle doporučení všech dosavadních expertních stanovisek cestou zrušení osvědčení právě podle § 156 odst. 2 SŘ s tím, že rozhodnutí vydá a podepíše rektor na návrh právnické fakulty. V bodě 6. je pak doplněno, že toto rozhodnutí bude konečné a nabude právní moci doručením.

Je to postup zajímavý, nicméně dle mého názoru naprosto míjející se účinkem. Nejde přeci o odebrání diplomu (osvědčení), ale samotného titulu. Ten není na osvědčení vázán. Studium je dokončeno a osvědčení to jen prokazuje. V platném právu pak není žádná úprava, která by umožňovala přímo odebrání titulu.

I kdyby student vykonal zkoušku nezákonně, není možnost to meritorně zkoumat. Jakmile splní formálně všechny náležitosti studia, je oprávněn užívat vysokoškolský titul. Pokud by tomu bylo jinak, vyřešíme jeden problém, ale vytvoříme mnohem vážnější týkající se právní jistoty absolventů.

Například analogická situace s řidičským oprávněním a průkazem to potvrzuje. Řidičský průkaz je definován podobně jako vysokoškolský diplom takto: Je to veřejná listina, která osvědčuje udělení řidičského oprávnění k řízení motorových vozidel zařazených do příslušné skupiny…[1]
Zákon však zná i řidičské oprávnění, které opravňuje jeho držitele k řízení motorového vozidla zařazeného do příslušné skupiny a které je také možné odebrat.[2] Neodebíráme zde osvědčení, ale samotné právo! Stejně tak by byla nutná úprava odebrání samotného vysokoškolského titulu. Pokud se nemýlím, tak předlistopadová legislativa ji znala a hrubě zneužívala, i proto byla tato úprava vypuštěna!

S tím souvisí další problém nastíněný výše. Pokud bychom dovodily, že rektor může věcně přezkoumat (i zpětně), veškeré studium libovolného studenta a na základě toho může kdykoliv rozhodnout o odebrání titulu jen kvůli sebemenšímu porušení statusu fakulty, ocitla by se drtivá většina studentů ve stavu žalostné právní nejistoty. Vždyť kdo nikdy nepohlédl do sousedova testu, nepřipravil si tahák a podobně. Zákon v takovém případě neumožňuje nějaké posouzení závažnosti provinění, muselo by dojít k odebrání titulu. Rektor zde jednoduše nemá prostor na posouzení závažnosti porušení, jde buď o porušení či ne. Kolika udání a nactiutrhání bychom se dočkali?

Dle mého názoru by se měli právníci univerzity i ministerstva znovu zamyslet a zkusit najít jinou cestu. Do budoucna se pak snad připravuje novela, která by odebírání titulů (nikoliv osvědčení) uzákonila a zpřehlednila.

[1] § 103 Silničního zákona
[2] Viz. § 80 a 94 Silničního zákona

Vypálí Krajský soud v Brně rybník Nejvyššímu správnímu soudu?

2010-04-03T11:17:00.010+02:00

Tento post bude trochu delší, a proto žádám o trpělivost. Jedná se o případ, který, podle mě, zasluhuje zvýšenou pozornost. Pokusím se ho zjednodušit na nezbytné minimum.

1.4.2010 se v novinách objevil článek o tom, jak Krajský soud v Brně položil několik předběžných otázek Soudnímu dvoru (dále jen "ESD") ve věci soudního přezkumu pokuty, kterou uložil Úřad na ochranu hospodářské soutěže několika společnostem pro účast na koluzi ve formě kartelové dohody. Přestože tento případ byl pro noviny zajímavý asi jen proto, že podniky potrestané touto pokutou dostaly od Úřadu na ochranu hospodářské soutěže (dále jen "ÚOHS") dosud největší pokutu, která kdy byla uložena (celkem cca 1 miliarda Kč), celý případ v sobě skrývá celou řadu zajímavých právních otázek, které se v laickém novinovém článku bohužel objevit nemohly. O co tedy v celém případu skutečně šlo a ještě půjde?

Předmětem sporu byl obrovský kartel největších výrobců tzv. plynem izolovaného spínacího ústrojí ("PISU"). Tyto podniky (z těch známějších např. Alstom, Fuji, Hitachi, Toshiba, Mitsubishi, Siemens) si mezi sebou zejména dohodly, že japonské podniky nebudou činit v Evropě nabídky v řízeních o zadávání veřejných zakázek (jednalo se tedy o rozdělení trhu, které je typickým jednáním narušujícím hospodářskou soutěž), dále si mezi sebou sjednávaly výši cen, ukončovaly spolupráci s podniky, které se kartelu neúčastnily a vyměňovaly si citlivé strategické informace pro účely společného postupu na evropském (a patrně i na japonském) trhu.

Evropské Komisi se takové jednání samozřejmě nelíbilo, neboť představuje jedno z nejzávažnějších protisoutěžních jednání. V roce 2007 proto potrestala participující podniky za to, že se podílely na jediném a trvajícím ("single and continous") porušení ex-článku 81 SES. Komise rozhodla, že se jednalo o celosvětový kartel, který trval od 15.4.1988 do 11.5.2004.

V roce 2006 zahájil řízení proti těmto podnikům rovněž Úřad na ochranu hospodářské soutěže (pro znalce evropského soutěžního práva je tato skutečnost již sama o sobě zarážějící), a to pro porušení českého zákona na ochranu hospodářské soutěže. V roce 2007 účastníkům kartelu uložil dosud nejvyšší pokuty, které v součtu činily téměř 1 miliardu Kč. Statistiky nejvyšších pokut jsou k nalezení zde.

Podnikům se pokuta samozřejmě nelíbila (ostatně byly již potrestány Komisí), a tak napadly rozhodnutí o pokutě rozkladem a poté i ve správním soudnictví.

Krajský soud v Brně (dále jen "KS") pokutu zrušil pro nepříslušnost ÚOHS, a to s poukazem na čl. 11 odst. 6 věta první nařízení 1/2003. Toto ustanovení reguluje vztah národních soutěžních autorit a Komise při aplikaci ex-čl. 81 a 82 SES a stanoví, že zahájením řízení ze strany Komise za účelem přijetí rozhodnutí...ztrácejí orgány pro hospodářskou soutěž členských států příslušnost používat články 81 a 82 Smlouvy. ÚOHS, podle názoru soudu, nesprávně vymezil dobu trvání deliktu od 15.4.1988 do 3.3.2004 (Komise totéž jednání posoudila jako delikt trvající od 15.4.1988 do 11.5.2004). Stalo se tak patrně proto, aby ÚOHS odůvodnil aplikaci českého zákona na ochranu hospodářské soutěže s poukazem na to, že jednání skončilo přede dnem vstupu ČR do EU, tj. přede dnem, kdy se u nás začalo aplikovat evropské soutěžní právo. V případě, že by ÚOHS vymezil dobu trvání deliktu správně, musel by nutně na celý případ aplikovat ex-čl. 81 SES, tedy i čl. 11 odst. 6 věta první nařízení 1/2003. To by znamenalo, že ÚOHS by ztratil příslušnost projednat předmětné protisoutěžní jednání.

Krajský soud v Brně, podle mého názoru zcela správně, kvalifikoval předmětné protisoutěžní jednání jako trvající delikt. Podle zásad platných pro trestní právo platí, že trvající delikt se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy došlo k ukončení protiprávního stavu (tj. podle Komise dne 11.5.2004). Jen pro připomenutí dodávám, že principy trestního práva se aplikují i na správní řízení tohoto typu (obdobně je tomu např. v řízení o přestupcích a jiných správních deliktech - srov. rovněž judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, např. Weber v. Švýcarsko).

Proti rozsudku KS podal ÚOHS kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu (dále jen "NSS"), který napadený rozsudek zrušil a věc vrátil KS k dalšímu řízení. Podle názoru NSS byla věc nesprávně právně posouzena, když KS jednání posoudil jako jediný trvající delikt. Podle názoru NSS změna jurisdikce po přistoupení ČR do EU ukončila protisoutěžní jednání, k němuž do té doby docházelo na území ČR a které v té době podléhalo toliko vnitrostátní protisoutěžní jurisdikci. Podle NSS je jednání po vstupu do EU formálně jiným deliktem - deliktem práva EU, který je podřízen sdílené jurisdikci národních kompetenčních autorit a Komise s právem přednosti Komise (čl. 11 odst. 6 věta první nařízení 1/2003).

Věc se tedy vrátila ke KS, který se, podle mě zcela správně, nechtěl řídit závěrem NSS. KS proto řízení přerušil a předložil ESD předběžné otázky. Otázky pro čitelnost opět značně zjednodušuji:

Je třeba aplikovat předpisy platné pro evropské soutěžní právo (ex-čl. 81 SES a nařízení 1/2003) na celou dobu trvání kartelu, který na území ČR započal před vstupem ČR do EU a byl ukončen po vstupu do EU?
Je třeba nařízení 1/2003 (jeho čl. 11 odst. 6) vykládat tak, že zahájí-li Komise řízení po 1.5.2004 pro porušení ex-čl. 81 SES a ve věci rozhodne, ztrácí národní kompetenční autority bez dalšího pravomoc zabývat se týmž deliktním jednáním (podle vnitrostátního či evropského práva)?

Aby tyto předběžné otázky dávaly smysl, pokusím se nyní krátce vysvětlit systém "sdílené" kompetence mezi Komisí a národními kompetenčními autoritami podle nařízení 1/2003. Podle tohoto nařízení jsou oprávněny Komise, národní kompetenční autority (a ostatně rovněž národní soudy, avšak v jiném kontextu) vyšetřovat jednání, která jsou v roporu s ex-čl. 81 a 82 SES (čl. 101 a 102 Smlouvy o fungování EU "SFEU"). Jinými slovy není to jen Komise, která kontroluje protisoutěžní jednání s unijní dimenzí. Aby se předešlo konfliktům mezi Komisí a národními kompetenčními autoritami, nařízení 1/2003 řeší potenciální souběh řízení u těchto institucí tak, že zahájí-li Komise řízení o porušení těchto článků, ztrácejí národní kompetenční úřady příslušnost v řízení pokračovat (srov. rovněž výše čl. 11 odst. 6). Pro účely tohoto postu, podle mého názoru, postačí toto velmi zjednodušené vysvětlení.

Ustálená judikatura Soudního dvora EU (Tribunálu a Soudního dvora, resp. Soudu prvního stupně a Soudního dvora) považuje kartelové jednání za trvající delikt ("single a continuous"). Myslím si, že se jedná o zcela správný závěr, neboť nebezpečnost kartelového jednání se v čase nemění, nebo se naopak zvyšuje jeho udržováním. Nejnebezpečnější fází kartelového jednání tak není, podle mého názoru, jeho založení, ale zpravidla jeho trvající existence. Přestože NSS nezpochybňuje skutečnost, že je kartelové jednání trvajícím deliktem, dělí protisoutěžní jednání příslušných podniků na dva trvající správní delikty (na ten před vstupem do EU a na ten po vstupu do EU). Tento závěr, však považuji za naprosto nesprávný. Podle názoru KS, i mého vlastního názoru, vyplývá z toho, že je protisoutěžní jednání trvajícím deliktem to, že se takové jednání musí posuzovat podle právního předpisu účinného v době jeho ukončení. Trvající delikt je totiž protiprávním jednáním, které spočívá v udržování protiprávního stavu a které trvá do té doby, dokud není tento protiprávní stav ukončen. Dobou spáchání trvajícího deliktu je tedy, podle mého názoru, nikoli doba jeho dokonání, nýbrž okamžik jeho ukončení (v tomto případě došlo k ukončení protiprávního stavu po vstupu ČR do EU). Tato skutečnost znamená, že je nutno považovat za okamžik spáchání kartelového deliktu 11.5.2004 a podle právního předpisu účinného v této době je nutno celou situací vyhodnotit. To znamená aplikovat nařízení 1/2003 a vyloučit paralelní výkon působnosti ÚOHS (z důvodu zahájení řízení Komisí a potrestání příslušných podniků).

Jakýkoli hybridní přístup NSS v tomto případě proto považuji za nepřípustný. Je tomu tak i proto, že takový postup porušuje zásadu ne bis in idem. Podle mého názoru lze stěží připustit, aby došlo ke "globálnímu" potrestání příslušných podniků evropskou Komisí za jejich jednání a zároveň aby došlo za totéž jednání k jejich lokálnímu potrestání na úrovni ČR. Rozdělení trvajícího kartelového jednání na dva správní delikty by totiž umožnilo, aby příslušné podniky byly potrestány za celé své jednání na základě evropského soutěžního práva a za totéž, byť o něco málo kratší jednání, byly zároveň potrestány národní soutěžní autoritou. Takový zásah bych považoval nutně za porušení zásady ne bis in idem. I když si myslím, že tato zásada může být někdy porušena v důsledku konfliktu dvou a více trestních pravomocí, které postihnou jedno a totéž jednání (zejména např. proto, že uznání cizího rozsudku se nepodaří a české trestní soudy budou mít pravomoc projednat příslušný skutek), takové porušení, podle mého názoru, není myslitelné na úrovni sjednocené Evropy. Ostatně trestní řád považuje rozhodnutí justičního orgánu členského státu EU za skutečnost zakládající nepřípustnost trestního stíhání. I když se v tomto případě nepohybujeme v ryzím trestním právu, tyto principy mají i na taková řízení svůj nezanedbatelný vliv (srov. rovněž výše).

Při hodnocení shora uvedeného karetlového jednání Komisí nebyla ČR vyloučena. Komise se zabývala rovněž porušeními, které se udály na území ČR (a dalších nových členů EU). Rozhodnutí Komise tedy potrestalo kartel pro jeho jednání i ve vztahu k ČR. Není proto důvod pochybovat o tom, že došlo k potrestání kartelu i na našem území, a to skrze rozhodnutí Komise. Výkon působnosti ÚOHS tedy v tomto případě považuji za nesporné porušení zásady ne bis in idem.

Situace by byla samozřejmě jiná v případě, že by došlo k ukončení kartelového jednání před vstupem ČR do EU (což se ostatně snažil prokázat ÚOHS, aby snad odůvodnil výkon své "paralelní" kompetence). V takovém případě by totiž byla založena působnost Evropské Komise věc projednat na základě evropského práva (ve vztahu k původním členům EU), avšak ÚOHS by v tomto případě, podle mě, neztrácel kompetenci věc projednat a sankcionovat ve vztahu k jednání, ke kterému došlo na území ČR. Přestože by tedy i v tomto případě docházelo k jakémusi dvojímu potrestání, takové dvojí potrestání by bylo jen zdánlivé, neboť by šlo o trestání deliktu spáchaného ve vztahu k původním členům EU a deliktu spáchaného ve vztahu k ČR (šlo by tedy o dva různé správní delikty). V tomto případě by tedy k porušování zásady ne bis in idem nedošlo, neboť v době před přistoupením ČR do EU neměla Komise působnost chránit český trh (který tou dobou nebyl trhem komunitárním).

Podle mého názoru je třeba rovněž zdůraznit, že čl. 11 odst. 6 nelze vykládat tak, že v případě, že Komise zahájí řízení o porušení čl. 101 a 102 SFEU, zůstává národní kompetenční autoritě jakási reziduální kompetence aplikovat vnitrostátní předpis na ochranu hospodářské soutěže. KS se touto otázkou zabývá ve svém předkládacím usnesení poměrně rozsáhle a sumarizuje argumenty pro a proti. Výklad ustanovení čl. 11 odst. 6 věty první je, podle mého názoru, takový, že zahájením řízení Komisí (pro porušení čl. 101 a 102 SFEU) ztrácí národní kompetenční autorita pravomoc aplikovat nejen čl. 101 a 102 SFEU, ale rovněž vnitrostátní předpis na ochranu hospodářské soutěže. Tato skutečnost opět souvisí se zásadou ne bis in idem, avšak rovněž se zásadami, na kterých je vybudováno evropské soutěžní právo jako takové. Na druhou stranu KS má nejspíš pravdu, že tato skutečnost není úplně dořešena. Ostatně v § 53 pokynů Komise o spolupráci v rámci sítě kompetenčních autorit se píše explicitně o tom, že "čl. 11 odst. 6 nařízení 1/2003 stanoví, že jakmile Komise zahájí řízení, národní kompetenční autorita ztrácí pravomoc zahájit vlastní řízení, ve kterém by aplikovala čl. 81 a 82 SES ve vztahu k témuž skutku" [zjednodušený překlad autor]. Nehovoří se zde však nic o tom, jak je to se ztrátou pravomoci aplikovat vnitrostátní předpis na ochranu hospodářské soutěže. KS v závěru svého předkládacího usnesení uvádí, že většina právní vědy se domnívá, že "následné trestání vnitrostátním orgánem pro hospodářskou soutěž [podle vnitrostátního předpisu] by porušilo zásadu ne bis in idem". Když se nad tím však hlouběji zamyslím, napadá mě, proč by měla národní kompetenční autorita ztratit pravomoc aplikovat vnitrostátní soutěžní předpis, jestliže Komise např. nepotrestá zneužití dominantního postavení proto, že takové jednání nemá unijní dimenzi (tedy pro nedostatek pravomoci Komise). V tomto případě by, podle mého názoru, neměla být aplikace vnitrostátního předpisu vyloučena, neboť zneužití dominantního postavení se může realizovat také jen na českém území (a ohrozit tak tuzemský trh). Je tu však rovněž čl. 3 odst. 1 nařízení 1/2003, který situaci do značné míry komplikuje. Mé znalosti evropského soutěžního práva nejsou bohužel v tomto ohledu natolik rozsáhlé, abych dokázal takto komplikovanou otázku zodpovědět. Snad budu mít příležitost se v této souvislosti pobavit s prof. Van den Bossche, která je tady v Antverpách kapacitou v oboru evropského soutěžního práva (ostatně provedu menší srovnávací analýzu i na naší fakultě).

Rád bych uzavřel, že mě KS překvapil výbornou orientací v oblasti evropského práva. Tak rozsáhlou věcnou citaci rozhodnutí Soudního dvora EU a Evropského soudu pro lidská práva jsem opravdu neočekával. Je rovněž vidět, že KS má o evropském soutěžním právu hodně načteno (dokonce přečetl tu bichli od Jonese a Surfinové). Rovněž chválím KS za odvahu se vzepřít NSS a položit zásadní předběžnou otázku ESD. I když jsem se k rozhodnutí NSS o kasační stížnosti nedostal (mé znalosti případu se opírají o předkládací usnesení KS), pak musím podotknout, že mě zklamalo nejen meritorní rozhodnutí ve věci, ale rovněž jeho, podle mého názoru, nesprávný procedurální postup. NSS je soudem poslední instance a jako takový má povinnost předložit ESD předběžnou otázku týkající se správného výkladu evropského práva. Podle mého názoru si může NSS stěží osvojit tak zásadní autonomní výklad čl. 11 odst. 6 nařízení 1/2003, aniž by se nejdříve zeptal na názor ESD. Podle mě lze totiž v případě výkladu tohoto článku stěží hovořit o acte claire ve smyslu rozhodnutí CILFIT (rozhodně ne v případě, že přijímáme cestu, kterou se vydal NSS). To platí zvláště v případě, kdy KS dospěje k opačnému právnímu názoru a jeho autoři nevypadají, že jsou to zrovna "nazdárkové", kteří by evropské právo viděli pouze z rychlíku. Mám tedy za to, že NSS v tomto případě porušil svou povinnost podle SFEU. Budu s napětím očekávat rozhodnutí ESD a věřím, že v tomto případě KS vypálí NSS rybník (uvidímě cca za 2 roky)...

P.S. Pro případné puristy opět uvádím, že jsem záměrně použil evropský termín "podnik" a nikoli český pojem "soutěžitel". Oba termíny jsou prakticky totožné.

Francouzské regionální volby, aneb opožděná aktualita a námět k zamyšlení

2010-03-30T11:26:00.003+02:00

V neděli 14., respektive 21. března se ve Francii konaly volby do regionálních rad (zastupitelstev). Levice v nich drtivě zvítězila (průměrně 53% hlasů) a s výjimkou tradiční pravicové bašty Alsaska získala všechny metropolitní regiony.

V čem jsou však tyto volby zajímavé, krom Sarkozyho osudové porážky a tím pádem zdá se konce zamýšlených reforem? Volby se konají poměrně netradiční metodou. Jde o poměrný, ovšem dvoukolový systém!

Tento systém byl zaveden v roce 2003 a tehdy byly též upraveny nové regiony, které pro účely „krajského“ vládnutím již nerespektují klasické departmenty.

Jak ale funguje dvoukolový poměrný systém?

První kolo je klasickými poměrnými volbami, kdy si volič vybírá jednu kandidátní listinu konkrétní strany. Pokud jedna strana obdrží více než 50% všech hlasů, druhé kolo se již nekoná. Vítěz dostane „bonus“ 25% všech křesel a zbylých 75% se rozdělí podle zásad poměrného zastoupení mezi strany překročivší uzavírací klauzuli (5%), včetně vítěze. Ten tak získá minimálně 25% a polovinu ze 75%, tedy přes 60% všech křesel. Nutno dodat, že systém bonusu byl v jiné verzi připravován v tomto volebním období i u nás. Ovšem bez opodstatnění nadpolovičním vítězstvím.

K této situaci však často nedochází a tak se přistupuje ke druhému kolu. Do druhé kola postupují strany, které obdržely minimálně 10% v kole prvním. Tyto strany pak mohou uzavřít volební koalici se stranami, které obdrželi minimálně 5% v prvním kole. Vítěz druhého kola pak opět obdrží bonus čtvrtiny všech mandátů a stejně jako v příkladě uvedeném výše se zbytek křesel rozdělí poměrně stranám, které v druhém kole překročily uzavírací klauzuli. Vítěz tedy opět nepotřebuje koaličního partnera.

Systém vytvoří velmi pevné vlády se silným mandátem. Zároveň však teoreticky umožňuje i zastoupení okrajovějších názorů v zastupitelském sboru. Je otázkou, zda by tento systém nemohl být odpovědí na turbulence české politické scény. Nicméně není jisté, že přesazení tohoto systému do české kotliny je samospasitelné. Navíc strany vždy volí jen takový systém, který vyhovuje právě jim a je tedy těžké předpokládat, že by se našla širší shoda nad tak radikální změnou.

V samotné Francii je právě v legislativním procesu zákon opouštějící tento způsob volby a vytvářející větší teritoriální celky. Je možné, že v roce 2014 již bude dvoukolový poměrný systém minulostí.

AdWords, aneb Google pod nátlakem konzervativních francouzských soudů

2010-03-24T19:12:00.026+01:00

Před pár dny vydal Evropský soudní dvůr (dále jen "ESD") významné rozhodnutí týkající se služby AdWords poskytované na Googlu. Soud ve svém rozhodnutí (Joined Cases C‑236/08, C‑237/08 and C‑238/08) odpověděl na některé předběžné otázky, které přišly z francouzského Kasačního soudu. Pokusím se nyní krátce shrnout, o co v tomto zajímavém IT sporu šlo.

Pro ty, kteří neznají AdWords a způsob jeho fungování bych nejdříve vysvětlil podstatu této služby. Zjednodušeně řečeno. AdWords je reklamní služba, která umožňuje, aby vedle přirozeného výsledku hledaného řetězce slov došlo na stránce s výsledky vyhledávání k zobrazení reklam v závislosti na hledaných klíčových slovech, které uživatel zadal do vyhledávače. Zájemci si mohou u Googlu objednat, že jakmile uživatel vyhledávače zadá určitý řetězec slov (např. "hezký český holky"), Google mu vyhledá kromě přirozeného výsledku rovněž několik odkazů na zboží nebo služby těchtů zájemců. Tyto reklamy se zobrazí v liště zpravidla vpravo od výsledků vyhleádvání. Google poté získává peníze za každé kliknutí na odkaz umístěný v tomto reklamním baneru. Využití služby AdWords probíhá automaticky. Zájemce si v internetovém průvodci vybere klíčová slova, se kterými chce spojit svou reklamu a poté si navrhne své obchodní sdělení, které se má uživatli internetu zobrazit při zadání klíčového řetězce do vyhledávače (a které má přesvědčit zákazníka ke kliknutí). Google tedy nijak aktivně nezasahuje do využívání této služby (všechno se děje automaticky přes internetového průvodce).

Jednoho krásného dne se pár chytrých hlav ve Francii dalo dohromady a rozhodli se, že využijí AdWords za účelem propagace svého zboží s tím, že se jejich obchodní sdělení bude zobrazovat při zadání klíčového řetězce "Louis Vuiton" a "Vuiton". Nebyl to však známý výrobce kosmetiky, který tuto službu využil, ale producenti falešných produktů "Louis Vuiton". Podle francouzských soudů Google porušil zprostředkováním služby AdWords ochrannou známku Louis Vuiton. Vzhledem k tomu, že se jednalo o zásadní právní otázku, dostala se celá věc k francouzskému kasačnímu soudu, který položil ESD několik předběžných otázek.

Zda Google službou AdWords porušuje čl. 5 (1), (2) směrnice, kterou se sbližují právní předpisy členských států o ochranných známkách a čl. 9 (1) nařízení o evropské ochranné známce?
Zda představuje služba AdWords hostingovou službu ve smyslu čl. 14 směrnice o elektronickém obchodu?

Otázek bylo samozřejmě víc a byly položeny mnohem složitějším a sofistikovanějším způsobem. Navíc je nutno připomenout, že se jednalo o tři samostatná řízení, jejichž otázky se lišily a teprve pro věcnou souvislost došlo k jejich spojení (ne v každém řízení ostatně figuroval Louis Vuiton). Konečně otázky se nevztahovaly jen ke Googlu samotnému. Pro čitelnost jsem proto otázky značně zjednodušil.

Pokud jde o odpověď na první otázku, ESD se přiklonil ke stanovisku generálního advokáta a rozhodl, že Google svou službou AdWords neporušuje bezprostředně ochrannou známku jejího vlastníka (v tomto případě Louis Vuiton). ESD řekl, že Google poskytnutím této služby nepoužívá ochrannou známku jejího vlastníka ve smyslu čl. 5 (1), (2) směrnice o sbližování práva v oblasti ochrany ochranných známek a čl. 9 (1) nařízení o evropské ochranné známce. ESD tak, zdá se, zamítl extenzivní výklad těchto dvou článků, aby zahrnovaly rovněž jakéhosi "prostředníka", který je využit vlastním neoprávněným uživatelem ochranné známky. Jinými slovy zde ESD odmítl to, čemu v Americe říkají tzv. "contributory infringement". Ten spočívá v tom, že právní subjekt neoprávněně užije ochrannou známku i tehdy, jestliže přispěje poskytnutím svých služeb k porušení ochranné známky třetí osobou. ESD v této souvislosti naznačuje, že takové porušení může implikovat odpovědnost poskytovatele služeb informační společnosti. Patrně však tato povinnost nebude vyplývat z ustanovení určených bezprostředně k ochraně ochranných známek. To mě samozřejmě vede k otázce, které zákonné ustanovení by bylo klíčovým pro žalobu týkající se odpovědnosti takového poskytovatele služeb informační společnosti (klíčovým pro otázku protiprávnosti). Samotná odpovědnost souvisí s odpovědí na druhou předběžnou otázku.

ESD zdůraznil, že AdWords představuje hostingovou službu ve smyslu čl. 14 směrnice o elektronickém obchodu (je zajímavé, že generální advokát měl jiný názor a AdWords jako hosting nekvalifikoval). Google totiž v rámci AdWords shromažďuje na svých serverech data obsahující klíčová slova, která si zájemce o reklamu vybral, odkaz na jeho stránku, včetně průvodního komerčního sdělení, které se objevuje na postranním banneru. I když se jedná o data o objemu několika málo bajtů, jistě se jedná o správný závěr o tom, že u AdWords k hostingu skutečně dochází (ostatně bylo již několikrát judikováno, že např. eBay představuje hostingového poskytovatele služeb informační společnosti, přestože by jistě řada "ajťáků" řekla, že zde o žádný hosting nejde). V případě tedy, že Google vystupuje při poskytování služby AdWords toliko jako prostředník, tj. jeho účast je pasivní ve smyslu čl. 14 shora uvedené směrnice, potom se na něj vztahuje odpovědnostní exempce. To však pouze za předpokladu, že dozví-li se o nelegálním obsahu uložených informací, bude jednat bez zbytečného odkladu s cílem odstranit tyto informace nebo k nim znemožnit přístup ("notice-and-take-down" procedura).

Pokud jde tedy o samotnou otázku odpovědnosti Googlu. Předpokládejme, že se skutkový průběh věcí vyvíjel tak, že Louis Vuiton notifikoval Google o nelegálním obsahu uloženém na jeho serverech. Google však tato data nevymazal, ani k nim nezamezil přístup (shora uvedený čl. 14). Zcela jistě tedy nemůže benefitovat z odpovědnostní exempce a může být proto žalován společností Louis Vuiton. Vzhledem k tomu, že ESD vyloučil, že by "prostředník" typu Google mohl užít ochrannou známku, tedy porušit čl. 5 a čl. 9 shora uvedených právních předpisů, je podle mě nutné zodpovědět otázku, které zákonné ustanovení by v tomto případě mělo být základem odpovědnosti Googlu? Jestliže Google neporušil specifická ustanovení adresovaná k ochraně ochranných známek, potom mohl porušit toliko nějakou obecnější povinnost vztahující se k poskytování hostingových služeb informační společnosti. Zákonem, který (poměrně nevhodně a nepřehledně) transponuje směrnici o elektronickém obchodu je zákon o některých službách informační společnosti. Odpovědnost budou tedy implikovat jeho příslušná ustanovení vztahující se k odpovědnosti "hostingového providera" za nelegální obsah.

Na závěr bych rád uvedl, že mě nepřekvapuje, že k tomuto sporu došlo právě ve Francii. Francie je totiž v otázkách IT práva tradičně velice konzervativní a snaží se aplikovat principy platné v offline světe na online svět. Generální advokát uvedl ve svém názoru, že v jiných evropských zemích byly tyto otázky vyřešeny soudy ku prospěchu poskytovatelů služeb informační společnosti typu AdWords (jen pro upřesnění, Yahoo, konkurent Googlu, má podobnou službu jako AdWords).

Vzhledem k tomu, že na tento příspěvek patrně opět nikdo nebude reagovat, dávám tady do placu velice obecnou otázku: Myslíte si, že je možné aplikovat právní zásady platné v offline světě na online svět?

Zákaz exorbitantní jurisdikce v nařízení Brusel I

2010-03-21T21:48:00.011+01:00

Abychom se odpíchli od ústavně-právní problematiky, která se objevila v mém posledním příspěvku, rozhodl jsem se napsat o něčem praktičtějším. Oborem, který bych si rád vzal na mušku je mezinárodní právo soukromé.

Pro připomenutí. Tzv. nařízení Brusel I (44/2001) upravuje soudní příslušnost, uznávání a výkon rozhodnutí v občanských a obchodních věcech. Toto nařízení do značné míry eliminuje použitelnost zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním (dále jen "ZMPS"). Nařízení Brusel I spadá do oblasti mezinárodního práva procesního, které je podmnožinou mezinárodního práva soukromého.

Na tomto místě si neodpustím krátkou poznámku. Učebnice Mezinárodního práva soukromého od Kučery se drží systematiky ZMPS a svůj výklad tedy začíná kolizními normami, které směřují k určení rozhodného (hmotného) práva a teprve poté se zabývá mezinárodním právem procesním (které obsahuje kolizní normy procesního charakteru). Z pedagogického hlediska si myslím, že se jedná o naprosto nesprávnou systematiku. Za prvé taková systematika do jisté míry naznačuje (byť zcela nesprávně), že mezinárodní právo procesní je až druhořadé. Za druhé, a to je to nejpodstatnější, bez mezinárodního práva procesního, podle mého názoru, neexistuje mezinárodní právo soukromé jako takové, neboť si lze jen stěží představovat dva cizince, kteří budou u piva meditovat nad svým soukromoprávním vztahem a právně relevantně na tento vztah aplikovat kolizní normy. Jinými slovy aplikaci kolizních norem považuji za věc, kterou může smysluplně učinit toliko soud či jiná autorita, neboť účastníci soukromoprávního vztahu se mnohem rychleji dohodnou na volbě práva než na tom, kterou kolizní normu vlastně na svůj problém použijí (a ještě u toho stihnou vypít to pivo!). Aplikaci kolizních norem totiž považuji za doménu soudu, neboť lze jen stěží předpokládat dohodu účastníků soukromoprávního vztahu na aplikaci příslušného mezinárodního práva soukromého (např. toho českého). Pokud se totiž neshodnou na rozhodném právu, těžko se shodnou na tom, že budou aplikovat český ZMPS nebo americký ZMPS. Zjednodušeně řečeno: bez soudu nebo jiné autority není aplikace národního mezinárodního práva soukromého reálná.

Můj závěr snad do jisté míry podporují západní učebnice mezinárodního práva soukromého, které začínají naopak mezinárodním právem procesním a teprve poté se zabývají právní úpravou kolizních norem, které směřují k určení hmotného rozhodného práva. I výuka tady v Antverpách začíná Bruselem, nikoli Římem.

Vraťme se ale k našemu nařízení Brusel I. Čl. 3 odst. 1 stanoví, že osoby, které mají bydliště (domicil) na území některého členského státu, mohou být u soudů jiného členského státu žalovány pouze na základě pravidel stanovených v oddílech 2 až 7 této kapitoly. Oddíly 2 až 7 přitom upravují příslušnost soudů v jednotlivých členských státech ve vztazích s mezinárodním prvkem. Čl. 3 odst. 2 potom stanoví, že na tyto osoby (které mají bydliště na území něktého členského státu) se nemohou aplikovat pravidla pro určení příslušnosti uvedená v příloze 1. Tato příloha obsahuje tzv. exorbitantní pravidla soudní příslušnosti, která se objevují v právních řádech některých členských států. Co jsou to vlastně tato exorbitantní pravidla?

Exorbitantní pravidla umožnují založit příslušnost soudu na základě určité právní skutečnosti vztahující se k žalobci (národnost, aktiva nacházející se na území určitého státu, úspěšné doručení "writ of summons" apod.). Např. pouhý fakt, že má žalobce francouzské občanství zakládá příslušnost francouzského soudu řešit jeho spor s cizincem za předpokladu, že k uzavření smlouvy došlo na území Francie (čl. 14 Code Civil). Popř. to, že se vám podaří doručit "writ of summons" na území Velké Británie vás rovněž dostaně pod tamější soudní pravomoc. Takto extenzivní pojetí soudní pravomoci přitom vůbec nemusí reflektovat samotný obsah právního vztahu, který s nemá s "francouzským" pasem prakticky nic společného a s doručením soudní obsilky už vůbec. Nařízení Brusel I tedy zakazuje aplikovat tato exorbitantní pravidla soudní příslušnosti ve vztahu k žalovaným osobám, které mají bydliště (domicil) na území některého členského státu.

Problém nastává pro žalované v případě, že nejsou domicilovaní (nemají bydliště) na území některého členského státu. V tomto případě se totiž na ně zákaz aplikace pravidel exorbitantní pravomoci nevztahuje a náš milý Francouz proto může zažalovat (nedomicilovaného) Američana pro plnění jeho dluhu z uzavřené smlouvy před francouzskými soudy. To samozřejmě může mít pro Američana nepříjemné dopady (pomiňme přitom, že by takové rozhodnutí francouzského soudu Američané patrně neuznali). Nepříjemnosti spojené s aplikací exorbitantní jurisdikce jsou umocněny rovněž tím, že rozhodnutí francouzského soudu může být bez problémů uznáno a vykonáno kdekoli v jiném členském státě. Postačí tedy, aby měl Američan v Evropě majetek a může na exorbitantní jurisdikci nepříjemně doplatit.

Ještě více je potom zajímavý čl. 4 odst. 2 nařízení Brusel I. Ten stanoví, že proti takovému [nedomicilovanému] žalovanému se každá osoba, která má bydliště na území některého členského státu, může v tomto státě odvolávat na pravidla exorbitantní jurisdikce uvedená v příloze č. 1, stejným způsobem jako jeho vlastní státní příslušníci. Toto, podle mého názoru, znamená, že ve Francii domicilovaný žalobce (např. Čech) může využít francouzského soudu a jeho exorbitantní jurisdikce proto, aby rovněž napadnul našeho nebohého Američana. Takový Američan tak může ve Francii schytat pořádnou evropskou nakládačku a lá Brusel (umocněnou případným uznáváním a výkonem v jiných členských státech). A to už ani nemluvím o hyper-extenzivní exorbitantní jurisdikci anglických soudů.

Co z tohoto tedy plyne? Kombinace čl. 3 a čl. 4 nařízení Brusel I je diskriminační. Čl. 3 na jednu stranu chrání v EU domicilované žalované před pravidly exorbitantních jurisdikcí (např. těch francouzských), na druhou stranu žalovaní domicilovaní v jiných zemích než v EU mohou na exorbitantní jurisdikci narazit v nařízením umocněné síle spočívající v žalobách všech ve Francii domicilovaných žalobců (tj. nejen Francouzů). Když k této skutečnosti připočteme "volný pohyb" rozsudků vydaných jednotlivými členskými státy, může to být opravdu slušná palebná síla.

P.S. V příspěvku nehovořím záměrně o Lugánské úmluvě. Dále v příspěvku poměrně často zaměňuji pravomoc a příslušnost. Často užívám i pojem jurisdikce. Myslím, že pro účely nařízení není rozlišování těchto pojmů tak podstatné, protože je vždy jasné, že mluvím o nějakém soudu, který je příslušný k rozhodování o uplatněném nároku. Pro případné puristy však dodávám, že rozdílu mezi soudní pravomocí a příslušností jsem si vědom...

Ochrana základních práv v soukromoprávním kontextu continued...

2010-03-13T23:05:00.029+01:00

V mém nedávném článku jsem se zabýval otázkou vlivu základních práv ve sféře soukromoprávních vztahů. Nejdříve jsem se zabýval kanadskou Chartou základních práv a vysvětlil jsem tamější přístup k této problematice (RWDSU v. Dolphin Delivery Ltd.). Poté jsem se zaměřil na to, jak se touto oblastí zabýval německý ústavní soud a k jakým závěrům dospěl (rozhodnutí Lüth). Nakonec jsem přidal několik úryvků z nálezů českého ústavního soudu (I. ÚS 185/04, Pl. ÚS 38/06). Můj závěr v tomto kontextu byl, že základní lidská práva nepůsobí přímo v horizontálních vztazích (tj. ve vztazích mezi účastníky soukromoprávních vztahů) a jejich vliv se v nich uplatňuje toliko zprostředkovaně, tj. nepřímo. V diskusi k mému příspěvku byly vzneseny některé argumenty, které jsem (snad přesvědčivě) vyvrátil poukazem na argumentaci českého ústavního soudu. Vzhledem k tomu, že se jednalo o úvod do problematiky "prozařování" základních práv do soukromoprávních vztahů, rád bych své závěry doplnil o právně-teoretickou argumentaci, která snad vysvětlí, proč nemají základní lidská práva přímý účinek v soukromoprávních vztazích (byť i toto je předmětem diskusí a ústavy některých švýcarských kantonů či ústava JAR explicitně říkají, že se jejich listiny práv a svobod vztahují na celou oblast právního řádu, tj. i na vztahy soukromoprávní).

Listiny základních práv a svobod byly přijaty, aby poskytly základní garance jednotlivci ve vztahu k veřejné (státní) moci. Jejich primárním účelem tak nikdy nebyl přímý účinek v soukromoprávních vztazích. Přesto se základní práva a svobody v soukromoprávních vztazích (nepřímo) uplatňují díky svému "prozařujícímu efektu". Základem tohoto prozařujícího efektu je přitom samotná podstata lidského práva jako takového.

V současné době implikují lidská práva nejen negativní závazky ze strany státní moci (tj. povinnost státní moci zříci se určitého jednání, které je v rozporu se základním právem), ale rovněž pozitivní závazky (tj. povinnost státní moci něco vykonat - srov. disent soudce Martense z Evropského soudu pro lidská práva ve věci Gul v. Switzerland). Příkladem těchto pozitivních závazků je např. povinnost vyšetřit zabití, chránit občany před vážnými zásahy způsobené jinými lidmi, poskytnout zadržené osobě rychlé vysvětlení o důvodech zadržení, poskytnout zázemí pro právní uznání změny pohlaví (judikováno u Evropského soudu pro lidská práva ve věci Goodwin v. UK) apod. Řada z těchto pozitivních závazků byla vytvořena interpretací jednotlivých ustanovení v listinách základních práv a svobod, a to tak, že se tyto závazky vážou implicitně na negativní závazek státu nezasahovat do příslušného základního práva. Ne vždy se samozřejmě jedná o dovození pozitivního závazku skrze case-law. Příkladem explicitní rekognice pozitivního závazku je např. čl. 6 odst. 3 Evropské úmluvy o lidských právech (dále jen "EÚLP"). Přesto si myslím, že implicitní dovození povinnosti státu "něco vykonat" převažuje.

O pozitivních závazcích a jejich implicitní rekognici při interpretaci jednotlivých ustanovení v listinách práv a svobod existuje jistě rozsáhlá literatura (dobrou knížku o pozitivních závazcích v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva napsal A.R. Mowbray - The Development of Positive Obligations under the European Convention on Human Rights by the European Court of Human Rights). Smyslem tohoto postu není vysvětlit, co vede soudy (aspoň ty evropské) k jejich artikulaci. Existenci pozitivních závazků beru spíše jako východisko pro zdůvodnění nepřímého účinku základních práv v soukromoprávním kontextu.

Jak jsem již naznačil výše. V klasickém schématu vztahu jedince a veřejné moci základní lidská práva působí přímo s tím, že státní moc musí dodržet nejen negativní závazky vůči jednotlivci (tj. nezasahovat do jeho práva), ale musí dodržet rovněž pozitivní závazky, které jsou s příslušným lidským právem implicitně spojené (tj. něco plnit). V případě tedy, že dojde k porušení základního lidského práva v soukromoprávním vztahu a poškozená strana se obrátí na soud (samozřejmě, že zažaluje druhého účastníka soukromoprávního vztahu), je povinností soudu poškozenému poskytnout ochranu v tom smyslu, že zhodnotí význam výkonu jeho základního práva se soukromoprávním požadavkem, který je s tímto právním vztahem spojený (např. soukromoprávním požadavkem svobody vůle). Jinými slovy poškozený se bude domáhat vůči státu plnění jeho pozitivního závazku, který je spjat s příslušným lidským právem a který bude spočívat v porovnávání/balancování požadavku soukromoprávní ochrany a ochrany základního práva jako takového. To platí přestože půjde o spor v rovině práva soukromého a stát nebude tím, kdo bude žalován. K poškození lidského práva tak nedojde přímo ve vztahu k druhému účastníkovi soukromoprávního vztahu, nýbrž k němu dojde nepřímo v případě, že se soud nebude zabývat zhodnocením shora uvedených zájmů (soukromoprávního a "lidskoprávního"), tedy nebude plnit pozitivní závazek implicitně spjatý s příslušným základním právem (resp. ho nebude plnit dostatečně).

Jak jsem uvedl v mém původním článku. Proto, aby mohl stát plnit svůj pozitivní závazek spočívající v poskytování ochrany základním právům i v soukromoprávních vztazích, existují v právním řádu ustanovení, do kterých mohou základní práva nádherně "prozařovat". Jedním z nich jsou již zmíněné "dobré mravy". Dalšími takovými ustanoveními jsou např. "veřejný pořádek", "dobrá víra", "nedbalost", "řádná péče" apod. Přes všechny tyto neurčité právní pojmy se může požadavek ochrany základních práv v soukromoprávních vztazích protlačit. Je potom samozřejmě na soudu, který se bude příslušným soukromoprávním sporem zabývat, aby na paletě těchto pojmů provedl hodnocení nepřímého účinku základních práv a aplikoval dostatečně "prozářené" soukromoprávní normy. I proto říká ústavní soud, že "při výkladu či aplikaci jednoduchého práva na takové [horizontální] vztahy jsou soudy povinny toto prozařování pečlivě vážit a brát v potaz tak, aby současně dostály své povinnosti poskytovat ochranu jak právům v rovině jednoduchého práva, tak právům základním...základní práva toliko prozařují skrze normy jednoduchého práva, nepůsobí však přímo mezi účastníky konkrétního právního vztahu" (srov. nález I. ÚS 185/04).

Pokusím se nyní krátce shrnout, co jsem předestřel v předchozích odstavcích. Podle mého názoru se nepřímý účinek základních lidských práv uplatňuje díky existenci pozitivních závazků na straně státu. Pozitivním závazkem při interpretaci práva soukromého je v tomto případě povinnost soudu "pečlivě vážit a brát v potaz to, aby současně dostál své povinnosti poskytovat ochranu jak právům v rovině jednoduchého práva, tak právům základním". Mám pocit, že tento pozitivní závazek ústavní soud dovozuje z čl. 90 (účel soudů jako takový) a z čl. 4 (požadavek ochrany základních práv) Ústavy. Ať už je to jakkoli, ústavní soud bezpochyby podporuje tezi nepřímého účinku základních práv v soukromoprávních vztazích.

Je samozřejmě otázkou, jak by měl postupovat soud, kterému zákonodárce neposkytl dostatečný manévrovací prostor pro zabezpečení prozařování základních práv do soukromoprávních vztahů. Podle mého názoru je totiž zřejmé, že samotná možnost plnění shora uvedených závazků v rovině interpretace jednoduchého práva je závislá mimo jiné na existenci právně relevantních neurčitých právních pojmů typu "dobré mravy" v jednoduchém právu. Není tedy, podle mého názoru, vyloučeno, že v takových případech bude žalován přímo stát, a to proto, že neplní svůj vlastní pozitivní závazek. Neexistence dostatečného normativního zázemí pro prozařování základních práv by přitom patrně byla spíše nepřímým argumentem, neboť by stěžovatel musel argumentovat zejména poškozením příslušného základního práva.

Věřím, že tento příspěvek trochu vyjasní nepřímý účinek základních práv v soukromoprávních vztazích. Rád bych pro upřesnění zdůraznil, že nepřímý účinek není jediným možným vysvětlením jejich vlivu. Již v úvodu jsem naznačil, že ústavy některých švýcarských kantonů nebo ústava JAR obsahují explicitní ustanovení, podle kterého se základní lidská práva v nich obsažená vztahují na "celou oblast právního řádu". Evropské ústavy otázku účinku lidských práv v soukromoprávních vztazích neřeší, a proto nechávají v rukou soudů poměrně silný nástroj si osvojit svůj vlastní přístup k této problematice. Zdá se, že i přes mlčení evropských ústav se v Evropě prosadila myšlenka nepřímého účinku (Německo, Itálie, Španělsko), přičemž tento nepřímý účinek má významné soukromoprávní dopady. Podle všeho se však evropské soudy nadále spoléhají na staré osvědčené nástroje výkladu (dostatečně prozářeného) jednoduchého práva.